Lazy a Klenovská Poľana, túra v pohoří Veporské vrchy

Turistika ve Veporských vrších na podzim

Na samém západě rozsáhlého Slovenského rudohoří se rozprostírá pohoří zvané Veporské vrchy. Pohoří, jež by se mohlo být synonymem pro lazy. Lazy jsou výraz pro roztroušená horská obydlí a osady, stejné jako se nachází u nás na východní Moravě v Beskydech a především Bílých Karpatech, kde se jim říká kopanice.

Z hlavního hřebene pohoří, což je asi první cíl toho kdo sem zavítá, jsou jich vidět spousty. Zvláště oblast Sihlianské planiny je jimi doslova posetá. Já je vždy se zaujetím pozoroval a říkal si, že by bylo fajn vyrazit na nějaké méně navštěvované místo kvůli neotřelým fotografiím.

Čtěte také: Hřebenovka Veporských vrchů na Chatu pod Hrbom, Rudohorský…

Do oka mi padl mohutný rozložitý vrch Klenovská Poľana, ležící severně od městečka Klenovec, na který jsme se s kamarádem rozhodli během podzimní dovolené vyrazit. Původně plánovaná krátká vycházka se nakonec proměnila v celodenní toulačku, za což jsme dodnes neskonale vděční. Povede z části po neznačených cestách a doporučuji se proto vybavit mapou a to i při čtení tohoto reportu.

Výchozím místem je náměstíčko v Klenovci, odkud vede modrá značená trasa. Za městečkem zamíří do kopce k velkému statku, dříve známým pod zkratkou JZD, stará rozbitá silnice, která je tak na hraně sjízdnosti běžným automobilem. Od statku se nám otvírají první výhledy na okolní, oble modelovanou, krajinu.

Procházíme kolem polorozpadlých stavení u kterých se pasou ovce a po krátkém úseku v lese se dostaneme opět na louky. Z nich vidíme v údolí část vodní nádrže a na opačné straně oblý vrchol Klen se sedlem Babiná, kam míříme.

Přestože je teď od nás Klenovská Poľana vzdálená necelé tři kilometry, cesta na její vrchol bude ještě dlouhá, nejen kvůli hlubokým údolím, co nás od ní dělí. Cesta opisuje oblouk, trochu klesá a zamíří opět do lesa. Dominantní buky už shodily své listí, vše kolem tak má příjemnou rezavou barvu.

Pod vrškem Kozí chrbát, za malým mostem přes potok, je rozcestí, kde není jasné kudy kam. Žádná šipka v okolí nutí projít přes druhý malý most, ale není tomu tak, musíme doprava. Dobrý orientační bod je malý starý lom, před kterým se musí odbočit. První značka se objeví až po více než sto metrech. Vodítkem ještě může být cedule ohlašující vodárenské pásmo.

Lesní cesta pomalu stoupá, voňavý les kolem nás pomalu ubíhá, až díky tomu málem přeslechneme kroky za našimi zády. Dobíhá nás mladé děvče s batohem a já pronesu otázku ve stylu "Na výlet". Děvče se začne smát a odpoví jednoduše "Domů". Byla totiž na nákup, kam to má z domu asi hodinu a půl. Tam. Vysvětlí nám, že se s partnerem rozhodli usadit, jako jedni z mála mladých lidí, zde v horách a chovat kozy.

Nechceme ji dále zdržovat a necháváme ji jít napřed. No jít, její tempo je zběsilé a brzy se jeví v dáli jen jako malý bod. Jakpak by ne, když se cesta pro chleba rovná tříhodinové procházce. Její siluetu vidíme ve stoupání u jedné louky, kolem níž cesta vede. Tady ale musíme odbočit doprava, na evidentně mnohem méně používanou cestu. Toto rozcestí si doporučuju zapamatovat, budeme se tudy vracet.

Hned za rozcestím se objeví dvě stavení, za kterými začne první prudší stoupání. Údolí se zužuje a po jeho levé straně se pomalu dostáváme do blízkosti sedla Babiná. Poznáme to jednoduše podle mizejícího lesa a přibývajících výhledů. Hlavně ten na západ je skvělý! Na ostatní strany je výhled okolní na kopce a osamocené stavení.

V sedle není po nějakých značkách ani památka , ale my víme, že musíme na západ. Vodítkem je nám skupinka budov a opravdu na zbytku starého plotu objevíme torzo zelené značky. Modrá se v sedle odpojila a zamířila do Tisovce.

Procházíme kolem pramene, tvořeném starou vanou a hadicí a udivují nás haldy odpadků ve žlabu pod ním. Těch uvidíme ještě několik a dokoná to starý vrak automobilu zarůstající vegetací. Jistě, popeláři tady opravdu nejezdí a majitelům stavení se to asi nechce tahat dolů. Když se k budovám přiblížíme, vyběhnou na nás tři psi. Toho největšího zabrzdí řetěz, dva menší si nás s rámusem pořádně proklepnou, kdo že se jim tady motá.

Upozorní na nás majitele, který nám sdělí, že značka se tady lomí doleva dolů na cestu pod stodolou. Ještě že tak, jinak by jsme o odbočce vůbec nevěděli. Cestu totiž nehodláme využít a míříme nahoru nad stodolu, na pastviny, kde vidíme baču se stádem ovcí.

Nacházíme se na lazech pod vrchem Klen a říká se tady tomu Babiná. Máme z pastvin parádní výhled na protější vrch Ostrá a později i na mohutný hřeben samotné Kenovské Poľany. Krásně vidíme roztroušené březové hájky, kterými je poset. Mezi hřebenem a námi zeje hluboké údolí, začínáme proto ztrácet výšku. Pod námi stojí několik chalup a kolem březového hájku přijdeme na cestu nad jednou z nich. Zase na nás vyběhnou dva hafani pořádně nám ukázat, komu to tu patří.

Přehoupli jsme se na druhou stranu Klenu, k lazům s názvem Čerešňové. Po cestě se vydáme na sever, paralelně s údolím, kde za chvíli narazíme na další budovy. Cesta prochází mezi nimi, kde se potkáme s majitelem. Cosi kutí ve stodole, čehož nechá, když se s ním dáme do řeči. Zmiňujeme se o té dívčině a dozvídáme se jak se jmenuje a že bydlí v té chalupě za námi, jak na nás vyběhli ti dva psi.

Po příjemném klábosení nás cesta vede stále více se zužující údolím a po překročení potůčku nás přivede do bezejmenného sedla v lese. Dáme se doleva, vyšlápnem ještě nějaké ty výškové metry ,až nakonec protneme cestu, po které vede zelená značka. Ta, kterou jsme na Babiné opustili.

Ještě pár desítek metrů jdeme lesem, než se ocitneme v královstvím jménem Klenovská Poľana. Pozvolně se zvedající hřeben, plný březových hájků, se táhne asi kilometr, než se dostane na samotný nejvyšší bod. Značku přesně nekopírujeme, jdeme jen tak po loukách a místy tak narazíme na zarůstající zbytky bývalých obydlí.

Na 848 metrů vysokém vrcholu se zastavujeme a začíná doslovný fotolov. Výhled odtud je jednoduše bombastický. Na západě vidíme hřeben s vrcholy Sinec, Císarská hoľa a Železná brána, kde se připojí k hlavnímu hřebenu Veporských vrchů, odkud pokračuje přes dominantní Klenovský Vepor až po Fabovu hoľu, nejvyšší bod tohoto pohoří.

Na opačné straně dominuje hřeben Trstie ve Stolických vrších, ovšem nejpovedenější podívaná je směrem ke známé Hradové, na hřeben Voniace s ústím Martinovy doliny na Muránské planině a za tím vším se tyčící hřeben Nízkých Tater, od Velké Vápenice až po Královu holi. Jeden z nejúchvatnějších a hlavně neokoukaný výhled, co jsem na Slovensku zažil. Vždycky jsem si myslel, že nej výhled ve Veporských vrších je ze Zákľuk v hlavním hřebeni. Nyní si tím už nejsem úplně jistý.

Závěrky fotoaparátů se nacvakaly více než dost, přesto tady ještě jen tak posedáváme. Prohlížíme si pastviny na protějším vrchu Klen a pozorujeme trasu, po niž jsme dnes šli. Dáváme se na sestup, při němž se mezi zlatavými břízami začínají objevovat skupinky jalovců.

Široká cesta pomalu ztrácí výšku až dorazí k okraji lesa, kde prudce zahne doleva a začne traverzovat úbočí Poľany. Nad jedním žlaben je značka upozorňující na pramen pod cestou. Podzimní idylu bukového lesa rozčeří zvuky zvonců. Pár metrů před námi začne přes cestu přecházet stádo ovcí čítající jistě pře sto kusů a na závěr stáda se proti nám vyřítí tři psy. Začíná nám to připadat jako v někde v Rumunsku, naštěstí se objeví bača a psy si přivolá nazpět.

Jsme zdejší krajinou tak okouzleni, že si málem nevšimneme odbočky z cesty. Úzká pěšina míří dolů, na zarůstající louky s několika zbytky budov. Náletové dřeviny se tady činí a po cestě není ani památky. Pouze na jednom stromu září velká značka, tzv. volavka. Zakreslena je pro ty, kdo jdou zespodu.

Prodíráme se porostem dolů, trochu vlevo a podle mapy je to správný směr. Narazíme tak na cestičku, kde zahlédneme značku. Když se po chvíli otočíme nazpět, všimneme si naprosto nezvládnutého značení odbočky. Pokud by jste šli obráceně něž my, na žádné upozornění na odbočení tady totiž nenarazíte. Pouze při pohledu nahoru do svahu si všimneme oné značky - volavky na stromě, ale jen proto, že o ní víme.

Nevím co si značkaři myslí, ale všimnout si značky vzdálené asi 70 metrů v hustém porostu a bez jakéhokoli upozornění na ni, vyžaduje asi něco jak šestý smysl. A co teprve třeba v mlze, že? Každopádně se jedná o orientačně obtížnější úsek a to z obou směrů.

Cesta zamíří do hlubokého bukového lesa směrem údolí Čerešňového potoka. Orientaci trochu stěžuje množství vyšlapaných stezek od ovcí, nicméně všechny vedou víceméně správným směrem. Po překročení hezkého potoka začne cesta stoupat, až se objevíme na pastvinách pod jednou chalupou. Pase se tu stádo koz a opět na nás vyběhnout psy. Tyhle ale známe, jsou to ti z chalupy oné dívčiny.

Přišli jsme opět k lazům Čerešňové, tentokrát ale od spodu. Značku není na zarůstajících pastvinách moc vidět, stačí jít ale přímo nahoru až k cestě. S chalupou za zády jdeme po cestě pár set metrů, kde značení zahne přes pastviny vlevo, směrem k nám známému sedlu a lazům Babiná. Tady značení opustíme a vedeni cestu pokračujeme dále.

Cesta traverzuje úbočí kopce a když začne klesat, objeví se louka s rozcestím, kde se od nás dopoledne oddělilo ono děvče. Jsme opět pod vrchem Kozí chrbát, na modré značce, kudy jsme sem přišli. Čeká nás tedy návrat stejnou cestou k autu. Začíná se smrákat a přijít k němu jsme stihl akorát.

Máme za sebou túru krajinou, která vrchovatě předčila naše očekávání a zanechala v nás výtečný dojem. Toulat se zde dá křížem krážem v kterékoli roční období a já doufám, že se tento popis může stát pro někoho pozvánkou do těchto zapomenutých končin. Jen si případný návštěvník musí dát pozor na značení, které není úplně ideální a také v blízkosti obydlí na psy. U každé chalupy nějaký vždy je. Nás naštěstí žádný nesežral, takže se sem můžeme ještě někdy vydat, stojí to tady opravdu za to!

Středně těžká, místy orientačně náročnější, trasa, dlouhá asi 22 kilometrů. Trasu možno zkrátit na cca 18 km s použitím automobilu a výjezdem k zemědělskému družstvu.

Další související články: