Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 1.11.2018 , svátek má
Reklama
Fotogalerie
Treking > Treky, turistika > Přechod NP Padjelanta

Přechod NP Padjelanta

Náročný trek švédskou divočinou a jeden malý český sen (2)

30.11.2015 | Bohumil Bula

Cesta dále pokračuje po rovině na konec mírný výšvih a sestup k chatám Tuottarstugorna. Počasí je hezké, vytahujeme vařiče a po jídle děláme průzkum okolí. Pod chatou je jezero Tsiekkimjávre, do kterého se vlévá přítok s jezera Duottarjávvrre.

Zátiší s parohami

Jezero se vlastně jmenuje jako chata, rozdíl v jménech je jen v tom, že chata je napsána na mapě ve švédštině Tuottar, v laponštině se to píše Duottar a snad i vyslovuje. Když se podíváme na další část slova potom jávrre je v laponštině jezero, stugorna zase ve švédštině znamená chaty.

Á, š, ž a č v laponštině

Jistě vás zarazilo, že ve slově jávrre se píše dlouhé á. Není to chyba, laponština zná nejen dlouhé a, ale také disponuje s písmeny ž,č a š, navíc je také vyslovuje českým způsobem. Dá se říci, že když rozmlouváte s Laponci švédsky tak jim můžete velice dobře rozumět (samozřejmě, když umíte švédsky), protože vyslovují s akcentem, který je nám velice blízký, potvrzuje to i výslovnost souhlásky r. Výše uvedené tvrzení dokazuje i odpolední návštěva dvou Laponců, kteří spěchají k jezeru Virihaure, kde mají své stádo sobů.

Pastevecká sezóna

Příští týden začíná pastevecká sezona a národní park Padjelanta je proslulý rozsáhlými pastvinami a stády sobů. Docela jsem si s nimi dobře povykládal, ale bohužel na otázku kolik vlastně těch sobů vlastní mi bylo docela nervosně odpovězeno "vet inte" - nevím… a když jsem se zeptal, nechápajíce, zda-li by jich mohlo býti 21, bylo mi odseknuto "kanske" - asi.

Čtěte také: Předchozí část článku o přechodu Národního parku Padjelanta (1)

Po té jsem již pochopil a už jsem se více nevyptával. Na provokativní otázku "a kolik sobů mám já??" jsem odpověděl, že mám koně a uvedl jsem jejich počet pod kapotou. Tím náš rozhovor skončil. Asi jsem byl příliš neosobní - komu jsou asi příjemné otázky na jeho majetkové poměry. Laponci reagovali jak naši poslanci před vyplněním majetkového přiznání.

Odpočinkový den

Následující den byl odpočinkový, prolezli jsme v okolí co se dalo, našli jsme jeden dalekohled, množství sobích parohů, jejichž hodnota se defraudovala právě tímto množství. My zkušení polárnici (samozřejmě jdoucí v předu) jsme při jejich nálezech je přemísťovali na cestu a měli velkou radost z toho jak se radují nováčci z toho, že našli paroh.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Zjistili jsme, že nás zítra čekají dva brody a to hned u chaty. Jeden byl hned vyzkoušen nováčkem a dopadlo to špatně. Asi zvolit přesně místo přechodu přes řeku vyžaduje určitý cit a snad i intuici. Odpoledne jsme se již nudili a těšili se na další pokračování. K večeru se zatáhlo a kolem půlnoci začalo drobně pršet.

Voda stoupá

Šestý den začal velice brzy, vstávali jsme ve tři ráno, nebe bylo zataženo a hrozilo, že každou chvíli zvedne svá stavidla. A právě nutnost brodění a obava, že když zaprší tak se zvedne hladina toků, a my bychom se mohli stát nedobrovolnými zajatci tohoto místa, nás vedla k urychlené činnosti.

Rychle jsme zabalili, něco pojedli a vyrazili k brodům. Voda stoupla minimálně dosahuje pouze ke kotníkům, bez problému překonávám první brod. Druhý brod je o dvě stě metrů dále přístup k toku musíme řešit seskokem ze zasněženého svahu, naštěstí neskáčeme do vody, ale na kameny.

Tady je to horší, voda sahá mírně nad kolena. Prudký proud vyvolává pochybnosti, ale nakonec se všem podařilo přejít bez potíží. Náš nováček, který včera zvolil nevhodné místo a má ještě dnes mokro v pohorkách brodí bosky - je to nebezpečné a v rozporu se všemi zásadami pohybu v polárních krajích, ale zkuste někomu radit, když si poradit nedá.

Cesta pokračuje do kopce, země i sníh je rozbředlý deštěm, atmosféra je expandována padající mlhou. Asi kolem půl páté ráno, když už sestupujeme do údolí se obloha začíná trhat a sluníčko, které skromně vyhlíží přes oblaky zlepšuje náladu.

Mléčné křemeny

Okolo cesty leží tzv. "mielke-kierki" což přeloženo z laponštiny znamená mléčné křemeny, je to místní rarita. V údolí je bohaté na velké množství drobných hrabošů, jejichž početní stav udržuje malá bílá horská sova. Tak alespoň se dočítáme v průvodci. Kameny vidíme, jsou to obrovské křemeny, ale sova či hraboši nikde.

Keiddaure

Údolí se rozšiřuje a my sestupujeme po několika prazích k řece Pållaurjåkkå, která posbírala vodu z okolních přítoků a posílená deštěm klade otázku jak ji přebrodíme. Docházíme ke zbytku mostu, který byl stržen vodou v 1987. Vzhledem k tomu, že se jednalo o lanový most, který se klenul poměrně vysoko nad řekou - jak patrno ze zbytku, potom si nedokáži představit to množství vody, které tu muselo řádit. Anebo, že by ho zničil led a sníh? V každém případě opakuji svou oblíbenou větu "voda to je živel".

Sestupujeme níže do údolí, kde se řeka rozšiřuje a za obrovským "lavorem", s víry je široké a mělké místo, kde se dá pohodlně přebrodit. Dále stezka vede vedle řeky, která je lemovaná hustými křovisky, které nemilosrdně šlehají přes naše nohy. Mezi křovisky je řada míst k táboření. Je zde vše voda, dřevo a ochrana proti větru. Docházíme k Kieddaure, místo poznáváme podle ohrady, která slouží k prodeji mladých sobů. Bohužel je prázdná.

Nejvyšší hora Padjelanty

Na obzoru se objevuje nejvyšší hora Padjelanty Alatjåakkåa vysoká 1 572 metrů. Vpravo ve svahu vidíme peřeje, kde spádem stéká voda z jezera Gieddavrre. Procházíme dále údolím, následuje menší výšvih a před námi se otvírá pohled na jezero Virihaure, které je považováno za nejkrásnější jezero ve Švédsku, vidíme domy na jeho břehu, většinou se jedná o budovy patřící Laponcům, které využívají v sezoně, kdy zde pečují o svá stáda. Naše rozjímaní je přerušeno hlukem motoru vrtulníků. Aha zapomněl jsem říci, že do této posvátné divočiny zavedla civilizace pravidelnou leteckou dopravu.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Za 800 švédských korun se sem dá doletět vrtulníkem a to buď z Kvikkjokku nebo Ritsenu. Pobudete zde pár hodin, omrknete vše ve vzdálenosti 300 metrů od přistávací plochy a potom se můžete vrátit do civilizace s pocitem, že jste dobývali polární kraje. Jenom si sebou nezapomeňte vzít svačinu, na čerstvém vzduchu lehce vyhládnete. Přecházíme řetězový most přes Kieddejåakåa a před námi je, po 19 kilometrech chůze turistická ubytovna Staloluokta. Strávíme v ní noc za 250 švédských korun na osobu.

Vaříme oběd a vyrážíme na prohlídku okolí. Samozřejmě , že nesmíme vynechat kostelík, který, je umístěn v chatrči - původním obydlí Sámu, které se nazývá kata V podstatě má tvar indiánského týpí, ale stěny jsou tvořeny blátem spojeným s březovým proutím. Samozřejmě nesmí chybět okno. Vstupujeme dovnitř. Podlaha je vyložená březovým proutím, uprostřed je ohniště a nad ním v nejvyšším bodě střechy otvírací komín.

Pokud se chcete pomodlit potom si v rohu vezmete sobí kůži, kterou rozprostřete na zemi a do ní pokleknete. Vpředu je malý oltář s ohrádkou pro kněze. Pokud Vás napadne vstoupit v této divočině do posvátného svazku manželského - dá se to zařídit. Sámský kněz má pravomoc vás oddat. Hned vedle kostelíku stojí otevřená zvonice. Lano je ovšem pevně utaženo o podpěru. To by tak hrálo, aby si každý větříček zazvonil podle své libosti.

Směr Arasluoktastugorna

Místo to bylo celkem frekventované, vrtulníky přistávaly a odlétaly a tomu adekvátně odpovídal pohyb osob. Naše rozhodnutí dát přednost posteli před stanem se nakonec ukázalo jako chybné. Zatímco stan bych si postavil někde v "závětří".

Kolem chaty byl neustálý pohyb, stále někdo přicházel a odcházel, prostě stálo to za nic. Na jednu stranu bylo výhodou si uvařit na plynovém sporáku jídlo. Umýt si nádobí v teplé vodě, či si přeprat nějaké prádlo. Ale soukromí tu nebylo žádné, proto jsme s radostí opustili pohostinnost této sámské turistické chaty a vydali se směrem na Arasluoktastugorna vzdálenou 12 kilometrů.

Po břehu jezera Virihaure

Cesta vede po břehu jezera Virihaure. Hned po několika stech metrech narážíme na místo, kde jsou umístěny prostředky k nahánění sobů. Ne nejsou to psí spřežení, ani u kůlu nejsou uvázány koně. Je to obyčejné parkoviště motorek a ne ledajakých. K vidění jsou terénní motorky špičkových značek jako jsou Honda či Jamaha. Musí to být asi impozantní vidět Laponce na motorce jak ženou své stádo sobů.

Jistě je to rychlé a efektivní, ale také to svědčí o tom, že Sámové mění své zvyklosti a jistě taková motorka nebude přijatelnější pro přírodní prostředí než-li klasické způsoby minulosti. Nejde jen o zamořený vzduch a stres sobů, ale i porost na zemi, který má dost práce, aby se vyrovnal s nástrahami přírodního původu, natož s takovým devastujícím strojem.

Do vesnice Arasluokta

Cesta začíná stoupat do kopce. Je teplo a my se zastavujeme u každého potůčku, pijeme a máčíme šátky, které chladí naši hlavu. S kopce je fantastický výhled na jezero Virihaure, sledujeme jeho břehy na druhé straně. V dalekohledu objevujeme losí mámu jak plave se svým potomkem ledovou vodu. Takové scenérie můžete vidět jen v cestopisných filmech. Ale tady si uvědomujeme, přítomnost okamžiku a reálnosti pocitu z toho, že jste u toho.

Cesta zabočuje do leva na východ a my sestupujeme k mostu přes řeku Arasjåahka. Na druhé straně již vidíme vesničku Arasluoktu na jejimž okraji jsou chatky pro ubytování unavených turistů a také tábořiště pro naše stany. V porovnání se Staloluoktou jsem sice také v sámské osadě, ale pohyb lidí je zde minimální, proto noc je klidná. Samozřejmě neopomeneme navštívit i zde kostelík, který je také v katě.

Mapa

Kostelík byl postaven za přispění amerického Švéda hlásá pamětní deska. A je krásný právě tím, že je tak opuštěný. Z průvodce se dovídáme, že bohoslužba zde probíhá jen několikrát do roka V kostelíku ovšem nejsou sobí kůže, ale lavice. Naštěstí jsme si včas všimli, že některé z nich jsou smolné. Výraz není vzat z "práva útrpného", ale je odrazem poznání toho, že ten, kdo lavice vyráběl nepoužil dřevo suché, ale smolnaté - což se mu jistě vymstilo na profesionální pověsti a nepozorným poutníkům na zadečku, kterým se přilepili k lavici.

Následující den jsme opustili toto místo, komárům zaslíbené, cestou dlouhou 13 kilometrů na místo zvané Låaddejåakkåa. Cesta hned zpočátku vedla do kopce. Nalevo (na západě) obdivujeme zátoku jezera Virihaure, kterou pomalu začínají zakrývat kopce.

Celé jezero se vlní v ranním větříčku, jen na druhé straně je hladina klidná jako zrcadlo a my vidíme, jak se v ní odráží vrcholky hor na břehu stojících. A to je právě tajemství tohoto jezera, na které právě narážíme. Pokud bychom hovořili s někým na druhém břehu stojícím - tak by nám popsal totéž, co vidíme my.

Skutečností je to, že fouká vítr a u žádného břehu není klidná hladina, ale i přes tento fakt my ji vidíme na protější straně a ten, kdo stojí na protější straně, ji vidí u našeho břehu. V podstatě se jedná o obyčejný optický klam - který, snad, nedokáží vysvětlit ani renomovaní vědci.

Asi po dvou kilometrech narážíme na plot ohrady pro soby, otvíráme vrata a vstupujeme do ohrady. Sobi nikde. Paradoxem celé expedice je to, že jsem všem sliboval, že uvidí stáda sobů, protože procházíme oblastí tradičních sobích pastvin. Navíc splnitelnost mého slibu je umocněna i tím, že začíná "sobí chovatelská sezóna". Skutečnost je ovšem jiná, až na několik výjimek jsme žádné soby neviděli. Ale nepředbíhejme, i když s politováním musím říci, že se tento poznatek do konce našeho pochodu nezměnil.

Sestup do údolí řeky Miellätno

Cesta klesá do údolí delty řeky Miellätno. Překonáváme jí po provazovém mostu. Na mostě vidím tabulku, která nám přikazuje, že se na něm mohou pohybovat maximálně dvě osoby. Text si mohu vyhodnotit pouze sám, protože nikdo jiný neumí švédsky.

Škodolibě využívám svého poznatku a rozbíhám se po mostě za předchozím chodcem. Ten se uprostřed řeky křečovitě drží provazového zábradlí a tělem vyrovnává vibrující "šprušle" mostu v očekávání, že se celá stavba zhroutí do řeky a to v kontinuitě se známými scénami, které jsou tolik oblíbené v dobrodružných filmech.

Na druhé straně odpočíváme a smýváme pot v rozbouřené řece. Tok je natolik prudký, že by nás strhnul do víru svých vod a roztříštil by naše těla v prudkých peřejích. Proto k umytí hledáme místo kousek níže. Nevím proč, ale voda mě vždy fascinovala, vytahuji kameru a natáčím tuto scenérii řevu a bublání a opakuji svoji oblíbenou frázi "voda, to je živel".

Vydávám se proti proudu a hned za mostem nacházím křížek s tabulkou, na které je uvedeno, že zde odpočívá neznámý muž, Polák nebo Rus, utečenec z německého zajateckého tábora v Norsku. Pohřben a zemi zatížen zde u Miellätno a později bylo jeho tělo přemístěno do…, kde byl 30.4.1944 pochován biskupem Bengtem Janssenem. Místo jsem si nafilmoval - ovšem tak nešťastně, že nejsem z tabulky schopen přečíst konečné místo odpočinku tohoto neznámého člověka.

Naše pohledy míří k hraničním horám a s pohnutím si představujeme pocity člověka, který nejen překonal ostnaté dráty zajateckého tábora, ale i polární hory a zde již v bezpečí švédského údolí zemřel vysílením.

Mokřiny s jezírky, Ptačí potok

Naše cesta pokračuje do kopce, nalevo i napravo jsou mokřiny s množstvím jezírek, které se skrývají v polárním porostu, vystupujeme na hřeben a zde mokřiny ustupují, rozkládají se zde horské louky. Narážíme na zvláštnost tohoto kraje, na kamennou figuru vysokou asi jako člověk. Je dílem větru a deště. Postava je do pasu tvořena na písek bohatým vápencem, zatímco hornina nad pasem až po hlavu je z tvrdé horniny. Zvětralý vápenec je výborným přírodním hnojivem a tak úpatí skulptury je bohaté na květenu.

Další související články:

+ Laponskou divočinou na běžkách
+ Käsivärsi - polární pohraničí
+ Kinnarodden - konec Evropy
+ Podzimní Lofoty, severní Norsko, Soutěžní článek č. 11, Treking s Tilakem 2008
+ Pobřežní trek na ostrově Vega, Norsko
+ Běžkování v severním Finsku aneb proč se vyplatí pořádná cestovní zdravotní pojistka?; I.
+ Běžkování v severním Finsku aneb proč se vyplatí pořádná cestovní zdravotní pojistka?; II.
+ Cesta na sever (1), pohoří Rondane
+ Cesta na sever (2), Jotunheimen a Hardangervidda
+ Jotunheimen, Domov obrů; Norsko
+ Náhorní planina Hardangervidda, Norsko
+ Tafjordské hory, turistika v Norsku
+ Sunnmorské Alpy, Norsko
+ Romsdal, pohoří rozeklaných štítů; Norsko
Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Reklama
Reklama
Výběr tras a cílů podle pohoří
Beskydy Bukovské vrchy
Bílé Karpaty Cerová vrchovina
Jeseníky Chočské vrchy
Jizerské hory Kysucké Beskydy
Králický Sněžník Malá Fatra
Krkonoše Muránska planina
Lužické hory Nízké Tatry
Orlické hory Roháče, Z. Tatry
Rychlebské hory Velká Fatra
Šumava Vysoké Tatry
Zábřežská vrchov. Další pohoří…
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Góry Izerskie, podzimní putování polskou částí Jizerských hor
Hory Nejkrásnější dvoudenní trek v Jeseníkách: Velká kotlina, Praděd, Dlouhé stráně a Jelení studánka
Hory Hřebenovka Šar planiny: Poznávání života v Makedonii, trek přes Šar planinu, výstup na Golem Korab
Hory Diablak neboli Babia hora, túra na mrazivý vrchol druhého nejvyššího pohoří Polska ze sedla Krowiarki
Reklama
Témata našich článků…
Hrad Sloup Jeseníky, ubytování Chata Borišov Domica Helfenburk Chata Jelenka Chata Výrovka Šomoška Bezděz Macocha Brekov Maroko Turistická mapa Trojúhelník Frýdštejn Ortler Javorníky Jak vzniká blesk Babočka admirál Neutronová hvězda Karimatky Viklany
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Reklama
Vybíráme z obsahu…
1. Jeskyně Harmanecká jeskyně (jaskyňa), veřejnosti přístupná jeskyně Velké Fatry
2. Skály Panská skála, čedičové varhany u Kamenického Šenova
3. Tipy na výlet Dlouhé stráně, přečerpávací vodní elektrárna v CHKO Jeseníky
4. Naše vrcholy Říp, hora s nejasnou minulostí
5. Chaty Šerlich, Masarykova chata na Šerlichu, levné ubytování v Orlických horách
6. Vesmír Pluto, největší trpasličí planeta - vzdálenost, průměr, oběžná doba a teplota na povrchu
7. Skály Pravčická brána: Největší skalní brána Evropy, Jetřichovické stěny
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist