Dovolená ve vlaku, 14denní cestování po Česku

Využil jsem k tomu výhodnou Jízdenku na léto Českých drah, které se chlubí titulem národního dopravce. Ty každé prázdniny nabízí za cenu od 990 Kč možnost čtrnáctidenního cestování svými vlaky po celé republice. To pokud jste držiteli slevové In karty, jinak je jízdenka o 200 Kč dražší. Je možnost zakoupit si i týdenní variantu za 690, respektive 790 Kč.

První den si kupuji přímo z postele prostřednictvím e-shopu 14denní jízdenku a za chvíli už mířím k svýmu nádraží - železniční stanici Suchdol nad Odrou. Jediný rozumný vlak ČD na Prahu tady zastavuje o půl sedmé ráno, takže si musím trochu přivstat. Vlak je skoro prázdný a v Kolíně jsem coby dup. Tady je chvíli pauza, tak akorát na dojití do nedalekého supermarketu a nakoupení svačiny na cestu. Pak už pokračuji rychlíkem přímo do Bezdězu.

Největším turistickým lákadlem je tady bezesporu hrad. Královský hrad Bezděz byl vystavěn v letech 1265 - 1278 za vlády Přemysla Otakara II. a je hojně navštěvován turisty. Ne že by hrad nestál za zhlédnutí, ale já dám přednost klidnějším lokalitám a proto mé kroky směřují z nádraží na opačnou stranu.

Podél kolejí, pak lesní cestou a už jsem mezi pískovcovými skalami. Jmenuje se to tady Ochranný hřeben. Skupina skal, tvořící jakési skalní defilé, by u nás na severu Moravy jistě bylo významnou přírodní památkou, ale tady se jedná o přírodní útvary docela běžné. Cestou míjím několik převisů, u jednoho z nich je malý trampský srub. Též si všímám mikroreliéfu na skalách - typických voštin, škrapů a dutin.

Hlavním cílem je Židovský vrch, skalní oblast využívaná horolezci. Ze strmých svahů tady vystupují četné pískovcové terasy, věže a další tvary, vzniklé selektivním zvětráváním. Některé skály mají i své biblické názvy - Ararat, Sion, Choreb. Mezi skalami jsou různě široké pukliny a možná i menší jeskyňky.

Pak už mířím k nejbližší železniční zastávce v obci s podivným názvem Okna. V mém směru zrovna nic nejede a tak se svezu jednu zastávku do Doks. Hned za nádražím je slavné Máchovo jezero, trochu mě překvapí, že je oplocené, alespoň z téhle strany. Vstupné je sice jen 35 Kč na den, ale já tu mám sotva půl hodiny, takže dovnitř nejdu a spokojím se s omrknutím rybníka přes plot. Možná se dá k vodě přijít jinudy.

Druhý den musím na skok do práce, ale v sobotu mířím do Čech znovu. Tentokrát si chci prohlédnout lázně Běloves v Náchodě. Ani tady se to lidmi nehemží, lázeňští hosté už areál dávno opustili. Kdysi výstavné lázeňské budovy už obývají akorát myši a přes zimu možná nějaký bezdomovec. Budovy jsou značně zchátralé, park zarostený kopřivami. Pramen Ida, kolem kterého později lázně vyrostly, je znám již od roku 1392.

Ještě v 90. letech minulého století byla minerální voda stáčena do lahví a distribuována do obchodů. V roce 2016 však byl veřejnosti zcela uzavřen. Voda obsahuje asi 0,5 mg arsenu na jeden litr a to ji činí spolu s minerálkou v nedalekém Hronově v rámci ČR unikátní. Náchod je dnes jediné české lázeňské město s nefungujícími lázněmi.

Po roce 1989 byly lázně navráceny potomkům původních majitelů, přesto nastaly spory o pozemky. Navíc narůstaly požadavky ze strany hygieniků, hostů jezdilo stále méně a tak byly lázně dány do konkurzu. Od roku 1996 v podstatě chátrají a jak jsem se přesvědčil při procházce okolím podle propadlých střech a narušených zdí, už je těžko někdo obnoví.

V pondělí se mi daleko nechce a tak vyrážím podívat se na Saharu. Je to od nás necelé dvě hodiny jízdy vlakem. Vystupuji na zastávce Bzenec přívoz, která je přímo součástí Národní přírodní památka Váté písky. Protáhlé území o délce zhruba 11 km a široké do sta metrů se rozkládá na obě strany od železniční trati mezi Moravským Pískem a Rohatcem.

Unikátní biotop byl vytvořen přírodními procesy, probíhajícími od třetihor. V době poledové docházelo k vyvátí písků z mořských sedimentů a k vytvoření až 60 metrů vysokých písečných dun. Oblast postupně zarůstala lesem, ale středověká kolonizace vedla k odlesnění krajiny a opětovnému převívání písečných přesypů vlivem silných větrů.

Počátkem 19. století však nadlesní Bechtel písčitý kraj zalesnil borovicí a břízou. Tím však došlo k ohrožení pískomilné vegetace a fauny. Zbytky populací se zachovaly pouze na několika málo odlesněných místech, např. tady kolem trati, kde byl vykácen protipožární pás.

Mezi rostliny, které přivykly životu v písku a které se vyskytují často pouze tady, patří např. kavyl písečný, paličkovec šedavý, kolenec pětimužný, smil písečný nebo divizna brunátná. Z bezobratlých živočichů zde žije kriticky ohrožený štítonoš s latinským jménem Cassida seladonia, nebo nosatec Cionus gebleri. Tyto druhy se vyskytují rovněž pouze na Bzenecku. Unikátní je společenstvo psamofilních pavouků.

K udržení tohoto specifického biotopu přispěla i vojenská činnost. Přírodní památka Vojenské cvičiště Bzenec leží kousek odtud. Do 90. let tady měli vojáci takticko průpravné cvičiště pro kolová i pásová vozidla. Pojezdy techniky byl odstraňován vegetační kryt, čímž se vytvořila narušovaná stanoviště s pionýrskou vegetací písčin.

Po odchodu vojenské posádky z Bzence je nutno provádět ochranářský management podobným způsobem. Někomu může přijít zvláštní, když tady narazí na prohánějící se buldozery, traktory s radlicemi nebo těžká auta. Ale bez občasného projetí stepi těmito vozidly, by krajina brzy začala zarůstat náletovou vegetací a cenná společenstva by vymizela. Ochránci přírody tady používají i motorové pily a dokonce oheň.

Kolem aktivní střelnice dojdu brzy na železniční stanici Bzenec, ta leží na jiné trati a jelikož nemusím řešit kdy a kam pojedu, nasedám do spěšného vlaku Santon, který mě sveze přes Veselí nad Moravou do Starého Města u Uherského Hradiště. Tudy jsem ještě nikdy nejel a tak se koukám z okénka vlaku a vytipovávám si místa, která navštívím třeba příště.

Kdybyste stejně jako já nevěděli, co je Santon, tak vám to prozradím. Je to název kopce u obce Tvarožná, poblíž něhož vlak z Brna projíždí, pojmenovaný tak francouzskými vojáky v době bitvy u Slavkova, kterým prý pahorek připomínal kopec Santon v Egyptě.

V dalších dnech využiji jízdenku pouze k vyřízení nákupů v Ostravě a Přerově. Z Přerova se pak ještě zajedu podívat do lesa u Hluboček. Asi dva kilometry od místní části Mariánské Údolí jsou v okolí bývalého muničního skladu na okraji Vojenského újezdu Libavá desítky mravenišť. Některé kupky tohoto pilného lesního tvorečka dosahují výšky až půldruhého metru. Bohužel jsem jich dnes mnoho nenašel. Les tady v okolí poslední dobou docela chřadne a mravenci to asi vycítili a zmizeli.

Poslední výlet směřuje do Jizerských hor. Cesta do Liberce je zdlouhavá, jen z Pardubic ještě skoro tři hodiny. Ačkoliv rychlík skoro stále valí devadesátikilometrovou rychlostí a zastavuje jen minimálně. Trať se tady ale všelijak kroutí. Po poledni konečně vystupuji na malé zastávce Oldřichov v Hájích.

Mířím hned do lesa, přímo terénem ke skále nazvané Koňská hlava. Je to značný stoupák a já jsem z vlaku dnes nějak rozlámaný. Skály jsou opravdu krásné a rozlehlé, ty na vrcholku kopce opravdu připomínají hlavu jakéhosi zvířete, snad toho koně. Není tady ani noha, mezi skalami je ale vyjetá kolej a z dálky sem doléhá rachot terénní motorky. Nějaká parta si tady snad zřídila terénní dráhu.

Napojuji se na zelenou turistickou značku a po ní vystoupám na Poledník. Tady potkám dva turisty. Všude okolo je vzrostlý, převážně bukový les, na některých starých odumřelých stromech rostou choroše. Chci se podívat ke skále, zvané Kozí jehla. Leží v NPR Jizerskohorské bučiny, kam by se správně asi vstupovat nemělo. Snad proto mě vzápětí stihl trest.

Z mapy to tak nevypadá, ve skutečnosti je celé severní úbočí Poledníku tvořené soustavou skal a skalek, s úzkými průrvami a mechem porostlými balvany, takže si tady připadám jako na opičí dráze. Snad čtvrt hodiny se probíjím těžkým terénem, prodírám se skalami a seskakuji z balvanu na balvan. Ten spodní je obvykle tak o metr a půl níže.

Při jednom seskoku se jen zázrakem nenabodnu na smrkovou větev. Škrábla mě trochu na boku a pak propíchla popruh mého batohu. Kozí jehlu vidím jenom mezi stromy, už se mi po tom kaskadérském výkonu ani nechce prodírat k ní blíže. Skály totiž ještě nekončí, naštěstí už nejsou na sebe tak nahuštěné. Ale ani ze strmého srázu se nejde nikterak lépe. Půda je tu mělká a pokrytá loňským listím, takže to pod nohama slušně klouže. Dvakrát s sebou málem seknu.

Pohled na hodinky není veselý, poslední rozumný spoj odjíždí za necelou hodinu a já mám před sebou více než tři kilometry. Ještěže mám ten hrozný terén už za sebou, teď už se jde lépe, kde se dá, přecházím do běhu. Míjím Kámen republiky, vztyčený roku 1928 k desátému výročí vzniku ČSR. Mě ale zajímá hlavně nedaleký skalní útvar zvaný Kukaň. Kdysi se asi ze skal zřítil veliký balvan se skalní mísou na povrchu a zůstal ležet na svém boku pod skalami. Odtokový žlábek mísy směřuje vzhůru k nebi.

Pár set metrů odtud, nad Farskou loukou nacházím viklan. Balvan, spočívající na skalním podkladu tak, že to vypadá, že se skutálí dolů, kdybych do něho jen trochu šťouchl. Původně jsem měl v plánu ještě prozkoumat Vápenný vrch, kde mají být dvě pseudokrasové jeskyně - Hliněná a Mramorová. Ale opuštěný lom je značně zarostený kopřivami a ostružiním, takže si jeho návštěvu odpustím. Stejně za 15 minut odjíždí z Raspenavy vlak.

Celkově jsem najezdil vlakem 2 620 km, pěšky přitom nachodil přes 40 km a hlavně se podíval na místa, která bych asi jinak sotva navštívil. Těžko bych jel třeba do Jizerek, kam by mě stála jízdenka skoro 600 Kč na jediný den. Síťová jízdenka měla navíc výhodu v tom, že jsem mohl část trasy ponechat náhodě, sednout do libovolného vlaku ČD a jet kam se mi zrovna chtělo.