Maďarské hory, turistika v Maďarsku

Toulky po maďarských kopcích, Zemplínské vrchy a ty druhé

I když tyto kopce jsou současně taky horami a tudíž i pohořími, kopce dle mého názoru členitost maďarských pohoří lépe vystihují. Laické veřejnosti, která se o hory nezajímá vůbec, jsou zcela utajeny, symbolem Maďarska bývá Balaton (591 km²) a parlament v Budapešti, dále čabajská klobása a tokajské víno.

Tato země má kromě jazyka, který pochází z oblasti mezi Uralem a Aralským jezerem, s námi společnou přibližně stejnou rozlohu, počet obyvatel a vzniklo rovněž po rozpadu Rakouska - Uherska v roce 1918, byť o měsíc později. Taky bylo nastoleno Moskvou socialistické zřízení, které, tak jako u nás, přešlo plynule v dnešní zvláštní typ kapitalismu. Maďaři mají svůj rok 1956, my zase 1968. Ale oni byli bojovnější. Na rozdíl od nás za války koketovali s fašistickým Německem a Itálií. Ale čím se lišíme zcela, je geomorfologický ráz krajiny, byť naše nejvyšší Sněžka v Krkonoších je "jen" o 589 metrů vyšší než nejvyšší Kékes (1 014 m) v pohoří Mátra.

Čtěte také: Börzsöny, nejzarostlejší hory Maďarska

Dříve jsem maďarské kopečky pozoroval pouze z vrchů hraničních hor, např. v Cerové vrchovině z hradu Šomoška (485 m), kdy se jednalo o pohoří Karancs - Medves s nejvyšší horou Nagy - kë (519 m) nebo z pohoří Burda na Slovensku, které je sevřené řekami Hron na západě a Ipeľ na východě, jenž se na jihu vlévají do Dunaje.

Tehdy jsem viděl na severu pohoří Börzsöny s nejvyšším Csóványos (938 m) a na jihu další horstvo Visegrádi - hegység, kde se výška kopečků pohybuje okolo 400 - 500 metrů a je místem známého setkávání politiků tzv. Visegrádské čtyřky. V těchto místech se Dunaj stáčí o 90 stupňů směrem na jih a mašíruje si to do hlavního města Maďarska.

V roce 2007 jsem navštívil právě tyto dvě pohoří v květnu a v prosluněném září ještě malebné kopečky Zempléni - hegység, které jsou pokračováním slovenských Zemplínských vrchů na severovýchodě a jakýmsi navázáním na Slanské vrchy na severu. Ty jsem přešel s přáteli v roce 1999 za pět dnů a končili jsme právě u jezera Izra nedaleko západnější hraniční hory Velký Milíč (895 m).

Pohoří Visegrádi - hegység

Trávím se svou ženou prodloužený květnový víkend ve slovenském městu Štúrovo, které vzniklo ze dvou osad - Parkanu a Nány. Osada Parkan byla kdysi jako předsunuté opevnění mostu na Dunaji do Ostřihomi, ale Turci zde přesto působili. Město je na okraji Podunajské pahorkatiny a Ipelské pahorkatiny, ale za mostem se již zvedají maďarské kopečky. Taky bazilika a pozůstatky hradu v Ostřihomi - Esztergomu.

Po deváté hodině balím batoh a vyrážím přes most na Dunaji, uprostřed kterého jsou hranice Slovenska a Maďarska, do Esztergomu. Paradoxně první tři Maďaři, které na mostě potkávám, jsou horolezci, kteří navázaní jako Rakoncaj ve stěně natírají kovové části mostu. Za ním žije ve městě asi 30 000 obyvatel. Podle mapy Burda - Ipelská pahorkatina půjdu po zelené značce na horu Vaskapu (404 m) a pak okružní cestou po žluté zpět do Štúrova.

Poněkud komplikovaně hledám výchozí zelenou značku, ale asi po 10 minutách ji nacházím a kamennou cestou procházím mezi řadami domků do zalesněného kopce, kde mezi keři se dole vine Dunaj jako nějaký modrý had, ozářený ranním sluncem. Sem tam se objeví skály a také dva pensisté - turisté s holemi. Pokračuji dále do kopce s již dobrými výhledy, basilika se pomalu vzdaluje.

Přicházím k horské chatě Virály (Albrecht), která stojí pod vrcholem hory Vaskapu. Je velká, kamenná a zcela opuštěná. Po turistickém životě ani památka. Sedím na terase chaty, pozoruji okolí a fotím. Na palouku vedle chaty je ohniště, kde dva hoši dělají oheň a opékají slaninu. Využívám možnosti si ohřát klobásu, dávám řeč - sympatičtí inteligentní chlapci mají šestnáct let, studují v Budapešti hotelovou školu a umí trochu německy. Tak jsme si kupodivu docela dobře pokecali. Bylo to milé.

Kousek od chaty jsou bílá skaliska, na která vede odbočka, jsou odtud hezké výhledy k Dunaji. Já pak pokračuji po žluté značce, avšak přehlédnu asi po 2 km odbočku na západ a šlapu pod horou Kinczes-hegy (321 m) dál na jih.

Na okraji lesa si uvědomuji svůj "kufr" a polní cestou se vracím na sever. Míjím samoty a domek se slaměnou střechou a asi po půl hodině narážím na svou původní žlutou značku, která mne dovede do Ostřihomi a následně do Štúrova. Asi hodinu mi trvá prohlídka zříceniny hradu, kde plápolá maďarská vlajka, a basiliky, u které je nová velká socha dvou svatých s křížkem nahoře. Zde získávám několik razítek do wanderbuchu, jsou historicky prvá z této bývalé země RVHP a Varšavské smlouvy.

V podvečer již relaxuji v teplé vodě jednoho z bazénů termálního koupaliště, kde nocujeme. Je to tady dost hrozné, betonový plot za naší chatou má dokonce ostnatý drát. Fuj! Zlatá maďarská hora! Na večeři jdeme do města, kde se těším na rybí polévku halaszle. Mají ji v jedné z rybářských hospod na břehu Dunaje. Ale něco tak hnusného jsem v životě nejedl, v kalné vodě bez papriky plavala hlava nějaké potvory zcela osamoceně. Ještě, že měli láhvovou Plzeň, v ní jsem tu bestii utopil již uvařenou.

Pohoří Börzsöny

Dalšího májového dne jedu ráno autem do vesnice Salka (110 m), kde je hraniční přejezd do maďarské vesnice Letkés (117 m), takže pomalu nabírám výšku. Řídím se opět mapou Burdy a jedu pár kilometrů na jih, kde se nachází malá osada Liliopuzsta. Tady nechávám auto a vyrážím po zelené značce do neznámého maďarského pohoří. Rudé květy vlčích máků září jako v minulosti pionýrské šátky.

Polní cestou se dostávám okolo šípkových keřů s bílými květy do lesa a asi hodinu šlapu mezi listnatými stromy, převážně akáty, které taky kvetou jako o život. Stejně tak i jahody okolo cesty. Přicházím na louku a cíl mé dnešní cesty vystupuje jako zelená homole z rozkvetlé louky, připomíná mi horu Žibrica ve slovenském pohoří Tribeč, které je těmto horám velmi podobné.

Kopec vypadá, vzhledem k tvaru, docela impozantně, jedná se o dvouvrchol Nagy - Galla (479 m), na který vede značka ze sedla Galla - Alja (370 m). Odtud to mám zpět k autu čtyři kilometry a k případným autobusům do vesnic Márianosztra a Kjrályrét pět a osmnáct kilometrů. Těchto cílových bodů je možno využít při přechodu celého pohoří, které překvapuje svou rozlohou, je mnohonásobně větší než sousedící slovenská Burda.

Ze sedla prudce stoupám nahoru. Nejprve jdu na západní vrchol, který je skalnatý a porostlý kvetoucími květinami, které neumím pojmenovat. Pod stromem nacházím krásný bílý žampion polní, důkaz, že se blíží léto. Výhledy jsou velmi dobré, jako na dlani je pode mnou vesnice Salka a za ní Ipelská pahorkatina. Druhý vrchol hory Nagy - Galla je rovněž skalnatý s téměř kruhovým rozhledem opačným směrem na sever a východ. Maďarské hory zde působí téměř nekonečně. Je zde nahoře rodina Maďarů i s vnukem, která vypadá velmi spokojeně. Kromě ní jsem nepotkal nikoho. Je vidět i zřícenina hradu Zuvár (318 m) i vesnice Márianosztra nedaleko hradu.

Kopečky se svažují na jih k Dunaji, který zde protéká směrem na východ k Visegrádu. Ten dává název pohoří, které se zvedá nad ním. Svačím, fotím a vychutnávám si tu květnovou krásu kolem. Volím jiný sestup, po další značce se dostávám zpět do sedla pod horou a následně se vracím stejnou cestou k autu, které spokojeně odpočívá poblíž vlčích máků.

Jedná se polodenní nenáročný okruh, je vhodný jako poznávací túra do tohoto pohoří, které stojí určitě za návštěvu. Je zde hustá síť turistických značek všech barev a právě vesnice Letkés je možným výchozím bodem, pokud bychom do Salky chtěli přijet autobusem ze Štúrova. Takže ani tentokrát Maďarsko duši poutníka nezklamalo, což je dobře. Cestou zpět do Ostravy jsme si nenechali ujít rozhlednu Vartovka, bývalou strážní věž (393 m), na kopci Tanistravár nad městem Krupina, odkud jsou vynikající výhledy na severní Štiavnické vrchy, kterým dominuje majestátní hora Sitno a na okolní Krupinskou planinu na jihu.

Pohoří Zempléni - hegység

Je září, začíná babí léto a já využívám pozvání svého mladšího přítele Marcela k návštěvě jeho rodiště v Lastovcích, malebné vesnice mezi Slanskými vrchy a Zemplínskými vrchy, nedaleko maďarských hranic. Z Ostravy vyjíždíme po 14. hodině, projíždíme Žilinou, Ružomberkem a jako na dlani jsou okolní pohoří, tak důvěrně známé. Obě Fatry, Choč, Nízké Tatry a typický hřeben Roháčů, který má již bílou sněhovou pokrývku.

Jedeme pod bílými vysokotatranskými velikány, projíždíme nový tunel pod Braniskem a po Prešovu následují Košice. Za Slancem se již šeří, nad námi je známý Slanský hrad. Následuje přátelské přivítání s rodiči Marcela a naplánování výletu do Maďarska. Na stole se objevuje pravá slivovice z Bošáce, kterou má Marcelův otec Ferko nejraději. Avšak těžko se s ním drží krok.

Následujícího dne si s Marcelem balíme ruksaky a autem vyrážíme napřed do obce Streda nad Bodrogom. Zde řeka Bodrog pokračuje na jihozápad a v Maďarsku se vlévá do řeky Tisy, levostranného přítoku Dunaje nedaleko Bělehradu. Kousek odtud je nejnižší bod Slovenska. Asi 91 metrů.

Fotím řeku, na které kotví dokonce větší loď a vracíme se do Slovenského Nového Mesta, kde je hraniční přejezd do města Sátoraljaújhely, nad kterým se již zdvíhá toto pohoří horou Magas - hegy s nadmořskou výškou plných 514 m. Jezdí zde dokonce lanovka, možná jediná v Maďarsku. Vyrážíme pod lanem a dostáváme se k mezistanici, kde je rozcestník turistických značek a možnost občerstvení v bufetu. Studujeme mapu a zde ztratím skládací brýle v obalu, které mi pak poctivý Maďar při sestupu vrací, když nás vidí procházet kolem.

Nahoru pokračujeme již po značce a kousek od horní stanice lanovky je malá rozhledna, kterou si pochopitelně nenecháme ujít a vychutnáváme si rozhledy dovnitř pohoří Zempléni - hegység na západ a na jih. I zde horstvo vyhlíží dosti mohutně, podobně jako Slanské vrchy na severozápadě.

Přímo naproti nám na severovýchodě leží Zemplínské vrchy s nejvyšší Rozhľadňou (469 m), takže jsme o něco výše. Marcel není žádný aktivní turista, ale přesto se mu to líbí. Zemplínské vrchy pak klesají do Východoslovenské roviny, takže i přes svou nízkou výšku působí značně horsky. Sestupujeme k bufetu, kde se opět setkám se svými brýlemi, které jsem již na rozhledně oplakal. Volíme jiný sestup, napřed po značce, ale ta se stáčí příliš doprava, takže volíme lesní traverz a vylézáme asi 150 m nad spodní stanicí lanovky, odkud sestupujeme k autu. Studujeme opět mapu a rozhodujeme se pro návštěvu hradu Füzer.

Jedeme kolem hranice na sever a pak na západ přes vesnice Mikóhaza, Pálhaza a Füzérkomlós co nejblíže k hradu. Na hrad vedou značky, trvá nám to asi půl hodiny. Nahoře je plno lidí, hrad se opravuje a lučištníci zde trénují střelbu do terčů. Výhledy jsou vynikající, jsme nedaleko hranic se Slovenskem, kde vévodí hora Milíč v Slanských vrších. Je typické babí léto s velmi dobrou viditelností. Zde jsme přímo v lůně hor, na jihu se rozprostírá maďarské pohoří s dalšími horami Hosszú kü (744 m), Nagy - Körös (597 m), Magoska (737 m), Szokolya (616 m), Fekete hegy (577 m), Nagy Papaj (533 m) a dalšími kopci. Názvy těchto hor jsou velmi těžce zapamatovatelné, tak se o to ani nepokouším.

Pohoří se táhne na jih až k centru vinařství - Tokaji, kde se vlévá Bodrog do Tisy. Za městem Miskolc již začíná další pohoří Bükk s výškou přes 900 metrů. Po sestupu z hradu a získání razítka cestou zpět ještě navštěvujeme zámek Füzerkajata, který se nachází v obrovském parku a připomíná silně naši Hlubokou v Jižních Čechách. Je zde muzeum i možnost občerstvení. Ze stejnojmenné vesnice, kde jsme parkovali, jsme šli asi 10 minut pěšky. Velmi malebné místo.

Dalšího dne spolu s Marcelovým otcem a přítelem učitelem Jožou z Michalan, který umí maďarsky, jedeme do Hollóházy s cílem navštívit zámeček v horách těsně u slovenské hranice (značka vede až na hranici), ten je však uzavřen a tak alespoň využíváme služeb nedaleké horské chaty. Objevila se zde naprosto nečekaně a v pravý čas. Dali jsme si plněné zelné listy s chlebem, bylo to docela dobré. K tomu pivo Heinneken. Pak cestou zpět jedeme do Kishuty, kde je národní park Kökapu s okružní značenou cestou na "Kamenné vrata" s tabulemi. Po absolvování asi hodinového okruhu obdivujeme luxusní nový hotel s restaurací a bazénem na špičkové úrovni. Jezdí zde lesní železnička.

Ale dosti bylo Maďarska. Přichází zlatý hřeb dne - návštěva pravého tokajského vinného sklepa Joži v lůně Zemplínských vrchů v obci Veľká Trňa. Sklepy jsou hluboké více než deset metrů a pochází z 16. století. Degustujeme různé značky lahodných vín, zakusujeme klobásu a slaninu od Maďarů a poslouchám odborný Jožův výklad o značkách a odrůdách tokajského vína, ledovém víně, "tokajském koňaku" a historii vinařství v jeho rodině. Bylo to velmi poučné a přívětivé. Sudů bylo ve sklepě okolo dvaceti, většinu jsme okoštovali. Pokud pojedete okolo vinic do Maďarska, neopomeňte tuto vzácnou oblast! Tak tedy - Marceli, Ferko a Jožo - děkuji!

Závěrem je možno říci, že maďarské hůrky nezklamaly a byly příjemným doplňkem k alpským velikánům či tatranským štítům. Celkem se jich nachází v Maďarsku okolo deseti, takže proč ne. Nejkrásněji je zde asi právě na jaře a v babím létě, což jsem respektoval. Na nejvyšší pohoří Mátru s horou Kékes (maďarská K1) je možno prý dokonce téměř až nahoru k chatě dojet autem, ale to mi asi nehrozí. Není to příliš důstojné.

Další související články: