Z Passo do Poiso na Pico de Arieiro, Pico Ruivo a sestup do Funchalu

Předvánoční Madeira - až na vrcholky hor

Jako řada turistů na Madeiře, tak i já jsem toužila vyjít na nejvyšší vrchol tohoto ostrova, Pico Ruivo. Lákaly mne nejen krásné výhledy a fascinující štíty, ale také tunely a docela dlouhý sestup z Pico de Arieiro. Túra na Pico do Arieiro (1 818 m) a přes Pico Ruivo (1 862 m) je dlouhá 5,4 km. Stezka byla postavena před 50 lety správou ostrova a spojuje tři nejvyšší hory.

Delší dobu před naším příletem nebylo na tomto místě zrovna nejpříjemnější počasí, a tak jsem vysílala tajné signály směrem k nebi, aby se obloha vyjasnila a my měly krásný den pro tento výšlap. Jednoho večera jsem si zavýskla, protože více radarových předpovědí slibovalo následující den slunečno nejméně do 13. hodiny.

Vyjely jsme tedy ranním autobusem z Funchalu do hor a vystoupily v lese v Passo do Poiso ve výšce 1 400 m n. m. Šly jsme po asfaltové silnici asi 20 minut a uviděly jsme "bílý hřib" - radarovou stanici protivzdušné obrany portugalského letectva na třetím nejvyšším vrcholu ostrova Pico de Arieiro. Těšily jsme se, že tento bod dosáhneme docela brzy. Ale cesta se klikatila a "hřib" rostl jen pomalu.

Brzy jsme se dostaly nad hranici lesa a mohly se kochat pohledem na mraky pod námi. Po hodině cesty jsme odbočily z asfaltky na stezku k malé observatoři. Odtud jsme se opět napojily na asfaltku a po dvaceti minutách různých zatáček došly k parkovišti. Zde řada výletníků ze svých aut a autobusů vystoupí, vyjde asi 15 minut k restauraci na Pico de Arieiro a zase se vrátí zpět.

Poté, co jsme se z tohoto vrcholu vynadívaly na všechny strany, začaly jsme sestupovat po štěrkové a kamenné cestě dolů. Lidí bylo po cestě na můj vkus docela dost, a tak jsme se jim snažily utéct. Scházely jsme stále dolů na Pedra Rija, kde je úsek s impozantními útesy na obou stranách, až jsme došly k tunelu Pico do Gato. Na této cestě jsou celkem tři delší tunely a dva kratší, z nichž ten nejdelší je dlouhý asi 200 metrů.

Stezka pokračovala po úbočí strmé skalní stěny, přičemž cesta je na některých místech vytesána přímo ve skále. Připadalo mi, že míříme do Středozemě. Stále jsme klesaly až do výšky 1 542 m n. m. Po 3,4 km začal výstup na Pico Ruivo, a začaly jsme zdolávat kovové a skalní schody. V některých úsecích se hromadilo více lidí. Cesta po schodech se trochu zpomalila a my měly více času obdivovat krásu skal. Brzy se nám otevřel výhled na údolí a níže položené kopce. Stezku lemovaly bílé pokroucené stromy.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po několika sto metrech se PR1 setkala s cestou PR1.2, která vede od Achada do Teixeira. Odbočily jsme podle ukazatele vlevo na Pico Ruivo a po několika minutách došly k chatě Casa de Abrigo asi 1 775 m n. m. Kolem chaty postávalo nebo sedělo na lavičkách mnoho lidí, také na záchod se vytvořila dlouhá fronta. Nezdržely jsme se proto dlouho a vyrazily na poslední úsek trasy s převýšením 80 m.

Po cca 15 - 20 minutách jsme dosáhly vrcholu. Počasí bylo nádherné a my se kochaly pohledem na oceán a okolní hory. Viděly jsme horské vrcholy kolem Údolí jeptišek, severní pobřeží Madeiry a také ostrov Porto Santo. Snědly jsme svačinu a vydaly se stejnou cestou zpět. Naštěstí se lidé někde rozprchli a my jsme měly i pár úseků jen pro sebe. Díky tomu jsme narazily i na dvě divoké koroptve na cestě.

Nedaleko Pico de Arieiro se nachází krásný "balkónek" - Miradouro Ninho da Manta (Hnízdo káňat) ve výšce 1 744 m n. m. Odtud jsme si vychutnaly nádherný výhled dolů do údolí Ribeira da Faja da Nogueira. Magický "bílý hřib" se začal přibližovat.

Z Pico de Arieiro jsme scházely dolů po asfaltce. Asi po půl hodině pod velkými zatáčkami jsme zkusily stopovat a zastavil nám mladík, který nás zavezl až do Funchalu. Vysadil nás na opačné straně města v části zastavěné řadou hotelů a banánových plantáží. Měly jsme tak příležitost si toto město, které se rozrůstá po svazích nahoru, více prohlédnout. V 16. století mu italští mořeplavci říkali "malý Lisabon" a později se ujal název Funchal podle feniklu (funcho), který se tady hojně vyskytoval.

Došly jsme k pobřeží, abychom se lépe zorientovaly a pokračovaly "Přímořskou třídou". Jedná se o hlavní dopravní tepnu s řadou autobusových zastávek, spoustou kaváren a restaurací. V jedné jsme si daly polévku z mořských plodů arroz de marisco a vynikající rybu espadu (tkaničnice tmavá). Je to nehezká černá ostnoploutvá ryba se špičatými zuby s délkou do dvou metrů vypadající jako had. Na talíři ale nevypadala tak děsivě. Dostaly jsme malý kousek obalený v těstíčku a bez kostí.

Po jídle jsme pokračovaly dál po nábřeží, kde jsme pozorovaly výletní lodě a jachty. Po vstupu do starého centra jsme prošly kolem pevnosti Fortale de Sao Lourenço, ve které sídlí guvernér a vojenský velitel. Dál v kopci ve výšce 111 m se nachází další pevnost. Dříve sloužila jako sklad střelného prachu, nyní ji využívá vojenské námořnictvo. Odsud je pěkný výhled na centrum Funchalu.

Poté, co jsme prošly uličkami s řadou obchůdků a barů, jsme došly ke katedrále Sé, která byla postavena na konci 15. a začátkem 16. století. Všude byla vánoční výzdoba a uvnitř zrovna skončila mše. Mohly jsme si prohlédnout nejen krásný gotický portál, ale také maurský strop z cedrového dřeva s intarziemi ze slonoviny.

Dcera pak ožila v "tržnici rolníků" (Mercado dos lavradores), která pochází z roku 1941 a má dvě patra. U vchodu jsou velké obrazy z modrobílých keramických kachlů azulejos. Oči přecházejí z velkého počtu netradičních květin, ovoce, koření, vína a jiných místních produktů. V další části byl cítit zápach ryb, které se zde dopoledne dají koupit čerstvé. Nakoupily jsme ovoce, které jsme nikdy neviděly, a unavené se pomalu táhly do kopce do našeho apartmánu.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie