Blovickou pahorkatinou na Kožich a Čertovo břemeno

Švihovská vrchovina a turistika

Blovická pahorkatina je jedním z okrsků Radyňské pahorkatiny a vše jmenované je v severní části Švihovské vrchoviny. Tento zajímavý a hezký kout naší země má ale co nabídnout. Nás zlákala rozhledna na Kožichu (584 m n. m.) a také skalní útvar na jeho východním svahu, zvaný Čertovo břemeno.

Při pohledu do mapy se nám jako nejvhodnější místo začátku této cesty jevila ves Libákovice. Na mírném svahu rozložená náves byla pro parkování jako stvořena. Náves zdobí v její spodní části pozdně barokní, šestiboká kaple. Byla postavena počátkem 19. století. Vedle stojí kříž a opodál mají i hospodu.

Ze vsi vede naučná stezka, kterou se dá dojít k oběma vyhlédnutým cílům, ale jak jsme zjistili, hned za vsí ji vedou po silnici. Proto jsme nechali stezku stezkou a od vsi polní cestou jdeme k východu. Po levé straně máme vrchol Kožichu, ale viditelnost je skoro nulová a tak si Kožich necháme až na konec cesty. Hradba lesa před námi se rychle přiblížila a lesní cesta má směr, který potřebujeme. Ve složení lesa převládají smrky, ale je vidět i snaha vmísit sem plochy listnáčů.

Čtěte také: Vrch Kalovy, krásná vyhlídka v Šumavském podhůří

Jako by vyrostla ze země, objevila se přibližně pětimetrová, buližníková skála. Pod ní se tulí malá kaplička, kterou tu nechal postavit sedlák z Libákovic. Cesta nás dovedla k úzké asfaltce a kompas velí odbočit vlevo, směrem k severu. Silničky se tu stavěly zřejmě podle pravítka a moc to na nich neubíhá. Docházíme ke křižovatce a mezi stromy se objevuje něco hodně velikého. Jsme u Čertova břemene (534 m n. m.).

Díváme se na jižní část, asi kilometr dlouhého hřbetu, který tu je položen ve směru JZ - SV. Před námi se do výše okolo 40 metrů tyčí rozeklané skály s porosty starých borovic a dubů. Skály mají až neuvěřitelné tvary a člověk má dojem, že se přiblížil peklu. Velkou část si za svůj domov zvolily mechy, které v některých místech padají ze skal v podobě zelených vodopádů.

Aby toho nebylo málo, plochy lišejníků zabarvují okolí do žluté. Procházíme pod skalami a hledáme kudy by to šlo nahoru. Zda stezku, které nám k tomu dopomáhá vyšlapali lidé nebo zdejší obyvatelé skal se nedá zjistit. Pohled ze hřebene je nádherný. Jdeme po hřebeni pod vrchol, který z tohoto pohledu má podobu velké kostky. Po chvilce zkoumání je jisté, že je pro nás nedostupný.

Sestupujeme na opačnou, západní stranu hřebene. Vrchol vidíme v jeho celé kráse, kostka je rozlomena na dvě části, mezi které se zaklínily velké kameny. Pod skálou objevujeme malou jeskyni. Tak tady je ten vstup do pekla.

Pod skálou je turistické odpočívadlo, informační panel a konečně se seznamujeme i s čertíkem. Za silnicí hřeben pokračuje k SV. Míjíme opuštěný lom a jdeme po hřebeni. V těchto místech je daleko nižší a jen na některých místech vystupují ojedinělé skály a kameny. Krásné místo a člověk se ani nediví, že tu lidé žili již v době bronzové a v 9. a 10. století i Slované.

Lesní silnička nás vede k západu. Po několika stovkách metrů z ní odbočujeme k rybníkům na Hluboké. Jsou dva a na ostrůvku toho horního stála ve 14. století dřevěná tvrz a v okolí malá osada. Vše zaniklo začátkem 17. století. Pokračujeme k bývalé myslivně, u které odbočujeme vlevo. Dlouhé, mírné stoupání nás dovádí k okraji lesa. Cestou mezi polem a lesem stále stoupáme a po několika minutách máme rozhlednu před očima.

Vrchol Kožichu je z větší části bez stromů. Jen část, kterou zabrala armáda je porostlá spíše křovinami než lesem. Armáda tady měla postavené bunkry a odpalovací rampy. Něco z toho ještě zbylo. Aby toho nebylo málo k vidění, tak západně od rozhledny si místní obyvatelstvo vyhlédlo místo pro ukládání odpadků.

Vrchol měl první rozhlednu již v roce 1865 a ta sloužila především zeměměřičům. Po jejím zániku byla postavena v roce 1934 druhá, byla ze dřeva a ke stejnému využití. Ta současná tu stojí až od roku 2004. Je celá kovová, vysoká 35 metrů a vyhlídková plošina je dvacet metrů nad zemí.

Zázrak ve zlepšení viditelnosti se nekonal, ale něco málo jsme viděli. Nejhorší to bylo k západu, tam se ukázalo jen nejbližší okolí. Šumava na jihu aby se neřeklo, ukázala jen své obrysy. Dobré to bylo na východ, Brdy se ukázaly dosti zřetelně a to platí i o severu. Když si člověk čte, co všechno je možné uvidět, tak tomu ani nechce věřit. Tak snad někdy příště.

Východním svahem sestupujeme na cestu, po které jsme vyšli a před námi máme první domky Libákovic. Celá cesta je dlouhá něco mezi 7 až 8 kilometry s menším převýšením. Mapa KČT této oblasti má číslo 32 Přešticko. A když by vám zbyl nějaký čas, tak v nedaleké vsi Řenče je zajímavá, i když poněkud zchátralá tvrz.

Vrch Kožich, turistická mapa