2denní túra v Jeseníkách v Desenské hornatině

Z Vernířovic na Františkovu myslivnu, Dlouhé stráně a Mravenečník

Ani ne po týdnu jsme v Jeseníkách opět. Tentokráte míříme do Pradědské hornatiny, resp. Desenské hornatiny (geomorf. okrsek) v jihozápadní části pohoří na Dlouhé Stráně a Mravenečník. Výchozím bodem nám je obec Vernířovice, kam se přesouváme přes Rýmařov a sedlo Skřítek. Původně jsme měli trasu naplánovánu jinak, ale podmínky druhého dne nás přiměly trasu alternativně zkrátit.

Parkujeme na malém parkovišti naproti chatě Brněnka v části Sedmidvory (611 m) na horním konci obce Vernířovice. Počasí je krásné, modrá obloha a hřejivé sluníčko po předchozích deštivých dnech náladu notně zlepšují. Je pár dní před prázdninami, avšak chata Brněnka má zavřeno. I dcera Míša, která se mnou vyráží, si toho všímá a říká: "tati, máme ale v poslední době smůlu, zase nebude startovní pivo ani kofola". No, hezky jsem ji to naučil…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Proti proudu Kamenitého potoka vyrážíme vzhůru. Velká část dnešní trasy vede opět mimo turistické značky. Tak to máme nakonec nejraději. Cesta stoupá přímo a docela svižně, takže zakrátko jsme poměrně vysoko nad údolím. Z pasek se otevírají hezké výhledy směrem k jihu. Na rozcestí lyžařských tras Rozsocha (820 m) pokračujeme vpravo po lesní svážnici, která se vine po úbočí kousek nad osadou a naučnou stezkou Švagrov.

Přicházíme k další hezké vyhlídce. Chvíli usedáme a kocháme se tou nádherou. I plyšáci, kteří jsou opět s námi, si hoví na sluníčku. Trháme lesní jahody, které pomalu dozrávají. Ale není jich tolik jako před rokem či dvěma, kdy jsme jich v Jeseníkách o této době trhali plné hrsti. Spolu s borůvkami.

Z dalšího úseku se nám otevírají pohledy k hlavnímu hřebeni. Výhledům dominuje Břidličná hora s charakteristickými kamennými moři. Předloni při letním slunovratu jsme si tam užili nádherného západu Slunce. I společnosti kamzíků, kteří si tamní oblast oblíbili. Přecházíme strmé kamenité koryto Studeného potoka a již se blížíme k rozcestí Branka (930 m), kde je turistický přístřešek a objevuje se modrá značka. Jedná se o široké sedlo mezi Jestřábím vrchem (960 m) a Homolí (1 209 m).

Tato značka nás nyní spolehlivě povede až na rozcestí u Františkovy myslivny. I když - trefit bychom trefili i bez ni, ale věřím, že většina turistů ji určitě uvítá. Michalka dostává hlad, že prý bychom mohli posnídat. Překecávám ji, ať to ještě chvíli vydrží, že za chvíli bude hezká skalní vyhlídka. Tam to bude na snídani lepší a snídaně bude určitě chutnější.

Po kilometru chůze a asi 80 výškových metrech jsme skutečně na rozcestí Vyhlídka (1 010 m) v těsné blízkosti krásného vyhlídkového skaliska. Jako na dlani máme Břidličnou horu (1 358 m), Jelení hřbet (1 367 m), Velký Máj (1 386 m) i hluboké údolí říčky Merta, na které se nachází krásný vodopád Merty. Ten byl v našich plánech na další den, ale po změně počasí a trasy nám tak zbývá na příště.

Po snídani vyrážíme na další cestu, během které fotíme motýly, brouky a štěstí máme i na ještěrky živorodé i další druhy plazů. Kolem krásného mysliveckého posedu se vyhoupneme přes hřeben mezi Velkou jezernou (1 248 m) a Velkým Májem a již se nám otevírá první průhled na Praděd (1 492 m), nejvyšší horu Hrubého Jeseníku. Vypadá, že je na dosah ruky, ve skutečnosti je ale ještě hodně daleko.

Na rozcestí U Františkovy myslivny (1 185 m) a na hranici Přírodní rezervace Břidličná potkáváme první a poslední turisty dnešního dne. Pár lidí sice ještě potkáme na Dlouhých stráních, ale jsou to všechno výletníci, kteří sem přijeli autobusem. Těm turisté neříkáme. Snad se na nás nebudou za to zlobit…

Nezdržujeme se a kolem Františkovy myslivny pokračujeme přímou lesní cestou k Jezerné. Za výhledů na Praděd po pravé ruce nabíráme opěr výškové metry. Míša vzpomíná na poslední návštěvu této oblasti a především na borůvky, kterých tehdy bylo. Letos jsou, ale zatím nedozrály. Škoda, přeškoda. Na druhou stranu možná stihneme otevřený bufet pod horní nádrží PVE Dlouhé stráně.

Brzy se objevuje výhled na Vysokou holi, Petrovy kameny a již jsme na odbočce pod Velkou jezernou. Těšíme se na zdejší slatě s kvetoucími suchopýry a Míša hlavně na povalový chodník, který se jí nějak vryl do paměti. A odkud má i jednu ze svých oblíbených fotek. Jaké je ale naše překvapení když zjistíme, že povalový chodník je fuč, rozebraný. Škoda. Suchopýry ale kvetou a zdejší šťavnatě zelená krajina je okouzlující.

Ani jsme se nezadýchali a již jsme na rozcestí Malá jezerná (1 265 m). Z traverzové cesty pod Vřesníkem (1 342 m) se otevírá výhled k chatě Švýcárna a krátce na to pohledy k hrázi horní nádrže. Nechybí ani výhledy k Pradědu. Přes rozcestí U Okenní štoly (1 265 m) a po dlouhatánském schodišti se vyhoupneme k horní nádrži, od které se otevírají nádherné výhledy. Nezdržujeme se ale, protože fouká ledový vítr a do čtyř hodin zbývá ani ne 20 minut. Kdyby byl bufet otevřen jen do čtyř, tak ať stihneme zdejší vynikající bezové "mochito".

Stihli jsme, S přehledem. Navíc je bufet otevřen až do pěti. Nemuseli jsme tolik spěchat… Míša dostává mochito a hotdog, já pivo. Ale protože to bezové mochito (jasně, píše se mojito, proč si to ale nepočeštit) je fakt vynikající, druhé pivo si nedávám a držím basu s Míšou. Hezky v závětří a na sluníčko si to hovíme hezky s plyšáky. Vydařený den.

Dojedeno, dopito. Vracíme se k horní nádrží a kocháme se výhledy na Vozku a na Černou stráň, kde jsme byli minulý týden. Vidíme i Králický Sněžník a Orlické hory. Na chvíli zastavujeme na vršku Dlouhých strání (1 353 m), necháváme se rozmazlovat výhledy k hlavnímu hřebeni pohoří a pak se přes sedlo Mravenečník (1 305 m) vyhoupneme na vrchol Mravenečníku (1 343 m). Podvečerní světlo maluje fantastické scenérie, Míša zase dělá zápis do již popsané vrcholové knihy.

Naposledy si užíváme úžasných výhledů a pak se táhlým sestupem vydáváme k dnešnímu bivaku. Nejprve na rozcestí U Tetřeví chaty (1 165 m) a pak po dalším sestupu ke korytu Borového potoka a krátkém stoupání k "naší" Medvědí boudě. Spali jsme tady posledně, Michalka se na bivak tady již dlouho těšila.

Chystám večeři, nahoře na půdě rozkládám spacáky a batohy. Sedíme venku, ale počasí se mění a citelně se ochlazuje. Míša chce sedět venku. Je přece správná turistka. Když ale navrhnu, že můžeme klidně sedět nahoře, že tam nefouká a je tam mnohem tepleji, tak s úlevou vychází poslední dnešní schody. A rovnou zalézá do spacáku. Jo, sedět venku…

Spát jdeme brzy, ještě téměř za světla. Nad ránem to venku pěkně fičí, dokonce krátce prší. Za svítání se sluníčko nesměle prodírá skrze mraky, ale byl to jen takový nesmělý pokus. Když ráno opouštíme příjemné útočiště, je úplně zataženo. I kolem "naší" boudy se válejí cáry mlhy.

Nic naplat, musíme zvolit plán B. Návrat k autu nejkratší cestou. Zamíříme tudíž nazpět k rozcestí U Tetřeví chaty, ze kterého pokračujeme příjemnou lesní traverzovou cestou po západním úbočí kóty Kamenec (1 250 m) a vrchu Mravenečník. Na paraglidingovém startovišti Kamenec se nám otevírají hezké výhledy do podhůří, kde dokonce na chvíli zasvítilo sluníčko. Akorát ke snídani. Tak nakonec jsme si sluníčka, byť jen velice krátce, užili i druhého dne našeho putování.

Po snídani pokračujeme po lesní cestě až na rozcestí u lovecké chaty Margareta (1 055 m) na tzv. Kozím hřbetu. A opět zasvítilo sluníčko. Na rozcestí se vydáváme vpravo a kolem upraveného pramene sestupujeme přes Úzký hřbet na rozcestí na Uhlířské cestě. Nešel jsem ještě po ní. Překvapuje mě, že je tato cesta asfaltová. V krmítku pro turisty si dáváme svačinu a já využívám pauzy k focení brouků. Povedou se mně tady hned dva pořádné zářezy. A navrch k tomu klopuška velká, jedna z nádherně zbarvených ploštic.

Na další cestě se příliš nezdržujeme, protože začíná mrholit a od Dlouhých strání i od Černé stráně se žene pořádná černota. Přes rozcestí Uhlířská cesta (805 m) a Pod Čepelí (770 m) se dostáváme ke zdejší rozlehlé oboře ze začátku 80. let minulého století s výměrou téměř 5 000 hektarů a obvodem oplocení 25 km. Míša má trochu obavy, zprvu vyhlíží, zda-li se někde zpoza buku nevynoří nějaký "lidožravý" jelen, ale brzy se uklidňuje.

Obora je průchozí a zajištěna vstupními brankami. Projít po trase se dá téměř celý rok, vyjma období od 1. února do 31. března. V období 1. září až 31. října je obora uzavřena jen v nočních hodinách (16.00 až 9.00) z bezpečnostních důvodů. Výstupem do Vlčího sedla (800 m) máme za sebou poslední stoupání celé dvoudenní trasy a nyní nás již čeká pouze trochu táhlý sestup nazpět k autu na konci obce Vernířovice v části Sedmidvory. I přes trochu pošmourné počasí druhého dne hodnotíme oba svorně tuto 33kilometrovou trasu jako vskutku povedenou.

• Trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie