Napsat článek Průvodce Soutěže Kalendář Cestování Cykloturistika Horolezectví Snow Příroda Archiv Beskydy Jeseníky Krkonoše Tatry
Počasí Počasí Satelitní snímky počasí Satelit Webkamery Kamery Kontakty Kontakty Eshop Eshop
Treking.cz
Poslední aktualizace: 9.12.2015 , , svátek má
Treking > Treky, turistika > Boržava a polonina Krásna

Boržava a polonina Krásna

Dovolená s "Brandosem" aneb Zakarpatská Ukrajina

8.2.2008 | Lenka Besedová, foto: Zdeněk Dvořák, Václav Táborský

Motto: Cestování je krutost. Nutí vás věřit cizincům a ztratit z dohled přátele, všechno známé pohodlí domova. Jste neustále nesví. Nepatří vám nic, kromě základních věcí – vzduchu, spánku, snů, moře, oblohy, které směřují k věčnosti nebo k tomu, co si pod ní představujeme. (Pavese)

Zakarpatská Ukrajina

Jedno krásné, barevné podzimní odpoledne se u nás v kuchyni objevil "Brandos". V novém kabátu, váha trochu nad míru, přesto celou naši rodinu, tedy hlavně mě a Jardu, velice potěšil. A tak jsme se skamarádili.

Celou zimu, jaro i počátek léta s námi spával v ložnici, vydával se s námi i na cesty. Byl s námi na běžkách na Grůni, na sjezdovkách v Saalbachu, toulal se s námi po našich milovaných Beskydách, jezdil se s námi koupat, občas s námi i promokl či mrzl zimou. Celých osm měsíců, které s námi pobyl, nám však přinášel jen radost a potěšení.

Zasvěcení už tuší a vy, kteří netušíte nic, tak tedy vězte. "Brandos" je naše důvěrná přezdívka pro turistického průvodce Zakarpatskou Ukrajinou od Oty Brandose. Věřím, že pan Brandos, kterého osobně vůbec neznám, se na mě proto zlobit nebude.

Jeho obsáhlý průvodce, jak jsme posléze zjistili, dělal společnost nejen nám, ale i další spoustě lidí, kteří, tak jako my, vyrazili poznávat nejen kraj Nikoly Šuhaje loupežníka, ale i kraj krásných polonin, svérázných lidí a hlubokých karpatských pralesů. "Když Turistický průvodce zezlátne západ a hory zrůžovějí, rozezpívají se poloniny. Jejich podvečerní píseň se nese k nebesům a klesá do údolí, mnohohlasná, nezachytitelná." (A. Brtníková – Petříková).

Cesta na východ

Na cestu na východ jsme se všichni těšili. Báli jsme se ovšem těšit ještě více, aby nám ji nic nepokazilo. A tak přesně o půlnoci stojíme na ostravském hlavním nádraží a čekáme na noční rychlík do Košic. Vyrážíme do neznáma. Spousta našich známých si klepala na čelo, kam že to jedete, na Ukrajinu? Do hor? Blázni… Ale my víme, co činíme. Tatry známe, do Alp jezdíme lyžovat, Beskydy máme za zadkem, tak proč ještě, dokud to jde a zdraví dovolí, nevyrazit dál.

Poznámka č. 1: Jana chtěla být na dovolené krásná, a tak vyrazila ke kadeřnici. Slovo dalo slovo a paní se ptá: "Tak co, kam na tu dovolenou vyrážíte?" Jana odpovídá: "Na Ukrajinu". Paní valí oči a říká: "To tam nic lepšího na last minut nebylo?"

Plni odhodláni házíme na záda přetěžké batohy a vyrážíme na vlak. Batohy máme opravdu těžké. Jen batoh našeho skautíka Zdeňka vypadá, jako by vše, co bude potřebovat, nechal doma. Naštěstí má manželku. Její batoh je těžký, velký, ona útlá a křehká. Zdeněk na horách nezahyne. Ola se postará. Přijíždí narvaný noční rychlík Praha - Košice. Honza prozřetelně zakoupil místenky, ale i tak málem nocujeme na záchodku. V našem kupé si zatím pohodlně hoví naši romští spoluobčané. Jsou veselí a spokojení, my naštvaní a nespokojení. Zasahuje průvodčí a my konečně o půl druhé ráno sedíme.

Upadáme do spánku na půl ucha. Vydržím klimbat někam ke Svitu. Čekám, až se za okny objeví Tatry. Je mlha, a tak nevidím nic. Klimbám dál ještě dobrou hodinu a půl a jsou tady konečně Košice. Vyčurat, koupit jízdenky do Čopu, kafe v automatu a vlak Dukla už stojí připraven. Dá-li se ovšem těm dvěma vagónům říci vlak. Pohodlně usazeni opouštíme Košice.

Přijíždíme do Čierné nad Tisou a tak zvaného ochranného pásma mezi východem a schengenským prostorem. Povinné čekání v území nikoho rychle utíkalo i díky příjemné společnosti mladé paní, která jela do Chustu k rodičům pro dceru.

Poznámka č. 2: Před pár lety, možná dvaceti, možná dvaceti pěti, jsem stejnou cestou, stejným rychlíkem Dukla, který tehdy ovšem jezdil z Prahy až do Moskvy, vyrážela za dobrodružstvím někam na jih tehdy velkého Ruska. Hranice mezi Čiernou nad Tisou a Čopem připomínala koncentrační tábor, všude ostnaté dráty, pobíhající vojáci, psi a ostré vojenské povely.

Dnes je vše jinak. Ostnaté dráty zmizely, za okny svítí sluníčko, nám je veselo převeselo, žádné chmury neexistují. Vjíždíme do země, která nám zrušila víza, miluje naše dolary a eura, a hlavně - my se na zemi trochu dál na východě těšíme.

Čop

Jsme v Čopu. Konečná, vystupovat, čeká nás celní prohlídka. Zatímco my hledáme všechny naše batohy, z vlaku vyskakují naši spolucestující a někam spěchají. Divíme se. My nespěcháme. Posléze zjistíme, že oni byli prozřetelnější. Čím dříve vlak opustili, tím dříve prošli celní prohlídkou. A tak v klidu vyplňujeme dokument sestávající ze dvou částí.

První je nutno vyplnit při příjezdu, druhou je nutno pořádně uschovat a odevzdat při odjezdu. Hlava chytrá tyto dva údaje spojí v jeden a pak zjistí, že se nikdo podezřelý na Ukrajině nepohybuje. Luštíme azbukou psané dotazy: Jak se jmenujeme, co tady děláme, kam jedeme, kde bydlíme. Na velikosti bot, váhu, výšku a tíhu batohů se nás naštěstí neptají.

Úspěšně procházíme celní kontrolou a ocitáme se v cizině. Tedy na Ukrajině. Ta nás vítá "veksl bojsy", nenabízejí sice bony, ale mění naše perně ušetřené dolárky za hřivny. První várka našich dolarů mizí v kapse místního veksláka a my se učíme používat hřivny.

Vlak nebo maršrutka?

Přemýšlíme, jak dál. Vlakem nebo "maršutkou", čili místním taxíkem. Vyhrává taxík. Před nádražím nás čeká naleštěný, bílý mercedes vito. Usedáme a vyrážíme. Cestu pochvalujeme a doufáme, že i zbytek dovolené prožijeme v naprosté pohodě, klidu a pohodlí.

Mercedes se rozjíždí a my skoro všichni upadáme do spánku. Jen Jarda, konečně jako vždy, vesele konverzuje s řidičem. Sice ukrajinsky, rusky ani rusínsky moc neumí, ale mluví. Mluví nahlas, zřetelně a pomalu česky. Řidič odpovídá nahlas, zřetelně a pomalu ukrajinsky. Prostě pohoda. Rozumějí si oba.

Nástup na poloninu

Projíždíme jihem Ukrajiny. Zdenka, jako správného bezpečnostního technika, zaujmou důmyslně postavené přípojky plynu. Nic není zakopáno v zemi, všude se táhnou žluté trubky, a aby nebyly tak nápadné, pne se po nich vinná réva. Nás zase více zajímají krávy. Jsou všude. A mají přednost. Nikam nespěchají, nikoho nepouštějí. Proč taky. Nějací turisti z Čech jim jsou naprosto ukradení. Ony dolary nežerou.

Stoupáme do hor. Ještě jedna zatáčka a před námi dole v údolí leží Volovec. Pohled na hory je úžasný. Náš "taxíček" nám zastavuje v centru Volovce, přímo u místní restaurace. Prší. A tak první hřivny měníme za boršč, pivo a čaj. Navštěvujeme i první místní obchody.

Polonina Boržava

Po příjemné přestávce batohy na záda a hurá do hor. A co na směr cesty říká přítel Brandos? "Z nádraží ve Volovci jdeme na jih". Vytahujeme kompas. Na jih. Ano, jdeme. "Kolem trhu…" Trh tu je. Jedna bábuška prodává sýr. Kolem dvouvěžového kostela, pod trať…" Než však stačíme odbočit, vrhají se na nás členové místní romské komunity. "Daj děngi!"

Děláme mrtvého brouka, jen Vašek vytahuje slovenské koruny, kterých by se rád zbavil. Ale snědý hošík tuhle měnu nechce. Chce dolárky. Já mu dám dolárky, na ty se tvrdě maká. Tak, hošíku, pracuj a dolárky budou. Nechce rozumět. Má smůlu. Jsme nekompromisní. Pro pořádek musím dodat, že do konce pobytu jsme již další snědé hošíky loudící dolary či eura nepotkali.

Šlapeme do hor, poctivě se držíme rad "přítele Brandose", přesto se na prvních kilometrech ztrácíme. Brodíme říčku, šlapeme přes spáleniště, mizíme v lese. Začíná pršet, padat mlha a foukat vítr. Ocitáme se na lesní cestě vedoucí někam k vrcholu. Šlapeme nekonečně dlouho, nekonečně vysoko.

Polonina Boržava

Konečně objevujeme první, trochu rovnou loučku. Stavíme stany a doufáme, že ráno uvidíme, kde vlastně jsme. Hoši jsou veselí. Mají u sebe zásoby jídla a pití. Náš dívčí stan upadá do spánku. Budí mě hrůza, nemůžu dýchat. Budím Janu: "Jani, vstávej, asi umřu." Jana vylézá ze stanu, budí Jardu, nic. Budí Vaška: "Vstávejte, Lence je špatně." Vašek zvedne hlavu a odpoví: "Něco s tím uděláme." A otočí se na druhou stranu.

Nakonec se té mé báječné kamarádce podaří sehnat vařič, uvařit mi čaj a pustit do stanu vzduch. Prostě a normálně jsem měla jen hypoglykemický šok z nedostatku spánku, pití a cukru. A nízká oblačnost, mlha a zavřený stan, a tím pádem nedostatek vzduchu, udělaly své. A tak mě holky nakrmily, napojily a já mohla konečně v klidu usnout. Takový klidný, pohodový začátek dovolené.

Vielki Vierch nebo Stoj?

Je ráno. Mlha, vlhko, déšť. Vidět je k nejbližšímu sloupu elektrického vedení. Balíme a přemýšlíme, co dál. Optimismus i "přítel Brandos" nás žene do hor a dál na stezku. V mlze a dešti stoupáme někam k vrcholu. Cestou míjíme zbytky staré meteorologické stanice, kde rozeznáváme dva zelené stany značky Jurek. Voláme: "Naši?" Ozvěnou se ozývá: "Našííí". Místo na Termaniku, kde jsme původně chtěli být, se ocitáme na jiném mlhavém vrcholu a tím je Plaj.

Vrchol Plaje je rozbrázděn několika cestami, stojí tady meteorologická stanice a vysílač. A taky polorozbořená budova rozměrů větší stodoly, z poloviny zaplněná prázdnými láhvemi od vodky! V mlze slyšíme hlasy a posléze potkáváme zase "naše". Fouká vítr a my hledáme cestu k vrcholu Velikého vrchu. A tak se ptáme, co na to přítel Brandos? … Pokračujeme po poměrně široké cestě zprava, kolem skalek až k vrcholu Velikého vrchu… Vzhledem k mizivé viditelnosti odhadujeme směr pochodu a chodníčkem širokým sotva na jednu stopu šlapeme přibližně směrem, kde Veliký vrch tušíme.

Cestou potkáváme pár stejných zoufalců hledajících cestu a také dva ukrajinské cyklisty tlačící v těchto končinách horská kola s velkou bagáží. Jarda okamžitě navazuje konverzaci. "Eto Vielky Vierch? Net Stoj. Stoj? Stoj!". Začínáme přemýšlet, jestli opravdu šlapeme správně. A najednou zázrak. Pomalu, pomaloučku, tak nějak tichounce, začíná nad námi z mraků vykukovat Slunce. Nejdříve malinko a opatrně, abychom se moc netěšili.

Za chvílí vystrčí další a další paprsky, k tomu poprosí vír, aby taky trochu foukl, a zázrak je na světě. Stojíme a ohromeně koukáme. Kam oko dohlédne, jsou hory, nádherné, nekonečné zeleno - žluto - hnědé kopce a kopečky, nad kterými se líně válejí zbytky mraků. Vyšli jsme z mlhy a tmy do světla, slunce a pohody. Radostně tleskáme, těšíme se z té nádhery.

Výlet do slunce

Nálada mužstva stoupá o 300% a vůbec nám nevadí, že jsme se vlastně v mlze ztratili a místo po hřebenu poloniny Boržava míříme k nejvyšší hoře Boržavy, Stoji (1 677 m). A že tak vlastně našlapeme o 20 km víc. Slunce, modrá obloha a dobrá nálada dělá divy. Na vrcholu Stoje nacházíme zbytky tří radarů rozmetané do dálky. Mezi těmito zříceninami děláme polední přestávku a koukáme do dáli, kam vlastně pošlapeme.

Nezbývá nám nic jiného, než udělat otočku a stejnou cestou se vrátit někam k Velkému vrchu. Nejsme sami, co v mlze bloudí. Potkáváme Martinu, Pepu a Jirku, naše děcka, tak jsme je celý týden, co jsme se na horách potkávali, nazývali. Hledají cestu tak jako my. A tak jim radíme, že vlastně šlapou úplně jinam, než chtějí, ale že na vrcholu je nádherně a stojí zato se na něj podívat.

Výlet do slunce končí a my se opět ocitáme v mlhavém, šedivém světě. Chodníčkem traverzujeme kopec, o kterém si myslíme, že bude asi ten Velký vrch, ze kterého, jak píše náš přítel Brandos, je nádherný výhled na celou poloninu Boržava. My vidíme houbelec. Jen mlhu a kamaráda ve stopě před sebou. Ale počasí se také jednou umoudří, občas nad námi udělá modré okno a my se aspoň na chvíli můžeme pokochat tou nádherou kolem nás. Bivak stavíme na hranici lesa, kde aspoň trochu nefouká.

Poloninské pasení

Ráno je nad námi nekonečná modrá obloha. Celá Polonina Boržava je jak vymalovaná. Balíme stany a najednou slyšíme zvonečky, nejdříve tak trochu tichounce, nenápadně. Pak silněji a najednou se ocitáme mezi samými ovečkami. Na poloninu je žene pasáček. Mladý, štíhlý, vysoký. V ruce jen hůl. Ovce i kozy ho poslouchají na slovo. Vyrážíme na cestu a dlouho, předlouho se za námi nese zpěv tohoto čiperného mladého pasáčka.

Poznámka č. 3: Do konce pobytu na horách jsme s Janou přemýšlely, jak to vlastně ti bačové dělají. Bez jídla, bez pití, v nazouvácích značky made in China, třeba jen s tranzistorákem v ruce, ženou svá stáda horami, daleko od lidí, vysoko v horách. My jsme vybaveni dobrým obutím, oblečením, jídlem, pitím, a přesto bychom jim jen těžko stačili. Závidíme jim jejich volnost, oni nám náš lehčí život. Těžko říci, co je lepší…

Déšť vystřídalo slunce

Včerejší mlhavý a deštivý den vystřídalo teplé a slunečné počasí.Vesele šlapeme horami, rozhlížíme se po krajině, občas usedáme, či uleháme do nekonečných borůvkových polí a dáváme si borůvkovou svačinu. Za chvíli jsme od borůvek až za ušima. Borůvky a brusinky jsou tady všude. A všude kolem nás, i v těch nejkrkolomnějších stráních, je sbírají místní lidé. Je prostě borůvková sezóna a jedna z mála příležitostí, jak si přivydělat.

Práce tady moc není a borůvky tady rostou samy od sebe. Akorát by všichni ti borůvkáři nemuseli po sobě zanechávat takový nepořádek. Plastové láhve a konzervy se válejí všude, kde někdo borůvky sbíral. Je třeba ovšem dodat, že mezi všemi těmi odpadky se občas objeví i odpadky s českými názvy. To tady asi borůvkáři nenechali…

Poledne se překulilo do odpoledne a příjemné teplo se změnilo v dusno. Někde v dálce se začínají objevovat první bouřkové mraky. Klesáme do sedla Prislop. Ale co by to byl za den, kdybychom se neztratili. Přítel Brandos sice cestu do sedla popisuje celkem přesně, ale každou cestičku přece jenom popsat nejde. Prudce klesáme, abychom posléze opět prudce stoupali. Honzovi hoří nohy. Já s Janou umíráme vedrem a únavou, jen naši skautíci (Olga, Zdenek a Vašek) neúnavně šlapou vpřed.

Konečně jsme v sedle Prislop. Stojí tady křížek jako památka bojovníků z 1. světové války, hoši tady prostě zmrzli. My tady asi nezmrzneme, ale pokud nenajdeme vodu, umřeme žízní. Pramen sice zatím nemáme (přítel Brandos říká, že tady někde určitě je), ale voda z nebe se blíží. Obrovské bouřkové mraky na obzoru nevěstí žádné idylické odpoledne. Vyvíjíme horečnatou aktivitu. Stavíme stany, jen Václav hledá své historické brýle. Nejsou. A tak je vyráží v blížící se bouřce hledat.

Sedíme ve stanu, v suchu (my holky). Hoši (Jarda se Zdeňkem) plavou a Honza ve svém séparé mastí hořící nohy modrou koňskou mastí. Vzorky jsem posbírala v prodejně zdravé výživy. Paní mi jich nechtěla dát moc. Prý mi dva musí stačit, modrý a zelený. Chudák paní netuší, že mám hodně kamarádů a všechny už něco bolí.

Snažíme se hrát člověče, nezlob se, ale moc se nám to nedaří. Já se v duchu modlím, ať to přežiji. Hromy a blesky nemám ráda doma v posteli, ne tak na horách a ve stanu. Děláme si starost o Václava. Doufáme, že svoje historické brýle našel a bouřku ve zdraví přežije.

Rozjímání na hřebeni

Poznámka č. 4: Po týdnu v karpatských horách už víme, že bouřky tady přicházejí každý den mezi 3. až 5. hodinou odpolední, bývají silné a je dobré v tu chvíli z hřebene utéct. Při cestě domů jsme potkali tři Čechy a děvče se přiznalo, že při jedné takové bouřce na hřebeni se psychicky sesypalo strachem, že ji nepřežije. Bouřky v Karpatech není radno podceňovat, přicházejí rychle, nenápadně, s velkou intenzitou. Pravda je, že jak rychle přijdou, tak rychle mizí dál, na další pohoří…

Je po všem, vylézáme ze svých stanů šťastni, že jsme to přežili. Honza si zahřívá nohy. Po modré koňské masti mu skoro zmrzly. Vrací se i Václav, brýle našel, bouřku přežil. Je čas dohrát naši oblíbenou hru. Najdi vodu. Vítězí Honza, nachází krásný pramen s čistou vodou a s korýtkem na umytí. Přítel Brandos opět nelhal. Vaříme a ze samé radosti vyrábíme i naše oblíbené špízy. Těsně před setměním přicházejí do "kempu" naše děcka. Bouřku přežili na polonině. Martina nám ukazuje nohy s takovou spoustou puchýřů, že nevěříme, že vůbec ještě někam dojde.

Poznámka č.5: Po příjezdu domů dostávám e-mail. Všichni tři (Martina, Pepa i Jirka) došli až na Hoverlu – nejvyšší horu Zakarpatské Ukrajiny.

Polonina Kuk

A tak daleko od našich domovů, vysoko v karpatských horách, zní do noci krásné české písničky a pár spokojených lidiček si tady povídá o tom, že chodit po horách je prostě paráda. Ráno nás budí sluníčko, po včerejší bouřce nikde ani památky. Chystáme se vyšlápnout na poloninu Kuk.

Přítel Brandos nás ve svém průvodci ujišťuje, že nenavštívit Kuk, o mnoho bychom přišli. Má pravdu. Po trochu neznačeném výstupu na horu Prislop náš čeká chodníček, chodník, cesta, rigol, díra, nikde nic… A na vrcholu zil. Pravý ruský zil. Žasneme. U auta stojí človíček a ptá se: "Kuda?" My: "Na Kuk". "Na Kuk? Sedajte, ja vas dovezu." Nevěřícně zíráme. Ale skautíci jsou v nedohlednu a tak my, třetí družstvo, s úsměvem poděkujeme a šlapeme dál.

Ocitáme se ve zvláštní krajině. Takové nějaké nevzhledné, rozryté. A pak nám to dochází. Přímo na vrcholu hor stavěli Ukrajinci ropovod. Hory rozryli, plynovod zakopali, stromy popálili, cestu trochu uhladili a přesunuli se na jinou poloninu, na jiné hory, stavět ropovod, plynovod… jak se všechny ty xxxvody jmenují. S ochranou přírody si tady zatím moc starostí nedělají.

Pomalu sestupujeme rozrytým, hlubokým korytem, abychom posléze neznatelným malým chodníčkem zase stoupali a stoupali a stoupali. Supíme, potíme se a odměnou je nám nádherná, nekonečná polonina Kuk. Jsme překvapeni velkou hustotou lidí. Jsou tady pracovnicí místní telekomunikační firmy, která tady do země pokládá zase nějaké kabely, kousek dál spousty lidí sbírají borůvky, a co nás tak trochu udivuje, do pytlů cpou i borůvčí, které žnou srpem. Několikrát jsme se ptali místních, proč. Ale nikdo nám nedokázal odpovědět.

Blíží se 3. hodina odpolední, na obzoru první bouřkové mraky a blesky. Taxík stopnout nelze, a tak hledáme nejkratší cestu do údolí, čistě teoreticky bychom měli dojít do Mežhorje (bývalé Volové). Ale to bychom nesměli být na Podkarpatské Rusi a na poloninách. Cestu hledáme velmi obtížně, jakýsi chodník nacházíme a doufáme, že nás někam do údolí dovede.

Řídit se rozumem

Cesta je to dlouhá, kilometry v nohách jsou znát. Konečně se před námi objevuje vesnička jak malovaná. Pole obehnaná nekonečnými laťkovými ploty, krásné, staré dřevěné chalupy, oborohy se senem, pasoucí se koně, kravky, prostě idyla. Tajně doufám, že rozděláme stany a tou krásou se budeme opájet až do rána.

Ale cíl je cíl a podle přístroje zvaného "džipieska" to prý už je do Mežhorje jen 3 km. Ze tří kilometrů je nakonec osm. Tady je vidět, že člověk se má řídit svým rozumem a citem a veškeré vymoženosti civilizace nechat doma. Člověka svazují a on ztrácí svobodu a volnost rozhodování. Už malý princ věděl, že cíl je pouhá iluze člověka, důležitá je cesta, ta trvá…

Konečně dorážíme do Mežhorje. Jsme v šoku. Cesta končí v řece. Dá-li se tomu, co se před námi objevuje, říci řeka. Nekonečně široké koryto je zaplaveno takovou spoustou plastových lahví, že se nám to zdá nemožné. Kroutíme hlavou a snažíme se pochopit. Výdobytky civilizace dorazily na Podkarpatskou Rus a Podkarpatská Rus si s nimi neví rady.

V Mežhorje je veselo, je úterý a to je doba, kdy tady bývají svatby. Jedna místní svatba zrovna probíhá. Je veselá a barevná. A jsou na ní převážně mladí lidé. K tomu jim hraje kapela a všichni dohromady se vesele baví. A zatímco se svatebčané veselí, my hledáme, jak se z Mežhorje dostat do Koločavy. Jarda se Zdeňkem se vydávají na průzkum. A mají štěstí. Seženou "maršutky". Ta jedna vypadá, že se co chvíli rozpadne, ta druhá snad cestu do Kolačavy vydrží. Rozdělujeme se tedy do dvou aut. A startujeme.

Mežhorje, Siněvir a Koločava

Jedeme. Přemýšlím, proč náš řidič jede pořád po levé straně. Možná se tady jezdí jako v Anglii. Zdeněk mi posléze vysvětluje, že po pravé straně to nešlo, cesta byla samá díra. V Siněviru musíme chvíli počkat. Krávy jdou z pastvy. Ještě veselejší cestu mělo auto číslo dvě. Olga, Honza i Vašek celou dobu přemýšleli, jestli i s autem nevybuchnou. Seděli pravděpodobně na nádrži s benzínem.

Jarda mezitím (opět) vesele konverzoval s řidičem. Brzdíme přímo u bývalé četnické stanice v Koločavě. Mají pro nás volný pokoj, a tak se nadšeně, za pouhých 60 hřiven, vrháme do peřin. Teplá voda, záchod, teplé jídlo, co víc si po 4 dnech cesty přát. Zítra nás čeká exkurze po Koločavě a oddychový den. Paráda. Je třeba si to užít.

Je deštivé ráno. Na hlavní Koločavské ulici je velmi rušno. Auta i svátečně oblečení lidé, všichni někam spěchají. Vyrážíme na korzo. A tak trochu po stopách všech těch lidí. Nejdříve dorážíme ke koločavské škole s bustou Ivana Olbrachta. Olbrachtovo muzeum je ale zavřené.

Jdeme dál. Už je nám jasné, kam všichni ti lidé v dnešním pošmourném dni šlapou. Na trh. Pravý, nefalšovaný místní trh, na kterém můžete dostat úplně všechno. Chybí ti lednice? Jdi na trh. Chceš nové kolo? Přímo na trhu ti je smontují. Chybí ti léky? Tak si je tady kup. Vypadl ti zlatý zub? Kup si nové zlato. Potřebuješ boty, šaty, med, zeleninu, nářadí, pilku nábytek, chleba, pivo, víno, hračky, sešity do školy? Všechno, všecičko tady mají. Zboží spoustu, jen kupců asi není tolik, kolik by trhovci potřebovali. Lidé okukují zboží, přemýšlejí, nakupují, co jim jejich peněženka dovolí. Stačí si jen sednout a pozorovat ten čilý ruch.

Koločavský hřbitov

Našinec by možná ohrnul nos, my "zápaďáci", uvyklí na kamenné obchody a jakousi kulturu prodeje. Ale není to tak dávno, kdy Češi hromadně vyráželi do Rakouska, na Mexico plac, nakupovat, co se dá. Hladoví po všem západním zboží. Dlouhé roky na Podkarpatsku také v obchodech nic nebylo. A tak mají radost. Obyčejnou radost, že i k nim dorazila civilizace.

A radost si parádně užívají. Hoši se občerstvují místním pivem, my cukrátky a okružní cesta Koločavou pokračuje.Objevujeme další muzeum, opět zavřené. Jedná se o expozici staré školy. Nacházíme i jakési malé muzeum místních původních staveb,o kterém zjišťujeme, že jej vlastní místní rodák, současný poslanec Ukrajinského parlamentu. Zavřeno.

Hledáme hřbitov a hrob Nikoly Šuhaje

Hledáme hřbitov (ten snad zavřený nebude) a hrob Nikoly Šuhaje loupežníka. Cesta na hřbitov je značená velkou cedulí – stezka do Šuhaja. Vydáváme se po ní, hřbitov je to obrovský, jak tady můžeme hrob najít? Hledáme urputně. Hroby jsou zajímavé, jednoduché, zdobené spoustou barevného umělého kvítí a na každém hrobě je postaven hliníkový kýbl, sloužící jako chránič na svíčky. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Bezradně bloudíme hřbitovem. Poslední pokus. Hrob Šuhaje i jeho bratra je úplně na začátku. "Z Kokavy, z Kokavy, chodníček krvavý. Lidé povídají, že to z něčí hlavy. Kamarádi moji, tu mě nenechejte. Pod zelený javor, tam mě pochovejte, pod javor zelený, tam mě pochovejte. Pod javor zelený, do naší zahrádky, kam chodí má milá na bílé fialky…"

Ivan Olbrach ve své knize Hory a staletí o hrobu Nikoly Šuhaje píše zajímavou věc. Nikolu i jeho bratra Juru pochovali. Za čas už ale pomalu nikdo nevěděl, kde. Píšou se 30. léta 20. století a ve vesnici se začínají objevovat první turisté z Čech. Chtějí navštívit hrob Nikoly. Koločavští vztyčí křížek. Ale je na správném místě? Olbracht se ptá Eržiky. "Eržiko, jdi na hřbitov a podívej se, zda kříž postavili správně." Eržika jde a kývá hlavou, že ano. A tak od té doby vždy, když se ví, že do Koločavy přijedou Češi, sedí Eržika na hrobě, modlí se a pláče. A turisté platí. Dopolední okružní cesta horním koncem Koločavy je u konce. Jdeme na oběd k Natálce do Četnické stanice.

Muzeum Ivana Olbrachta

Odpoledne nás čeká návštěva (konečně otevřeného) muzea I. Olbrachta. Jako snad o všechno v Koločavě, i o ně se stará Natálka. A tak jsme bohatší o další informace. Muzeum založil strýc Natálky, který se osobně s Ivanem Olbrachtem znal. Olbracht si Koločavu zamiloval, svými knihami ji zpopularizoval. Místním dětem dlouhá léta posílal na Vánoce dárečky. Čas a režim však kontakty zpřetrhaly. Ale místní vytrvali. A v malém "Natálčině" muzeu na něj vzpomínají stále. Ptám se Natálky, zda je v Koločavě i židovský hřbitov. Židé tady určitě byli.

Natálka nám doporučuje jako průvodce po Koločavě dědu Mihailja a babu Mariju. Děda bydlí přímo naproti bývalé četnické stanici. Natálka přes ulici křičí: "Dědo Mihaili, třeba provést po Koločavě Čechy." Vyrážíme. Přelézáme všechny možné ploty, kterých je tady požehnaně. A děda povídá, tady toto je moje pole, tady toto je také moje pole. Tady byla fabrika na výbušniny, tady stály domy, toto jsou moje krávy. Náhle se otočí a ptá se: "A kolik si myslíte, že je mi let?" Jana s klidem odpovídá: "Osmdesát". Děda se zamračí a křičí: "Né, tolik né. Jen sedmdesát šest." Prostě trapas.

Kostel, židovský hřbitov

Ale stařík je to čiperný, snažíme se porozumět všemu, co povídá, a tak se dovídáme: za sovětské éry pracoval 20 let v Kazachstánu. A když Sojuz padl, potřásli mu rukou a důchod nedali. Má dvě dcery. Jedna bydlí v Chustu (věnem dostala jednu krávu), druhá má postavený domeček v Koločavě.

Klušeme za dědou po Koločavě, nejdříve na židovský hřbitov, potom kolem rozbořených kasáren, kde bydleli kdysi dávno čeští četníci, ke kostelu, u kterého jsou tři hroby našich četníků, opravené a osázené květinami. Vlezli jsme i do kostela, který se opravuje. Za sovětů v něm bylo skladiště, nyní jej vyklidili a znovu v něm pořádají bohoslužby. Všechny ikony, které v něm jsou, nakreslil chlapec z vesnice, kterého prostě malovat baví.

Kousek od kostela je škola, kde kdysi dávno stávala škola pro české děti. Tu zbořili a na jejím místě postavili novou, tentokrát pro děti ukrajinské. A tady exkurze po Koločavě pomalu končí. Vesnice je to dlouhá, široká, rozlezlá do okolních hor. Nenajdeš v ní žádný řád. Chalupy jsou rozstrkány tak nějak bez ladu a skladu. Kde je místo, tam je chalupa. Kolem chalup ploty a zase ploty. Všude samý plot.

V zahradách kvetou slunečnice, pnou se fazole, sem tam brambory a dýně. Před chalupami sedí babky a dědové, koukají a pozorují okolní svět. Čekají na krávy vracející se z pastvy. A krávy si to zatím v klidu šinou samy pěkně prostředkem silnice. Každá dorazí před svůj "bejvák", tedy chalupu, kývne těm zbývajícím na pozdrav, zabučí a domácí už jim otevírají vrata. Je doma, najedená, s plným vemenem mléka. Samostatná kráva.

Polonina Krásna

Ráno opět otvíráme "přítele Brandose". Chystáme se na poloninu Krásná. A "přítel Brandos" píše: Fyzicky náročná túra, dlouhá 32 km, vody málo, míst k přespáni spousta. A tak hurá do hor. A aby výstup na hřeben nebyl fádní, ztrácíme cestu asi tak na 5 km. Stoupáme přímo k vrcholu. Lýtka se napínají, batohy těžknou. Vrchol v nedohlednu. Jediný Jarda kouká pořádně kolem sebe, a tak si všímá nenápadné cestičky (konec konců v lesích zdejšího kraje jsou všechny cestičky nenápadné) vedoucí k vrcholu aspoň šikmo.

Za velkého funění dorážíme na vrchol. Teprve tam zjišťujeme, kde jsme asi tak udělali chybu. Nad obzorem se začíná blýskat. Blíží se bouřka, proto nepohrdneme útočištěm v malinkaté salaši. U kamínek se kromě nás sedmi krčí mladá paní s manželem. Vytahujeme naši domácí slivovici. Překvapuje nás, že štamprličku si s námi dává jen paní. Její manžel odmítá.

A jak si tak s nimi povídáme, zjišťujeme, že nám velice dobře rozumí. Dva roky pracovali u nás v Karlových Varech, ale jak už to bývá, špatně vyřízené pracovní povolení je vrátilo zpět na Ukrajinu. Prostě naletěli. Na cestu dostáváme brynzu a sýr. Brynza nám velmi chutná. Slaný sýr dovezeme až domů. Nikomu moc nechutnal. Asi jsme neměli tak velký hlad.

Turistika na poloninách

Túra po polonině Krásná je krásná. Z mraků nad námi vykukuje slunce, a když foukne a mraky se roztrhají, je nám dovoleno dívat se daleko do kraje. A pohledy jsou to úžasné. Šlapeme a Honza posléze razantně prohlásí: "Mám za sebou výškový rekord. Dálkový už nepotřebuji. Pro dnešek končím." Úlevně odhazujeme batohy ze zad. Spíme v nádherném orlím hnízdě s výhledem do daleka. Večer sedíme jak slepice na hřadu a hledíme do dáli. Ani nám nevadí, že v té poloninské televizi vysílají jen jeden program.

Přijeli borůvkáři

Ráno mě Jana budí: "Poslouchej, jezdí tady auta." Nevěřícně kroutím hlavou, co by tady dělala auta? Vystrkujeme hlavu ze stanů. A obě s pusou dokořán zíráme. Na horizontu hor se pohybuje kolona ruských zilů. Jedou na borůvky. Nevěříme svým vlastním očím.

Poznámka č. 6: Po příjezdu domů si na internetu přečtu, že určitá skupina lidí si myslí, že si může dovolit vše. Po poloninách se prohánějí na "ofroudech" a čtyřkolkách, terénních motorkách. Připadají si jak mistři světa a námitky místních lidí neberou vážně. I já potkávám jednoho známého, který se chlubí, že to, co my šlapali pěkně s batohem a pěšky, oni si projeli v autech. Nemám chuť mu na oplátku o svých zážitcích povídat…

Doufáme, že dnes dojdeme do Usť Čorné. A aby cesta byla veselejší, čteme si opět v průvodci O. Brandose. Snad jeho slova chápeme špatně, snad jsou naše časy rozdílné, snad je to jinak. Ať je to tak či tak, opět se ztrácíme. Cestu do údolí hledáme těžce. Pod kopcem potkáváme partu dětí vracejících se ze sběru borůvek. Ptáme se kudy. Odpovídají tudy. A my důvěřující jdeme. Byly to mé nejhorší chvíle výletu po poloninách. Cestou necestou, přímo dolů. Jen aby se nikomu nic nestalo. To, že máme GPS, je nám v tuto chvíli houby platné. Končíme v řece. Živí a šťastní, že jsme to přežili.

Ještě zbývá přebrodit studenou řeku a jsme snad někde u Ruské Mokré. A navíc moje zlaté botičky končí ve vodě. Nabrala jsem si do nich pěkně chladivou říční vodu. Vůbec mě to netěší a do konce dovolené je musím sušit. Jsme na břehu. Ale co dál? Všude kolem řeky jsou ploty a zahrady. Jak se dostat do vesnice? Nezbývá, než drze vejít do zahrady, projít dvorkem a vyjít na ulici. Nikde nikdo. Jen před domem stojí stařík, kouká do kraje. Vyjdeme tedy z jeho dvorku, Jarda slušně zdraví - dobrý den - a podá staříkovi ruku. Stařík se usměje a kouká, jak všichni uctivě zdravíme a vycházíme. Neřekne ani popel.

Ruská Mokrá, Usť Čorná

Skutečně jsme v Ruské Mokré. Poučena knihou Ivana Olbrachta vyprávím svým kamarádům, že tohle údolí má úplně jinou historii než za kopci rozprostírající se Koločava. Marie Terezie se prostě rozhodla, že sem, na východ své říše, pošle své poddané, aby místní obyvatele naučili pracovat v lese. Vznikají vesnice Ruská Mokrá, Německá Mokrá, Usť Čorná.

Trochu se jí to však vymklo z rukou. Němci si na tvrdý kraj zvykají těžce. S místním obyvatelstvem se nesbližují. Žijí si svým navyklým životem, daleko od domova, ztraceni v karpatských horách. Když vesnice navštívil Ivan Olbracht, potkával spoustu dětí s velkými hlavami, spoustu nefalšovaných alpských trollů. Němci na východě degenerovali.

Vliv německého obyvatelstva je však znát i po letech. Ulice má řád. Domy jsou postaveny štítem do ulice, u každého je zahrada. Je zde podstatně čistěji než v Koločavě, dokonce objevujeme i jakési odpadkové koše.

Gruzavík

Jestli byla Marie Terezie spokojená, nevíme. Ale nám se tady líbí. Dům, ve kterém je místní obchod a nálevna, je přesně takový, jaký asi měl místní Žid. Stačí zavřít oči a už ho vidíte. Staré, zašlé časy, které i tady končí. Civilizace a pokrok je nezadržitelný. A tak na ulici potkáte starý rozhrkaný žigulík a o chvíli později nejmodernější značku mercedesu. Babku v šátku s gumáky na nohou a mladou slečnu oblečenou podle poslední módy, v botách na podpatku.

Nechce se nám šlapat, a tak stopujeme "taxíka". Starý, špinavý zil. Skáčeme na korbu. Jedeme. Držíme se zuby nehty a jsme rádi, když živi a zdrávi brzdíme v Usť Čorné. A hádejte, koho jsme tady potkali. Martinu. Její pánský doprovod spí v ubytovně a léčí si žaludeční a střevní postíže. My spíme na hřišti. Večeříme v místním "hotýlku". Majitelka nám ochotně připravuje šašlik a bramborové placky. Placky jsou vynikající. Po všech těch konzervách a sušených potravinách milá změna.

Lesorub a čekání na autobus

Zjišťujeme, kdy asi tak jezdí místní autobus. Prý určitě jezdí. Asi tak kolem 10. hodiny dopoledne. A když prý jede na horní konec, tak asi tak za 10 minut přijede do centra Usť Čorné. Druhý den ráno se fotíme u místní rarity, sochy lesoruba. Plechová socha, vysoká asi tak 3,5 metru, je orientačním bodem pro rozcestník turistických tras. A spěcháme na autobus. Jistíme ho z místní cukrárny. Už jede.

A všechno je jinak. Na autobus čekáme skoro dvě hodiny. Po dvou hodinách přijíždí, až po střechu napěchovaný, mini autobus. Místní lidé jsou zvyklí, a tak se do autobusu nacpeme i my s našimi objemnými batohy. Cesta do Ťačivu je výletní. Autobus nikam nespěchá, staví tam, kde si lidé řeknou, platí se drobnými mincemi a lístky tady nevedou. Nikdo nenadává, nikdo nikam nespěchá. Dokonce na jedné zastávce čekáme, až si cestující z našeho autobusu v klidu nakoupí.

Ťačiv a Solotvino

Přijíždíme do Ťačivu. Najímáme si místní maršutku a míříme směr Solotvino. Dle "přítele Brandose" stojí za to se do Solotviny podívat. Má pravdu. Ocitáme se v úplně jiném světě. Končí tady Ukrajina a za řekou už je Rumunsko. Všude hluk, špína, auta a spousta lidí. Kde je klid horských luk, kde jsou naše krásné poloniny? Všichni tady jezdí za jedním jediným cílem. Navštívit místní slaná jezera na úpatí solných dolů. I my doufáme, že místní zázrak uvidíme.

První setkání s jezery je šok. Jezero připomíná velké bahniště obležené kol dokola spoustou lidí, stánků, stanů, karavanů. Ale odvahu máme, postupně v jezeře mizí Jarda, já, Olga, Jana a Zdenek. Honza nemůže, co by na to řekly jeho nohy plné puchýřů? A Vaškovi asi voda nedělá dobře. Koupele si užíváme. Na vodě se houpeme, ležíme na zádech, na břichu, plavat nemusíme, voda je tak slaná, že nás prostě nese. Smějeme se jak malé děti. Když z vody vylezeme, vypadáme jako solničky.

Cesta na hranici Schengenu

Naše cesta na Podkarpatsko se chýlí ke konci. Maršutkami (taxíky) se přesunujeme na slovenskou hranici. Poslední taxík nás v jednu hodinu ráno přiváží do Košic. Netušíme, že i zde na místním nádraží nás čeká dobrodružství. Veselý zbytek noci s místním "folklórem". Bezdomovci, lehká děvčata, homosexuálové pod jednou střechou s partou znavených turistů. A aby ta noc byla ještě veselejší a cesta domů utíkala rychleji, dostali jsme všichni takovou rychlou nemoc. Někdo utíkal do křoví, jiný na záchod… někteří si ji (tu nemoc) přivezli jako suvenýr až domů…

Poznámka č. 7: Poslední chybou bylo, že jsme cestou domů málo konzumovali ohnivou vodu. Naše střeva pak byla proto o mnoho rychlejší, než jsme si představovali. Proto rada pro všechny. Pijte slivovici!!!

"Je úterý ráno a já se probouzím ve své posteli. Plna zážitků a s myslí stále bloudící po nádherných poloninách. Cesta do dalekých karpatských hor na východě byla pro mě jedna z nejtěžších. Jak fyzicky, tak psychicky. Poznala jsem zase kousek sama sebe a své možnosti. Viděla jsem kraj mému srdci blízký, nádherný, neopakovatelný. Na konci té velké cesty na východ je však hlavně poznání, že není až tak důležité, na který kopec, horu, vrch vylezeš a kolik při tom nachodíš kilometrů. Podstatné je, co z toho štěstí, které na cestě potkáš, zůstane v tvé duši i po návratu domů…" A zatím někde daleko na východě usínají poloniny… (A. Brtníková).

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
29.06.2012, 11:04 Jitka Janků | četla jsem jedním dechem......
15.02.2008, 17:38 alena Korčeková | Koukám v tichém údivu
08.02.2008, 14:34 Monika Müllerová | Podkarpatí-po stejných místech


Další související články:

+ Černohorská polonina, Ukrajinské Karpaty
+ Na Hoverlu (2 061 m) nejkratší cestou; Zakarpatská Ukrajina
+ Výstup na Popaďu, Horhany - I. část
+ Výstup na Popaďu, Horhany - II. část
+ Srdcem Horhan, hory Ukrajiny
+ Polonina Boržava, Zakarpatská Ukrajina
+ Ukrajinské Karpaty, Poloniny, Lesní Karpaty; turistický průvodce
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Reklama
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama

Poslední diskusní příspěvky

Koruna Himalájí, seznam horolezců
 17.10.2017 3 příspěvky
Kamenná chata Chopok
 13.10.2017 4 příspěvky
TKC - Transkarpatská cesta
 13.10.2017 3 příspěvky
Sopky v ČR, seznam
 13.10.2017 9 příspěvků
Muránska planina deštivá i slunečná
 06.10.2017 7 příspěvků
Chata pod Chlebom, Malá Fatra
 05.10.2017 29 příspěvků
Bralná Fatra, Velká Fatra na 3 dny
 05.10.2017 2 příspěvky
Slovensko, dálniční známky 2017 - cena a platnost
 05.10.2017 13 příspěvků
Túra na Tomanovské sedlo, Západní Tatry
 03.10.2017 9 příspěvků
Turistické vařiče na plyn
 01.10.2017 3 příspěvky
Výstup na Grosser Knallstein
 01.10.2017 3 příspěvky
Setkání s medvědem, jak se chovat při setkání
 29.09.2017 29 příspěvků
Tauon, supertěžký elektron
 29.09.2017 1 příspěvek
Broumovská vrchovina, Stolové hory
 28.09.2017 1 příspěvek
Opavsko a okolí : 36 letá svobodná maminka hledá t
 27.09.2017 1 příspěvek
Jak vybrat dalekohled, turistické dalekohledy
 27.09.2017 13 příspěvků
Žalý, rozhledna Krkonoše
 25.09.2017 1 příspěvek
Jak bezpečně bivakovat v medvědích oblastech
 25.09.2017 13 příspěvků
Letní putování z Bratislavy na Horňácko
 23.09.2017 2 příspěvky
Bystřicko - místo, kde můžete být sami
 19.09.2017 2 příspěvky
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist