Severní Finsko v zimě, Laponskem na běžkáchaneb proč se vyplatí pořádná cestovní zdravotní pojistka? (2)15.8.2008 | Helena Křenková, foto finští záchranáři, Jan Fischer a Helena Křenková
Nejbližší a vůbec poslední nemocnice na finském severu je v Rovaniemi, ležícím přímo na polárním kruhu. Rovaniemi je správní středisko finského Laponska s necelými šedesáti tisíci obyvateli, univerzitou a kromě toho je známé unikátním projektem poválečné obnovy podle návrhu finského architekta Alvara Aalta. Tam jsme to měli 250 km na jih. V Rovaniemi byly prý špatné přistávací podmínky, takže jsme přistáli ve zhruba 30 km vzdáleném městečku Muonio (i tam to s námi při přistávání dost cloumalo), kde jsem byla předána záchrance a dál jsme pokračovali po zemi. V Muonio nemocnice sice je, ale na naše poměry odpovídá spíše zdravotnímu středisku ve větší obci. Finové jsou ohromně ochotní a když můžou, pomůžou ... Platilo to doslova i o sestře v sanitce. Jelikož z vysílačky slyšela všechna předchozí hlášení, po chvíli cesty se mě zeptala, jestli si partner nějak poradí. Vysvětlila jsem jí kde je náš autobus a v jaké situaci Honza je a ona nás spojila služebním telefonem. Když jsem jí pak řekla, že mi řekl, že hotel za 70 euro odmítl a že se chystá vyrazit přespat někam do lesa ale že nepobere věci, slíbila mi, že to zařídí a vyjednala osobní cestou přespání v nějakém bungalovu a dokonce, že kolegové záchranáři Honzu najdou a řeknou mu, že má nocleh zdarma. A tak se stalo. Linkový autobus, kterým se pak Honza dostal za naším autobusem jel hned ráno. Nám to do Rovaniemi trvalo asi 2,5 hodiny. Celou dobu jsme si lámanou angličtinou povídaly, tak jsem se během té cesty dověděla co mají ve Finsku právě za politické aféry, jaké jsou vztahy s Ruskem, kolik průměrný Fin nasbírá lesních plodů jak je organizována akutní zdravotní péče na úplném severu (vzájemné dohody s Norskem a Švédskem, stát se to samé v oblasti Halti, byla bych letecky transportována do norského Tromso - zdravotní pojišťovny si péči vzájemně proplácejí) a mnoho dalšího. Cesta uběhla mnohem rychleji a bolest byla snesitelnější. Nemocnice "Central Lappland Hospital" v Rovaniemi byla taky perfektní. Snažili se udělat vše pro to, aby se mnou hýbali co nejméně a v rámci možností respektovat má přání. Požádala jsem, zda by bylo možné se pokusit kalhoty (membránové za 3 000 Kč) nestříhat. Nebyl problém, záleželo jen na mě co považuji za snesitelné, na spodní prádlo jsem si již přála nůžky. Všechno co se dělo mi bylo v rámci vzájemných jazykových možností předem vysvětleno (sestry nemluvící anglicky vůbec byly velmi řídkými výjimkami). Aby se mnou bylo co nejméně hýbáno (při tom jsem poctivě řvala), byla jsem z vakuové matrace překládána ležíce stále na své karimatce a na té jsem ležela i na rentgenu. Po rentgenu bylo jasno: zlomenina diafýzy stehenní kosti v rotaci. Dostala jsem silná sedativa, aby mohla být provedena provizorní fixace. Poté jsem byla přeložena na velmi komfortní, elektronicky polohovatelné lůžko. Byla snaha o maximální respekt intimity bez ohledu na to jaké procedury musely proběhnout. Počítalo se s operací další den (pak musela být odsunuta ještě o den pro množství akutních příjmů). Abych v případě, že budu operována druhý den, nehladověla více jak 24 hodin, dostala jsem ještě v hluboké noci večeři (i při požadavku bezlepkové diety). Ráno za mnou přišla "social worker", paní, která se stará o pojistky zahraničních pacientů. Uklidnila mě, že evropská kartička a pojistka od Alpenvereinu by měly náklady plně pokrýt, vše se mnou probrala a kontaktovala pojišťovny. Její úlohou bylo i vyjednat repatriaci - zajistit let, já jsem se nemusela starat vůbec o nic. Hovory asistenční služby z Innsbrucku šly přímo na mou pevnou linku na pokoj. Pokoje byly dvoulůžkové s důsledně bezbariérovou koupelnou, což jsem velmi ocenila po operaci, kdy se mě snažili velice rychle a intenzivně mobilizovat. Operace se konala necelých 48 hodin po úraze, trvala asi tři hodiny, postup mi byl zběžně vysvětlen (zavedení hřebu do celé stehenní kosti, nahoře a dole zajištěn dvěmi šrouby, žádná další vnější fixace, "bonusem" byly 2 l transfůze). Večer po operaci si náš autobus na cestě domů malinko zajel, aby mě Honza mohl krátce navštívit a vyměnit pár věcí. V nemocnici počítali i s pacienty, kteří se zde ocitnou tak neplánovaně jako já. Zubní kartáčky, každý den kupa čistých ručníků, pyžamko byly standardem. Péče sester byla skvělá, chodily se samy poměrně často ptát, jestli něco nepotřebuji a pravidelně mi měnily gelové chladící pytlíky. Jídlo bylo pětkrát denně (kouzlu finské kuchyně jsem úplně nepropadla - suroviny jsou sice kvalitní ale výsledek chuťově značně odlišný od toho, na co jsme ve střední Evropě zvyklí). Trvale byla na výběr káva, čaj či džusy, zeleninové saláty, vynikající zmrzlina a pověstné skandinávské kompoty z lesních plodů. Bylo vyhověno i mé prosbě o umožnění chvíle přístupu na internet kvůli vyřízení nejakutnějších věcí do Čech. Sestry mi donesly služební notebook. Občané Finska mají denní spoluúčast za pobyt v nemocnici 26 euro (pokud našinec nemá dodatečné zdravotní pojištění pro cesty do zahraničí, platí také 26 euro/den). Zobrazit místo Halti, severní Finsko na větší mapě Den po operaci za mnou přišla fyzioterapeutka, donesla mi anglickou verzi instruktážní brožurky na cvičení a snažila se mi vysvětlit, co už se dá dělat. Další den jsem už byla zcela nekompromisně postavena "na nohy", i když jsem kolabovala. Pomáhaly mi vždy minimálně 2 sestry, aby mě udržely. Prý čím dřív, tím líp a snáze. V Motole se pak skoro divili, že se chci a jsem schopna pohybovat již svépomocně (o berlích, s doprovodem). Operace proběhla ve čtvrtek, začátkem následujícího týdne jsem měla být repatriována do Prahy. Původní představa byl normální let v business-class s nataženou nohou (nemohla jsem vůbec ohnout koleno) a asistentem na přestupu v Helsinkách. Zřejmě i díky pojistce u Alpenvereinu to lékaři zavrhli a bylo mi oznámeno, že mohu letět pouze vleže. Z Tyrol Air Ambulance z Innsbrucku (zajišťuje repatriace pro Alpenverein) mi zavolali že se s ošetřujícím ortopedem dohodli na zvláštním letu stanovaném na úterý. Slíbili mi, že se nemusím o nic starat a vše je kryté z pojistky. Já jsem si přes někoho v Praze měla zajistit místo v přijímající nemocnici pro překlad. Honza mi sehnal místo na traumatologii FN v Motole, kde požadovali alespoň telefonické potvrzení nutnosti překladu lékařem, v našem případě požadavek lehce absurdní. Než jsem opustila nemocnici, stavila se za mnou ještě milá "social worker", dala mi podepsat papíry, předala mi lékařské zprávy (finsky, samozřejmě) a CD s rentgeny a zeptala se mě, jak se mi líbil pobyt ve zdejší nemocnici. Rakouská strana podepsala účet za můj pobyt v nemocnici a záchrannou akci - vrtulník (zaslechla jsem něco jako 7500 euro, ale vůbec si tím nejsem jistá, podíl české zdravotní pojišťovny nevím, ptali se na ní ale ani po třech měsících na výpisu z účtu úhrad české zdravotní pojišťovny OZP nic není). Zaujala mě ještě jedna věc: divili se co proč mám na české pojišťovací kartičce dvě příjmení, že by to mohl být titul nikoho ani nenapadlo. Nemocniční formuláře takovou kolonku vůbec neobsahovaly. Lidé jsou si na severu prostě o trochu rovnější. Transport proběhl perfektně. Z Innsbrucku pro mě přiletělo malé zdravotnické proudové letadlo se dvěmi piloty, lékařkou a sestrou. Na letiště to byl kousek, odvezla nás ještě finská záchranka. Cesta byla více méně atrakce, spoušť foťáku cvakala… Od příjezdu na letiště jsme byli ve vzduchu do deseti minut. Poté pilot oznámil přistání v Praze za 3:20, v 16:00, přesně podle plánu. Náklady na zvláštní let jsem se dozvěděla až zpětně. Asi tři týdny po návratu mi domů přišel dotazník od pojišťovny (pojistky má Alpenverein sjednané u UNIQA) a v něm se psalo, že za mou repatriaci UNIQA zaplatila Tyrol Air Ambulance 17 930 euro. To už je zatraceně dobrý důvod se pojistit… Drastická změna nastala až v Motole. Problém rozhodně nebyl v péči lékařů, ale v péči ošetřovatelské a částečně ve vybavení. Hlavní neduhy byly velký nedostatek sester, neochota, drsné zacházení, spory nižšího personálu (typu "kdo umyje ..."), špína a velmi nevhodné vybavení pro pohyb téměř výhradně imobilních lidí (vysoké postele, nízké WC, neoddělené podle pohlaví). Fyzioterapeutka byla sice výborná, ale byla na 30 pacientů sama. Pak se ještě ukázalo, že bude zapotřebí zjistit parametry a výrobce hřebu, aby jej bylo možno vyndat. Nalezení webu nemocnice v Rovaniemi a rozluštění některých záludností finštiny, abychom se dostali ke správnému mailu nebylo úplně snadné. Odpověď pak už přišla obratem, dostala jsem odkaz na stránky německého výrobce, kde je i podrobný anglický manuál. Následovala fáze zjistit, které česká nemocnice bude schopna hřeb vyjmout. Pak jsem našla firmu, která instrumentarium do ČR dodává a ta jej i kterékoli okresní/fakultní nemocnici po předchozí domluvě zapůjčí.
Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Běžkování v severním Finsku aneb proč se vyplatí pořádná cestovní zdravotní pojistka? (1)+ Käsivärsi - polární pohraničí |
|