Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 23.11.2015 , svátek má
Reklama
Treking > Cestování > Východ Slunce na Emei Shan

Východ slunce na Emei Shan

Turistika v Číně

27.11.2011 | Jan Štolba

Nejprve vysvětlení - a omluva. V této zprávě nepůjde moc o treking. Z několika důvodů. Předně: nebyl čas. Cesta z městečka Baoguo, ležícího na západním úpatí hory Emei, je až na vrchol dlouhá ke čtyřiceti kilometrům, s převýšením přes 2 500 metrů. Cesta tam a zpět by se protáhla na několik dní. Důvod druhý: měl jsem s sebou své dámy, ženu a dceru, které chození po horách moc neholdují.

Emei Shan, vrchol Wanfu

Nakonec důvod třetí, možná nejpádnější. Z Baogua na vrchol Jinding, tedy do výšky 3 077 metrů, vedou po celé délce trasy - schody. Ne nějaké dřevěné stupínky, které známe třeba z Českosaského Švýcarska, ale solidní kamenné schodiště s kamenným zábradlím. Kdo chodí, už možná tuší, v čem je háček. Chůze po schodech, ať už nahoru či dolů, je totiž zoufale úmorná. Schody člověku vnucují svůj rytmus, délku i výšku kroku, deptají monotónností i tím, jak člověka vyřazují z okolní přírody. Na druhé straně ale zabraňují devastaci stezky, k níž by tu určitě došlo.

Výstup na horu Emei se podobá spíš pouti na svatou horu. Samoty a rozjímání si poutník moc neužije, neboť bude často obklopen skupinami čínských výletníků. Čas od času dokonce někoho vynášejí nahoru v nosítkách. Skautské a vandrácké srdce se bouří. Na druhou stranu jsme v daleké Číně a lidé tu vláčejí všelijaké náklady a činí roztodivné věci.

Čtěte také: Trek kolem jezera Manasaróvar

Ani o hladu poutník nezůstane, dík stánkům podél cesty. Pokud ho tedy vedle načervenalých "párků" a nasládle bílých "knedlů" bez chuti neodradí prapodivný sortiment hub, kořenů a vůbec dalších nepopsatelných věcí, které tu ženské ve zděných přístřešcích podél schodů prodávají. Zato poutníka z nekonečného packání po schodech zaručeně rozbolí lýtka.

Tohle vše jsou ale jen podružnosti. Emei Shan (v čínštině znamená "shan" horu) je totiž úžasným vrcholkem, jak tvarem, tak přírodními podmínkami, historií, kulturním významem. Je jednou ze čtyř posvátných hor Číny, přičemž se svými 3 099 metry, jichž dosahuje druhý hlavní vrchol Wanfu, je svatou horou nejvyšší.

Na západní straně tvoří Emei Shan rozsáhlé "předhůří", komplex hřbetů, roklí, říček a vodopádů, mezi nimiž hnízdí přes sedm desítek (!) chrámů, svatyní a monastýrů. Na východě však pravý opak: z dvou ústředních vrcholků Jinding a Wanfu hora spadá úžasnou stěnou dolů do sečuánské plošiny. Vrcholový hřebínek mezi oběma hlavními vrcholy se teskně a tajemně vine a připomíná přimhouřené "obočí", po němž hora dostala své jméno.

Tibetský makak Na vrcholu Jinding

Hora Emei je označována jako bodhimanda, čili místo osvícení. K němu zde podle legendy došel bodhisattva Samantabhadra, čínsky zvaný Puxian. Původně byla hora zasvěcena taoismu, první buddhistické svatyně zde pak vznikly už někdy v 1. století našeho letopočtu.

Kláštery na úbočí Emei Shan navštívili staří klasičtí básníci Li Po a Tu Fu a v 16. a 17. století zde také začala vznikat šaolinská sekta, proslulá vedle bojových umění třeba i léčitelstvím. Mniši tu údajně poprvé v lidské historii prováděli očkování, proti spalničkám. Oblast hory Emei je též úžasným přírodním, rostlinným rezervoárem, doslova genetickou bankou. Pářící se úbočí jsou porostlá dřevinami podivuhodných jmen: zmarličník, slivoň, banyan, styrač, davídie… Ve vyšších polohách pak roste třeba jedle fabreova, tu jedinou bych jakž takž poznal.


Zobrazit místo Emei Shan, Čína na větší mapě

Předhůří jsme tedy z velké části vynechali. Z městečka Baoguo se vzhůru divokými roklinami vine horská silnice. Po ní nás autobus, halasně troubící a suverénně předjíždějící do zatáček, asi za tři hodiny vynesl do místa zvaného Leidong, což je pár budov nejasného účelu, restaurací a obchůdků u parkoviště ve výšce 2 430 metrů. Po cestě nám ovšem bylo projet mohutnou branou do Národního parku (Číňané si na brány potrpí) a zaplatit každý tuším 150 yuanů. To je v přepočtu nezanedbatelných skoro pět stovek na osobu.

Z Leidongu tedy konečně po svých - po zpropadených schodech. Poutník brzy zuřivě zatouží po obyčejné pěšině, třeba strmé, ale probůh bez stupňů! Čínští turisté jsou družní a hovorní, milují své instantní nudle a sklenice nebo termosky s horkou vodou na čaj a zalití nudlové polévky. Nevím, jak přesně se tu řeší pronájem rozměrných vatovaných bund, jež byly v Leidongu, spolu s bambusovými holemi, k mání za pouhých tuším 10 yuanů. Asi je po sestupu zkrátka každý zas vrátí. Nevím nevím, jak by to dopadlo u nás…

Zlatá střecha Huazang Si Emei Shan, vrchol Wanfu Na vrcholu Jinding

Cestou nahoru jsme nepotkali ani jednoho cizince, až při sestupu asi čtyři. Stoupáme většinou hodně strmě hustým, vzrostlým lesem. Ve zdejším subtropickém zeměpásu se skupiny vzrostlých stromů udrží i na samém vrcholku, tedy ve skoro dvojnásobné nadmořské výšce než naše holá Sněžka. Po celou cestu je hora zahalena do mlhy, z níž se tajuplně vynořují mechem obrostlé kmeny, balvany, vlající větve, vznešené žebroví jehličnanů.

U strmé soutěsky, jejíž kolmé, hustou vegetací zarostlé skaliny se rýsují v několika postupně odstíněných mlžných vrstvách, se u cesty objeví tlupa tibetských makaků. Číhají tu na poutníky jako lapkové. Sedí na zábradlí, zpola stopeni v mlze, podobní urousaným vousatým filosofům. Předstírají nezájem. V nestřeženém okamžiku jsou však s to se vrhnout po batůžku, tašce anebo rovnou celé ruce, jež jim zpovzdálí nabízí sušenku. Je třeba mít se na pozoru. Naše setkání s makaky proběhlo bez většího vzruchu, nepočítám-li minutu či dvě, kdy makakové před našimi zraky jakoby nic v mlze počali další opičí vrh.

Pod vrcholem Emei Shan se krčí shluk několika hotýlků a dalších ošuntělých budov, naštěstí všal nejde o žádná panelákovitá monstra na tatranský způsob. V jednom zařízení se rozhodneme zůstat na noc. I tady pokračuje naše postupné odhalování tajů místní kultury. Recepce se sice tváří světácky, na zdi visí ciferníky s časem od Tokia po New York (mám dojem, že nejdou) a za pultem se hemží roj uniformovaných, štěbetajících, milých a lehce zmatených dívek.

Na vrcholu Jinding Emei Shan, vrchol Wanfu

Postoupí-li však člověk dál, octne se v podivuhodné horské ubikaci. Pokoj je cítit plísní (a zároveň levným saponátem), z okna cosi odkapává a tvoří malý krápník, společné záchody a sprcha se zdrcly vjedno a jejich stav a puch je takový, že si radši sprchu odpustím. Což se nestává často, vlastně nikdy, až teď. Po setmění začne být zima. V dokonale neútulné "recepci" se nějací údržbáři (nebo nosiči) pustí do karet, ráno tu někdo chrní na improvizovaném lůžku… To vše patří ke koloritu této celkem jiné planety.

Před večerem ale ještě vyjdeme na nedaleký vrchol Jinding. Teď už se mlha rozplývá, směrem k západu jsou dole v souvislé houni mraků vidět řetízky horských hřebenů. Vlastní vrchol hory působí snově. Na jednu stranu jsme vskutku vysoko, obklopeni mraky či rovnou nad nimi, zkrátka docela v nebi. Chybí však pocit přírodní divokosti, nedostupnosti. Naopak.

Ani na vrcholku si poutník neužije horské samoty. Širokým schodištěm, lemovaným sochami bílých slonů, vystoupáme na rozlehlou vrcholovou terasou. Tady se tyčí obří zlatá socha mnohohlavého Puxiana, jehož nesou čtyři zlatí sloni, každý s dvakrát třemi kly… Na plošině se nachází i ženský kláštěr Woyun a chrám Huazang Si se zlatou, v rozích zašpičatělou střechou. Závratné východní srázy hory pak lemují dlážděné chodníky, za jejichž kamenným zábradlím je už jen - prázdno.

Propast přikrývá oblačné moře, mraky a páry se vrství a kupí až k obzoru. Po vrcholové plošině bloudí hloučky lidí, také trochu jako ve snu. Fotí se, rozhlížejí, zapalují pod zlatým Buddhou vonné tyčinky. Mezi lidmi se míhají mniši místní i přespolní, lidé se před chrámem modlí, spínají ruce, klaní se. Mladá žena s dětmi se na mě zaculí a poprosí mě, jestli ji kamarádka může se mnou (evropským exotem) vyfotit. Pózujeme, dívčina je mi sotva po prsa, pověsí se mi na loket a těsně předtím, než vyletí digitální ptáček, se mi s dětinským hopsnutím zavrtá hlavou do hrudi…

Emei Shan, vrchol Wanfu Vítání východu slunce na hoře Emei

Jdeme s dcerou trochu stranou od soch a chrámů po chodníčku nad srázem. Díváme se k jižnímu "obočí" hory, křehce vypjatému hřebínku, o nějž se trhají bílé cáry. Hřbet se ztrácí a zas mizí, až se najednou z mračen na konci hřebene vynoří sousední vrchol Wanfu. Vrchol deseti tisíce Buddhů. Na něm jako nezemská kosmická loď sedí křehká chrámová pagoda. Rýsuje se na ostrohu jako zkamenělý ježek, záhadně a nepřístupně. Za chvíli bude tma, ale ostroh Wanfu ještě na pár minut pluje v sotva znatelných, fialových řasách večera. Nádherná, neskutečná hora. Zíráme tím směrem. Najednou mám pocit, že se cesta opravdu proměnila v pouť.

Ráno vstáváme před pátou. Davové akce nemám rád, ale jsme v Číně a dav a samota tu mají jiné dimenze. Stoupáme s hloučky stínů schodištěm nahoru na plošinu. Kamenné balustrády nad kolmými srázy jsou obsypány siluetami v bundách. Je chladno, lidé tiše šumí, stále je tma, jen na východě se nebe neznatelně rozsvěcuje. Všichni čekají na to samé, natěsnaní na břehu propasti, v teple a bezpečí svetrů a bund, tvářemi však obrácení k něčemu nepochopitelnému.

Na obzoru Gongga Shan

Svítání si dává načas. Jen se zpožděním si vždy uvědomíme, že modročerná veduta na východě o stupínek zesvětlala a prorostla temně oranžovou barvou. Ještě před chvilkou v hloubce zářila světla městečka, teď je však zahalil kalně bílý koberec. Všichni ví, že se nic "zvláštního" nestane, jen opět vyjde slunce, přesto čekají, usmívají se, sdílejí tu pomalost, s níž se všechno děje. Blednoucí tma je chladná a netečná, ale také naplněná neznámou milostí. Je skoro bezvětří. Ticho, klid, tajemství trvá, dole v propasti se mlčky houfují oblaka.

A pak to přijde. Na jednom místě se fialový inkoust protrhne a objeví se proužek roztaveného kotouče. Ozvou se výkřiky, volání, pár minut trvá dětinská extáze. Vychází Slunce, nový den, jsme tu! Hloučky se začnou vzrušeně hemžit, fotografují se, přehrávají jógické pózy, zatímco nebe se taví na bronzové zlato a mraky dole v propasti se vaří a dmou. Vrcholek Wanfu s ježatým těžítkem pagody a závratnou skalní stěnou je celý odhalený, vystavený ranním paprskům, opravdu se v nich "koupe".

Nekonečné schody Na úbočí Emei Shan

Ještě se podívám na opačnou, západní stranu, kde z mléčných mraků tanou další modré hrby a hřebeny, včetně lichoběžníku úžasné stolové hory Wawu. V dálce, ozářený prvním sluncem, se nakonec vynoří i sněžný Titanik sedmitisícovky Gongga Shan. Bloumám rozradostnělým davem, jenž jako by se navzájem zdravil a k něčemu si blahopřál.

I východ slunce, stejně jako čekání na něj, trvá věčně. Ale v nestřeženou chvíli, když mě míjí další rozjařený hlouček, náhle ucítím, že už vážně nastal den, medově zářivý a jasný - a za tajemstvím rozbřesku se zavřela voda. Ze spikleneckého davu jsou zas jen obyčejní lidé, jež čeká další den. Cestou dolů nás znovu obklopí mlha a rozbolí lýtka.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
10.12.2015, 07:23 Magda Stražická | Děkuji
30.11.2015, 10:49 ivo | emeishan
29.11.2011, 12:03 M. Vojta | Dekuji


Další související články:

+ Kolem jezera Manasaróvar
+ Deník expedice Altaj, I.
+ Deník expedice Altaj, II.
+ Deník expedice Altaj, III.
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Výstup na Lomnický štít turisticky, Vysoké Tatry
Země Ketil 2011, lezení velkých stěn v ledovém Grónsku I.
Hory Dvoudenní trek na Černou horu a Stoh dolinou Černého Čeremoše na pomezí Ukrajiny a Rumunska
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Rumunské hory Vilcan, hory polonin a krásných výhledů
2. Ukrajinské Karpaty Přes Ploskou poloninu a údolím Černé Tisy do Jasině - dva dny sám v horách Zakarpatí
3. Karpattreky Beskydský Karpattrek (5), hřebenovka Kysuckých Beskyd
4. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
5. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
Reklama
  Túry a lokality podle pohoří a
Mapa pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist