Treking > Horolezectví > TOP lezecké skalní oblasti na Slovensku, vybrané skalní oblasti v České republice
TOP lezecké skalní oblasti na Slovensku, vybrané skalní oblasti v České republiceLezení pro celou rodinu, vybrané skalní oblasti na Slovensku a v Česku20.7.2019 | Markéta a Martin Kovářovi, cvocinakopci.blog.cz
Možná máte taky doma děti, co mají rády nejen přírodu a procházky v ní, ale tu a tam třeba i něco vylezou na umělé stěně nebo na stromě. Když chcete lezení a přírodu spojit do krátkého rodinného výletu, znamená to dost hledání nebo vzpomínání. Míst, kde by se vyřádili malí horolezci, se možná dá najít spousta, ale nám to zase tak jednoduché nepřišlo. Proto jsme některé, jaké se osvědčily nám, sepsali. Pokud znáte další a chcete se o ně podělit, můžete zkusit taky napsat článek například právě na treking.cz. |
||||||||||||||||||||||
Navštívili jsme a lezli i v mnoha dalších, ne moc vhodných lokalitách. Vyřadili jsme proto hodně lámavé skály (přeci jen dospělý snese ránu šutrem víc než dítě), místa zarostlá ostružiním, kopřivami či jinými kratochvílemi, jejichž zdolání vyžaduje mačetu nebo následné ošetřování boláků. Důležitou roli hraje i to, aby cestu šlo odjistit top rope z nějakého vhodného místa. I s ohledem na pravidla lezení asi nelze přepokládat, že by většina dětí do 10 let zakládala vlastní jištění nebo procházela složitým traverzem (ideální je vertikála). A nejsme zastánci přivazování dětí na několik hodin ke štandu, protože pod vámi je propast/silnice/vodopád. Za vhodnou obtížnost pro začínající nebo malé lezce považujeme cca III až V UIAA s jednou délkou. Paština Závada: sektor ASuľovské vrchy nabízí mnoho lezeckých lokalit, většinou na vápenci a slepenci. Nejznámější sektory se nachází ve střední části, poblíž stejnojmenného hradu. Platí pro ně četná omezení, pro některé sektory platí celoroční zákaz, pro jiné sezónní. Výběr mezi poměrně těžkými a dlouhými trasami se tím dost omezuje, pokud si centrální oblast nevyberete vyloženě jako hlavní cíl. Na severním okraji CHKO Strážovské vrchy, kam patří i Suľovské vrchy, velmi blízko Žiliny, se rozvíjí v posledních letech poměrně rozsáhlá a zajímavá lezecká oblast kolem hradu Hričov. Původní lezení na Hričovskou skalnou ihlu nebo Hričovské rífy sice zákaz znemožňuje, ale z obce Paština Závada se dá dostat do rozsáhlého sektoru. Podle této vesničky ostatně nese oblast název i v lezeckých průvodcích. Přijíždíme tedy od Žiliny (Bytče) ke kostelu a úřadu, kde se údajně dá parkovat. Ve skutečnosti se tady vejde sotva několik aut. Silnice sice pokračuje dál, ale polní cesta (místy rozbitá) se moc nehodí k pohodlné jízdě. Kromě toho neumožňuje udělat pěkný okruh. Pěšky mírným stoupáním pastvinami kolem malého potůčku jdeme vytrvale až k hranici CHKO Strážovské vrchy. V mapě se dá najít i několik dalších cest, ale v terénu většina existuje jedině v podobě rumišť. Před začátkem lesa po pravé straně vidíme skály, sektor A. Nedaleko na křižovatce odbočujeme a poněkud zpátky, dolů přes brod a zase vzhůru pokračujeme ke skalám. Za malou skalkou ještě kousek, až přijdeme k mohutnému skalnímu bloku po pravé straně cesty. Tento skalní blok je A1. Ve směru, kudy jsme přišli, se na něm nachází jištění (IV UIAA, Svadobná cesta č. 4), jenže skála je v těchto místech dost lámavá. Prudce nahoru, mírněji vpravo opustíme A1 a sotva znatelnou pěšinou (místy kmínky zaházené hlínou) dorazíme k sektoru A2. Jedná se o skálu s dalším jištěním (cesty V a VI UIAA nesou název č. 5 a 6), kde se dá lézt celkem dobře, akorát místa pro jističe není moc. Ještě kousek výš kolem malé plošiny až pod hlavní stěnu A3. 15 cest je hustě osazených borháky a na konci většinou prasátky. Č. 9 až 15 jsou na méně strmém svahu, zbylá část A3 jakoby za rohem má trochu horší přístup. 30 metrů vysoká jehla nabízí pěkné lezení, pro horolezče natahujeme RainMana (č. 11, V UIAA), var. se slaněním s 50 m lana z cesty Sváťa Pulec, č. 10, IV UIAA. Zatímco horolezče leze IV a V, rodiče si můžou zkusit na top rope (nebo si vzít další lano a poctivě tahat) sousední VI (Arakis, Stretnutia času a Pomocný učiteľ), aniž by se musela celá rodina dělit nebo běhat tam a zpět. Na závěr se dá vylézt až na jehlu a pustit se pak do další části výletu. Hričov totiž nejsou jen samé holé skály. Je to taky hrad na skalách a jeskyně ve skalách a skály v lese... Jdeme dál po cestě a na první křižovatce ostře vpravo a na další ostře vlevo. Chodí tudy asi jen místní a tak to tady dřevaři rozorali hluboko, hluboko. Tak se napojíme na červenou značku Hričov - Brada. Cesta je o poznání lepší. Scházíme k hradu (což je takový zvláštní pocit, obvykle se k němu stoupá) a cestou si můžeme ještě zabouldrovat na skalkách kolem cesty. U přístřešku pod hradem poktáváme první lidi kromě klučiny se slečnami na skalách první toho dne. Na hradě pak další dvě skupiny a tím dnešní davy končí. Kromě paní se psem máme krásnou slunečnou sobotu jen pro sebe. Hričovský hrad musel být velmi impozantní. Prošel bouřlivou historií i zásluhou své polohy nad ohybem Váhu. Proto jsou z něj výborné výhledy např. na Fatru, Javorníky nebo střední část Suľovských skal. Na zřícenině se zdržujeme jen chvíli, čekají nás ještě jeskyně pod hradem. Kousek sestupujeme k první jeskyni, dlouhé několik metrů a nízké. Má dva otvory a prolézá se po břiše. I další jeskyně má malý vstup, ale za ním je rozsáhlý prostor obchodu s lezeckými potřebami s vysekanými shody na horní patro. Na stropě lze vidět počátky tvořící se krápníkové výzdoby. Třetí jeskyně má vstup větší, ale delší. Na konci je malý prostor připomínající kapli. Nám se zdá být umělá a velikostí by i kapličce odpovídala, sotva se do ní vejdeme bez batohů tři. Do všech se hodí čelovka. Zpět do Paštiny Závady se nevracíme stejnou cestou. Z červené značky nejdeme kolem sektoru A, ale scházíme rovnou dolů. Jakmile se ocitneme na louce rozorané od divočáků, nevydáme se zatáčkou do lesa, ale po trávě (v mapě polní cesta), lesem a opět po loukách až k dřevěné zvonici ve vsi. Cestou máme krásné výhledy na Velkou skálu a vůbec krajinu kolem Žiliny. Je pozdě odpoledne, takže na Hričovskou ihlu nebo další sektory nezbývá čas. 2 km z obce ke skalám, 100 vm. Hodně odjištěné, plné délky i kratší. U skal pozor na pád kamení i na uklouznutí. Horší nástup těsně ke skalám. Od skal 2 km pohodlně na hrad a jeskyně. 150 vm. 3 km zpět (mírné stoupání na červené značce). Trasa ke skalám: https://mapy.cz/s/3sHDQ.Manínská tiesňava: Gotika a Stena ČernokněžníkovSuľovské vrchy nejsou jen lezení u Hričova. Na opačném, tj. jižním okraji, se nachází známá Manínská tiesňava, pravděpodobně nejhlubší soutěska na Slovensku. I proto je tady asi lezení známější a více navštěvované, i když my jsme v horký sobotní den potkali v sektoru jen dvojici jeskyňářů a trojici lezců. Na Velkém Maníně pak asi 4 skupiny lidí. V lezeckých průvodcích se skály v úbočí Velkého i Malého Manína označují jako Manínská tiesňava podle stejnojmenný přírodní rezervace. I zde jsou především na jaře rozsáhlé zákazy, ale sektory jsou poměrně blízko u sebe (jedná se spíše o stěny jedné složitě členěné skály), takže se dají vybrat i celoročně otevřené trasy. Oblast leží kousek od Povážské Bystrice a mezi tamními horolezci je známá právě i jako středisko pro děti. Těsně před nejužším místem tiesňavy (dřevěný most) se nachází malý horolezecký hřbitov, naproti lze parkovat. Pokud místo přejedete, můžete zastavit u hřbitova nebo jinde ve vsi Záskalie. Přes cestu se přejde na onen zmiňovaný cintorín, kde se nachází Skála nad Lúčkou s těžšími cestami a zástupy turistů. Z Lúčky jdeme jasně znatelnou pěšinou směrem k jeskyni pod Černokněžníkem. Navštěvují ji i nehorolezci a tak je to vcelku pohodlná a jasná stezka. U informační cedule nad prudkým stoupáním dojdeme do oblasti spodní a horní Gotiky (horná Gotická stena má sezónní omezení). Jedná se o výraznou skalku po levé straně. Dál se nachází Gastonka a výšvih nad jasně zřetelnou jaskyňou pod Černokňažníkom nás dovede k rozsáhlé Stene Černokňažníkov (strmá část nad silnicí se pak nazývá Pekelnou stenou a na opačnou stranu navazuje Čertova stěna). Gotická stena dolná má řadu cest hustě osazených borháky a různými typy slaňáků (prasátka, kruhy) cca od III do V UIAA (č. 11 až 15). Jsou určeny především pro děti a začátečníky, částečně se dají i kombinovat. Hodí se spíše na rozlezení a končí na prudkých travnato-suťových svazích, takže dál se moc nedostanete. I Petrov pilier (14, V UIAA) a Žilavého cesta (15, IV+) jsou krátké a lehké. Mnohem lepší možnosti nabízí Stěna Černokněžníků. Stěna se nachází kousek nad malou jeskyní a uprostřed má viditelnou trhlinu. Škoda, že všechny cesty končí zase na trávě a na vršek nevede nějaká bezpečnější trasa, kudy by se dalo především sejít dolů ke slaňovacím kruhům a prasátkům. Nejlehčí cesty jsou asi u stromu vlevo od praskliny (č. 1 až 5, III až V- UIAA). Č. 1, 2 a 4 lze top rope zajistit z jednoho místa, podobně 6 i 5 (ta má slaňovací místo v trávě, ale nenašli jsme). Č. 3 (Šikmý variant cesty stredom, V UIAA) lze pro děti rozdělit na část spojenou s 1, 2 a 4 a pak horní část se 6 + 5. Klasická cesta (č. 5, V- UIAA) je dobrá i pro rodiče, Ľavý kút (IV-, Cesta BB III nebo Priamy variant III) jsou přeci jen hodně lehké. Zcela vlevo, v Čertovej stene, jsou ještě další cesty od V UIAA, ale tentokrát je nelezeme. Nevíme, jestli pro ně platí sezónní uzávěra. Kromě toho jsou dost krátké a opět končí v travnatém svahu. Do pětek v Černokněžníkovi nastupuje další skupina, tak balíme. Poobědváme u auta a vyrážíme na krátkou procházku po zelené a žluté značce k další jeskyni (Partizánské). V ní je i náznak krápníkové výzdoby a nad ní skalní okno. Drobné lámavé skály pak lemují cestu až na vrchol Veľkého Manína, hustě zarostlý. Moc vidět toho není. Výhledy jsou spíše těsně nad Záskalím. Především na nádherné Kostolecké skály s dómem, což je zajímavá inspirace. 200 metrů ke skalám. 50 vm. Spousta cest s borháky, středně dlouhé. Pevná skála s bezpečným prostorem a jeskyní kolem. 4 km a 500 vm na vrchol s další jeskyní, skalním oknem a studánkami po cestě. Trasa ke skalám: https://mapy.cz/s/3sHDH. Godula v Komorní LhotceLezení na pískovci představuje klasiku. Málokterý lezec by se mu vyhnul. Na severovýchodě České republiky sice pískovec (ve flyši) je, ale výraznější skály chybí. Většinou se lezení omezuje na krátké stěny. Jednou z výjimek je bývalý pískovcový lom v Ligotce (Kameralne), jak místní označují Komorní Lhotku. Pískovec v něm má zvláští, velmi pevnou strukturu a deskovitou odlučnost od plátů až po masivní bloky. Hlavní stěna dosahuje skoro 20 m, menší skály především se "stěnkou" na pravé straně jsou pro účely dětského lezení nevýznamné. Ke skalám se dá dostat především od konečné autobusu u restaurace na konci obce. Plocha nevypadá jako parkoviště, ale mimo zastávku busu se dá stát. Kousek zpět a prvním mostem přes potok mezi ploty a loukami s chatkami prudce vzhůru do lesa. V lese na křižovatce ostře vlevo po vrstvevnici staré svážnice až ke skalám. Kolem skal je rozsáhlý palouk zarůstající křovím (klíšťata!). Okrajem lesa lze vylézt nad skály a jistit přímo top rope. Není sice nezbytné po celé délce stěny, především normálku a direttissimu lze vytáhnout, ale vzhledem k charakteru stěny se doporučuje jistit zhora. Na Goduli nejsou omezení, pouze se neleze prostřední část, kde to padá hodně. Ve skutečnosti většina lezců používá cesty kolem normálky a direttisimy, okrajové trasy mívají nástupy velmi silně zarostlé především ostružinami i kopřivami. Při lezení se v nich můžete dočkat zajímavých překvapení, takže bábovičky na písek pak berte s sebou. Normálka (III UIAA, č. 6 v průvodcích, oskenovaný je na dřevěné tabuli u vstupu do lomu) vede šikmo doleva a v samotném závěru má variantu 6a za V UIAA kolem ostré hrany. Z této trasy lze jistit top rope i č. 3, 4, 5 (Boxer VI+, Traverz pod boxerem V, Buf V). Pro děti moc vhodné nejsou, klasifikace na Goduli je dost podceněná, což si ověřujeme pokaždé na direttisssimě. Direttissima (č. 8, IV+) je cesta nad výraznou puklinou s vysekanými stupy. Nejtěžší je na ní začátek, lezci z okolí tady děti obvykle vysadí až nad římsu na položenou plotnu s odštíplými pláty (nebo se složitě traverzuje zprava doleva). Pak se po pár metrech lezení stane lehčím a přes trsy jahodníků a ještěrčí odpočívadla až pod vrcholovou stěnu, kde se musí trochu zabrat. Z téhle cesty se jistí i Brnkačka, č. 9, VI+ UIAA. U skal je několik pěšin, kudy se kolem nich dá dojít na žlutou značku a tou pohodlně na chatu Ondráš, vrchol Godula a po zelené kolem tolerančního památníku zpět na točnu autobusů. Klasická procházka beskydskými lesy většinou po pevné cestě vhodné i po deštích. 0,5 km ke skalám, 50 vm. Dalších 5 km okruh, 200 vm. Trasa ke skalám: https://mapy.cz/s/3sHDr.Mazák a další skály na OstraviciOstatní skály v Moravskoslezských Beskydech (tedy s výjimkou Goduly a několika míst na Ostravici) nám pro děti vhodné nepřijdou. Obvykle mají dlouhý nástup, lezení bez výhledů a velmi málo vhodných cest, resp. málo cest vůbec. Kdysi se např. cvičně lezly Vlčí skály na Sulově (u Bílého kříže) nebo Javořinka na Starých Hamrech (a Příslop vedle), jenže vše je dneska lezení v mechu a kapradí, s Křemílkem a Vochomůrkou v jehličí… O něco lepší se nám zdají místa na Ostravici, ale asi jsme lokálně-patriotičtí. I v Beskydech patří k nejznámějším Skály Horní Mazák. Stěna cca 8 m otočená na jih rychle vysychá a dá se lézt i brzy na jaře. Vrcholové plató s kruhy je docela fotogenické (výhledy na Smrk), takže u horního jištění se tu a tam objeví turisti lysohorští... Právě umístění na trase Ostravice - Lysá hora (červená značka) je výhodou i nevýhodou těchto skal. Pokud mají vaše děti nezdolnou fyzičku, můžete lézt cestou na tento asi nejnavštěvovanější kopec v Beskydech. Přímo u skal je horolezecká chata Tatranka HO ze Starého Města u Frýdku (na verandě se dá sedět v dešti) a u skal ohniště, v nepříliš dobrém místě pro lezení. Pro děti a začátečníky se hodí cesty mezi Komínem a Hranou u chaty (č. 10, II UIIA a 13, III UIAA). Zatímco Hrana těžko odpovídá III a jedná se o lehké lezení s mnoha stupy i chyty, Komín má velmi vysoký nástup (děti se vysazují, nebo se leze ze špalku/kamene, když ho někdo nespálí) a až pak jednoduše nahoru. Spárka za IV UIIA je rovněž oblíbenou cestou, Mičkova (V+) s těžkým dolezem se hodí spíše pro rodiče (všechny čtyři cesty lze jistit z jednoho místa, případně ještě Pňovku vlevo od Komína za V+, č. 9). Č. 4 (III UIAA) jménem Kout s cestami na opačné straně skály za nás moc nedoporučujeme pro velké množství mechu a malých mezer ve skále, kde se dítě hodně odře (ale rodiče můžou zkusit třeba pětkového Sokolíka, nově přejištěný). Skály u cesty aj. jsou lezecky nevýznamné a lezení v hlavním masívu je záležitostí spíše krátkého odpoledne, pokud stěnu nevyužíváte cvičně a nelezete trasy opakovaně. Když máte nějaký důvod, proč na Horním Mazáku nezůstat, dá se sejít k Dolnímu. Podle nás je horší a samozřejmě menší variantou Horního. Často mokrý, ve stínu. Hodně cest zarostlo mechem a úpatí ostružiním i kopřivami. Fixního jištění moc není, oplatí se ovázat něco o nedaleké stromy. Lehké trasy za III UIAA vpravo ve stěně jsou krátké a lehké až příliš, IV vedle i na opačné straně mají často charakter převisů a hran, kde dospělý nemá problém, ale drobnější lezec ano. Ve střední části jsou Sestupová a Kominická (6, 7 a II a III UIAA), se společným nástupem. Vedle nich je Zdeňkova (č. 5 a IV UIAA), kde se dá zkusit, jestli děti mají na zdejší IV. Přístup ke skalám vede po modré značce z Ostravice na Butořanku a skály jsou hned u cesty. Jinou chabou variantou v Ostravici je třeba Medvědí skála. Jedno nebo dvě oka na horní jištění, cesty nejasné klasifikace podle toho, co kde sletí. Pěkný výhled na Smrk a Ostravici, málokdo na tohle místo chodí. Z Ostravice po modré (nebo po červené a kousek přejít neznačenou asfaltkou k hotelům) až k bývalé sjezdovce na Ostré. Na pěšině v horní části zbytku vleku ostře vlevo a dlouho po nepřesné vrstevnici až k místu, kde pěšina klesá. Přímo u ní je skála. Dobré leda jako uklidnění třeba při houbaření. Kdo nemá chuť na medvěda, může narazit třeba na lišky. Liščí skály patřily a patří mezi boulderové lokality a vlastně představují sektor Mazáku, jak geologicky, tak svou blízkostí. Tvoří je 3 části a nejnižší a nejbližší skálu k Hornímu Mazáku lze použít i pro děti na cca 4-5 m klasického lezení s jištěním, zbytek jsou vlastně jen mohutné balvany. Přístup a okolí u každé skály nicméně tvoří silná vrstva borůvčí. Vršek ale nabízí podobné výhledy jako Horní Mazák (na rozdíl od něj ale na Lysou horu) a výhodou je minimální návštěvnost. V Hlavním masívu jsou vhodné cesty (stupnice Fb) Soutěska, Frí a Omezenec (5B, 4, 5A), resp. jejich směsice (hledání správné varianty je složité) a pak po hraně (5A). Skály se dají najít tak, že od skal na Horním Mazáku (resp. rozcestí u pramene Butořanka) jdeme přímo vzdušnou čarou směr Smrk po široké lesní cestě na předvrchol Lysé hory nazývaný Smrčina. Za osamělou chalupou dál skrz les a pak na mýtině vlevo přes mlází k Hlavnímu masívu kolem skály Titanic a Ponorka. Zbylé skály v sektoru se nachází ještě dál, tj. průsekem v zatáčce ostře doprava na předvrchol Smrčiny (791 m/m) nebo o několik kroků dál dolů pěšinou svahem, ale větší Křemílek na ně v pohodě vyskočí. Sektor Liščí skály I, II a III nebo Medvědí skála jsou spíše doplněním, protože mají skutečně jen omezený význam. Ale pokud se např. Horní Mazák dělí na sektory U cesty s ještě horšími podmínkami, je asi vhodné je zmínit. Při toulkách lesy na Ostravici můžete narazit ještě na další skály (např. na Kobylíku, na Smrčku či na Růžanci), většinou málo známé i místním. Lámavé, zarostlé vším možným od borůvčí po ostružiny. Často pokryté silnou vrstvou všeho. Přehled skal pod Lysou horou: https://mapy.cz/s/3uRcT.
Líbil se vám tento článek? |
|