Táboření a bivakování v ČR - podmínky a omezení

Je táboření a bivakování v přírodě a na horách legální?

Táboření či bivakování je v českých, slovenských, ale třeba i rumunských či skandinávských horách běžná praxe. Ne vždy je však tato praxe tolerována, ne všude má "oporu" v zákoně. V posledních dvou desetiletích se po přechodném uvolnění proti tomuto fenoménu, jenž má dávné historické kořeny, v našich končinách opět poměrně brojilo, snahou bylo takovéto bivakující turisty vytlačovat nazpět do hotelových zařízení a kempů.

Teprve v posledních několika málo letech jdou u nás alespoň náznaky snah o změnu. První vlaštovkou byl Národní park Šumava, ve kterém se v roce 2008 objevila první oficiální tábořiště (mimo lidských sídel) nazvaná nouzová nocoviště. Tato nocoviště umožňují jednorázové přespání při přechodu Šumavy.

Ovšem to je pouze první vlaštovka, která zatím v jiných pohořích následování nemá. Snad vyjma (částečně) Rychlebských hor, kde byl postaven srub Nýznerov.

Snahám "zatnout tipec" bivakování v chráněných oblastech (což se týká prakticky všech významných horstev v ČR, která za trekování stojí) udělal konec (alespoň prozatím) výrok soudu jenž rozhodl, že pro bivakování na území CHKO není zapotřebí výjimky, tedy nemusíte žádat o povolení jednotlivé správy CHKO. To se týká bivakování, spaní pod širákem, nikoliv táboření. Za zrušení výjimek se zasloužil aktivista Martin Hyťha, jenž se od roku 2008 soudil se státem o možnost legálního bivakování v chráněných územích, po té, co mu žádost o výjimku vláda v roce 2007 zamítla.

Táboření v ČR

V České republice lze tábořit i ve volné přírodě, avšak pouze na k tomu vyhrazených místech. Bivakování není zakázáno ani v chráněných územích.

Spor o možnost bivakování ve volné přírodě (v chráněných územích) byl možná zbytečný, neboť přesný výklad pojmu "táboření", podal již v roce 2005 "Soubor stanovisek k zákonu o ochraně přírody a krajiny". Ten vypracovalo Ministerstvo životního prostředí. Podle tohoto stanoviska je táboření, cituji: "souhrn různých činností umožňujících vícedenní pobyt v přírodě spojených s možností přespání, a to obvykle ve stanech nebo jiných přístřešcích (stavění stanů, přípravu stravy, hygiena, likvidace odpadků apod.)." Odsud jasně plyne, že spaní pod širákem není tábořením.

V České republice tak můžeme pozorovat určité uvolnění a větší toleranci k bivakování, které je takovým nechtěným a spíše trpěným dítětem meziválečného trampingu, jenž měl v naší zemi silné kořeny.

Bivakováním rozumíme nouzové přespání (v noci), nikoliv rozvalování se po spacácích v pravé poledne. To byste určitě ani s rozumným strážcem CHKO či lesní stráží neuhádali. Při bivakování nesmíte rozdělávat otevřený oheň, rozhazovat odpadky, ničit přírodu. Samozřejmostí je, že místo bivaku opustíte ve stejném (neporušeném) stavu, v jakém bylo při vašem příchodu. Avšak i v lesích mimo chráněná území není rozdělávání ohně a táboření povoleno mimo vyhrazených míst (zákon č. 289/1995). Na lesních pozemcích je tak třeba respektovat vedle zákona 114/1992 o ochraně přírody a krajiny i výše zmíněný "lesní zákon". V katastrech obcí by podle zákona 128/2000 Sb. o obcích mohlo táboření i bivakování zakázat obec, což se ale v praxi nedělá.

Na Slovensku, kam čeští trekaři jezdí ve velkém počtu, je situace spíše opačná. Tolerance vůči bivakování se obecně spíše snížila, běžnou praxí je pořádání "honů" na turisty, kteří načerno bivakují (či táboří v případě použití stanu). To v případě Tater. Tak jak to kdysi prováděli soudruzi v Brdech na trampy.

Táboření na Slovensku

Na Slovensku lze tábořit a bivakovat i ve volné přírodě, avšak pouze na k tomu vyhrazených místech.

Naopak například v Nízkých Tatrách se situace mírně zlepšila, byly opraveny a přebudovány útulny Andrejcová a Ramža, postavena byla nová útulna v Hiadelském sedle a na hřebeni existuje řada míst, která jsou vyhrazena k jednorázovému a legálnímu přespání při přechodu hlavního hřebene Nízkých Tater. Jejich přehled naleznete v našem článku o přechodu nízkotatranské hřebenovky.

Podobně rozumně k bivakování přistupuje správa Národního parku Velká Fatra. Přehled povolených tábořišť naleznete v samostatném článku. Rovněž lze pochválit správu Národního parku Muránska planina. K útulně Nižná Kľaková přibyla další nová útulna Burda (se správcem), se kterou vás na našich stránkách seznámíme v nejbližší době.

Vyhrazená tábořiště nalezneme i v dalších slovenských národních parcích a CHKO. Ať již jde Slovenský kras, kde můžete legálně zatábořit na louce u Zádielské chaty, na Plešivecké planině při chatě Dulová či v Národním parku Poloniny v Bukovských vrších, kde můžete tábořit v sedle pod Čierťažou a nebo v Ruském sedle. Na Malá Fatře a v dalších pohořích si však můžete o legálním bivaku nechat jen zdát, do praxe běžné například v Norsku či Švédsku máme značně daleko.

Chaty a boudy

Přehled útulen, bud a horských chat neustále doplňujeme a aktualizujeme i na našich webových stránkách.

Pokud chcete bivakovat bez problémů na hřebenech hor, musíte vyrazit do ukrajinských Karpat a nebo rumunských Karpat, kde vás nikdo se stanem nahánět nebude. Snad vyjma pohoří Retezat…

Vraťme se ale ke Slovensku. V Tatrách, na Velké Fatře aj. existuje menší či větší síť turistických útulen či tábořišť, avšak ty jsou mnohdy na ne zcela vyhovujících místech. Zejména v Západních Tatrách je rozmístění a poloha útulen v Jamnícke dolině a pod Klinom naprosto nevyhovující. Diskutovat by se dalo i o Velké Fatře, ve které existuje řada salaší a bud, které ale legálně využít nemůžete, neboť nepatří mezi ta povolená.

To je tak trochu škoda (tím ovšem neříkám, že tyto boudy nejsou využívány). Navíc dochází k jejich zamykání poté, co byli správci objektů (obvykle zemědělská družstva) pokutována za nepořádek, jenž tady dělali návštěvníci. Nakolik šlo či nešlo sjednat pořádek přímo na místě ví asi jen jednotliví strážci parku. Možná by intervence na místě byla vhodnější, účinnější a nezvyšovala by zbytečné tenze mezi turistickou veřejností a zájmy ochrany přírody, než takovéto pokoutní sankcionování.

Problémy na Slovensku se však netýkají pouze národních parků a chráněných krajinných oblastí. Ve slovenském zákoně 542/2002 o ochraně přírody a krajiny je bivakování a rozdělávání ohně zakázáno v oblastech se III. a vyšším stupněm ochrany. Avšak v nelogickém rozporu s tím je Zákon o lesích č. 326/2005 jenž zakazuje rozdělávání ohně a táboření mimo k tomu vyhrazených míst. Těch je ovšem ve slovenských lesích jako šafránů. Když v paměti rychle prolétnu taková pohoří jako jsou Považský Inovec, Pohronský Inovec, Volovské vrchy či Stolické vrchy, pak jsem napočítal tolik vyhrazených míst, že mi k tomu stačí prsty na jedné ruce…

Podobné sítě turistických útulen jako ve Skandinávii se v našich zemích asi nikdy nedočkáme. Jednak turistický ruch má trochu jinou podobu než ne severu, jednak chybí politická vůle a také chybí i určitá snaha ze strany samotných turistů tlačit nadřízené složky do takovýchto mezí. Což je možná dáno i určitou nedisciplinovaností samotných turistů a ničením již dnes stojících objektů. S podobným poškozováním zařízení útulen, které jsem viděl například na Andrejcové aj., jsem se ve Skandinávii nikdy nesetkal…

Pozn. autora po uzávěrce: Osobně v horách velice často přespávám pod širákem. Například jen v Tatrách jsem takto spal asi 100×. Přespávám na vrcholech a nebo odlehlých místech, vyhýbám se "notoricky" známým "tábořištím". Uléhám po západu Slunce a vstávám brzy po východu Slunce (kamarádi říkají, že v mém případě je brzké vstávání nezvyklý jev). Jde o to nebýt na ráně, naopak chce být nenápadný, neprovokovat, neničit a je po problémech.

Osobně jsem nikdy žádný neměl a to jsem se dvakráte setkal s ochranáři. Jednou na Baranci a jednou na Plačlivém. Ti podle mé fotovýbavy připravené na noční focení pochopili, že na místě zůstanu i přes noc, přesto se setkání obešlo bez jakýchkoliv problémů. Naopak jsme si příjemně popovídali, přátelsky se rozloučili a šli si po svých. Pokud vás již někdo při bivaku vyhmátne chce se zachovat slušně a nenasadit hned arogantní tón (dnes bohužel tolik obvyklý) a neohánět se právy či známostmi. Pokud neděláte vyslovený bordel a nenarazíte na vysloveného "pitomce", obvykle se dá rozumně domluvit…