Dostaveníčko s medvědy ve Veporských vrších na závěr Rudohorského Karpattreku (9)

Ráno dostávám čaj, kterého jsem si během přechodu rudohoří příliš neužil. Stejně jako piva a nedejbože jídla. Ne že bych si nedal praženici z pěti, šesti vajec, nebo alespoň hřebíky, ale přejídání nakonec není zdravé a obžerství je snad dokonce jedním ze smrtelných hříchů. V tomto směru jsem na Rudohorském Karpattreku věru nezhřešil a ztloustnutí se rovněž obávat nemusím. O tom mě každé ráno přesvědčuje i opasek u kalhot, jenž musím vždy o něco poutáhnout…

Raději sejděte do Ľubietové

Původně jsem měl v plánu sejít do obce Ľubietová. Trasa tam je jednoznačná a bez orientačních potíží, navíc s pěknými výhledy. Na útulně Varta pod Klenovským Veprom jsem však původní záměr změnil a rozhodl se sejít až na Chvatimech, kde začíná (končí) známá lesní železnice z Čierného Balogu.

Čtěte také: Hřebenovka Veporských vrchů na Chatu pod Hrbom, Rudohorský…

Pokud jste normální, tak opravdu sejděte do obce Ľubietová. Doprava je tady sice horší, vlak odsud nejede, ušetříte ale pár kilometrů a budete ušetřeni orientačních potíží. Pokud máte rádi orientační běh a máte třeba dostaveníčko s rodinou v severním podhůří Veporských vrchů, kde se jim budete chtít za svou delší nepřítomnost odvděčit jízdou vláčkem podél meandrů řeky Čierny Hron, pokračujte po mých stopách popsaných níže.

Dostaveníčko s medvědy aneb jak být nesežrán

Opouštím Chatu pod Hrbom a po žluté turistické značce mířím do cíle své cesty. Nejprve lesem přes kótu Žliabky (1 128 m), záhy po loukách a kolem boudy pod vrcholem Kolba (1 162 m). Na rozcestí Žliabky (1 160 m) mnou zvolená žlutá osiří, modrá a zelená TZ se ubírají směr Predajná resp. Lopej. Po pěkném hřebínku se starými a zarůstajícími pastvinami se nořím do lesa v oblasti vrcholu Veľké Čelno (1 172 m).

Dosavadní trasa je pohodová, bez většího převýšení a orientačních potíží. V duchu děkuji zdejším značkařům, že odvedli dobrou práci, byť by ty značky mohli malovat krapet hustěji. To jsem ale neměl dělat, neboť jsem to zakřikl. Značky jsou dále malovány s "hustotou" not na buben. Nu, proč ji dělat precizněji, když jsem tady letos teprve asi 30. turista. Pro těch pár magorů je zbytečné vynakládat více práce…

Míjím výhled na Klenovský Vepor a vůbec si nejsem jist, zda-li kráčím správným směrem. Značka se již dlouho neukázala, nebo jsem si ji alespoň nevšiml. Ale jo, jdu dobře, po téměř půl kilometru opět vidím značku. Přes kótu 1 154 m a vrch Smolová (1 019 m) mířím k severu. Sluníčko pěkně svítí, byť se po obloze převalují mraky a hřeben Nízkých Tater je pevně sevřen v objetí šedivé hradby dešťových mraků.

Začínám bilancovat trasu, když tu před sebou na cestě zahlédnu nějaký pohyb. Koukám a ono si to asi 30 metrů níže po cestě mašíruje medvědice s malým míšou. No fajn, musím na sebe upozornit, to už není žádná sranda. Medvědice se při obraně mladých dokáže pořádně naštvat! Houknu na ni a zvedám ruce nad hlavu. Ne pro naznačení, že se vzdávám, ale snažím se dělat větším, byť si tady uprostřed lesa momentálně připadám docela malinký.

Medvědice na mě koukne, mrzutě zabručí a odbíhá do svahu do lesa. Popadám foťák, že stihnu udělat alespoň jeden snímek, když tu se medvědice zastaví a staví se na zadní. Co vyhlíží? Mě ne, jsme ve vizuálním kontaktu. Á, další malý mišánek… Vůbec jsem si jej nevšiml, vymotal se z houští pod cestou a mířil k mámě. Společně pak všichni zmizeli v lese, ještě pár sekund bylo slyšet šustění spadaného listí a lámaných větví.

Opět jsem zklamal. Žádná fotka, mám jen záběr bukového mlází, ze kterého leze rozmazaná silueta medvíděte… Příště musím být lépe připraven! Vycházím z lesa a po široké úboční cestě s pěknými výhledy pokračuji k severu. Fotím pár záběrů, kochám se parádními pohledy a trhám ostružiny. Ještě jsem je nestihl ani strčit do huby, když tu slyším z pravé strany opět nějaké funění…

Ani ne pět metrů ode mne se z ostružinového houští vynořil oblý hřbet. Aj, asi kanec? Ti bejvaj také pěkně nervní. Když se objevila kulatá hlava s ještě kulatějšími oušky zjistil jsem, že mé první letmé určení bylo chybné a že kanec je vlastně medvědem. A do prd…le, to jsem fakt nečekal, že během pěti minut uvidím z bezprostřední blízkosti hned čtyři medvědy…

Medvěd má gebuzňu naštěstí zanořenou v ostružiní, takže mě nevidí, ale začíná nasávat a větřit… Tentokráte ale na focení vůbec nepomýšlím a koukám se odsud vytratit jako pára nad hrncem. Podle toho co jsem viděl, tak jde o macka tak kolem 200 kilo. Žádný obr mezi medvědy to sice není, ale naprosto spolehlivě by mě dokázal přeprat. Potichu se vzdaluji a napjatě poslouchám, zda-li neuslyším praskání větví a funění za svými zády. Nic, stále ticho po pěšině…

Dokonce nebylo času, aby se mi rozbušilo srdce. Nakonec jsem celou dobu přechodu se setkáním s medvědy počítal, takže klídek. Ovšem nečekal jsem, že budu odměněn takto královsky a dokonce z bezprostřední blízkosti. Ideální pozici k fotografování bych si ale představoval trochu jinak.

Přes Košiare na Chvatimech

Za táhlou pravotočivou zákrutou zastavuji a koukám nazpět, zda-li si to přece jen medvěd nerozmyslel a nevylezl. Nic, klidně si dále žere ty skvělé a slaďoučké ostružiny! Na rozcestí přemítám kudy tudy. Značka ani vlevo, ani vpravo! Pokračuji tedy vpravo po cestě až po více než 100 metrech objevuji první žlutou značku.

Na rozcestí Košiare (865 m) je to kousek, tady ale řeším stejný problém. Nakonec vybírám prostřední z cest, která je samozřejmě nejvíce zarostlá a ještě navíc vede do kopce! Fakt zbožňuji ty sestupy, které vedou do kopce…

Další cesta vede po zarostlé pěšině a v mlází, pak strmý sestup bez značek, stará kamenitá cesta a opět bez značek. Alespoň jsem odměněn výhledy na Veporské vrchy a dolů do údolí, myslím že je to osada Gajdoška a v dáli Hronec. Na rozcestí Za Chvatimechom (825 m) se loučím se zelenou značkou, která se ke žluté připojila na rozcestí Košiare a po pěkném hřebínku a následně velice nepěkné sjezdovce scházím k dalším vlekům a uzamčené chatě (pivko by fakt bodlo). Kamarádky z Polska by tuto cestu nazvaly výstižně - "szlak zajebisty".

Poslední úsek je již docela pruda, chodník mě přivádí k rozcestníku Chvatimech (474 m), od kterého je to na železniční zastávku jen pár kroků. Na nádražíčko docházím za stále sílícího deště. Asi také tradici, i minule mi začala ve finále pršet…

Chtěl jsem si dát konečně nějaký pořádný žvanec v motorestu za cestou (a řekou) stojícím naproti nástupiště lesní železničky, ale měli nějak plno. Takže za euro a osmdesát centů kupuji lístek do Banské Bystrice, kde snad bude také něco k snědku…

Shrnutí

Slovenské rudohoří příjemně překvapilo. Zejména Volovské vrchy, které jsou opravdovou divočinou. Krásné výhledy, fantastické přírodní scenérie, dostatek vody a na podzim i množství lesních plodů. Stejně tak Veporské vrchy, které jsou malebnější a mají množství bud a seníků k přespání.

Na druhou stranu má Slovenské rudohoří místy opravdu špatné značení, totální nedostatek turistických chat a nebo útulen. Přímo na hřebeni (na popsané trase) je pouze jediná možnost dokoupení proviantu, takže je potřeba buď sestoupit do údolí do některé z vesnic a nebo nést dostatek zásob s sebou.

Na celý přechod, jenž má solidních 234,4 km při 10,85 km převýšení je nutno vyhradit týden až 14 dní (podle fyzické kondici) + rezervu, pokud si nejste jisti svými orientačními schopnostmi a práci s mapou. Odměněni budete nevšedními zážitky a možná lépe poznáte i sami sebe.

Kilometráž deváté etapy

Další související články: