Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 2.4.2019 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Bukovské vrchy - přes Pikuj a Bieszczady pěšky

Bukovské vrchy - přes Pikuj a Bieszczady pěšky

Vandr kolem trojmezí Ukrajiny, Polska a Slovenska (2)

2.4.2019 | Markéta Hroudová

Hřeben tady utvořil oblouk a i cesta se na chvíli stočila jakoby zpátky a vyšla z lesa, takže jsme najednou měli nádherný pohled na celou hřebenovku Bukovské poloniny. Před nějakou dobou tady asi hořelo, stromy byly ohořelé. Tráva se však už zelenala a divokým rostlinám se vesele dařilo. I když nás nohy ještě nebolely, na chvíli jsme si museli sednout do trávy a ten pohled si vychutnat. A pak už jsme vešli do lesa a za chvíli byli na sedle. Auto tu na nás čekalo.

Bieszczady

Nasedli jsme do něj a ještě ten den se přesunuli do polských Bieszczad. Cestou jsme na revanš stavěli stopařům, a přes hranice jsme dokonce převezli dvě babky pašující cigarety. Večer jsme byli na tábořišti v Ustrzyki Górne. Vzdálenost od Užockého sedla vzdušnou čarou asi 20 km, autem přes hraniční přechod Krościenko to bylo 150. Byli jsme z té ochrany přírody tady tak vyplesklí, a navíc jsme měli auto, takže jsme bez řečí zajeli na tábořiště. Mělo být placené, ale ani jednu noc vybírat nikdo nepřišel. Strávili jsme tady dvě noci a byl tu i takhle v létě klid.

Ráno jsme se vydali z Wolosate nalehko na Tarnicu. Je to nejvyšší hora polských Bieszczad a nemá smysl se tam vydávat natěžko. Vrátili bychom se večer do stejného bodu. Zaplatili jsme příslušný poplatek a vydali se do přísně střežené zóny národního parku. Vyrazili jsme brzy ráno, na odpoledne byly hlášené bouřky.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nejprve se šlo hustým karpatským lesem a když jsme vyšli z lesa a měly nás uchvátit výhledy, připadali jsme si místo toho jak ovce v ohradách. Cesta byla najednou lemovaná páskami, které zabraňovaly vstupu mimo určené chodníky. Já chápu, že chtějí zabránit turistům chodit mimo cesty ale nevím, jestli si ochránci uvědomují, že tyhle horské louky vznikly uměle (působením člověka). A jestli se nechají být, tak po čase zase zarostou. A je mi to asi srdečně jedno.

A tak jsme šli podél těch pásek, na kterých se střídaly nápisy Bieszczadsky Park Narodowy a Neschodž ze szlaku, a potom už tam nebyla ani ta horská pěšina, ale schody, a tak jsme po nich stoupali. A kolem se otevíraly výhledy na hřeben, na který jsme plánovali vyrazit další den, a na poloniny Wetlinská a Caryňská, které nás taky čekaly… Jako bylo to tam krásné, ale… při pohledu směrem na Ukrajinu, kde se turista může pohybovat svobodně, nám bylo do breku.

V dálce na nás shlížel Pikuj, jako by nám chtěl říci: "Nebojte, jsou ještě svobodné kraje." A tak jsme šli dál, jak nám ohrady určovaly, dobili jsme Tarnicu (1 346 m), po schodech sešli do sedla Goprowska, kde stál velkorysý turistický přístřešek (wiata), ale nocování je v něm pochopitelně zakázané. Vůbec celá ta atmosféra tady působila tak, že věřím, že to tam někdo chodil v noci kontrolovat, celé okolí bylo tak přehledné, že by se tam vandrák fakt neschoval.

Vylezli jsme na Halicz (1 333 m) a Rozsypaniec (1 280 m), výhledy byly krásné, ale ještě smutnější o to, že ani hřebenovka východním směrem nebyla přístupná, tady to nešlo zase díky hranici. Pěšina vlevo po hřebeni směrem k Ukrajině byla zřetelná, ale vyježděná pouze čtyřkolkami pohraničníků. To přírodě najednou nevadí, to se může. Vstup pro obyčejné smrtelníky je tam přísně zakázaný, lze jedině snad na nějaké speciální povolení. Jak by bývalo bylo krásné sem přijít z Ukrajiny…

Ale už jsme byli na konci hřebene a čekal nás otravný a nekonečný, 7,5 km dlouhý sestup po zpevněné cestě. Právě včas, shora se ozvalo několik hromů. Za chvíli však bylo po bouřce, ty srpnové už opravdu tolik síly nemívají.

Následující den jsme se vydali na čtyřdenní přechod slovensko-polského hřebene Bukovských vrchů, auto jsme nechali na sedle Przełęcz Wyżniańska na placeném parkovišti. Zaplatili jsme další poplatek za vstup do národního parku, a vydali se na Malou Rawku. Ušli jsme asi kilometr a něco a hned v cestě stojí Bacówka PTTK Pod Małą Rawką. Máme ty polské chaty rádi, takže jsme zašli na dopolední kávu. A dobře jsme udělali, výstup na Malou Rawku byl zatraceně strmý. Z Malé Rawky to na Velkou nebylo daleko, tady už tolik ohrad nebylo, cítili jsme se o něco svobodněji.

Z Velké Rawky (1 304 m) byly krásně vidět kopečky, které jsme zdolávali včera. Tarnica a spol. A taky kopce, které nás měly čekat. Při sestupu se k nám přidala ukrajinská hranice, a nezbytné cedule, že na hřeben směrem na východ je vstup zakázaný. Napravo už byla vidět hora Kremenec (1 221 m), kde se kousek za vrcholem přidá i hranice Slovenska, tam je pak trojmezí. Asi 1,5 km jsme putovali přímo po ukrajinsko-polské hranici, zdobené kouzelnými patníky, modrožluté byly ukrajinské, červenobílé polské.

Bieszczady

Asi v půlce trasy jsme míjeli odbočka ke studánce směrem na Ukrajinu. Ona je tedy vyznačená jen na mapě, v terénu tam byla jen málo znatelná pěšina. Nicméně, voda byla potřeba a taky nás lákalo trošku porušit tu jejich přísnou ochranu. Bylo to asi 150 metrů daleko, a voda tekla silným proudem. Od studánky směrem dolů do údolí vedla pěšina již zřetelnější, zcela jistě od vsi Nová Stužica používaná. Kdo ví, možná se tady někdo na hřeben napojil, nebo z něho sešel. Vymýšlela jsem výmluvu na hrozící smrt žízní, kdyby nás potkal polský pohraničník, ale na hřebeni nikde nikdo, naštěstí. A když jsme minuli hraniční patníky s číslem 1, bylo trojmezí již nedaleko.

Kousek pod vrcholem hory Kremenec (1 221 m) leží bod setkání tří států, mimochodem našich nejoblíbenějších: Slovensko, Polsko a Ukrajina. Zajímavé je, že Kremenec je údajně přístupný i z Ukrajiny, nicméně hranici zde přejít možné není. Potvrdili nám to ozbrojení ukrajinští pohraničníci, které jsme na trojmezí potkali. Samozřejmě, že jsme se nepochlubili, že jsme hranici před pár minutami narušili. Na Kremenci bylo pár turistů, ale během chvíle se vydali do různých směrů.

Napojili jsme se na červenou hřebenovku a pokračovali po ní dál. Bylo tam nádherně. Všude kvetly horské hořce a vlevo v dáli trčel - já vím, že se mi budete smát - ale on tam prostě byl, Pikuj. Klesli jsme do sedlo pod Čierťažou, kde je povolené bivakování. Nicméně v této části hor jsme se cítili už mnohem svobodněji.

Na slovenské straně hřebene stojí zánovní útulna, a kousek je i pramen. A jak už to na podobných místech bývá, sami jsme tam rozhodně nebyli. Do útulny jsme už neměli šanci se vejít, ale vůbec nám to nevadilo. Bylo teplo, měli jsme stan... akorát ta voda tekla jen tak tak. Přisedli jsme k ohni a prožili zajímavý česko-slovenský večer debatou s ostatními.

Bieszczady

Na nocleh jsme se odebrali do Polska. Stojí tu taky přístřešek, ale my si raději postavili stan opodál. Co kdyby v noci ještě někdo dorazil. I když jsem se spíš obávala, aby nedorazil nějaký hladový méďa. Přes den se nás totiž občas někdo zeptal, jestli se nebojíme medvědů, když takhle putujeme jen sami dva. Vždycky jsem odpovídala, že se nám už letos poštěstilo medvídka potkat dvakrát (v Rumunsku při cestě na kole přes Fagaraš a na Slovensku s dětmi na Malé Fatře) a že už máme tedy asi vybráno… Ale to jsem dělala hrdinku za bílého dne, a znáte to, jak padne tma… Ale nepřišel nikdo, nebo jsme o něm aspoň nevěděli.

Ráno jsme kousek od cesty objevili ruční granáty. Byly tam pěkně vyskládané, je jasné, že to objevil někdo už dávno před námi. Jenom jsme si je prohlédli a raději je nechali být. Z vyhlídky Rabia skála jsme obdivovali nekonečné karpatské pralesy, ale vlevo v dálce i - vím že už jsem s tím otravná, ale ona tam prostě pořád byla vidět - hora Pikuj.

Podle mapy by se mohlo zdát, že celý hřeben vede lesem, ale není tomu tak. Jsou tu úseky lesem, ale většinou se jde po loukách. Směrem na Slovensko byly vidět zalesněné kopce, směrem do Polska sousední poloniny Wetlinská a Caryňská. Hřebenovka je to kouzelná. K večeru jsme sešli do nižších poloh a tak se šlo víc lesem, ale vrcholy byly stále výhledové. Obětovali jsme jednu PETku a nasbírali si borůvky. Luděk totiž chtěl vyzkoušet, jak dlouho nám bude trvat naplnit bez hřebenu 1,5 litru. Trvalo nám to překvapivě dlouho. Ale nebylo kam spěchat. Nocleh jsme plánovali v Ruském sedle. Cesta do něj už vedla hustým karpatským lesem a byla lemovaná zákopy a dírami po vybuchlých granátech. Sestup se zdál být nekonečným.

Ruské sedlo má pouhých 801 metrů a je přístupné na kole. (Teda, pro řadu lidí je na kole přístupná celá hřebenovka, já ale tyhle cesty chodím raději pěšky). Dříve (před Schengenem) tady býval turistický přechod. Je tady taky povolené místo na bivakování, ale vůbec jsme to nepochopili. Jedna maličká útulna byla totálně obsazená někým zdálo se, podle stavu rozkrámovanosti, že dlouhodoběji, jinak plácky žádné, všude docela prudké stráně. A pramen Cirochy byl vyschlý. Studnička vodu jakžtakž dala. Po dlouhém hledání jsme našli, na druhou stranu než odkud jsme přišli, konečně slušný plácek. Pravděpodobně to byla nějaká palebná pozice, protože z něj bylo krásně vidět na sedlo, na plácek ovšem nikoliv, a to ani když jsme si udělali oheň.

Další den jme z hřebene už sešli. Potřebovali jsme se co nejdřív dostat do Balnice, odkud jezdí úzkokolejka. Místo hřebenovky, která by byla delší (a stejně vede lesem), volíme kratší cestu podhůřím. Šli jsme po asfaltové silnici a doufali, že by nás někdo mohl svézt. Nic tam ale nejezdilo, bodejď by taky jo, když tam byl zákaz vjezdu. Ale nakonec jel náklaďák. Stačilo zamávat a už jsme v něm seděli. Navrhla jsem Luďkovi, že se zkusíme přihlásit na příští mistrovství světa v autostopu. Díky tomu stopu jsme totiž stihli jízdu Bieszczadskou lesní úzkokolejkou do Majdanu a i do Przysłupu.

Lesní úzkokolejka se vine nádhernou přírodou a měli jsme radost z jízdy vláčkem jako děti. Bylo nám líto, že tady nejsou s námi. V Przysłupu jsme museli vystoupit, už to opravdu dál ani jet nemohlo, koleje byly zarostlé. Odtud jsme opět zkoušeli stopovat, potřebovali jsme se dostat do Kalnice. Naprosto trapně jsme ovšem stopli místní placenou maršrutku. A já si ještě říkala, že řidič nějak přeochotně šlápl na brzdu a zamanévroval k okraji silnice, jen co jsme zvedli ruku. Takže jsem si to s tím mistrovstvím světa raději rozmyslela…

Bieszczady

Pěšky jsme došli asi 4 km ke schronisku Jaworzec. Tam jsme si za 10 zlotých postavili stan u chaty - tak nás oslovila zdejší poklidná atmosféra, že jsme nehledali nic zdarma. Aspoň jsme využili zdejší sprchu a zašli si na pivo.

Na závěr nás čekala lahůdka v podobě přechodu Wetlinské poloniny. Vyrazili jsme na ni po černé turistické značce, tuto barvu u nás fakt nemáme. Ona ani totiž pátá barva není potřeba, ale Poláci asi nechodili na VŠE a neměli předmět Teorie grafů. Při výstupu jsme poprvé v životě naživo spatřili Vraní oko! S borůvkou bych si ho teda nespletla, ale k ochutnání se úplně nabízelo.

Stoupalo se nejprve jako vždycky hustým lesem. Na sedle Orłowicza jsme z něho vyšli a uviděli panorama celé poloniny včetně nejvyššího bodu, hory Roh (1 255 metrů). A pak už to bylo jen o výhledech na všechny strany. Nevěděli jsme, na kterou stranu se máme dívat dřív. Hřeben však nebyl dlouhý a na samém jeho konci stála Chatka Puchatka.

Čekali jsme příjemné polské schronisko, ale byla to taková hodně nouzová chatka, kde nabízeli jen jednoduché a trvanlivé občerstvení, jako třeba lahváče, lahvové nápoje a sušenky. Ani se nám tu moc nelíbilo a bylo tu příšerně lidí. A přestože jsme se tady cítili svobodněji, z našeho směnu nebyla ani žádná výběrčí kasa, rozhodli jsme se, že na Caryňskou poloninu už nepůjdeme.

Byli jsme celými slavnými Bieszczadami otráveni, a tak jsme si říkali že by stejně byla stejná, jako všechny ostatní. A tak jsme se naposledy rozhlédli kolem dokola a těsně před sestupem, až úplně vzadu na obzoru, skoro nebyl vidět, ale byl TAM - Pikuj! Doprovázel nás až do poslední chvíle!

Možná si říkáte, proč jsme do Bieszczad jezdili. Nebo že vám se tam líbilo. Často se o tom s Luďkem bavíme. Proč mám potřebu odškrtávat, proč jezdit na místa, kde jsem ještě nebyla. Asi tak! Znáte Nejkrásnější sbírku od pana Nevrlého? Popis postupně navštěvovaných Chráněných krajinných oblastí a Národních parků České a Slovenské republiky? Je to vlastně taková sbírka. Tak podobně to mám já. Sbírám pohoří!

Tenkrát se nedalo pořádně toulat jinde, ale co když dnes už můžeme cestovat po celém světě, a přesto nás to stále táhne poznávat to, co je relativně blízko víc než nějaké exotické končiny? Může za to nádherná krajina a na východě stále ještě určitá svoboda. Ta nejkrásnější! Jít kudy chceme (turistické značky mít jen jako jakousi nápovědu) a spát, kde se nám to líbí. A tohle území nám do sbírky zatím chybělo. Jen s tou svobodou to, hlavně v polské části, už není vůbec takové, jak by se mohlo zdát.

Že se na polských poloninách nesmí spát venku, a že jsou do nich placené vstupy, jsme věděli. Ale že si v horách budeme připadat jako ovce v ohradě, to už se nikde nepsalo. Všude se psalo jen o divoké a nespoutané přírodě. Kdeže! To jsou slova z reklamních sloganů, v reálu jsou polské Bieszczady tak turisticky přeorganizované, že pochod do Prčic je proti tomu zmatečný podnik.

Zaplatíte v kase za vstupenku, do kopce jdete po schodech, přidržujete se dřevěného zábradlí. Cedule, zákazy, příkazy, regulaminy. Po pravidelných intervalech turistické přístřešky vhodné k odpočinku! Ale bacha, turisto, ať nesejdeš z cesty! Ani kytička nesmí přijít nazmar. Divoké trávy se vlní ve větru, ale na hřebenech je smutno. Umělá krása! A přitom, na dohled odtud jsou hory plné života. Pasáčci, sběrači borůvek, pár osamělých turistů - všichni se sem vejdeme.

Ukrajinské poloniny jsou ještě tím, čím poloniny odjakživa bývaly. Zdrojem obživy pro jejich obyvatele. A jejich krása není o nic nižší, než krása těch polských, ustanovených jako národní park. Borůvky vesele bují i po neopatrném česání hřebenem, vzácné květiny stále kvetou i podupány a pohnojeny od krav. A vše zadarmo s tím, že sednout nebo lehnout si můžeš, kde chceš!

Další túry v Bieszczadech, může vás zajímat

Reklama

Z posledních článků vybíráme

12.3.2019 / Vít Pohanka
Cestování · Canyonlands

Stewart Lee Udall byl mormon. Narodil se v roce 1920 v rodině významného právníka a předsedy Nejvyššího soudu státu Arizona, studoval krátce na univerzitě. Po vypuknutí 2. světové války, narukoval k letectvu, i když …

10.3.2019 / Michael Svoboda
Turistika · Malé Karpaty - okolí Dobré Vody. Pohodová túra ve slovenských horách

V Malých Karpatech je mnoho míst, které stojí za návštěvu. Já bych rád dnes představil hezký a hlavně opět nenáročný výlet, který vás zavede do okolí obce Dobrá Voda. Trasu, kterou zde popíšu, je možné si rozdělit do …

6.3.2019 / Otakar Brandos
Turistika · Starohorské vrchy turisticky. Pozdně letní a podzimní procházky z Donoval a Korytnice / Fotogalerie k článku

Starohorské vrchy stojí tak trochu bokem turistického zájmu. Tak trochu ve stínu vyšších Nízkých Tater či atraktivní Velké Fatry, vyplňujíce zhruba prostor mezi známým lyžařským střediskem a sedlem Donovaly …

4.3.2019 / Radomír Hruška
Cestování · Omán: Dějiny, vstupní formality, hory, pouště a památky Ománu (2)

Další cesta vede k městu Seeb a poté směrem přímo k jihu do města Bidbid a Izki. Už těsně za Seebem začíná dálnice prudce stoupat do Hadžárských hor, aby v Izki dosáhla rovinatější polopouštní ráz. Kromě toho jde o oblast …

28.2.2019 / Michael Svoboda
Turistika · Myjavská pahorkatina - víkend na kopanicích, turistika v málo známých končinách Slovenska

Pokud máte zájem zajet si některý jarní nebo letní víkend na pěkný dvoudenní čundr a nemáte právě potřebu zdolávat velká převýšení, nebo se toulat v nekonečných lesích, můžete se s klidem vydat do turisticky stále …

26.2.2019 / Hynek Skořepa
Turistika · Sněhem nejvyššími partiemi Drahanské vrchoviny - na sněžnicích na Skalky (735 m)

Zdá se, že se nám na pár dnů ještě vrátí docela pořádná zima. Na přechod centrální části Drahanské vrchoviny na běžkách či sněžnicích, jaký se mi po letech podařil koncem letošního ledna, už ale nejspíš nedojde. V nadmořských …

22.2.2019 / Otakar Brandos
Blog · Stezka Valašska na Pustevnách: Úžasný chodník, bez kterého nelze žít a nebo další likvidace přírody?

Se stezkami v korunách stromů se v posledním desetiletí v České republice asi roztrhl pytel. Na přelomu roku 2018 a 2019 přibyla do rodiny těchto stezek zatím poslední. Jmenuje se Stezka Valašska a nachází se v Moravsko …

22.2.2019 / Karolína Chmelařová
Cestování · Národní park Biogradska Gora aneb koncentrovaný půvab Černé Hory

Biogradska Gora patří mezi pět národních parků v Černé Hoře. Při cestování po tomto koutu Balkánu je ideálním místem, kde se na chvíli zapomenout v ryzí přírodě a zvolnit po vzoru obyvatel místních salaší. Načerpáte …

22.2.2019 / Ján Brtko
Blog · Pastier. Príbeh z nízkotatranských holí

Začiatok tohto príbehu siaha ďaleko do minulosti a od nášho prvého stretnutia pod Veľkou Chochuľou v Nízkych Tatrách, ktorá sa nad našou dedinou vypína ako Matterhorn, uplynulo už temer polstoročie. Na prelome …

21.2.2019 / Josef Hebr
Cestování · Schönbrunn. Prohlídku zámku by si neměl nechat ujít žádný návštěvník Vídně

Zámek Schönbrunn je natolik fascinující a pozoruhodná historická a kulturní památka, že by si jeho prohlídku neměl nechat ujít žádný návštěvník Vídně. A jako pozoruhodný objekt má za sebou i stejně pozoruhodnou historii …

18.2.2019 / Otakar Brandos
Příroda · Medvěd? Na Slovensku 1 200, v Evropě až 50 000 kusů! Rozšíření medvěda hnědého (Ursus arctos) ve volné přírodě v jednotlivých evropských zemích

Medvěd hnědý (Ursus arctos) je vděčné téma. Po Valašsku se na podzim minulého roku toulal jeden medvěd, kterého po dlouhé týdny pronásledovaly a stresovaly štáby snad všech českých televizí i deníků hlavního proudu …

Reklama, turistické trasy a výlety podle pohoří
Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Malý Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Malá Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Ararat Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Vysoký vodopád Cvilín Karlštejn Chata Šerlich Bouda Jelenka Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Nimbostratus Pohorky

Na hřebenovce ukrajinské Bukovské poloniny potkáte kromě místních i sem tam nějakého Poláka, který objeví krásu a svobodu sousedních hor. Čechy ani Slováky jsme na Pikuji nepotkali. Tyto hory nepatří k příliš známým.

Ale pomalu už to taky mizí. Svoboda je pro všechny, to znamená i pro - omluvte mě - debily s čtyřkolkami, kteří si rejděním po poloninách zvyšují své ego. Když to není zakázané, tak se bohužel nahoře na hřebenech člověk setká i s tímto nešvarem.

Více fotek: www.epastorek.cz/vypravy.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
02.04.2019, 21:08 -OB- | Parádní vandr v krásném
03.04.2019, 09:12 Markéta | Kdyby se tam ten hraniční režim změnil
03.04.2019, 11:31 -OB- | Ano, to Užocké sedlo


Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist