Za sluneční vítr považujeme nepřetržitý proud částic unikajících ze
Slunce. Sluneční vítr představuje proud především
elektronů, protonů
a alfa částic, tedy elektricky nabitých částic. Průměrná rychlost slunečního větru, který
neustále vane od Slunce všemi směry a prostupuje celou Sluneční
soustavou, činí asi 400 km/s. Sluneční vítr je možné chápat jako trvalou expanzi
sluneční koróny do meziplanetárního prostoru.
Za objevitele slunečního větru je považován E. Parker, který jeho existenci
jako nepřetržitého proudu nabitých částic odvodil až v roce 1958. Avšak již anglický astronom
R. Carrington si již v roce 1859 všiml souvislosti mezi slunečními erupcemi a poruchami
magnetického pole Země. Souvislost sluneční aktivity a polárních září zjistil na počátku
20. století K. Birkeland.
Sluneční vítr má v úrovni oběžné dráhy planety Země rychlost 250 až 750 km/s. Hustota
protonů slunečního větru u Země činí v průměru 3 - 20
na cm3, přičemž se skokově zvyšuje během slunečních
erupcí.
Sluneční vítr má dvě složky - pomalé a rychlé proudy. Zatímco pomalé proudy vznikající
v rovníkových oblastech Slunce v oblastech zvýšené aktivity (obvykle nad slunečními
skvrnami) dosahují rychlosti okolo 400 km/s, tak rychlé proudy dosahují rychlosti
až 800 km / s.
Rychlé proudy obvykle vznikají v polárních oblastech Slunce nad koronálními dírami
s otevřenými magnetickými siločárami. Zároveň platí, že rychlé proudy mají nižší hustotu
než proudy pomalé. Přesný mechanismus generování proudů slunečního větru věda dosud
neodkryla.
Pohyb slunečního větru v meziplanetárním prostoru je silně ovlivněn magnetickými poli.
Především v okolí planet se silnými magnetickými poli jako je Země, Jupiter
a Saturn. Při vniknutí nabitých částic do
magnetosféry planety putují tyto podél siločar k magnetickým pólům planety.
Po průniku těchto elektricky nabitých částic do atmosféry dochází k ionizaci molekul
plynů a ke vzniku polární záře. Na Zemi vedle
polárních září mohou tyto nabité částice zapříčinit výpadky na vn přenosových soustavách
a nebo poruchy telekomunikačních sítí.
Ve vzdálenosti okolo 80 až 90 au
se rychlost slunečního větru skokově mění. Na tzv. heliopauze z nadzvukové rychlosti klesá
na podzvukovou a dochází ke zvýšení koncentrace elektricky nabitých částic. Jedná se
v podstatě o rázovou vlnu, která vzniká interakcí proudů slunečního větru s proudem
mezihvězdných částic.
