Parâng / Paring, přechod hor v Rumunsku

Expedice Parâng 2016, aneb když zlobí počasí (2)

Dnešním cílem byl nejvyšší vrchol - Parângul Mare (2 519 m). S neustávající mlhou a narůstající koncentrací otravného deště v podobě aerosolu, se nám však tento cíl zdál velice vzdálený, navíc, když jsme jej ani neměli možnost skrze mlhu vidět. Cesta ubíhala, počasí se zhoršovalo a voda docházela.

Po několika kilometrech jsme narazili na starou turistickou chatu Rudolfshütte (2 231 m), kde jsme si dali přestávku a v mapě se ujistili, že jsou před námi dvě jezírka s možností doplnění zásob vody. Jaké překvapení, když se v mlze místo toužené vodní hladiny ukázala hromada sněhu a ledu. Teplota klesla na přibližně 5 °C.

Čtěte také: První část článku Expedice Parâng 2016, aneb když zlobí počasí

S nadávkami a silným větrem jsme se tedy vydali na nejvyšší vrchol pohoří (alespoň podle značené trasy a odhadu, protože vždy když jsme dorazili ke kamenné mohyle a radovali se z výstupu na nejvyšší horu, se před námi objevila další, ještě vyšší hora).

V odpoledních hodinách jsme doopravdy zdolali vrchol Parângul Mare a na vlastní kůži poznali, proč pracovník horské služby nedoporučoval výstup. S batohem a s veškerou výstrojí jsem vážil dobrých 135 kilogramů a měl jsem co dělat, abych nápor větru ustál, navíc komplet promočený, protože z nepromokavých materiálů se vlivem počasí staly materiály velmi savé. Bez společné fotografie z vrcholu jsme se rozhodli k co nejrychlejšímu bezpečného sestupu do údolí i za cenu ztráty značené stezky.

Vydali jsme se cestou na jih do předpokládaného údolí, kudy by měla vést horský bystřina, kde bychom druhého dne ráno dočerpali vodu. V podvečer jsme nalezli konečně alespoň trochu rovné místo, kde jsme rozdělali stany. Po několika pokusech jsme ale usoudili, že bez stavby větrolamu to nebude příliš možné a tak jsme asi dvě hodiny ze smrčků a klečí stavěli hradbu proti větru.

Den třetí

Ráno se mraky konečně začaly rozcházet a my poprvé, od začátku expedice, uviděli štíty hor. Využili jsme relativně slunečného počasí a slabšího větru a začali sušit oblečení z předešlého dne. Ocenil jsem kalhoty od Direct Alpine, které uschly až překvapivě rychle. Po snídani a zboření tábora jsme začali sestupovat do zakleslého údolí, odkud byl slyšet horský potok.

Tady se nálada konečně zlepšila, protože spolu s nalezenou vodou se ukázalo konečně i Slunce. Usoudili jsme, že nejlepší a nejkratší cesta zpátky na hřeben bude cestou rovně, přímo nahoru. Prvních několik desítek výškových metrů jsme zdolali za pomoci lana, další kousek přes keře a stromy po svých bez větších obtíží.

Přibližně v polovině vysokého výstupu jsme okusili pomstu klečových keřů, jejichž soudruhy jsme předešlého večera nemilosrdně pokáceli. Klečový les byl hustší a hustší a každých 10 výškových metrů jsme museli odpočívat, nadávajíce na faunu alpínského vegetačního stupně. Kolegy jsem utěšoval alespoň informací, že na takhle debilním místě jsme určitě první lidé v historii, za což jsem byl poslán do patřičných míst - měli jsme toho dost.

Po několika hodinách se před námi konečně ukázal holý hřeben hor, což nám vrátilo síly a výstup na hřeben byl pro nás stejným zážitkem, jako pro Edmunda Hillaryho zdolání Mt. Everestu. Pokračovali jsme příjemným tempem podél hřebene po červené značené stezce, kterou jsme předešlého dne v mlze ztratili.

V podvečer jsme narazili na první bačovu chatu a na vybagrovanou cestu. Po té jsme pokračovali dalších pár kilometrů, hledajíc místo pro postavení stanů. Ideální nalezené místo nám během několika minut zkazila studená fronta, která se hnala přes vrcholky Parângu směrem k nám a tak jsme byli nuceni k taktickému ústupu dolů do lesa, který nám alespoň trochu zajišťoval ochranu před dotěrným větrem.

Den čtvrtý

Ráno jsme si přispali a kvůli dešti zůstali ve stanech, přičemž jsme debatovali o dalším směru výpravy. Kvůli počasí jsme odbočili příliš na jih a vracet se zpátky na hřeben se nám, díky zkušenostem z předchozích dní, příliš nechtělo. Proto jsme se rozhodli, že budeme pokračovat po čerstvě vybagrované cestě směrem na jih k civilizaci.

Minuli jsme několik stád a salaší (spíše podle sluchu, protože se opět ukázala naše přítelkyně mlha), ale čím níž jsme sestupovali, tím se počasí lepšilo, až jsme se dostali do smíšených karpatských lesů. Po obědě u jedné z udržovaných studánek jsme se vypravili dále, kde jsme narazili na rozlehlé pastviny. Skupinky pastevců jsme se ptali na cestu do civilizace, nejlépe směrem k Petrosani.

Je potřeba vědět, že ač se Rumuni považují za vzdálené příbuzné Italů a románských národů, tak ke komunikaci odmítají používat gestikulaci a nikdo krom zcestovalých potulných cikánů nezná cizí řeč. Pastevci nám po naléhání rukama nohama vysvětlili, že nejlepší cesta do civilizace je zpátky přes vrcholky hor, přibližně 40 kilometrů.

Divoce jsem gestikuloval a snažil se zjistit, kudy vede vyježděná cesta, vedoucí na druhou stranu a na které jsme společně s bači stáli. Ta prý nevede nikam. Jaká lež! Po 20 kilometrech lehkého, ale nepříjemného klesání jsme došli na křižovatku. Kolega Jakub chytil signál a dle map od seznamu vydal instrukci, že pár set metrů před námi je značená cesta vedoucí do vesnice.

Mapa se už nezmínila o vrstevnicích, které nás čekaly před námi. Sešup měl dobrých 75 stupňů a polovinu kopce jsme nedobrovolně sjeli po zadku. Tento úsek byl doopravdy nebezpečný a nedoporučujeme opakovat.

Cesta po značené cestě už ubíhala rychleji a se stmíváním jsme se dostali do vesnice Radosi, kde si nás všiml místní lovec s pick-upem Mitsubishi a popovezl nás pár kilometrů k penzionu. Penzion měl zavřeno, ale ochotný bača vytáhl mobil a zavolal majiteli, že mu před branou stojí znavení návštěvníci ze zahraničí. Poté co se dozvěděl, že jsme Češi a že nemáme moc peněz, jsme se dozvěděli, že je doopravdy zavřeno.

Kolega Jakub se v pick-upu rozseděl a další přesun po asfaltové silnici mu dělal značné obtíže, ale i přesto jsme pokračovali směrem k Musetesti. Před půlnocí jsme konečně nalezli zahradu na kraji vesnice, kde si někteří postavili stan a někteří se vyspali pod širákem. Místní psi z nás radost neměli a my z nich po celou noc také ne.

Den pátý

Brzy ráno nás probudil čilý provoz na silnici, kdy Rumuni v daciích a především škodovkách pospíchali do zaměstnání. Za plotem, několik metrů od nás, jsme si všimli dědy skrčeného mezi okurkami, který nás po vzoru jugoslávských partyzánů sledoval z úkrytu.

V tomto kraji nejsou na turisty příliš zvyklí a tak jsem šel vylepšit naši reputaci. Děda sice moc nerozuměl, ale po ujištění, že "Ceausescu je numero uno", se rozzářil radostí a měl radost z nových kamarádů z dalekého Československa a vše se obešlo bez konfliktu.

Následovala monotónní cesta skrze vesnice, sestávající z baráčků postavených těsně vedle sebe jen podél hlavní silnice. Zaujalo nás množství nedodělaných novostaveb, přičemž jen každá třetí byla obydlená a většina byla obsazena místními cikány. Ti, i kdyby měli domeček postavený z hlíny, měli plastová euro okna (efektivní dotační systém EU) a před domem na cestě mercedes, audi a BMW. Jak jsem již zmínil, místní opálení spoluobčané se ukázali jako velmi přátelští a zvědaví a na rozdíl od ostatních ovládali alespoň trošku cizí jazyky.

Počasí se dle Murphyho zákona schválnosti vybralo a po celou dobu do nás pražilo ostré slunce. Hory v dálce vypadaly doopravdy kouzelně a my tiše záviděli těm, kdo se pro výstup na Parâng (čti Paring, pozn. red.) rozhodli s několikadenním odstupem než my.

Cesta po asfaltu utíkala pomalu a kvůli zmoženým kolegům jsme postupovali opravdu pomalu. Co nás ale nejvíce překvapilo, byla absence občanského vybavení v rumunských obcích, zejména hospod a restaurací. Po vysilujícím pochodu skrze dlouhou nudli, zvanou Bumbesti-Jiu, jsme konečně dorazili na nádraží, odkud jezdí pravidelná linka do Petrosani.

Protože jsme měli tři hodiny času, zanechali jsme zmožené kolegy u batohů a vyrazili do města, ochutnat místní kuchyni. Tradiční hospoda či restaurace nikde, takže jsme nepohrdli ani místním sportbarem. Tady jsme si objednali pivo (nic moc) a cosi z jídelního lístku, co obsluha popisovala jako "wuf wuf". Samozřejmě jsme to museli ochutnat, ale dodnes netušíme, co to mohlo být.

Cesta vlakem do Petrosani byla úžasná, protože vedla z velké části přes národní park Defileul Jiului. Cena vlaku na osobu 4,40 Lei. Lokální železnice stojí jen pár rumunských Leií a je velice levná a v tomto případě i čistá. S notnou dávkou štěstí jsme v Petrosani přestoupili na poslední vlak směřující do Simerie, kde jsme několik hodin vyčkávali na rychlík do Budapešti, čehož jsme využili k průzkumu nádraží a blízkého okolí. Na suvenýry špatná destinace, tak jsme alespoň ochutnali, jaký tu točí Staropramen (kyselý).

Rychlík do Maďarska byl z Bukurešti očekávaně plný, takže jsme byli nuceni usednout do uličky do kupé vagónu. Po půl hodině nás posedávání omrzelo a šli jsme si ulovit nějaké kupé, i za cenu že nás někdo vyžene. Konečně se na nás štěstí obrátilo a pohodlně jsme v kupé dojeli až do Budapešti.

Tip pro cestovatele - pokud chcete mít bezpečné kupé, sundejte si boty. I za cenu poleptané sliznice a bolavé hlavy zamezíte infiltraci dalších spolucestujících. Po cestě zpátky nás na hranicích opět kontrolovala rumunská a maďarská pohraniční policie, tentokrát o něco důkladněji, a i proto se cesta do Budapešti protáhla na něco přes sedm hodin.

Den šestý

Kolem šesté hodiny ranní jsme přijeli na nádraží Budapešť - Jih, kde jsme měli několik desítek minut času. Pokračovat jsme měli rychlíkem Budapešť - Bratislava - Brno (který pokračuje přes Prahu do Hamburku). Před rychlíkem českých drah stála moc hezká letuška v padnoucím kostýmku, s lodičkou na hlavě a kufříkem u nohou. Radost z nás a především našeho odéru neměla, ale není se čemu divit. Její slovenský kolega, který nám přišel zkontrolovat jízdenku, se při otevírání dveří kupé nešťastně nadechl a urychleně pokračoval k dalších cestujícím, aniž by nám věnoval nějakou větší pozornost.

Z Brna jsme cestovali několika lokálními vlaky přes Třebíč a Horní Cerekev do Tábora, čímž jsme završili 24 hodinovou cestu vlakem z Rumunska domů do Čech. Doputovali jsme bez viditelné újmy, beze zranění a beze ztráty výbavy, což osobně považuji za velký úspěch. I přes nepřízeň počasí a celkovou změnu trasy jsme si výlet užili a již teď plánujeme další expedici - tentokrát na Albánsko-makedonské pomezí. Takže se v roce 2017 můžete těšit na záznam i z této lokality.

Parâng, turistická mapa

Postřehy a doporučení

• Úplatky nejsou potřeba. Žádný konflikt s policií nebo celníky neproběhl
• "Taxi" z nádraží v Petrosani k lanovce má taxu 100 LEI za auto. Zkuste smlouvat
• Lanovka stojí asi 7 LEI a stojí za to
• Nepodceňujte zásobu vody. Zdroje vody na mapě nejsou stoprocentní
• Červená cesta po hřebeni je značená pěkně a čitelně
• Vodní zdroje na Parângu jsou čisté. Doporučuji ale převařit nebo filtrovat
• Pozor na psy. Na jednoho si troufnou, ale na skupinku si nedovolí.
• Lokální autobusy neberou turisty s batohy. Jen místní. Zastavují na znamení.
• Lokální vlaky jsou levné. Čím víc cestujících na jízdenku, tím větší sleva.
• Domluva s místními je dost problematická. Doporučuji si připravit alespoň pár slovíček s sebou na papíře. Když se budete snažit o výslovnost, nebudou Vám většinou rozumět.
• Rumuni u cenovek píší o nulu navíc. Nemusíte se děsit, že nasadili přirážku pro cizince.

Gran Sasso d´Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní…

Gran Sasso d´Italia. Nádherné vápencové pohoří, nejvyšší pohoří v Apeninách. Gran Sasso se zvedá nad známým městečkem…

Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)

Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…