Turistika: Od přehrady Bystřička do skal

Tip na výšlap v okolí Bystřičky

Zaparkujeme v Brňově u bývalé pizzerie Pepino. Značka na plácku sice informuje, že je vyhrazen pouze pro návštěvníky zařízení, a hrozí odtahem, jenže objekt je už několik let zavřený a inzerovaný k pronájmu. Budeme se tedy se ženou považovat za hosty, kteří dostali chuť na pizzu, čekají, až bude konečně otevřeno, a mezitím se projdou po okolí.

Máme ještě čas, než nám pojede autobus, tak přejdeme lávku přes Vsetínskou Bečvu a jdeme se podívat na Jarcovskou kulu. Po modré je to akorát kilometr, ale na protějším břehu je prudký a pořádně ošlapaný "vejhup", do kterého bychom se nechtěli škrábat třeba po dešti. Pak už je to jenom kousek po silničce a v lese se skrývá Jarcovská kula.

Osmimetrová pískovcová věž vznikla mrazovým odvětráváním okolní měkčí horniny a vertikálně ji tvoří pět vrstev různého složení, které jsou na jejích stěnách dobře viditelné. Na vrcholu se nachází skalní mísa, na tu se ovšem bez horolezecké výstroje nepodíváme. Teď ale musíme spěchat na autobus.

Dobíháme včas a přesouváme se do Bystřičky k přehradě. Vyrážíme od hráze jedné z nejstarších přehradních nádrží u nás, která byla postavena v letech 1907 až 1912 a měla sloužit jednak jako protipovodňová ochrana, ale hlavně jako zásobárna vody pro plánovaný plavební kanál mezi Odrou a Dunajem. Jak známo, k jeho výstavbě nedošlo a s největší pravděpodobností už nikdy nedojde.

Vodní plocha o rozloze 38 ha tedy slouží především k rekreačnímu využití. Vzhledem ke své historické a architektonické hodnotě je přehrada od roku 2003 zařazena na seznam kulturních památek ČR. Nad koncem hráze stojí kdysi výstavný hotel Klenov, v současnosti zjevně mimo provoz a jako nemálo podobných objektů postupně chátrající.

Klenov a Štípa

Cesta stoupá po modré značce do kopce a za pár chvil docházíme k pásce se zákazem vstupu z důvodu těžby dřeva. Vykácený svah dolů k přehradě tomu odpovídá, ale nikde nikdo, ani není odnikud slyšet řev motorových pil, jdeme tedy dále. Překračujeme dvě ocelová lana sloužící ke svážení kmenů a vstupujeme do přírodní rezervace Klenov.

V lese vpravo nad námi se táhne skalní hřeben Havranka, zkouším tedy vylézt kousek vzhůru, abych udělal nějakou fotku. Sráz je strmý a hustě vystlaný spadaným bukovým listím, které ujíždí pod nohama. Jana zůstává na chodníku a varuje mě, že mě nebude odnášet, až si polámu hná… tedy nohy. Vyfotím si tedy skály aspoň z odstupu a bez úhony se vracím dolů.

Na kopec Zámčisko (678 m) vede neznačená, leč prošlapaná odbočka ze stezky. Ve skalách nacházeli útočiště již lidé lužické kultury mladší doby bronzové, po nichž v těchto místech archeologové našli zbytky obranných valů. Na nejvyšším skalisku se tyčí kamenné bloky, na kterých bylo někdy ve třináctém století postaveno opevnění. Nezachovaly se o něm žádné písemné zprávy, a protože není historicky prokázáno, že by se jednalo o hrad Freundsberk zmíněný v jediné listině z roku 1308, je podle zdejší lokality nazýván Klenov. Až na upravenou plošinu na vršku bradla a záseky v pískovci, které sloužily k ukotvení trámů, se pochopitelně nezachovaly ani nepatrné zbytky dřevěné věžové stavby, při průzkumu zde však byly nalezeny hroty šípů a střepy hliněných nádob. Přestože Klenov patřil mezi skalní hrady zřizované na obtížně přístupných, těžko zdolatelných místech, zanikl násilně již ve čtrnáctém století, kdy byl pravděpodobně dobyt a vypálen.

Zajdeme se podívat o několik desítek metrů severněji ke skalnímu útvaru zvanému Volská hlava, třebaže nějakou podobnost při nejlepší vůli nevidíme, a znovu se vracíme na stezku. Chyba, teprve později zjišťujeme, že se západním směrem v lese skrývá ještě další útvar Jazévky a působivá skalní věž Komín, vracet se nám už ale nechce, tož snad někdy příště.

Na okraji lesa míjíme maličké jezírko, které na místě močálu dali vybagrovat ochránci přírody, aby sloužilo k rozmnožování obojživelníků. Při dalším stoupání se na kopci před námi zvedá skalní věž, nejnápadnější útvar Svantovítových skal. Pokud vím, byl Svantovít pohanský bůh ctěný polabskými Slovany a jeho nejvýznamnější svatyně stála na Rujáně, ale zda byl jeho kult rozšířen i na Moravě, to mi není známo.

Název skal pochází zřejmě z moderní doby. Jedná se o hřeben z tvrdého slepence, který je erozí vypreparován z okolního magurského flyše. Slouží jako horolezecký cvičný terén, ale zdá se mi poněkud zanedbávaný. Možná je to jenom můj dojem, poněvadž je hojně zamechovaný a zarostlý trávou - holt umělé lezecké stěny jsou víc po ruce.

Na krásném místě chvilku posedíme, napijeme se a pokocháme se výhledem na Radhošť a Velký Javorník, mezi nimiž vidíme celý vrcholový hřeben masivu Ondřejníku. Pěšinou podél skal zamíříme k jihovýchodu na vrchol Štípa (707 m), označený patníkem a zrezivělým, vyvráceným sloupkem.

Sestoupíme ze svahu, vyjdeme na louku, mineme místní usedlost a kousek za ní vede nalevo z polní cesty kamením sypaná odbočka ke stromům, pod kterými stojí dřevěná socha velkomoravského knížete Svatopluka. V jedné ruce drží meč, ve druhé třímá svoje legendární pruty. Ve vitríně vedle je popsána jeho vláda a slavné činy a nad ní povlává moravská vlajka. Tabulka na soklu oznamuje, že autorem sochy je jmenovec panovníka, řezbář Svatopluk Forman z Bzence. Opodál leží Kámen slunovratů, masivní blok zříceninového mramoru s vyleštěnou horní deskou, dílo akademického sochaře Miroslava Machaly ze Vsetína.

Cesta nás pak vede okolo přírodní rezervace Louky pod Štípou. Byla vyhlášena především na ochranu vstavačovité byliny rudohlávka jehlancovitého (Anacamptis pyramidalis), jenže ten odtud bohužel už v sedmdesátých letech minulého století vymizel. Na chráněném území se však zachovaly ještě jiné druhy orchidejí, např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) anebo pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea), bohužel se zdá, že ještě nevykvetly. Aby dříve extenzivně vypásaná lokalita nezarůstala náletovými dřevinami, je v současnosti pravidelně kosena.

Na okraji lesa za rozcestím Pod Vršky scházíme na neznačenou stezku k Bradnému potoku a po ní se vracíme přes bývalý kamenolom na hlavní silnici vedoucí pod hráz. My ale přejdeme přes vozovku, přes most a nakonec i přes kemp do lesa.

Medůvka

Projdeme kolem samoty Pohořeliska a zamíříme směrem na Suchý (599 m), ale kopec obcházíme a nakonec po loukách dorazíme na silničku u chalupy Kozinec. Z cesty ale za pár kroků odbočujeme znovu do lesa a vystupujeme na vrch Medůvku (608 m).

Z vrcholu označeného patníkem pokračujeme dál po nevýrazném, zarostlém hřebínku, na němž trčí ze země pouze nízké skalky a balvany. Chceme se lesem nějak dostat na Skypalovu skálu, ale pěšina, po které se dáváme, nás přivádí znovu na silničku. U přístřešku na rozcestí nacházíme dřevěný ukazatel, který nás navádí doprava.

Vydáváme se tedy po lesní cestě a zanedlouho zjišťujeme, že nevede ke Skypalce, kterou spatříme trčet z lesa na kopci nad námi. Je třeba se kousek vrátit a nevýraznou pěšinou po vykáceném svahu a pak lesem vyšlapat nahoru. Avšak mohutný skalní suk korunovaný dvojicí borovic stojí za to. Otevírá se z něj krásný výhled do hlubokého protějšího údolí i na kopec před námi, na kterém je vidět Medůvka - další skalní útvar, k němuž máme ještě namířeno.

Vracíme se k přístřešku, posedíme, posvačíme a prohlížíme si blízký větrný mlýn. Původní neotáčivý mlýn německého typu postavil ještě v devatenáctém století zdejší obyvatel Adolf Skypala, po kterém je také nazvaná skála, ze které jsme právě slezli. Mlýn byl stržen v roce 1964, avšak v roce 2017 postavil současný majitel usedlosti podle dochovaných fotografií jeho funkční repliku. Se dřevem to opravdu umí, v zahradě stojí i pěkná dřevěná zvonička a dva včelí úly - kláty.

Jdeme dál. Napravo od cesty svítí novotou boží muka s letopočtem 2022 a hned za nimi zamíříme k Medůvce, k níž na rozdíl od Skypalky vede modře značená odbočka. Na svahu pod skalami byl vykácen porost, ale zatím se jej nikdo nenamáhal odklidit, tak přelézáme přes poražené kmínky a větve a vystupujeme rovnou pod údolní stěnu. Je vysoká asi deset metrů a poměrně hojně "dekorovaná" borháky. Některé z nich se ve stěně až nápadně lesknou, takže mi tohle místo přijde asi nejnavštěvovanější ze všech okolních cvičných terénů, kolem kterých jsme prošli. Nahoře na skalách je dokonce stůl s lavičkou, ohniště a pod stromy příjemný plácek na bivak.

Vracíme se na cestu, která přes louky a lesy vede dál, mimo jiné přes vrch Prašivá, který stojí za zmínku jen proto, že na rozdíl od své 843 m vysoké jmenovkyně Prašivé v Moravskoslezských Beskydech měří pouhých 488 m. Po modré značce sestupujeme kolem potůčku do Brňova, tunelem pod tratí a přes hlavní silnici přicházíme zpátky k autu. Odtaženo nebylo, takže startujeme a vracíme se domů. Ušli jsme cca 17 kilometrů.