Slovenské rudohoří, Klenovské a Málinské vrchy

Putování Slovenským rudohořím (2) přes Sihlianskou planinu, Klenovské, Balocké a Málinské vrchy

Přes Drahovou do sedla Pereš

Následující den se vracíme na červenou značku a stoupáme po ní na Čierťaž. Najednou vyjdeme z lesa a přes rozlehlé pastviny se nám otevírá úžasné panorama Poľany, Nízkých Tater a Veporských vrchů. Přímo pod námi se rozprostírá nejvýše položená obec Slovenska - Lom nad Rimavicou (1 015 m), výše už leží jen některé tatranské osady, například Štrbské Pleso či Vyšné Hágy.

Její návštěvu si nenecháme ujít, opouštíme tedy značku a scházíme polní cestou rovnou do vsi. Kromě otevřených potravin nám udělala radost i zdejší hospoda. V obci se dochovalo mnoho lidových dřevěných domů. Vracíme se zpátky na Čierťaž a obdivujeme nádheru kolem. Jsme v úplném srdci Sihlianské planiny, na střeše Slovenského rudohoří. Zrovna tady pramení řeka Rimavica a v okolí další tři slovenské řeky - Slatina, Kamenistý potok a Ipeľ. Krajina je tu mírná a kulisa Nízkých Tater, které jsou ještě o tisíc metrů vyšší, dělají dojem, že jsme někde v podhůří.

• Předchozí část článku

Za Čierťaží končí otevřený úsek hřebene. Prošli jsme lesem, ale brzy jsme zase na loukách a výhled máme tentokrát do údolí Ipľu. Na Kremeňovu si doplňujeme vedle rozvalin hájovny ze studánky vodu a táhneme dál na Drahovou (1 118 m). Její vrchol nás odměnil výhledem z horské louky na Klenovský Vepor, Muránskou planinu, Stolické vrchy i Málinské vrchy. Nechybí ani vrcholová schránka. Červená nyní schází do doliny Hájského potoka. Cestou si všímáme nepůvodních smrčin, které byly vysázeny v místech bývalých pastvin. Teď se do nich pustil kůrovec.

V dolině Hájského potoka je spousta rekreačních chat a také jedna, která patří Klubu slovenských turistů. Jenže tu mají zavřeno a na poutači visí pouze loňská nabídka Silvestra, což je uprostřed léta opravdu aktuální. Zklamaně pokračujeme údolím dál, míjíme další soukromé chaty i jednu veřejnou, také uzavřenou. Je neděle odpoledne, k tomu prázdniny a nefunguje tu vůbec nic. Zřejmě si tu vystačí jen se zimní sezónou.

Přes malou osadu Drahová jsme došli až k silnici v údolí Rimavice. Červená končí u bývalých potravin a zrušené hospody. Po modré bychom došli vpravo do Utekáče, zásoby ale ještě máme a volíme opačný směr. Modrá nás brzy vyvedla přes osadu Havrilovo na lesní cestu a po ní jsme vystoupali opět do kopců.

Večer nás zastihl v sedle Pereš (677 m), kde se rozkládá stejnojmenný laz. Kromě stáda krav, ovcí a psa tu nikdo není. Pěkné tábořiště jsme si našli vlevo ve stráni v místech, kde kdysi stávala další chalupa. U nedaleké opravené dřevěnice vyvěrá pramen, takže nám tu nic nechybí. Je nádherná letní noc, černou oblohu prozařují bílé dírky hvězd a padá dokonce meteor. Baštíme opečené safaláriky, něco tak dobrého jsme už dlouho nejedli.

Klenovské vrchy

Ráno jsme se ze sedla vydali po zelené značce na Cisárskou holu (853 m). Sice nevyniká výškou, ale z pastvin je výborný rozhled do všech stran. Potřebujeme sejít do Cisárského sedla, ale cestu nám komplikuje stádo krav vedené cholerickým býkem. Výhružné bučení, hrabání kopytem, skloněná šíje a mlácení hlavou o stromy nás rychle zahnaly za oplocení a pastvinu musíme obejít lesem. Vztekloun nás vytrvale sleduje, dokud mu nezmizíme z dohledu, ale bučení slyšíme až dolů do sedla.

Následuje stoupání bukovým lesem na Pasiečky (921 m), těsně pod vrcholem nás vítá louka, ale vlastní vrchol je zalesněný. Vedle vysílače je turistické odpočívadlo a dokonce i vrcholová schránka. Z vrcholu Pasieček není sice výhled, ale bohatě ho vynahradí louky, po kterých se schází k lazu Slopovo. Naše oči přitahuje zvláště majestátní masív Ostré (1 011 m), snad nejvyšší hory Klenovských vrchů, na opačné straně doliny Klenovské Rimavy. Dole v údolí je vidět Klenovec a nad ním přehrada na pitnou vodu.

Po žluté značce křížíme v sedle Chorepa silnici z Klenovce do Kokavy a později i my scházíme po nechozené modré do Klenovce. Konečně si můžeme doplnit zásoby, těšili jsme se, že si tu dáme i oběd, ale jako obvykle máme smůlu, restaurace je uzavřená, neboť v jediném zdejším hotelu přes prázdniny ubytovali dětský domov z Prešova. Musíme se spokojit s kofolou a pivem.

Jinak je Klenovec vcelku velká upravená obec a v parčíku na návsi je vedle pomníku SNP dělo a u křižovatky směrem do Kokavy i tank. Zuřící bouřka nás drží v hospodě a teprve navečer můžeme dál. Po modré jsme stihli vystoupat do sedla Babiná (651 m). Vodu jsme si dobrali už cestou u chaty pod sedlem, jelikož pramen označený v mapě poblíž sedla je rozdupán dobytkem.

Po nočních bouřkách je ráno jasno a náš první cíl je jasný - po žluté míříme na Ostrou. Tato hora, celá zalesněná a převyšující své kolegyně, nás láká. Nahoru k vrcholu je to pořádné stoupání, musíme překonat přes 350 výškových metrů. Nebylo to ale marné, přímo na vrcholu hory je čerstvá paseka, takže jsme si užili i výhled k západu. Sešli jsme se ještě podívat na louky u lovecké chaty pod Ostrou, pak už žlutá jen klesá do Hnúšti, proto se zase vracíme zpátky do sedla Babiná. Dole jsme v rekordním čase, neboť nás honí bouřka a suché útočiště nám nakonec poskytla stodola u obydleného lazu při zelené značce směrem na Klenoveckou Poľanu (848 m).

Když déšť ustal, čekal nás orientační kvíz. Zelená totiž překonává cestou na Klenoveckou Poľanu hluboké údolí Čerešňového potoka a se značením je to tu bledé. Okolo ruin bývalých samot jsme se nakonec dostali až na širokou cestu, která traverzuje svahy Klen. Poľany a byli jsme zase na značce. Vlevo pod cestou je i studánka. Pak se značka stočí vpravo a stoupá travnatým hřbetem okolo dalších zřícenin samot až k vrcholku hory. Bouřkové mraky se opět kupí nad všemi okolními pohořími, jen tady zatím pálí slunce.

Z vrcholové skalky se nám nabízí nové pohledy na Muránskou planinu, skalnatou Hradovou, protáhlé Tŕstie i na Klenovský Vepor, pak nás ale z rozjímání vytrhla ohlušující hromová rána a okamžitě se spustilo krupobití. Padají kusy ledu velké jak kostky cukru a my bleskově mizíme z nebezpečného vrcholu pryč.

V relativním bezpečí březové houštiny čekáme pod plachtou stanu, kdy to skončí. Silně se ochladilo a stále vydatně prší ještě hodinu, než se konečně bouřka vyzuřila. Bouřek jsme už v horách zažili spoustu, ale tahle přišla bez varování, nikdo by nečekal, co dokáže nevinný bílý oblak.

Pokračujeme k samotě Poľana, která na hřebenu jediná přežila do dnešních dnů a ze studny si doplňujeme vodu. Usedlost je obydlená, škoda, že jsme sem nestihli dojít před bouřkou. Ty tu nejsou vůbec vzácné, od lidí, kterým to tu patří, jsme se dozvěděli, že jim blesk loňské léto zabil tři krávy. Prý i ty pobořené lazy, které jsme potkávaly cestou, vyhořely od blesků, takže si raději pořídili hromosvod.

Paní nám nabízí, ať u nich přenocujeme, ale do večera je ještě daleko. Po zelené jsme se přehoupli přes Tisoveckou Poľanu (882 m) a nepozorovaně se dostali z krystalického podloží na vápence a dotkli se ochranného pásma národního parku Muránska planina.

• Dokončení článku