Kutnohorsko - silvestrovský čundr v podzimním (jarním) duchu

Kolín, Kutná Hora, vrch Kaňk a hrad Sion

Odjakživa platí, že si příroda dělá, co chce. Nejinak tomu bylo na Silvestra 2023, kdy po sobě sníh s výjimkou hor nezanechal jedinou stopu a nevypátral ho ani velezkušený oddíl detektivů. Pole a louky se naopak vesele zelenaly a vykvetly i sedmikrásky, málem vyrašily pupeny na stromech. I proto náš třídenní čundr v tomto období nepůsobil vůbec zimně, od původního plánu nás to ale neodradilo.

Začínáme v Kolíně, kde sídlili lidé už v době staršího a středního paleolitu, později zde vznikla osada. Město založil v první polovině 13. století král Přemysl Otakar II. Podobně jako na celém našem území zde zanechalo výraznou stopu nejen husitské hnutí, ale i třicetiletá a sedmiletá válka; nescházely rozsáhlé požáry. Největší rozvoj nastal po roce 1845, kdy do města zavedli železnici.

Na vlakovém nádraží začínáme svoji cestu i my, a protože z Kolína známe vlastně jen zmíněnou stanici, vydáváme se nejprve do centra. To by bylo, abychom neodhalili, co sídlo skrývá za krásy. Jako první přichází na řadu Karlovo náměstí, jež z větší části lemují domy s pěknými průčelími. Dominuje mu zdobená radnice a za pozornost stojí i kašna a mariánský sloup z roku 1682. S ohledem na dobu návštěvy zaregistrujeme i betlém a vánoční strom, na které bychom v létě zcela pochopitelně nenarazili.

Nás nejvíc zajímá chrám svatého Bartoloměje, který založili v roce 1261. Výstavba raně gotického kostela probíhala na objednávku prvních kolínských měšťanů, kteří přišli z Německa, stavbu bohužel poškodil v roce 1349 požár. Obyvatelé proto přizvali v roce 1360 k obnově Petra Parléře, jehož předcházely výborné reference; jednalo se o dvorního stavitele císaře Karla IV.

Dotyčný pán se rozhodl přebudovat celý kostel, nakonec to nestihl. Důvodů se shromáždilo několik a nehrál v tom roli pouze fakt, že Petr Parléř roku 1399 umřel. Už předtím nastaly ekonomické potíže, které akci značně přibrzdily, zásadní ránu do týla zasadily přestavbě husitské války. Zapříčinily, že se už nic nového nevybudovalo; kamenovat za to kališníky ale nebudeme. Objekt se díky tomu skládá ze dvou různě starých architektonických částí, což se často nevidí. V roce 1796 poškodil chrám silný požár, současná podoba pochází z let 1904-1910, kdy došlo k posledním důležitým rekonstrukcím.

Kupujeme si vstupenky a absolvujeme prohlídku s průvodcem, při níž se dozvídáme o chrámu mnohem víc, než jsem právě prozradil. Coby bonus navštívíme kostnici z roku 1733, která stojí těsně vedle svatostánku. Výzdoba se nese v duchu barokního hesla Memento mori (Pamatuj na smrt). V čele se nachází oltář s ukřižovaným Ježíšem a po jeho stranách umístili plastiky Panny Marie a svatého Jana Evangelisty, dekoraci dotváří kosti a lebky. Pod bočními klenbami se kromě lidských pozůstatků vyskytují symboly pomíjivosti pozemské slávy - patriachální a papežský kříž, biskupská berla, papežská tiára, meč a vladařské žezlo s jablkem. Vedle vchodu hlídkuje v podobě čestné stráže kostlivec s kosou.

Vedle chrámu stojí i zvonice, kterou postavili na počátku 16. století, protože museli přemístit zvony z narušené věže chrámu svatého Bartoloměje. Dnešní podoba pochází z roku 1872. I tato stavba jde podobně jako regionální muzeum či stará farní škola navštívit, my už zavítáme pouze do přilehlých zahrad. Soudíme (možná chybně, leč už to nenapravíme), že jsme si prohlédli to nejpodstatnější a nejhezčí, odcházíme.

Než Kolín opustíme, zastavujeme na oběd v restauraci U Červených, jedná se o trefu do černého. Jídlo je skvělé, pivo dobře vychlazené a ceny perfektní, víc jsme si nemohli přát.

Následně mašírujeme na Starý Kolín. Dočasně lemujeme železniční trať a těsně před obcí zahýbáme na Hlízov; u potoku Klejnarka míjíme cedule zdejší naučné stezky. Za osadou tento den prvně a naposledy stoupáme do kopce, náš cíl představuje nejvyšší bod Malešovské pahorkatiny Kaňk (353 m). Vlastně, teď se musím opravit, až na samotný vrchol nevylezeme.

Bohatě nám stačí odbočka ke kamenné rozhledně u Havířské boudy, z níž je slušný výhled po okolí. Přímo pod námi se rozkládá Kutná Hora, kde nepřehlédneme chrám svaté Barbory, kostel svatého Jakuba, katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele či kostnici v Sedleci, hledíme i ke Kolínu a Čáslavi. Upoutá i rozhledna na kopci Vysoká a Železné hory, v dálce ční Bezděz. V mracích se schovávají jen Krkonoše.

Jelikož se záhy setmí (vylezli jsme na rozhlednu ještě za světla) a nikam neženeme, zastavujeme v restauraci; trhat kilometrové rekordy můžeme jindy. Po posilnění zalézáme do blízkého lesa, spát jdeme poměrně brzy.

Kopec Kaňk, který je výrazně poznamenán stopami po dolování, opouštíme ráno. Klesáme do Kutné Hory a procházíme národní přírodní památkou Kaňk (rozloha 1,33 ha, vyhlášeno 1933), kde v bývalém vápencovém lomu nalezli ve vrstvách usazenin zbytky zkamenělin mořských živočichů.

Dopoledne se podobně jako včera kulturně vzděláváme; nejdříve přichází na řadu Sedlec. V informačním středisku si kupujeme lístky a obratem pelášíme do kostela Všech svatých s kostnicí. Založili ho v první polovině 14. století, protože už neměli kam dávat lidské ostatky; úmrtnost v Kutné Hoře byla na tehdejší poměry mimořádně vysoká. Např. v roce 1318 zemřelo kvůli hladomoru třicet tisíc lidí a o třicet let později kvůli morové nákaze dalších třicet tisíc občanů; aby toho nebylo málo, za husitských válek přišlo o život deset tisíc obyvatel. Není divu, že se zdejší hřbitov rozkládal ve 14. století na ploše 3,5 ha a potřeboval zmenšit.

Protože se podle křesťanských pravidel ukládají ostatky pod úroveň země, vznikl dvoupodlažní kostel, jehož dolní kaple sloužila k pietnímu shromažďování zesnulých. Za tvůrce současné barokní kompozice kostnice je pokládán architekt Jan Blažej Santini Aichel, v 19. století upravil interiér František Rint, jehož pozval rod Schwarzenbergů. I proto narazíme v kostnici na plno dekorativních prvků, jež jsou tvořeny z lidských lebek a kostí; patří mezi ně např. čtyři pyramidy, schwarzenberský erb, anděl, lustr, monstrance či kalichy. Jeden tudíž při prohlídce nevychází z úžasu; škoda, že se v objektu nesmí z pietních důvodů fotografovat.

Posléze přecházíme ke katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, kterou vybudovali v letech 1290-1330, objekt v roce 1421 vypálili husité. Současný vzhled pochází z let 1700-1707, v roce 1992 zapsali svatostánek na seznam světového dědictví UNESCO. Tentokrát ovšem tvrdě narazíme. Tím nechci říct, že bychom neměli platnou vstupenku, věc se má jinak. Začíná bohoslužba a veškeré prohlídky musí počkat. A sakra, proč nám to paní v informacích neřekla s předstihem, zavítali bychom nejdřív sem a teprve poté se vypravili do kostnice!

Protože nemíníme čekat, až obřad skončí, vydáváme se do centra města, které ve 14. století patřilo k největším metropolím tehdejšího světa; žilo v něm osmdesát tisíc lidí. Přes Palackého náměstí stáčíme ke kostelu svatého Jakuba, který založili kolem roku 1300; stavbě dominuje vysoká věž (85 m - původně měly být dvě). Nevynecháme ani interiér, je se na co dívat. Hlavní barokní oltář vytvořil v letech 1677-78 Jakub Riedl (obrazy Stětí sv. Jakuba a Nejsvětější trojice do něj vsadili později), upoutají i kaple a výzdoba.

K nejznámější památce Kutné Hory se přibližujeme Ruthardskou ulicí; poté lemujeme bývalou jezuitskou kolej a barokní sochy z 18. století, které má na svědomí dílna F. Bauguta. U kaple Božího těla nevynecháme nádhernou vyhlídku; při pohledu z ní se nejvíc v podobě pyšného páva předvádí kostel svatého Jakuba.

Od kaple zbývá učinit jen pár kroků a rázem stojíme před klenotem pozdní gotiky, již prezentuje chrám svaté Barbory (pozorovali jsme ho již s předstihem). Je zapsán na seznamu dědictví UNESCO, stavbu započala v druhé polovině 14. století známá parléřovská huť. Při založení se objekt nacházel za branami města, neboť v něm vládla církevním objektům pevnou rukou sedlecká katedrála, která nesnesla případnou konkurenci. Na architektovo dílo navázali posléze další umělci a stavitelé; mimo jiné i Benedikt Ried. Když v 16. století došlo ve zdejších dolech stříbro, tak stavbu provizorně ukončili, současná podoba pochází z přelomu 19. a 20. století.

Vnikáme do chrámu a procházíme ho, abych si neupsal prst, jímž klepu do počítače, zmíním interiér jen stručně - hlavní oltář a zdobené kaple, barokní kazatelna, sochy a malby na stěnách, erby na stropě, varhany a barevné vitráže v oknech. Kdo chce vyzvědět víc, jistě si podrobnosti najde.

Po prohlídce zaskakujeme na oběd a okolo kamenné kašny a mariánského morového sloupu se vracíme na Palackého náměstí, kde se napojujeme na červenou turistickou značku. Po ní zahýbáme na Havlíčkovo náměstí, kde stojí socha tohoto spisovatele. Možná proto, aby se nebála, není sama. Opodál se nachází socha prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Za ním se zvedá další významná památka v Kutné Hoře, což je Vlašský dvůr. Jedná se o bývalou mincovnu a přechodné královské sídlo.

Dosti ale Kutné Hory, byť se jedná o kulturní klenot nedozírné hodnoty, přecházíme přes řeku Vrchlici a ubíráme se parkem. Z něj se nabízí nádherné pohledy na město; ve skále je vytesaný reliéf Jaroslava Vrchlického z roku 1919. Dílo má na svědomí profesor Chvojan; pokud se někdo ptá, čím si spisovatel poctu zasloužil, odpověď je lehká. Básník miloval zdejší kouty a podle vodního toku si zvolil své umělecké jméno (původně se jmenoval Emil Jakub Frída).

Literát ostatně není jedinou známou osobností, který si zamiloval údolní stezku, jež vede podél řeky Vrchlice, další na řadě je Josef Kajetán Tyl. Podle některých zdrojů ho právě zdejší krajina inspirovala k napsání básně Kde domov můj, která se později stala naší hymnou.

Jak se záhy přesvědčíme, měli oba pánové velmi dobrý vkus. Pěšina vede romantickou krajinou. Voda hučí (nikoliv po lučinách, ale v sevřeném údolí), stromy šumí (tedy pokud se do nich opře vítr), obklopují nás malebná skaliska. Přidávají se mlýny, přičemž některé stavby jsou zachovalé (Denemark) a z jiných zůstala ruina (Cimburk). Poblíž jsou i bývalá hradiště, po dopoledni stráveném ve městě se jedná o fantastickou změnu.

Naučná stezka, která dolinou prochází, končí u Velkého rybníka. Pokračujeme do Malešova, kde se nachází tvrz ze 14. století; bohužel je nepřístupná. Nevadí. Otevřený je Přátelský pivovar, jenž se tímto pojmenováním chlubí zcela po právu. Uvnitř to hučí jako v úle a pivo teče proudem; jelikož se jedná o soukromý podnik, ihned se pasujeme do role degustátorů. Bude nám mok chutnat? Ano, je vynikající!

Navzdory příjemnému prostředí se příliš dlouho nezdržíme. Před čtvrtou hodinou (o šesté bychom museli stejně odejít, protože na oslavu Silvestra rezervovali místa) vycházíme do terénu. Vydáváme se po naučné stezce husitských vojevůdců. Míjíme uzavřený židovský hřbitov a za obcí Polánka stáčíme do lesa. Za tmy nalézáme skvělé útočiště na nádherné louce s několika dřevěnými přístřešky, neschází ohniště.

Nejprve vyrážíme do lesa na dříví (až ráno si všimneme, že bylo vedle jedné boudy naskládáno u námi přehlédnutého ohniště plno větví), poté stavíme pod střechou stan. Aspoň zůstane suchý, jelikož k ránu zaprší - předpověď se kupodivu nemýlila. Rozděláváme oheň, v klidu večeříme a otvíráme víno, nechybí cukroví. Spát, přestože nastal poslední den v roce, jdeme před půlnocí (stejně nás probudí hlasité burácení petard); spálili jsme totiž donesené dřevo a venku zbytečně mrznout nehodláme.

Poslední den treku máme na pohodu. V podstatě coby kamenem dohodil od našeho tábořiště je vzdálena zřícenina hradu Sion, která je na věky věků spojena s koncem radikálního husitství u nás. Na místě bývalého slovanského hradiště si v letech 1426-1427 postavil sídlo Jan Roháč z Dubé, jenž patřil k zatvrzelým kališníkům a nepřešlo ho to ani po prohrané bitvě u Lipan v roce 1434. I proto se stal trnem v oku českému a uherskému králi Zikmundovi, který nařídil vojevůdce zajmout. Útočníci po několikaměsíčním obléhání hrad Sion v roce 1437 dobyli a Jana Roháče z Dubé chytili, převezli ho i s polapenými spolubojovníky do Prahy. Tam je po brutálním mučení oběsili na Staroměstském náměstí.

Z hradu se do dnešních dob dochovaly pouze kamenné základy, v terénu je ale jasně patrné, že se jednalo o značně rozsáhlé sídlo. Majitel nemohl být žádný chudák.

Nedaleko od zříceniny jsou i pozůstatky tábora obléhatelů, stáčíme na Maxovnu. Za ní zastavujeme u posledního významnějšího bodu našeho výšlapu, opět se setkáváme s husity. V těchto místech porazil Jan Žižka (na pomoc mu přispěchal i Jan Roháč z Dubé) v roce 1424 v jedné ze svých nejkrvavějších bitev vojsko panské jednoty, střet bývá uváděn jako bitva u Malešova. Sice se vedou spory, u jakého kopce se boj přesně odehrál, leč památník existuje, vévodí mu socha Jana Žižky.

Následně se vracíme do Malešova a náš silvestrovský trek končí; o zimní túře navzdory prosinci a lednu mluvit nebudu. Počasí si zkrátka vedlo svou.