Hnilecké vrchy a Knola, hřebenový přechod pohoří

Přechod neznámého pohoří Slovenska

Nastal podzim a nám padla do oka hřebenovka, kteráse vine severovýchodní částí Slovenského rudohoří, jenž mezi sebou svírají řeky Hornád a Hnilec. Geografové zdejší hory pojmenovali jako Hnilecké vrchy a západnější část jako Knolu a Havranie vrchy a souhrnně přiřadili do Volovských vrchů. Hřeben Hnileckých vrchů zde stoupá postupně od východu k západu a dosahuje průměrné výšky 900 - 1 100 metrů.

Nejvyšší horou je Bukovec (1 127 m). Na Hnilecké vrchy navazuje za Hnilčíkem rozložitý masív Knoly (Veľká Knola 1 266 m), nejvyšší Babiná (1 276 m) a za sedlem Pukanec následují Havranie vrchy, jejichž podstatná část již leží na území národního parku Slovenský ráj.

Rozhodli jsme se pro přechod od východu k západu s tím, že se pokusíme dojít během čtyř krátkých dnů konce října co nejdál. Naštěstí nám přálo výjimečně pěkné, i když mrazivé počasí.

Cesta do hor

Brzy ráno vystupujeme z rychlíku v Margecanech a motorákem směr Červená Skala se vezeme jednu zastávku do Jaklovců. Na to, že jsme v medvědím kraji, nás upozorňuje obecní znak, hnědý medvěd pod košatým stromem. Na zastávce se ohlížíme po červené značce a hned se nás ujímá místní děda a zvědavě se ptá, kam jdeme. Když zjistil, že chceme na Plejsy, hned radil, že za chvíli pojede "motorka" zpět do Margecan a odtud ať jedeme autobusem do Krompachů, odkud je to prý do hor blíž.

Našemu dohadování opodál přihlíží dvě babky v šátcích celé v černém a v širokých krojových sukních. Nedali jsme se přemluvit a vytrácíme se hledat červenou do vsi. Objevujeme ji u mostku podcházejícího trať a stoupáme po ní vzhůru přes louky do lesů. Krajina až na velkolom nad Margecanami je překrásná, pastviny se střídají s lesy a hájky, v lesích převažuje střídavě smrk nebo buk.

Nad hlavním hřebenem protějších Volovských vrchů leží zatím mraky a vrcholek Kojšovské hole tone v mlze. Znovu nás udivují nádherné barvy podzimní přírody, buky již sice opadaly, zato však ostře září žluté listy bříz a jehličí modřínů. Krajina si zachovala svůj půvab i díky tomu, že zde lesníci zatím neosázeli masově bývalé pastviny smrkovou monokulturou, jak je tomu často v jiných koutech Slovenského rudohoří.

Krompašský vrch (1 025 m)

Na rozcestí pod Plejsy nás roztřásla zima, takže když obědváme u odpočívadla slaninu s chlebem, musíme běhat okolo stolku, abychom nezmrzli. Červenou značku střídáme za zelenou. Pod Krompašským vrchem (1 025 m) jsme na čerstvé lesní pasece napočítali dvanáct dohořívajících ohňů po dřevorubcích a konečně se zahříváme. Přes sedlo Tatarkov kríž pokračujeme po lesních cestách pravou stranou hřebene a narážíme na vykradenou loveckou chatu s rozstříleným zámkem.

Na kamenitý vrchol Havrania hlava (1 020 m) se stoupá dost prudce, proto nás nahoře docela překvapila vypitá láhev od piva Šariš. Bývalá vrcholová louka zarůstá, ale dosud je vidět do kraje, především na Kloptaň v sousedícím hlavním hřebeni Volovských vrchů. Následuje sestup do sedla Svinská jama, přes které kdysi procházela cesta z Mníšku nad Hnilcom do Slovinek. Právě tady budeme nocovat, proto rychle rozděláváme oheň, neboť začíná mrznout.

Mraky se rozpouští a studené a mdlé měsíční světlo ozařuje náš palouk. Lesem skučí vítr a z vesnic v dolinách k nám jen občas dolehne psí štěkot. Ohříváme se u ohně, vaříme večeři a začíná nám první mrazivá noc v horách.

Korban a Bukovec

Další den se budíme do husté mlhy podzimní inverze. Zelená nás vede zalesněným hřebenem Hnileckých vrchů na Orliu studňu pod vrchem Korban (1 110 m). Cestou míjíme dvě horské polany, samotný pramen je označen bílým nápisem na seníku uprostřed louky. Podle stop pramen vyhledává hodně zvěře.

Mlha nad námi se začíná trhat a jako na povel se najednou objevuje blankytná obloha. V sedle pod Bukovcem už svítí slunce jedna radost. Je tu malá louka a parkuje tu dřevorubecká maringotka. Teď zrovna tu dřevaři nejsou, ale na klice dveří visí igelitka se slaninou a čerstvým chlebem, takže nebudou daleko.

Před námi již vykukuje Bukovec (1 127 m). Po strmém výstupu stojíme na hřebenové louce a otvírají se nám nádherné pohledy na okolní pusté kopce, v mlžném oparu se ztrácejí dokonce zasněžené Tatry, vidět je prakticky celá Spiš i se Spišským hradem, Levočskými vrchy a Braniskem. Na jihu se táhne hřeben Volovce. Nejkrásnější jsou ale osamělé sukovité borovice a pokroucené buky, které zdobí holý hřbet Bukovce.

Západ Slunce z Holého vrchu

Zelená značka pokračuje po loukách k západu a my pro dnešek táboříme kousek za rozcestím pod Holým vrchom. Je nádherné počasí jako stvořené k fotografování, proto nespěcháme dál. U opuštěného útulku pro baču je pramen vody, v napajedlech již kryje hladinu silný škraloup ledu. Ovce a krávy jsou již dávno zahnané v údolích, však už je zima za dveřmi.

Vaříme si pro zahřátí čaj a večeři, přitom ještě stíháme sledovat z vrcholku Holého vrchu (1 016 m) nádherné večerní nebeské divadlo. Vzduch zmrzl a Vysoké Tatry zcela vystoupily z mlh a ukázaly v celé kráse svůj zubatý hřeben.

Inverze pokračuje

I další den vstáváme do mlhy a opakuje se scénář počasí předešlého dne, inverze se rozpustí až kolem poledne. Zatím tedy sestupujeme přes pastviny stále níž do mlhy a za bludištěm ohrad tušíme obec Závadku.

U cesty nás zaujal podivný malovaný kříž. Přestože Ježíš má na nohou šest prstů, působí malba na plechu pěkným dojmem. Pod křížem nás však zaráží vytesaný ozdobný nápis v azbuce, zřejmě tu žije rusínská menšina. Z ponuré mlhy vystupuje další kříž a kaplička, místo však má v tomto počasí spíše atmosféru popravčího vrchu.

Najednou nás míjí nejdříve motorová tříkolka se zvukem motoru Škoda 100, pak povoz jako vystřižený z období 1. republiky, dřevěnou káru táhne pár krav, za nimi kráčí stařík v odrbaném kroji a v ruce drží krátký bičík s pentlemi. Moderní vymoženosti tento kraj zatím pravděpodobně příliš nezasáhly.

Rezervace Skalky pri Závadce

V samotné Závadce se dochovala spousta dřevěnic, staré návesní studny a sýpky. Za vesnicí nechybí ani typická cikánská osada, nejlepší barák má dokonce satelit. Opodál se rozprostírá menší rezervace Skalky pri Závadce, vystupující skaliska tu obrůstá velké množství jalovců.

Kousek za Závadkou obědváme pod starým dřevěným křížem chleba a připadáme si jako staří poutníci nebo žebraví mniši, kteří se kdysi toulali tímto krajem. Trhají se mlhy, slunce začíná rozpouštět jinovatku a my sledujeme traktoristu, kterak vláčí své pole místo železnými bránami čerstvě uříznutým, asi 15 metrů dlouhým smrkem.

Hnilčík, Pálenica (1 115 m)

Z rozcestí Seliská scházíme tentokrát po žluté značce do Hnilčíku. Míjí nás traktor a řidič se za námi tak ohlíží, že si vzápětí urazil zpětné zrcátko. Hnilčík je další ze série osamocených horských obcí. K smíchu se nám zdají plány na zavedení masové rekreace v tomto zapadlém koutě. Příkladem je opuštěné megalomanské rekreační středisko Ráztoky se sjezdovkou při úpatí jedné z nejkrásnějších hor Slovenska, Pálenice. Cesta k jejímu vrcholu je strmá a málo chozená, zakopli jsme tu málem na pohozenou obrovskou sekeru na pařezu.

Pod vrcholem Pálenice (1 115 m) jsme se napili z pramene a dorazili k obrovské hromadě kamení, která zdobí nejvyšší místo hory. Potěšil nás skvělý výhled, Kráľova hoľa i Vysoké Tatry jsou v průzračném vzduchu nadosah.

Přes Ferdinandku do sedla Grajnár

Z Pálenice sestupujeme na rozlehlou horskou louku, která přímo vybízí k povalování v suché zrzavé trávě. Opakuje se výhled jako z vrcholku Pálenice. Překonáváme ještě vrchol Ferdinandky (1 087 m) a pěkné sedlo s loveckým posedem. Záhy potkáváme pět lovců s flintami, jeden z nich nese pytel kaštanů, další míří na onen posed. Tady na noc nezůstaneme, míjíme bez povšimnutí i loveckou chatu a jdeme až do sedla Grajnár.

Prochází tudy silnice spojující Dobšinou se Spišskou Novou Vsí. Opodál stojí uzavřená chata Javor, vedle které jsme se utábořili. Kdosi tu chtěl vybudovat středisko zimních sportů, v okolí jsou vyznačeny běžecké okruhy, ale podle stavu chaty to vypadá, že sem stejně nikdo nejezdí. Když stavíme stan, zastavují na parkovišti v sedle dvě auta a podezřelé osoby si cosi vyměňují. Když si nás ve tmě konečně všimly, smykem odjíždějí pryč. Asi jsme je pěkně překvapili, těžko by tu někdo v tuto roční dobu čekal turisty.

Vychází Měsíc a mrzne až praští, teploměr už stihl klesnout na mínus sedm stupňů. Ještě, že se můžeme zahřát u ohně a pak se rychle zavrtáváme do spacáků.

Na Veľkou Knolu (1 266 m)

Noc proběhla v klidu a když vstáváme, akorát se rozednívá. Slunce zatím ještě spí a jasná obloha hlásí, že veškerý život ve vzduchu i ve vodě zmrznul. Ani oheň se nechce rozhořet. Vše kolem nás je pocukrované, mráz přes noc vykouzlil silnou vrstvu jinovatky a pokryl i náš stan. Když se ho snažíme sbalit, je to jako bychom smotávali plech a objemný válec se nám sotva vejde do batohu.

Opět potkáváme myslivce, vrací se z lovu a narozdíl od nás přečkali noc v teple chaty. Ale ani my si nestěžujeme a zahříváme se výstupem na Knolu. Modrá značka nás vede přes zarůstající horskou louku na rozcestí Malá Knola a po žluté stoupáme na Veľkou Knolu (1 266 m). Zvláštní je, že se značka lomí pod vrcholem a k němu odbočuje pouze neznačená pěšina.

Plochý vrchol hory je ze dvou třetin zarostlý vysázenou smrčinou, ale dosud je odtud parádní rozhled. Výhledu "kraluje" Kráľova hoľa a celý hřeben Tater, od Západních až po Belanské. Dole v kotlinách zatím leží hustý mlžný koberec.

Sestup z hor

Scházíme do sedla Pukanec, který je branou do dalšího horského podcelku, Havraních vrchů. Následuje nevýhledová Hanisková a sedlo Čertova hlava. Zde z časových důvodů musíme změnit dosavadní směr a zamířit k železnici. Nejblíž bychom to měli na vlak do Mlynek, ale výhodnější je pro nás dojít až na košicko - bohumínskou trať.

Scházíme proto do doliny Tomášovská Belá a opuštěným Slovenským rájem míříme k průlomu Hornádu pod Tomášovským výhledem. Nahoře nám dělá společnost trojice jeptišek a jen dvojice horolezců cinkáním karabin ruší posvátný klid. Dole v hloubce šumí Hornád a Slunce zapadá pomalu do klína hor. S tmou prudce klesá teplota.

Spěcháme na osobní vlak do Spišských Tomášovců a dost nás překvapuje, že přijíždí o deset minut dříve. V Popradu pak chvilku vyjeveně koukáme na odjezdovou tabuli, kde svítí vlaky, které už měly být dávno pryč. Pak nám došlo, že se o víkendu měnil čas a máme tak hodinku k dobru. To se nám hodí, neboť tak stíháme i rychlík Excelsior.

Popisovaný hřeben zaujme především milovníky klidných a zapomenutých koutů a překvapí zajímavými výhledy. Oblast zobrazují turistické mapy č. 124 Slovenský raj a č. 125 Volovské vrchy - Krompachy 1: 50 000, VKÚ Harmanec.