Vietnam, putování po daleké známé neznámé zemi

Treking ve Vietnamu a putování po známé neznámé zemi (1), Vietnam

Nejvyšší hory Vietnamu najdeme na severu země u hranic s Čínou. Kousek od města Sapa se zvedá i nejvyšší hora celé země Fan Si Pan (3 143 metrů). Nám se, byť jsme nezavítali do nejvyšších partií, poštěstilo přesto v dané oblasti uskutečnit dva pěkné dvoudenní pěší treky.

Sapa a okolí

Než však vyrazíme do terénu, představíme si město Sapa, nejznámější horské středisko v severní části Vietnamu. Leží v nadmořské výšce asi 1 600 metrů. Založili jej Francouzi coby lázeňské sídlo v roce 1922. Dnes se jedná o rychle se rozrůstající městečko s hotely nezadržitelně přibývajícími po okolních stráních, do nějž zavítá převážná část zahraničních i domácích turistů.

Město je známé i svými sobotními trhy, na které se sjíždějí lidé ze širokého okolí. V horách totiž žijí desítky národnostních menšin (mezi nejznámější patří kmeny Dzao, Tay, Dzai, Hmongové atd.) a pestrou barevnou směsici tvoří ženy četných národností oděné v krojích.

Čtěte také: Východ slunce na Emei Shan, turistika v Číně

Mají na sobě různé pokrývky hlavy, vyšívané haleny, kabáty i sukně, velmi často vlečou na zádech velké nůše, pokud na svých bedrech rovnou netahají zavěšená mimina. Do toho se pak míchají místní lidé a turisté, kteří se snaží vzniklý mumraj vyfotit, což dost často není jen tak. Místní ženy totiž odmítají postát modelem a ve většině případů se při spatření aparátu odvracejí stranou, aby dotyčnému zkazily radost.

Z města je krásně vidět nejvyšší pás hor v čele s Fan Si Panem (výstup na vrchol a cesta zpět trvají čtyři dny), přičemž několik zajímavých míst lze navštívit i v blízkém okolí. Buď se dá rovnou vyrazit na trek, nebo, jak jsme učinili my, je možné se v pronajatém minibusu (lze využít i motorek) vydat na projížďku.

Zastavujeme u Stříbrného vodopádu (Thác Bac) a následně pokračujeme po silnici do průsmyku deo Tram Ton, přičemž se kolem nás neustále střídají fantastické scenérie. I proto každou chvilku zastavujeme kvůli fotografování přírodních krás.

Vysoko nad námi se pnou strmé štíty hor a hluboko pod námi v údolích se rozkládají rýžová políčka. Jednomu při té nádheře až brnkají nohy, jak by nejraději vyrazil do kopců. A protože není záhodno nechávat brnkat nohy nadarmo, vydejme se na první ze dvou treků, které vedou z velké části mezi rýžovými políčky a vesnicemi domorodých kmenů.

Ještě než tak ale učiníme, dovolím si zmínit jednu pro nás nezvyklou věc. Tamní nařízení káže, že se po vietnamských horách chodí v doprovodu místních průvodců, kteří odpovídají za zdárný průběh akce a zajišťují stravu i noclehy. Kdo si je prý nepronajme, bude neprodleně poslán hlídkami (sice jsme si žádné nevšimli, ale kdo ví, co se skrývá pod rádoby nuzně oblečenými venkovany) zpátky. Holt jiný kraj rovná se jiný mrav, nezbylo nám, než se přizpůsobit.

První trek

Jelikož je oblast Sapy dosti přelidněna a člověk při putování po horách netouží potkávat davy řvoucích turistů, podnikáme náš první trek pěkných pár kilometrů jižněji od města. Budeme se pohybovat v nadmořských výškách "jen" okolo tisíce metrů.

Začínáme v obci Ta Van, kam nás doveze minibus. Vysedáme u několika baráků a hned se na nás nalepí místní ženy oděné v krojích. Neustále brebentí a ptají se, jak se jmenujeme, kolik nám je let a zda máme děti, rozhodnou se nás doprovázet. Jak se časem ukáže, samozřejmě s námi nejdou pro radost z čerstvého povětří, ale nesou v tornách na zádech náramky, taštičky apod. (jedna nese i dítě), které se nám časem pokusí prodat (dítě nám samozřejmě k prodeji nenabízí), zkrátka dotěrnost sama.

To ale předbíhám. Postupujeme mezi staveními a jeden z domorodých baráčků i navštívíme, kráčíme jak po cestách hliněných, tak i po hrázkách mezi malými rýžovými políčky. Ta jsou na sebe těsně nalepena a šplhají v příkrém terénu z údolí vysoko do hor, přiznejme si na rovinu, občas jsou hrázky tak úzké, že člověk musí postupovat s veškerým soustředěním, aby se nechtěně nevymáchal nebo nesklouzl do bahna.

Jdeme a slunce příjemně svítí, k úžasu našich průvodců se rozhodneme vyškrábat do strmého kopce. Jak se posléze ukáže, nejenom pro nás, ale i pro ně běží o prvovýstup, protože většině předchozích výprav stačil mnohem lehčí terén.

Co si holt budeme nalhávat, Češi jsou turistická velmoc, což má mimochodem na svědomí i to, že se konečně zbavíme dotěrných domorodek, jež nejsou s to pochopit, že chodíme do hor kvůli kopcům a ne kvůli nákupu nabízených cingrlátek. No nejsme nějací divní?

Procházíme bambusovými hájky a jeden by nevěřil, kolik druhů bambusů existuje, to už nás ale průvodci stáčí zpět k údolí, kde nás v obchodu u silnice čeká pozdní oběd. Podávají nám chleby s masem zabalené tak, jako by šlo o občerstvení v letadle, načež se tážeme sami sebe, jestli se opodál nezřítilo letadlo a neztratilo se z něho občerstvení pro pasažéry.

Posilněni pokračujeme po silnici do Supanu, míjejíce rozsáhlá rýžová pole (v severní části Vietnamu se na rozdíl od jižní části země sklízí rýže z klimatických příčin pouze jednou do roka. Sází se v březnu až dubnu a sklízí v září až říjnu, a tak políčka ležela při naší prosincové návštěvě víceméně ladem).

V Supanu se nijak nezdržujeme a scházíme po pěšině do obce Ban Ho, jíž, jak to ve zdejších oblastech chodí, dominuje budova školy a komunistického výboru. Ubytováváme se u místních lidí a ještě před večeří (stmívá se i rozednívá cca v šest hodin) se vyrážíme smočit do dvou nádržek s teplými prameny.

Voda nás příjemně rozehřeje a je to paráda, nejhorší se nakonec ukáže vylezení na pevnou zem. Jak jsem totiž doposud neprozradil, v horách se značně liší denní a noční teploty. Zatímco ve dne se dá chodit pouze v tričku a kraťasech, se setměním padá teplota k nule a vytahují se svetry, bundy, čepice i rukavice. I proto nám, neb se začalo šeřit, není při výstupu z vody příliš do juchání.

Na večeři si k tradiční rýži nabíráme z mnoha misek různé přílohy a k tomu se přidává "dobrá voda" alias domácí pálenka z rýže. Spíme ve druhém patře dřevěné budovy, jež mi svým uspořádáním připomíná naši klasickou stodolu. Ležíme na silných matracích a jako přikrývky nám slouží tlusté deky, zkrátka a jednoduše, přestože to tak neviděl každý z naší výpravy, zima proti nám ve většině případů nemá šanci.

Ráno po snídani (omelety s medem a nakrájenými banány) nejprve absolvujeme po okolí okruh nalehko. Jde vskutku o senzační trek. Postupujeme nahoru a dolů mezi rýžovými políčky, jejichž terasy se pnou po svazích a občas podobně jako minulý den pokrývají celé kopce, procházíme mezi bambusovými hájky i skrze vesnice s dřevěnými domky. Převážně se jedná o příbytky národnostních menšin, a proto se pohybuje většina žen v krojích, muži kupodivu chodí oděni v běžných hadrech.

Nahlédneme i do místní školy, v níž se stejně jako u nás houfují žáci, nechybějí učitelky, lavice ani klasická tabule, třídu zdobí i portrét zde stále uznávaného strýčka (je to zvláštní, ale při putování Vietnamem se u tohoto státníka ono familiérní oslovení samo dere na jazyk) Ho Či Mina. Mezi domky pobíhá volně drůbež a tradiční malá, černá prasátka, často střetneme i volně se pohybující buvoly a coby kuriozita nás zaujme dětská tříkolka vyrobená z bambusu.

Poblíž osad se vyskytují hrobky nahodile rozeseté v terénu. Náhrobky z kamene mající vpředu nechaný otvor, jenž slouží ke dvěma účelům. Nejenom že jím duch mrtvého může v rámci rozptýlení chodit ven a navštěvovat své blízké, ale pozůstalí do něho také pravidelně dávají jídlo, pití nebo různé věci denní potřeby, aby nebožtík po smrti nestrádal. A pokud se náhodou jedná o hrobku nedávno zemřelého, tak nad ní postaví tyč s vlaječkami, jež odhání zlé duchy.

Stoupáme vzhůru a následně sejdeme do údolí, překonáme i další z houpacích mostů zavěšených na lanech. Pár statečných se smočí v řece a po obědě v jedné z osad se vracíme do Ban Ho, nad níž, jak jsem prve nepoznamenal, se vysoko na kopci nachází "ekologické centrum". Vesnice zbudovaná k ochraně přírody však navzdory svému ušlechtilému názvu působí jako pěst na oko.

Co si budeme nalhávat, zdejší krajina dostává vlivem lidí slušně na frak. Nešetrným budováním silnic na úbočích kopců dochází na mnoha místech k pořádným sesuvům půdy a jeden si až občas říká, jaké ho potkalo štěstí, že zavítal do hor pouze pět minut po dvanácté a ne později. Bojím se totiž hádat, jak zdejší úderníci změní v některých místech krajinu za pouhých pár let.

V Ban Ho si vyzvedáváme batohy, které jsme zanechali v místě noclehu, a stoupáme zpět do Supanu, kde nás už čeká minibus. První z našich dvou treků končí.

Druhý trek

Druhý trek po vietnamských horách uskutečníme poblíž městečka Bac Ha, kam většina turistů zajíždí jen na otočku. Ráno opustí Sapu, v Bac Ha navštíví trhy a vrátí se do Lao Cai, z nějž jezdí noční vlaky do Hanoje. My jsme si pobyt poněkud prodloužili.

Vysedáme v doprovodu dvou průvodců kousek za městem a stoupáme po hlinité pěšině vzhůru do kopců. Mineme místní obyvatele, kteří vypalují porost. Je otázkou, nakolik jsou v prováděné činnosti zběhlí. V jednu chvíli se založený oheň totiž očividně vymyká jejich kontrole a sežehne i traviny, které dle všeho neměly přijít vniveč. Zkrátka není nad to, když se daří.

Zdoláváme zhruba tři sta výškových metrů a míjíme rýžová políčka, jež se zvedají nad širokým údolím, nad nějž jsme se dostali, přes sedlo se přehoupneme nad další dolinu. Kolem dokola nás obklopuje jakýsi zvláštní typ jedle a nechybějí ani exotické rostliny, jimž dominují bambusy různých druhů a kapradiny běžné i stromové.

Upoutá nás výhled na protější pás hor. Hřeben nám svým tvarem připomíná Javorníky nebo pohoří známá ze Slovenska, představu kazí pouze v údolí rozesetá rýžová políčka a mnohem nižší stromový porost, než známe z domova. Vracíme se dalším sedlem nad původní dolinu. Obědváme v terénu a následně sestupujeme mezi bujným porostem úzkou pěšinkou do údolí.

Po bambusovém mostě, jenž na první zdání nevypadá nijak pevně, leč drží znamenitě, zdoláváme řeku, ani se nenadějeme a zbývá nám závěrečná část jinak vydařeného dne. Ta nás však vyloženě zklame. Cesta vede po čerstvě budované hlinité silnici, jež představuje další zásah do zdejší přírody. Silnice se zařezává do úbočí kopců a na pár místech pozorujeme sesuv, míjíme dokonce i válec a bagr.

K večeru se ubytováváme na konci právě budované silnice v osadě kmene Dzao. Spíme v patře dvouposchoďového domu, přičemž se v přízemí v jedné místnosti nachází jak obývací pokoj (gauč, pár skříněk, televize a budovatelské obrázky), tak i kuchyň (ohniště na zdusané zemi). Venku stojí chlívek pro prasata, stáj pro kozy a buvoly i kurník pro slepice, zaujme nás kohout šplhající po stromě.

Obklopuje nás vůně sušené skořice. Skvělou večeři nám místní obyvatelé zpestří tentokrát pálenkou vyrobenou z kukuřice, která sice výborně chutná, leč není radno si k ní čichat. Ťukáme si s průvodci i domácími na zdraví (vietnamsky "ťuk suk vé" - jediné slovo, které mi z vietnamštiny uvízlo v paměti, snad ho píši dobře). Přípitkem dokonce nepohrdne ani paní domu, přestože v baráku spočívá její čerstvě narozené desetidenní mimino.

Také s nimi, místní průvodce nám tlumočí, mluvíme dlouho do noci a dozvídáme se mimo jiné i takové věci, jako že se po našem západním vzoru mohou už i rozvádět. A pak že pokrok nemíří nezadržitelně kupředu!

Ráno se nejprve slušný kus vracíme po nezáživné prašné silnici, abychom zas jednou navštívili místní školu. Plno rozverných dětí, možná i na naši počest si dají rozcvičku. Jedna dívenka tluče na buben a ostatní podle jejích pokynu před budovou cvičí, dovádění však netrvá dlouho.

Výuka volá, a tak děti usedají zpátky do lavic, přičemž mě napadá, že by možná nebylo na škodu poznamenat, jak chodí školáci ve Vietnamu oblečeni. V horách přijde na vyučování každý v tom, co má, čili velmi často dost bída (život národnostních menšin není nikterak na výši), ve městech si ale žáci nižších ročníků navlékají pionýrské kroje včetně červeného pionýrského šátku.

Starší ročníky chodí ošaceny trochu jinak. Kluky zdobí tmavé kalhoty a bílá košile, dívky se pohybují v bílém. Natahují na sebe něco jako dlouhý šat s rozparky k bokům, takže volně plandající cípy vlají ve větru a odhalují jejich nohy. Přesto se ale oko pozorovatele nemravy příliš moc neohřeje. Holčiny na sebe kromě šatů oblékají i dlouhé bílé kalhoty, které brání zvědavým pohledům.

Opouštíme prašnou silnici a po úzké pěšině odbočujeme k malé vesnici, před níž stojí krojované ženy. Snažíme se je vyfotit, což má za následek, že některé z nich vezmou do zaječích. O kus dál jich několik upravuje lopatami a krumpáči cestu. Hlavně se však vracíme do lůna čisté přírody a ihned je nám blaze. Pokud tedy pomineme strmé stoupání vzhůru.

• Dokončení článku