Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 3.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Vandr přes Vtáčnik a Žiar

Vandr přes Vtáčnik a Žiar

21. ročník putování aneb vandr na Slovensku

Po zdařilých Malých Karpatech, kdy jsme byli čtyři, se letos předpokládalo dodržet počet účastníků, protože ani Pavel, ani Dub nemohou či nechtějí. Protože vytrvale prší a prší, rozhodujeme se operativně změnit pohoří a vyčkat babího léta v říjnu, do Polska jet v příštím roce.

Řeka Hron

Návrh tras tentokrát necháváme na spolehlivém Jardovi (má trénink s "Kafkováním"), kterému to činí potěšení. Má šťastnou ruku a vybírá dvě krásná, nepříliš známá slovenská pohoří – Vtáčnik a Žiar, které spolu s nádherným neplánovaným počasím ve dnech 11. – 14.10. budou zdrojem nádherných rozhledů a zážitků v neopakovatelné krajině v povodí řeky Nitry.

Co o těchto dvou pohořích říkají moudré knihy?

Vtáčnik táhnoucí se ve směru sever – jih je ohraničeno Hornonitrianskou kotlinou, na východě Kremnickými vrchy a Žiarskou kotlinou, na jihu Štiavnickými vrchy, na jihozápadě Pohronským Inovcem a na západě Tribečem. Na severu pokračuje pohoří Žiar, na severozápadě Povážský Inovec a Strážovské vrchy. Tedy pohoří zcela obklopeno dalšími horstvy.

Nejvyšší vrchol Vtáčnik (1 346 m) máme v úmyslu pochopitelně sejmout a pokochat se pohledy ze skalnatého vrcholu. Vodní toky Vtáčniku patří do povodí Nitry a Hronu. Pohoří tvoří čtyři podcelky: Vysoký Vtáčnik (délka 26 km), Nízký Vtáčnik (délka 20 km), Župkovská brázda a Raj. Skalní stěny nejsou výjimkou, o čemž jsme se přesvědčili.

Pohoří Žiar se zvedá mezi Turčianskou kotlinou na východě a Hornonitrianskou kotlinou na západě, má délku 30 km a šířku 6 – 7 km. Nejvyšší vrchol Chlieviska v severní části (1 024 m) jsme nenavštívili. Sousedí s Malou Fatrou, Kremnickými vrchy, Vtáčnikem a Strážovskými vrchy, ve středu pohoří leží krásná skalnatá hora Vyšehrad (836 m), který jsme snadno dobyli v překrásném počasí.

Všechna výše vyjmenovaná pohoří s výjimkou Žiaru jsem již dříve navštívil, o to více jsem se na jeho náruč těšil. A nezklamal! Chlapsky nás k sobě přivinul za vůně ryb a borovičky.

A jak to bylo dál?

S napětím sledujeme předpověď počasí a ručička barometru je tentokráte na té správné straně. Ráno je rosa a mlha, což dává záruku podzimním inverzím. Alespoň teoreticky. My s Mirkem netrpělivě čekáme na konec směny, pomocí služebního vozidla se přesouváme s požehnáním ředitele Kalandry do Havířova, kde kupujeme lístky na rychlík do Trenčína s přestupem ve staré dobré Žilině. Jedno čepované pivko nemůže uškodit, dvě na cestu a nasedáme do vagonu 1. třídy, kam v Těšíně přisedá Jarda. Poprvé jsou cítit ryby.

Do jídelního vozu nás nechtějí, probíhá důkladná celní kontrola pasažérů, aby Usáma bin Ládin nepronikl po vzoru Banderovců na Slovensko (Bandera byl zajat se svou milenkou na Martinských holích). Jarda kupuje lahvové vychlazené Krušovice, popíjíme a stále jsou odněkud cítit ryby. Na EXPRESCITY něco neslýchaného!

V Žilině přesedáme do rychlíku na Bratislavu, usedáme přímo do jídelního vozu, popíjíme pivo a meditujíc nad vším možným pozorujeme krajinu vůkol. Vlak projíždí Povážskou Bystricou, Púchovem, Dubnicou a nezadržitelně se blíží k Trenčínu. Sledujeme vpravo Javorníky a Bílé Karpaty, vlevo za Bytčou Súlovské skály a Strážovské vrchy. U Ilavy se mihne náš oblíbený Vápeč (956 m), který si zvláště Jarda oblíbil kvůli kytičkám. Opět cítíme ryby. Že by Váh?

Ani se nenadějeme a je tady Trenčín s dominantou hradu a svou historií, známou od doby paleolitu. Později by své mohl vyprávět Matúš Čák Trenčianský. Dnes se po něm jmenuje hospoda. Autobusové nádraží je hned u vlakového, takže ideální přestup. Vyhledáváme WC, nevrlá stařena přijímá mou českou pětikorunu s přáním, ať si koupí něco na Václaváku. Cení falešný chrup, nevím zda z lásky či zlosti. Jarda s Mírou dopadli, nemaje drobné, daleko hůř. Ječela jak Viktorka, baba jedna.

Řeka Hron

Konečně je tu náš autobus do Novák, nasedáme a krosny s kytarou dáváme dolů do zavazadlového prostoru, jsou cítit ryby. Usedáme a spokojeně vyhlížíme dalšího. Projíždíme Jastrabským sedlem (365 m), které odděluje Strážovské vrchy od Povážského Inovce, který jsme s Orlem zdolali v roce 1988. Tedy téměř jako jinoši. Hoši dřímají a odmítají mé pokusy rozšířit jim obzor horalů. Projíždíme městem Bánovce nad Bebravou (18 000 lidiček, jen 216 m nad mořem, Tisova socha), jsme již 35 km od Trenčína a nalézáme se ve výběžku Nitrianské pahorkatiny. Ryby jsou cítit podstatně méně. Netrvá dlouho a jsme v Novákách, kde vystupujeme mimo centrum, téměř na poslední chvíli.

Toto průmyslové město (244 m, 6 000 lidiček) nás bude nadále i z dálky provázet dýmy, které neomylně dávají tušit jeho existenci, byť za horskými vršky. Kromě komínů tu mají velkou vodní nádrž (18 ha) pro vodáky, ale to se nás netýká. Kráčíme rozšafně směrem k nádrži pro taxi, které nás má přepravit do rekreační osady Kamenec pod Vtáčnikom, kde Jarda zajistil v chatě pod Končitou první nocleh.

Ale ouha! Nejbližší taxi je prý až v Prievidzi, praví borec, který je ovšem ochoten nás za úplatu dovézt tam, kam chceme. Čekáme ho v hospodě, kde dáváme TOPVAR a razítko, pouštíme se do řeči s místními, kteří dříve pracovali i hrávali fotbal v Ostravě (jak jinak) a našemu šoférovi poroučíme kávu.

Loučíme se, platíme – není čas fáberovat, i když zde by to nemuselo být marné. Nasedáme a míříme si to přes Zemianské Kostolany (236 m) s hotelem příznačného názvu TURBÍNA do Kamence nad Vtáčnikom (275 m), odkud již po lesní cestě, po krátkém Jardově zaváhání, vystupujeme u chaty. Dřevěná, krásná, útulná – první Jardův MEISTERSTÜCK! Druhý bude následovat příštího dne. Paní vedúca nás očekává, ubytováváme se v prvním poschodí ve čtyřlůžkovém pokoji s WC a jdeme večeřet s kytarou. I zde jsou překvapivě cítit ryby.

Po odchodu tří myslivců jsme v chatě sami, ale ne nadlouho. Přichází rozjařená společnost asi 10 chasníků a jedné děvy, prý na pivo po guláši. Vypadají neobyčejně inteligentně a jak se ukazuje, jsou to důstojníci, tak jako na Smrekovici. Bohuš chybí. Asi v nás tuší šarže v záloze a postupně si přicházejí pokecat, čímž nás ruší ve zpěvu. Odmítáme jejich kořalku a oni čím dál tím víc nechápou, kde jsme se to ocitli a proč. Vysvětlujeme jim, že chceme dobýt Vtáčnik alpským stylem bez kyslíku a cepínů, ale asi zbytečně. Večer patří Mirovi a jeho 55. narozeninám. Je nám dobře a společně odcházíme spát před půlnocí. Svítí hvězdy a jsou odněkud cítit ryby.

2. den – pátek 12.10.

Probouzíme se do jasného rána. Mirek hledá svetr a jsou opět cítit ryby. Platíme a snídáme, já jen tři čaje, jako vždy hlad nemaje. Ten v hoře uzraje. Paní inženýrka, vedúca a čo ja viem ešte čo všetko, sa s námi loučí a fotografuje nás před chatou. Sama odmítá, asi ví proč. Vyrážíme v 08.00 hod, na Jardův nápad, směrem po cestě doleva nahoru s tím, že již tak kdysi šel a úspěšně na žlutou značku narazil. Je to opačným směrem Vtáčniku, ale budiž.

Asfaltka je Mirova oblíbená cesta, po 1,5 hod nás začíná srát a cítím, že míříme o 90° jinam. Jarda nás ubezpečuje, že vše v pořádku jest. Přesto s Mírou studujeme mapu, já typuji blízké setkání se zelenou značkou z Lehoty pod Vtáčnikom, která však žlutou nestíhá ani teoreticky. Jarda s asertivitou mu vlastní na mne hledí s netajeným odporem a označuje mne za panikáře, protože po této cestě šel a stále očekává žlutou.

Leč až zřetelná zelená značka na rozcestí nás navádí zpět doprava (my bychom kráčeli rovně směrem na Prievidzu) a brzy dobýváme hlavní hřeben pohoří již s červenou značkou v Sedle pod Vtáčnikom. Jarda se opožďuje, a proto se rozhodujeme dobýt vrchol sami s Mirkem. V 10.45 hod je náš, nalézáme fotbalový míč, kříž a rozcestník.

Výhledy na západ jsou omezené, ale na východ skvělé. Vidíme Štiavnické vrchy se Sitnem a Paradajzem, Žiar nad Hronom i Kremnické vrchy. Dáváme vrcholovku s příchutí meruněk a sestupujeme do sedla, kde relaxuje Jarda s cigárem, které jsem mu koupil jako překvapení. Byl téměř dojat. To by Velča nikdy neudělal!

Reváň

Čeká nás nejméně 5 hodin hřebene se sestupem do Handlové, přes řadu význačných míst. Kytaru střídáme co hodinu, Míra ji dokonce vynesl na Vtáčník, i když ji mohl zanechat Jarouškovi u rozcestníku. Ale to jsme ještě netušili, že si dnes na vrchol nesáhne. Hustými listnatými lesy, totálně bez náznaků výskytu jakýchkoliv hub, mírně klesáme přes Tri chotáre (na Žiaru budou čtyři), kde je odbočka na vesnici Prochot, odkud jsem s Alpským Skřítkem beznadějně kufroval a Vtáčnik nedobyl.

Za Jarabou skalou (1 168 m) s omezenými výhledy nalézáme ohniště a rozhodujeme se pro kotlík. Konečně se zbavím fazolí (tři plechovky) a současně je odhalen zdroj rybího puchu, který ani v pohoří Vtáčnik nezanikl, ba naopak. Tresčí játra, která jsem měl v boční kapse batohu, byla krapínek pootevřena, což bylo jádrem rybího pudla. Naštěstí konzerva stála otvůrkem nahoře, jinak by to všecko vyteklo. Rozvážně jsem plechovku zapáchajících jater z tresky zakopal pod slovenskou zem, ale tuším, že i po letech zde bude vzduch nadmíru silný.

Oheň plápolá a fazole se hřejí. Konzumujeme, zapíjejíc pivem a kořalkou. Já se olizuji za ušima, Jardovi to nechutná, protože jsou fazole nakyslé. Holt byla to fazuľa nakyselo. Nasyceni pokračujeme dál, čeká nás Biely kameň (1 136 m) s pozoruhodnými výhledy ze skalní stěny, na kterých by si pošmákl Šedivka. Bohužel je výhled pouze pro mne, protože chlapci neuváženě pokračovali dále od rozcestníku, který k výhledu ukazoval pět minut chůze. Tuto nádheru jsme však všichni viděli později z Gríče, který jsme dobyli již v pozdním odpoledni.

Po vodě, kterou označil jediný turista, kterého jsme střetli pod Vtáčnikom, jako jev obvyklý, ani památka. Před výstupem na Gríč potkáváme houbaře, který má tašku plnou hlív ústřičných a tvrdí, že již houby nerostou, neb sucho jest. Veľký Gríč (971 m) je skalnatý vrchol, majíc i cvičné horolezecké skály, jednoho horolezce jsme z vrcholu pozorovali.

Výhledy na Kremnické vrchy, Handlovou i jižní část Vtáčníku jsou velkolepé. Zaslouží si to opět foto. Za jasného počasí je vidět i Malá Fatra se sousední Velkou Fatrou. Sestup bahnitou dolinou Račího potoka tvrdě prověřuje Jardovy botasky, leč vítězí Jarda, aniž upadne. Na konci doliny konečně narážíme na vydatný pramen, ale nahořklá pěna je již nedaleko, proto si nekazíme žízeň, která je dána od Boha.

Vnikáme do průmyslového města Handlová, kterou protéká řeka Handlovka, jenž se za Prievidzou před Nováky vlévá do řeky Nitry, která pramení na Malé Fatře a teče na jih. Podle této řeky se kotlina mezi Strážovskými vrchy, Žiarom a Vtáčnikom nazývá Hornonitrianská.

Vcházíme do okrajové čtvrti Handlové a světe div se – krčma LIGETA má otevřené dveře dokořán. Vcucne nás okamžitě, jak jinak. Na čepu pivo STEIGER pivovaru Vyhne ze Štiavnických vrchů, dáme si cvičně hned tři kousky. Mají tam i kulečník malých rozměrů, na který jsme byli zvyklí z let studentských, ale kupodivu tu hrají jen na tři koule.

Trochu jsem si zašťouchal, klukům se nechce a vyprávějí si. Otravuje nás vlezlý rómský mužík s kravatou, dávám mu kousek čabajky. Hostinský nás utvrzuje, že vlak směrem na REMATU, kde máme zajištěný nocleh, jede v 19.30 hod směrem na Horní Štubňu.

Opak však byl pravdou a vidíme vláček odjíždět v 19.15 hod. Opět se nám nabízí mladý muž, který má na REMATĚ starú mamu a prý nás tam rád zaveze svou škodovkou. Nasedáme a asi po 7 km jsme na místě. Děkujeme mu, vezme pouze 100,- Sk, i když mu nabízíme více. Slušný slovenský hoch.

Ubytováváme se ve středisku MLADOSŤ, které patří postiženým sportovcům. Dva mladí kuchaři nám připravují smažený sýr a čepují pivo. Spíme na pětilůžkovém pokoji, jediný Mirek se sprchuje. Já zalézám záhy, Jarda s Mírou dlouze meditují o zdraví, životě a smrti, popíjejíc Šuldův RUMBOLS. O půlnoci je láhev prázdná. Usínáme za pachu ryb.

3. den – sobota 13.10.

Opět je krásné podzimní ráno a jsou cítit ryby. Snídáme párky a praženici, čaj, kávu i pivo. V okolí je plno lyžařských vleků. Podcházíme vysoký viadukt s kolejemi, po kterých jsme měli včera původně přijet vlakem. Procházíme kolem nového horského hotelu REMÁTA, dáváme si razítko a kupujeme pohlednice.

Čeká nás náročný výstup na Bralovou skálu (826 m), která nám po krátkém ranním kufříku dává pořádně zabrat, hlavně Jardovi, který má kratší dech díky vytrvalému vdechování spalin. Jeho chůze připomíná Leninovo dílo – "Krok vpřed, dva kroky vzad". My s Mirkem dobýváme vrchol poměrně svěží a hned v místě, kdy naše žlutá protíná červenou značku z Kremnických Baní nalézám nádherného praváka a pak na vrcholu skály další dva kusy. Vylézám na stožár na vrcholku a výhled kolem, hlavně na Velkou Fatru, je excelentní. Fotíme se, pijeme pivo a čekáme na Jardu (30 minut).

Je rosa, inverze a jsou cítit ryby. Konečně Jaroušek přichází a přebaluje se, vydatně funíc. Potkáváme fousatého turistu v pracovní obuvi, se kterým Jarda později fáberuje. Sestupujeme po krásných loukách do sedla mezi vesnicemi Ráztočno a Sklené, kde nastává další překvapení, protože Jarda chytře zatroubí k ústupu a volí sestup do Ráztočna a následný potupný přesun dopravními prostředky přes Prievidzu do Nitranského Pravna, kde máme zajištěný nocleh v hotelu Vyšehrad. Dáváme mu nástroj, požehnání a dojatě se loučíme. Není to poprvé ani naposled. O tom je demokracie.

My s Mirkem pokračujeme dále. Zcela se změnil ráz lesa, přibývají smrky, břízy i borovice. A začíná houbový ráj – nalézáme pár dalších praváků, hnědáky, babky, bedly, václavky, třepenitky cihlové, penízovky, šupinatky kostrbaté, čechratky, čirůvky, ryzce, hadovky smrduté a další mykologické zázraky. Ve Vtáčníku nebylo zhola nic.

Dobýváme krásnou louku s řadou chat – Jalovské lazy, relaxujeme s pivem za zpěvu moravských písní z rádia, přemýšlíme, jak se tu ti lidé ocitli. Další cesta na Čtyři chotáre je podobná, zalesněný hřeben lesem bez výhledů. Potkávají nás cyklisti, on a ona. Když pozoruji zálibně sedinku děvy, kterou může stvořit len slovenská mamička, otáčí se a praví: "Pozdravuje vás ten sympatický hodný starší pán v okuliaroch, ktorý ležal pod stromom". Jaroušek je tedy naživu, sláva! Na rozcestí "Štyri Chotáre" je lovecká chata, kde se na ohništi opéká.

Nechceme se vnucovat a sestupujeme po zelené značce směrem na Kanie pysky. Záhy nalézáme překrásné místo na další kotlík. Ohniště je na louce u lovecké chaty. Otevíráme konzervu guláše, do toho krájím šest suchohřibů a párek, který Jarda ráno nedojedl. Mirek topí a výsledek je znamenitý. Zapíjíme pivem a kloktáme meruňkou.

Do Nedožer sestupujeme neznačenou zkratkou, okolo vodní nádrže Brezany. Po asfaltové cestě dobýváme krčmu, kde potěší pivo a borovička. Krčma je typu "UMAKART" s televizí. Po necelých 10 minutách jsme na nádraží, kde zjišťujeme, že vlak jede až večer. Proto volíme autobus, vzhledem k hlavnímu tahu Žilina – Prievidza je zde nebývalý provoz. Naproti zastávky je na hřišti výstava hydiny. Protože máme půl hodiny čas, odvážně dobývám výstavu za účelem nakoupení dvou piv a pyšně kráčím mezi husami, krocany a kachnami.

Taktak stačíme dopít a již je zde autobus a záhy Nitranské Pravno (348 m) s hotelem Vyšehrad, kde na pokoji nalézáme spokojeného Jarouška. Protože hotel není příliš útulný a navíc se chystá svatební juchuchu, volíme soukromou restauraci nedaleko hotelu. Já kráčím v cuklích, botasky nemaje.

Dáváme si řízky s bramborovou kaší, pár piv a hoši i boro. A pak to přijde. Po návratu do hotelu Mirek s Jardou dostanou další příliv žízně a rozhodnou se hýřit a hýřit. Několikrát vyrážejí do hotelového baru se posilnit, já tvrdošíjně odmítám. Nakonec však únava zvítězí a oba borci jdou spát. V hotelovém pokoji jsou cítit ryby a borovička.

4. den – neděle 14.10.

Vstáváme po 8. hodině, naposled balíme a jdeme na snídani do hotelového baru, kde již místní znalci degustují pivo s borovičkou. V EU jev nezvyklý, tam chlastají až večer. Po deváté hodině se fotíme před hotelem a opět po zelené značce vyrážíme směr Solka na hřeben, odkud chceme dobýt horu Vyšehrad.

Kousek za hotelem u kostela potkáváme mladou jeptišku s kytarou. Opět jev zcela neobvyklý. Mirek si žádá společné foto, mladá sestra se jmenuje Klára, je na staříky milá a ochotně sděluje adresu k zaslání dokumentace. Tak i učiníme, ať v klášteře vidí, jak vypadají drsní hutníci z Ostravy.

Po asfaltce a asi dvou kilometrech je zde osada Solka, která již připomíná klasické slovenské vesnice, které tak milujeme. Po krátkém zaváhání vnikáme do obchodu a na chuť si dáváme tři černá piva. Vychutnáváme si je na lavičkách před obchodem a meditujeme nad sexuálním životem sestry Kláry v klášteře.

Vzpomínám pravdivou historku, kdy si babičky v domově důchodců vyžadovaly zakoupení společného vibrátoru, který by si spravedlivě půjčovaly. Ale jak to funguje v Nitranském Pravnu, to se nikdo nikdy nedoví. Ani my. Jedině, že by jsme si se sestrou Klárou začali dopisovat. Snazší by byl e-mail, kdoví, jak by to dopadlo.

Po vstupu do polí nalézám kozáka a Šulda velkého pavučince, jenž ho oklamal. Taky si myslel, že je to kozák. Rozbahněnou Čertovou dolinou, která nedělá hanbu svému jménu, se dostáváme na úpatí hlavního hřebene, ze kterého jsme včera sestoupili a prudce stoupáme.

V sedle severně Malého Vyšehradu (768 m) s Mirkem opět konstatujeme, že Jarda zůstal někde pozadu. To nevíme, že opět kufruje, neznámem putuje a v duchu sakruje. Prudce stoupáme na výrazný bralnatý vrchol střední části pohoří Žiar. Jedná se o archeologickou lokalitu s bývalým hradiskem. Hrad pocházel z 13. století, nic z něho nezbylo.

Ale výhledy překonávají naše očekávání. Kremnické vrchy s Flochovou i Skalkou, Velká Fatra s dominantou Tlsté i Malá Fatra, končící Klakem a navazujíc na Strážovské vrchy. Navíc inverze, vesnice Jasenovo zpočátku vůbec není vidět. Je krásně teplo, podzimní idyla hor a dolin nás uvádí do stavu euforie, která je nutná k očistě ducha a vypuzení stresů následkem života ve 3. tisíciletí.

Za 35 minut přifuní Jarda, i on je dojat a šťastné okamžiky umocňuje cigárkem. Zapisujeme se do vrcholové knihy, dnes jsme na Vyšehradě jako druzí človíčci této rozporuplné planety. Je poledne a těžce se odhodláváme k poslednímu letošnímu sestupu. V sedle pod Vyšehradem se rozhodujeme pro konečnou ve vesnici Jasenovo. Je zde ohniště, pramen, rozhled a tedy ideální místo pro poslední kotlík letošního putování. Jeho obsah je opravdu zajímavý – Jardova sýrová polévka, můj hermelín a čabajka, maďarský guláš a několik větších pravých ryzců, které jsem nasbíral na louce. Tuto záhadnou směs necháváme vařit asi 20 minut a poté ji nekompromisně likvidujeme a zapíjíme posledními lahvovými pivy značky TOPVAR.

Před námi je vidět silnice z Prievidze do Martina, pohoří Žiar však končí až v dalším sedle pod horou Závozy (912 m) nad osadou Klačno. Odtamtud se již nakusuje další pohoří – Lúčanská Malá Fatra, začínající na jihu Reváněm (1 204 m) a již dříve vzpomínaným Klakem (1 352 m), jenž je nám dobře znám výrokem: "Čo keď jebněm?" Škoda jen, že nemáme dost času pokračovat dál, ale určitě se sem ještě někdy podíváme.

Nádhernou loukou sestupujeme kolem osamocených domků se záhadnými obyvateli a zvířaty do vesnice Jasenová, kde nemají hospodu, ale záhy jede autobus do Martina, což je radostné zjištění. Jedeme bočními okreskami přes Rudno, vlevo máme stále masiv Žiaru a Malé Fatry a vpravo Velkou Fatru.

V Martině se místní dopravou přesouváme do Vrútek, kde máme asi hodinu čas. Jdeme do hospody Minčol, kde si dáváme poslední čepované pivo a Jarda účtuje. Protože neměl pytlík a mou ruličkou opovrhl, má v tom značný chaos, ale má dvě varianty, takže to nakonec nějak dopadlo. Zda správně, to už se taky nikdo nikdy nedoví. Tedy poučení pro příští ročníky!

Pak již následuje neustále přestupování – v Žilině, v Čadci, v Těšíně. Tam se loučíme s Jardou, který se již hrozně těší domů na Věru, v Havířově se loučíme s Mirkem a já jsem doma na ulici Generála Sochora ve 20.30 hod. Jako vždy mě nejvíce vítá pes Šotek z Milíkova pod Kozubovou a Markéta praví: "Fuj, jsou tu cítit samé ryby!" Paní Marie započne očistu krosny, leč puch je nadále vlezlý. Tyto memoáry dopisuji během inspekční služby 27.10., tedy 14 dnů po putování a krosna je stále na balkoně. Vždy, když tam ráno vysypávám šedivý obsah holícího strojku, jsou cítit ryby. Jak dlouho ještě budou, neví ani ruská matka.

Treking.cz - diskuze
Nejčtenější
Reklama
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist