Výstup na Baranec, Západní Tatry

Baranec. Mohutný vrchol vypínající se v jižní části Západních Tater. Vynikající rozhledový bod a velice nápadná dominanta při pohledu od Liptovského Mikuláše či Liptovského Hrádku. A pro mne tak trochu srdeční záležitost. Byl to první vrchol Západních Tater, který jsem v tomto pohoří zdolal. Strávil jsem na něm řadu dní při fotografování kamzíků, svišťů, orlů, tetřevů, setkal jsem se tady i s medvědem. Za posledních 10 let jsem na něj vystoupil snad třicetkrát, možná i více. Přesto se na něj stále rád vracím…

Baranec je jedním z nejmohutnějších a nejimpozantnějších vrcholů Západních Tater - Roháčů. Výrazný travnatý vrchol, který je třetím nejvyšším vrcholem Západních Tater. V minulosti byl Baranec v mapách uváděn jako Velký vrch. Jde o jeden z nejnavštěvovanějších a nejznámějších vrcholů, neboť vytváří nápadnou dominantu celého Liptova. Na jeho severních i jižních svazích se nacházejí četné lavinové žlaby. Právě laviny (podpořené v minulosti pastvou) tady způsobily viditelnou, tzv. nivální erozi.

Za zmínku určitě stojí, že se na jeho jižních svazích nacházejí největší souvislé porosty kosodřeviny celých Západních Tater. Jeho stráně si oblíbili svišti, na jejichž četné kolonie můžeme narazit během výstupu, lze tady potkat i kamzíka a nebo vidět temnou siluetu orla, který brázdí modravé výšiny. Při hodně velkém štěstí lze narazit také na tetřeva a nebo dokonce rysa. Rovněž květena této části Tater je velice bohatá, neboť vedle běžných druhů tady uvidíme i takové druhy jako koniklec bílý, zvonek alpínský, silenka bezlodyžná a mnoho dalších.

V této části Západních Tater lze ještě i dnes pozorovat dozvuky dávné tektonické činnosti. Zhruba u ústí Trnovské doliny, kousek pod magistrálou (asi 200 m odbočka) je chladný minerální pramen se sirnatou vodou silně zapáchající po zkažených vajíčkách. Podobných pramenů je však v této oblasti více. Vrchol je vynikajícím rozhledovým bodem. Na samotném vrcholu Barance je asi 3 metry vysoký betonový sloup se směrovými tabulemi. Jde o výrazný útvar vrcholu, který je dobře viditelný i z relativně velkých vzdáleností.

Výstup na Baranec

Baranec je snad nejmohutnějším vrcholem Roháčů. Leží v jižní rozsoše Plačlivého a je výborně viditelný z Liptovského Mikuláše, nad kterým vytváří nápadnou dominantu podobně jako Kriváň nad Podbanským či Slavkovský štít nad Smokovcem. Nástup na Baranec je nejvýhodnější z ústí Žiarské doliny, kde se dostaneme nejlépe autobusem z Liptovského Mikuláše (směrem na Smrečany a Žiar).

Odsud se nabízejí dvě možnosti túry. Buď jednodušší Žiarskou dolinou a nebo náročnější přímo na Baranec přes Holý vrch. Vybereme si tu variantu náročnější. Ta se nám nakonec odmění postupným odkrýváním panoramatu Liptovské kotliny a hřebene Nízkých Tater. Stejně jako Tater Západních.

Od konečné autobusu vyrazíme po asfaltové cestě dále. Kousek za informační službou HS odbočíme za poslední chatou (před parkovištěm) doprava a prudkým výšvihem se dostáváme na další asfaltovou silnici. Tu přejdeme šikmo vpravo a u laviček na levém okraji cesty zabočíme do lesa. Chodník pokračuje dlouho přímo, teprve později se vine v několika strmějších serpentinách, které nás vyvádějí na lesní vozovou cestu. Tu přejdeme příčně vpravo a opět se vnoříme do lesa.

Nástup je dobře vidět, jsou tady jak šipky tak malé schůdky. Lesem stoupáme v četných zákrutách. Nejprve na Starou stávku (1 299 m). Tady je malá mýtinka a větší množství modřínů. Z této kóty začíná další prudké stoupání. Brzy se objevují první trsy kosodřeviny. Když se u cesty objeví několik břízek, jsme u mohutných žulových kamenů (vlevo), ze kterých se otevírají pěkné pohledy na Baníkov.

Navíc tady v létě kvetou netřesky a další chráněné kytky. Les konečně ustupuje a po kratším výstupu v kosodřevině se dostáváme na Holý vrch, kde je informační tabule naučné stezky a rozcestí s modrou značkou, která byla od Ráčkove doliny vyznačena teprve před pár lety. V minulosti tady stával turistický přístřešek.

Další výstup pak vede stále kosodřevinou po třech výrazných terénních vlnách. Výstup se tady zdá nekonečný. Okolní scenérie jsou ale fantastické a za vynaloženou námahu určitě stojí. Vlevo je Baníkov a vrcholy v jeho jihozápadní rozsoše, v Liptovské kotlině uvidíme temné oko vodní nádrže Liptovská Mara. Po pravé ruce můžeme nahlédnout do interiéru hluboké Trnovecké doliny. Nad ní se promítá masív Malého Barance. Za zády pak máme hřeben Nízkých Tater.

Na vrcholu třetího velkého terénního stupně mizí kosodřevina doslova jako mávnutím kouzelného proutku. Vstupujeme do království alpínských luk. Odsud je to na vrchol Barance již asi jen 40 minut. V létě rostou v těchto partiích doslova kvanta chráněných kytek. Zejména koniklec bílý tady vytváří husté trsy. Na pravé straně můžeme spatřit jednu ze svištích kolonií. Ta však leží od cesty dosti daleko. Jen z ptačí perspektivy jsou vidět jejich hluboké nory s množstvím vyhrabané hlíny a kamenné suti. Dále musíme překonat tři výraznější terénní stupně (náznak i čtvrtého). Terén je technicky vcelku nenáročný, přestože je v některých úsecích docela strmý.

Konečně se dostáváme na vrchol Barance, z nějž se otevírají fantastické rozhledy. Baranec je skutečně jeden z nejfantastičtějších rozhledových bodů nejen Západních Tater, ale celého Slovenska. Na vrcholu stojí mohutný asi 2 a 1/2 metrový betonový sloup, který je vidět z velkých vzdáleností. Z Barance budeme dále pokračovat na Malý Baranec.

Sestup z vrcholu Barance

Z vrcholu budeme sestupovat vpravo, tedy zhruba k východu. Pak pokračujeme po hřebeni (spíše po jeho jižním úbočí) po dobře viditelném chodníku, který je značen zelenou barvou. Doporučuji se tady chovat tiše, neboť tuto oblast si oblíbili kamzíci. Dosti často tady v termických proudech poletuje poštolka a zejména hojní krkavci. V minulosti jsem tady často pozoroval i orla. Asi se bohužel na početních stavech orlů negativně projevilo pytláctví. Chamtivost některých "takélidí" se nezastaví před ničím. Na Malém Baranci doporučuji se chvíli zastavit. Otevírají se odsud nádherné pohledy na Roháčský hřeben a na hřeben Otrhanců. Navíc tady v létě kvete neskutečné množství zvonků alpínských a na skalkách i silenek bezlodyžných.

Z Malého Barance pokračuje sestup docela strmě. Nejprve ještě na Mládky v pásmu alpínských luk (rovněž velké množství zvonků), ale po sestupu z této kóty se brzy objeví porosty kosodřeviny. Po vstupu do tohoto pásma se dostaneme do míst, kde je ještě dnes patrné velké spáleniště. Tehdy na ploše mnoha hektarů zničil požár porosty kosodřeviny, která hoří více než dobře (díky velkému množství pryskyřice).

Docházíme na kótu Klinovaté, kde se objevuje les. Odsud jsou již výhledy prakticky nulové. Asi po 15 až 20 minutách přicházíme na malou lesní mýtinu, na níž stojí malá salaška. Na odbočce vpravo se nachází upravený pramen vody (300 m). Salaš stojí na severozápadním okraji mýtiny těsně u turistické cesty. Odsud již vede další sestup hustým lesem. Až ve spodní části jsou větší polomy s menšími průhledy. Kolem cesty se objevuje i několik laviček pro znavené turisty, či spíše výletníky, kteří nemají ambice vystupovat výše.

Poslední sestup k potoku je strmější. Přejdeme po dřevěné lávce a po lesní cestě pokračujeme dále do blízkosti ústí Ráčkové doliny. Asi po 250 metrech chodník prudce uhýbá doleva a sestupuje opět strměji. Další odbočka asi po 100 metrech (tentokráte doprava) nás již v několika serpentinách a kolem uzavřeného srubu přivede až na již zmíněné rozcestí v těsném sousedství bývalé chaty Mihuľa, která se dnes jmenuje Orešnica.

Jako další varianta pro návrat připadá přechod přes vrcholy Smrek (2 093 m) a následně z Žiarského sedla Žiarskou dolinou. Touto trasou se dostaneme do stejného místa, ze kterého jsme nastoupili na tuto túru.

Z vrcholu Barance budeme sestupovat zhruba k severu. Otevírají se nám přitom nádherné pohledy na celý Roháčský hřeben. Volovec, Ostrý Roháč, Plačlivé, Tri kopy s Hrubou kopou a Baníkovem před námi defilují jako ve velkoplošném kině. Sestup je zprvu velice strmý, chodník se v četných serpentinách vlní jako had.

Ovšem obvykle se sestupuje proto, aby se mohlo opět stoupat. Nejinak je tomu i v tomto případě. Vystupujeme přes řadu terénních vln připomínajících velbloudí karavanu na vrchol Smreku, který je dalším vynikajícím rozhledovým bodem. Z něj pak již poměrně povlovně sestupujeme do Žiarského sedla. Ze sedla nás pak čeká zhruba hodinový sestup k Žiarské chatě, od které je to další hodina po asfaltové obslužné komunikaci do ústí Žiarské doliny.

Délka túry 7-8 hodin, převýšení 1 300 m (1 500 m), středně těžká až těžká, fyzicky značně namáhavá túra. Mapa Shocart 1:50.000, Harmanec 1:50.000 a nebo 1:25.000.