Biomedicínské zvláštnosti pohybu ve velkých nadmořských výškách, horská nemoc

O horské nemoci slyšel určitě každý, kdo se věnuje horské turistice, trekingu či horolezectví. Někteří ji možná zažili na vlastní kůži, ale kolik z nás ví, jak tato "nemoc" vzniká a jaké jsou její příčiny?

Borci zdolávající osmitisícovky o ni vědí své. Ale protože v rámci ČR a Slovenska jde maximálně o desítky lezců, kteří navíc na Treking.cz jistě nezavítají, mohu si určitě dovolit pro nás ostatní napsat pár řádků a problematice horské nemoci a biomedicínských zvláštnostech pohybu ve velkých nadmořských výškách. I když s prvními příznaky vlivu velké nadmořské výšky (klesajícího atmosférického tlaku) se můžeme klidně setkat v Tatrách… První den, dva se i v Tatrách může projevit snížená výkonnost v důsledku poklesu atmosférického tlaku.

Hypoxie, změny tkáňové difúze

S rostoucí nadmořskou výškou neklesá pouze tělesná výkonnost, ale mění se i mnohé fyziologické reakce. Vedle nedostatku kyslíku (hypoxie) zde působí i zvýšená intenzita slunečního záření (radiace), ztráta tekutin (dehydratace) v důsledku zvýšeného pocení a zrychleného dechu (ventilace).

Čtěte také: Dobývání nejvyšší hory světa - Mount Everest

Tyto jevy způsobují zhoršení mikrocirkulace a tkáňové difúze v důsledku zhušťování krve a tím pádem (zejména v zimě) i možnost vzniku omrzlin. Prevence výškových chorob je mnohem jednodušší, než pozdější odstraňování jejich následků. Prevence spočívá především v postupném zatěžování organismu ve fázi adaptace na změněné klimatické podmínky a v přísunu dostatečného množství tekutin a sacharidů.

Pokles tělesné výkonnosti

Pokles tělesné výkonnosti se u sportovců začíná projevovat již od výšky 1 200 metrů nad hladinou moře. U netrénovaných jedinců od výšek dokonce ještě menších. Snižování fyzické výkonnosti je způsobováno především úbytkem atmosférického kyslíku, kterého je ve výšce 2 000 metrů o necelých 21% méně! Střední atmosférický tlak tady činí asi 79,5 kPa oproti 101 kPa u hladiny moře (pro milovníky přesných čísel uvádím přesný tlak u hladiny moře podle standardní atmosféry - 101,325 kPa). Ve výšce 2 500 m, což je zhruba výška Kriváně nebo Rysů, klesá atmosférický tlak o necelou čtvrtinu oproti tlaku u hladiny moře. Změnu tlaku ukazuje tabulka níže. Tato tabulka platí pro ideální, tzv. standardní, atmosféru.

Pokračujme ale výše. Ve výšce 5 500 metrů je úbytek kyslíku ještě zřetelnější, neboť jeho koncentrace tady klesá o dobrou polovinu. To se pohybujeme zhruba ve výšce hory Elbrus, na kterou řada z čtenářů Trekingu určitě vystoupila. Ve výšce 8 000 metrů klesá tlak dokonce na pouhou jednu třetinu ve srovnání s atmosférickým tlakem u hladiny moře.

Závislost atmosférického tlaku na nadmořské výšce

Pokles výkonnosti s tím však tak zcela nekoreluje. O jednu čtvrtinu poklesne tělesná výkonnost až ve výšce okolo 4 200 metrů, ve výšce 7 500 metrů obvyklé pro himalájské expedice, klesá již jen na pouhých 30%. Nebo ještě jinak. Do výšky asi 3 000 metrů dokáže vytrénovaný jedinec zdolat 600 až 750 výškových metrů za hodinu. Ve výšce 5 000 metrů klesá tato hodnota na asi 400 výškových metrů v hodině a ve výšce 7 000 metrů na pouhých asi 200 metrů za hodinu. No a ve výškách osmitisícových pak klesá rychlost postupu na 50 až 100 metrů v hodině. Samozřejmě s rostoucí výškou se zvyšuje nejen počet přestávek na odpočinek, ale i jejich délka.

Z medicínského hlediska lze jednotlivá výšková pásma rozdělit následujícím způsobem:

• do 1 500 metrů - klimatická léčba
• do 3 000 metrů - oblast, kterou vyhledávají zejména sportovci
• do 5 000 metrů - oblast vyhledávaná především skialpinisty a horolezci
• v 5 300 metrech - končí možnost trvalého přizpůsobení změněným klimatickým podmínkám, přežití je jen otázkou času
• do 8 000 metrů - oblast, kde je možná jen částečná adaptace, dlouhodobý pobyt není možný
• nad 8 000 metrů - oblast, kterou vyhledávají jen vrcholoví horolezci, je tady hranice aklimatizačních možností lidského organismu, možný pouze krátkodobý pobyt.

Projevy horské nemoci

K projevům vysokohorské nemoci dochází obvykle až ve výškách nad 3 000 metrů, ale jsou známy případy i z menších výšek. U nemocných a nebo starých lidí mohou vznikat zdravotní problémy i pod hranicí 2 000 metrů! Z Tater jsou známy kolapsy starších turistů na lanovce na Lomnický štít.

Dobrým "polygonem" pro testování adaptace organismu může být například lanovka na Aig du Midi v Alpách a nebo lanovka na Elbrus. Turistům bez předchozí aklimatizace se po vystoupení z obou uvedených lanovek může točit hlava, hůře se dýchat, nebo dokonce se mohou dělat mžitky před očima. Někoho bolí hlava, někomu hučí v uších, někomu se může udělat nevolno (například na Elbrusu jsem takto musel "ošetřovat" několik lidí najednou…). Těmto negativním příznakům lze předejít pouze předchozí aklimatizací. Rychlý výstup do velké nadmořské výšky organismu rozhodně neprospívá.

Vysokohorská nemoc se nejprve projevuje bolestmi hlavy, unaveností, později se přidávají zvracení a velice nebezpečný otok plic a mozku, které v případě neposkytnutí náležité pomoci (sestup s postiženým do menších nadmořských výšek) mohou způsobit smrt! Ve vyšších polohách je také typické krvácení do oční sítnice (ve výšce 4 500 metrů je obvyklé asi u 1/3 lidské populace) a některé další projevy.

Koho může horská nemoc postihnout

Nemoc z výšky může postihnout kohokoliv, i dobře vytrénovaného sportovce, kteří při předchozích výstupech do velkých nadmořských výšek neměli žádné zdravotní komplikace! Vznik této nemoci totiž závisí na obrovském množství faktorů a jejich vzájemném působení. Jde např. o momentální fyzickou kondici, zdravotní stav, psychický stav aj. A některé z nich mohou být ještě i dnes neznámé.

Proto se od výšky 2 500 metrů doporučuje stoupat denně jen o 300 až 400 výškových metrů, tedy do výšky 4 000 metrů asi za týden a do výšky 6 000 metrů za další týden (u alpských výstupů je však tuto lhůtu problémem dodržet, vždyť výstup na Mont Blanc je dnes obvykle dvoudenní záležitostí).

V současné době se však délku aklimatizace daří zkracovat pomocí rychlých výstupů do velkých nadmořských výšek se stejně rychlými sestupy. Tak jak to například praktikoval ruský horolezec A. N. Bukrejev, jenž ohromoval svými extrémně rychlými výstupy ve velkých nadmořských výškách. Tímto postupem se daří značně urychlit aklimatizaci organismu.

Použitá literatura