Kinnarodden a Nordkinn, nejsevernější cíp Evropy

Konec Evropy, túra na nejsevernější bod Evropy

Zem jakoby se nyní doslova ježila špičatými ostrými kameny. Podle mapy mi k cíli chybí sotva pár kilometrů, ale chůze je stále obtížnější. Připadá mi, že se mys brání před vetřelcem ze střední Evropy. Jsem na cestě celé dopoledne a nyní doslova škobrtám po kamenném moři, které je zčeřeno vlnkami kamenných bodců.

Konečně stojím upachtěný na vysokém útesu. Moře kamenů střídá nedozírná vodní pláň. Dál to nejde. Před sebou mám Severní ledový oceán a za zády celou Evropu. 71° 08´ 02´´, Mys Kinnarodden. Místo, kde právě stojím, je nejsevernějším pevninským bodem našeho kontinentu!

Poloostrov Nordkinn

Předevčírem jsme v pětici vyrazili za slunečního svitu v deset večer z norské vsi Mehamn na poloostrovu Nordkinn k hornímu konci Evropy. Musíme zdolat s plnou polní dvacet pět kilometrů, kamennými mužíky sporadicky značené, pustiny.

Hned po prvních metrech se boříme v rašeliništi a s obtížemi hledáme první kamenné mohyly určující směr a svědčící o tom, že tu před námi už někdo někdy byl. Pomocí dalekohledu se nám to po chvíli daří. Cestu ale co chvíli znesnadňují bažiny, které je nutné zeširoka obcházet. Zrádná nasáklá místa naštěstí spolehlivě signalizuje porost suchopýru.

S přibývající výškou začíná přibývat i kamenných polí. O půlnoci se ocitáme v měsíční krajině pouze s ojedinělými chomáčky ostré trávy. Dvě hodiny nato stavíme stany u malého jezírka. Mapa napovídá, že jsme právě asi v polovině cesty. Stáhnout čelenky přes oči, aby nerušilo světlo polárního dne, trochu se prospat. A ráno hurá na špičku kontinentu. Ale oč je ráno tepleji, o to je také pošmourněji. Mění se počasí! Přesto vyrážíme. Nalehko. Rozhodnuti dojít až na konec pevniny. A mlha nám vyráží ve stejný čas od oceánu naproti.

Údolími se táhnou její chapadla a plazí se po holých stráních. Obtáčejí nás právě na kamenné náhorní planině. Při viditelnosti sotva pár kroků ztrácíme postupně orientační trolly, směr a optimismus. Zbývá kompas. Ale po zjištění, že střelka si zde vinou magnetického podloží dělá co chce, pozbýváme i sebevědomí. Touha dojít na Kinnarodden se mění ve snahu najít v tomto mléčném bludišti nějaký orientační bod. Jakýkoliv!

Kinnarodden

Po dvou hodinách tápání a nejistoty, kdy se sotva dokážeme udržet pohromadě, doslova narážíme na kupu kamenů, evidentně navršených lidskou rukou. A za další dvě hodiny už lezeme mokří do stanů. Usínám s tím, že pokud se počasí umoudří, pokusím se o Kinnarodden zítra znovu.

A trollové mě vyslyšeli! Je jasno, obloha vymetená. Přesto nikdo další nejeví o repete zájem. Vyrážím osamocen. Po několika kilometrech už známé cesty obhlížím místo našeho včerejšího dobrodružství. Slunce svítí, přesto se mimoděk rozhlížím, jestli se někde neobjevuje mlha. Uvědomuji si, jaké jsme měli štěstí. Za minimální viditelnosti bez pořádné navigace není šance se na rozlehlé kamenné pláni zorientovat.

Po čtyřech hodinách škobrtání, přeskakování, lezení a brkání haldami, odkudsi nasypaných balvanů, začínám před sebou vyhlížet mořskou hladinu. Poslední horizont? Kdepak. Další kamenitá stráň a za ní další pahorek. Už vidím oceán vlevo i vpravo, ale přede mnou terén stále stoupá. Konečně se sklon mění. Za půl hodiny stojím na útesu, udýchaný námahou i vzrušením. Dál nejde udělat ani krok. V modré hloubce pode mnou plují, ale spíše se vznášejí, dvě zaoceánské lodi. Pošetile jim mávám. Jsou jedinými svědky mé dnešní přítomnosti na Kinnaroddenu.

Při třinácté výpravě za polární kruh (S kolika lidmi jsem už navštívil severské kraje?) teď stojím sám na suchozemském konci Evropy. Zvláštní, trochu sváteční i nostalgický pocit. Stavím kamenného trollíka. Najde ho někdo? Otáčím se a vydávám se k jihu. Odtud jinam nelze.