Na horu Stolica, divočinou Volovských vrchů

Turistika ve Slovenském rudohoří (2)

Za sedlem Hora to vypadalo, že se půjde jenom z kopce, minuli jsme další stádo pasoucích se krav a jejich v lese šikovně ukryté napajedlo s několika koryty (v mapě uvedeno jako studánka). Bylo příjemné putovat zase normálním, vzrostlým a zdravým lesem, navíc převážně listnatým. Rozloučili jsme se ještě naposled pohledem zpět na Veľký Radzim a pokračovali za stálého klesání.

S přibližujícím se Vlachovem se sklon svahu zvýšil, a i když jsme šli po poměrně široké lesní cestě, radost jsme z toho neměli. Cesta totiž nebyla vybavena žádným odvodněním, a tak v ní deště postupně vymlely strouhu tak hlubokou, že by do ní zapadl i traktor. I jakési pěšiny po stranách cesty byly docela úzké a strmé a lesem se to obejít taky nedalo. Přeskakovali jsme tedy z jedné strany strouhy na druhou, což s bágly na zádech a po celodenním putování bylo docela náročné. Navíc se cesta zdála nekonečná…

Přece jen jsme posléze dotrmáceli do Vlachova, kde jsem slíbil svým kamarádům nocleh v místním motorestu "Pod Stromišom" (http://www.ubytovanievlachovo.sk/motel.php), kam jsme vcházeli s prvními kapkami docela vydatné přeháňky.

S rezervací noclehů v motelu jsem se nijak neobtěžoval, kdo by přece přespával kdesi na dědině, že? Nakonec jsme mohli mluvit o štěstí (nebo spíš já jsem mohl mluvit štěstí), že místo měli, ještě den před tím tam bylo plno. To je jen takové memento. Ale uložili nás, nakrmili a napojili, a co jsme si mohli víc přát? Možná to byla odměna za tu dvoudenní "divočinu"…

Sedlo Kilhov - Vlachovo 14,5 km, 4:30 h, stoupání 573 m, klesání 1 030 m

Pondělí

Tento den byl avizován jakožto odpočinkový zpestřený pouze výstupem na chatu pod Stromišom, což se svými více než 600 m převýšení představu odpočinkového dne přece jen trochu kazilo. Než se pustím do vyprávění, jeden pěkný zážitek ze včerejšího dne. Místní se nás v hospodě samozřejmě ptali, kam jdeme, a když jsme řekli, že na Stromiš, tak pravili - "Na Stromiš? Vždyť tam žádné stromy nejsou!" - ano, nejenom slovní hříčka, ale zejména krutá pravda. Ale nepředbíhejme.

Ráno, které nebylo zdaleka tak brzké, jak bývá na vandrech zvykem, jsme ještě pořešili snídani a nějaké nákupy v místním krámku a hodlali si odpočinkového dne užít. Počasí bylo stále slunečné a horké, tak by neškodila nějaká koupačka. V obci je avizováno koupaliště, ale to je už druhý rok zavřené. Rybníčky za obcí jsou zase rájem rybářů, prý tam bývá víc rybářů než ryb. A tak jsme se rozhodli, že vyrazíme na chatu pod Stromišom, kde popřípadě slíbený odpočinkový den dočerpáme.

Takže už krátce po jedenácté hodině jsme byli zase na cestě. Ta by měla být podle informací místních bez problémů - tedy bez problémů s polomy a kácením. Prošli jsme obcí kolem evangelického kostela Panny Marie a zahnuli do polí. Ona to byla spíš luka a hned nabrala příslušný směr nahoru, abychom nezapomněli, kam jdeme.

Než se pořádně zakousneme do svahu, jeden postřeh. Když si pomocí portálu mapy.cz necháte zobrazit výškový profil této trasy, zdá se, jako kdyby někdo podle pravítka spojil přímkou výchozí a konečný bod, tedy naprosto konstantní stoupání. A tak vypadala i skutečnost. Žádné škrábání se do strků nebo ztráta výškových metrů zbytečnými sedly, zdánlivě milosrdně, ale zároveň zarputile a stále do kopce.

Podle předpovědi počasí měla přijít okolo druhé odpolední bouřka, což se také stalo. Schovali jsme se v hustém lese, který stejně nakonec propršel, a pod pláštěnkami spojili čekání s obědem. Obědvat v bouřce a v dešti, to tu ještě nebylo. Koneckonců všechno je jednou poprvé…

Po dešti se krásně ochladilo a putování se stalo příjemnější. Samozřejmě kousek za místem, kde jsme dešti vzdorovali v lese, se objevil starý seníček na kuřích nožkách, pod jehož střechu bychom se všichni krásně schovali. Inu, to je jen taková vandrovní klasika…

Konečně jsme vystoupali až na rozcestí pod Stromišom, chata byla na dohled, bodejť ne, když zmizely veškeré stromy, jak předesílali už ti vtipálkové z Vlachova. U chaty stál traktor, byla evidentně obydlená, a tak nás čekal, jak tomu říkáme, rozhovor s domorodým obyvatelstvem, jestli nás tu nechají přenocovat.

Dva mladí dřevorubci se ukázali jako skvělí parťáci a pozorní hostitelé, a tak jsme tady ten odpočinkový den přece jen dočerpali příjemnou debatou "o životě". Hoši se taky na likvidaci stromů v okolí podíleli, ale pod křídly Lesů Slovenské republiky, kterým zákony přikazují do dvou let po těžbě plochy opět osadit, a pak ještě vyžínat trávu, než stromky povyrostou. To evidentně pro toho Rakušáka neplatí, nebo si to stát neumí vymoci. S tím se setkáváme často i v Česku. Pak se nesmíme divit, že se na nás v EU dívají jako na občany druhé kategorie…

Vlachovo - chata pod Stromišom 6,2 km, 2:00 h, stoupání 652 m, klesání 20 m

Úterý

Ráno jsme se rozloučili s dřevorubci a pokračovali, teď už po červené TZ, která vede až do Košic. Vylezli jsme na hřeben Stromiša, ukázala se odbočka k vyhlídce, ale ne všem se tam chtělo, a tak jsme se roztrhli. Zase jsme zapadli do lesa, první skupině se však podařilo zakufrovat. Díky moderním technologiím to nakonec dobře dopadlo a sešli jsme se všichni v sedle Súľová. Tady značka křižuje silnici z Gemerské Polomy do Spišské Nové Vsi, je tu stůl s lavicemi a stylizovaná mapa Horného Gemeru, na které jsou vyznačeny chaty patřící Lesům Slovenské republiky, jež nabízejí k pronájmu. A některé jsou opravdu zajímavé!

Za sedlem začala cesta opět stoupat, potkali jsme osamělého vandrovníka, říkal, že jde proslulou "esenpéčku", neboli Cestu hrdinov SNP, včera prý "dal" 50 kilometrů. To nám v současnosti vystačí na tři dny! Těchto lidí si nesmírně vážím, protože bych to už "nedal". A to si to ti největší frajeři (a frajerky, samozřejmě) ještě protáhnou z Dukly po slovensko-polské hranici až na Kremenec, kam se kdysi nesmělo! Za chvíli jsme potkali dokonce cyklistu. Byl natěžko, kolo musel v náročném terénu vést. Čekala ho však místa, kde se to kolo nedá ani vést. Koneckonců na to přijde sám…

Les a jakýkoliv porost najednou skončil a my jsme se opět dostali do oblasti úplně vymýcené těžbou, jen cesta naštěstí zůstala. Putování zcela otevřenou a navíc bezútěšnou krajinou v poledním slunci nebylo nic příjemného. Následovalo sedlo Pod Hoľou (1 210 m n. m.) a za ním se objevil jakýsi zázračně zachráněný zbyteček lesa se vzrostlými stromy, travičkou pod nimi a všeobjímajícím stínem. Neuvěřitelné…

Ta chvíli jsme byli ale zase v polomech a těžbě, které se střídaly s kousky jakž takž normálního lesa. Ty však byly zrádné a většinou bylo lepší je obejít vykácenou pustinou. Probíjeli jsme se tou divočinou, jak se dalo, a už nám ani nepřišlo, nakolik je to namáhavé a časově náročné. Při jednom odpočinku jsem dostal zprávu z domu, že se stalo cosi nedobrého, bylo třeba se urychleně vrátit a vandr pro mě tímto skončil. Chatu Zenderling už neuvidím…

Ono se řekne - vrátit se - ale jak? V dané situaci se jevilo nejschůdnější dojít na chatu Volovec, přespat a ráno se dostat přes obec Čučma do Rožňavy a odtud do Čech. A to jsme na chatu Volovec původně vůbec nechtěli! Převážně lesem jsme došli na rozcestí Sedlo Volovec (1 155 m n. m.), červenou TZ změnili na žlutou a pokračovali k chatě. Velmi rychle jsme byli zpět v krajině po těžbě, kde mezi zbylými pokácenými stromy a klestím vedla jen taková pěšinka. Jako z jiného světa se najednou objevil pomalu rezivějící bagr, zapomenutý uprostřed porostu, aniž by bylo znát, kudy se sem vlastně dostal.

Chata Volovec (taky někdy zvaná Pod Skaliskom) nás přivítala čilým ruchem, který zajišťovala zejména parta čtyř mladých slovenských vandrovníků, se kterými jsme se setkali již včera u chaty pod Stromišom. Měli samozřejmě před námi náskok a už si užívali veškerého pohostinství chaty, jako je postel, pivo a guláš, ale taky hadice vody se sprchou. Kousek na loučce pod chatou se objevilo velké zánovní kryté posezení dokonce se zděným ohništěm a komínem, a tak jsme zůstali na noc u něho.

Chata pod Stromišom - chata Volovec 17,1 km, 5:10 h, stoupání 861 m, klesání 765 m

Středa

Ráno to pro mě bylo s tím odjezdem nejen smutné, ale i trochu komplikované. Naštěstí se mi podařilo již včera přemluvit "chatára", aby mě - byť to neměl v plánu - zavezl do Rožňavy terénním autem, kterým se sem sám dostává a zajišťuje také zásobování. Tímto mu ještě jednou ze srdce děkuji.

Po cestě jsem vzpomenul jiného "chatára", kterého jsme tu zastihli v roce 2007, a dočkal jsem se bouřlivé odezvy. Chata patří turistickému klubu z Rožňavy a tento člověk ji prý spravoval způsobem, který se ostatním členům klubu nelíbil, a tak ho spravování zbavili, což se neobešlo bez excesů. Slováci mají přece jen divočejší náturu, ale nebudu to rozebírat, je to jejich soukromá věc. Hlavně, že chata funguje.

Epilog

Moji kamarádi samozřejmě pokračovali dál, vylezli po zelené TZ na Skalisko a napojili se znovu na páteřní červenou TZ vedoucí do Košic. Na nocleh skončili u chaty Pipitka, kde narazili na človíčka, který tu přebývá kromě zimy na stálo, chatu pomalu opravuje a při tom se věnuje fotografování okolní přírody. Kolem chaty Zenderling šli další den, má novou střechu, půda je sice už zamčená, ale u chaty je postavený přístřešek s krbem, takže si svoji pohostinnost přece jen zachovala. Tak snad příště…

Nakonec jedna poznámka. Myslím, že zelenou TZ ze Stolice minimálně na sedlo Olochova jama, ne-li až někam za Kilhov, je možné v klidu zrušit a z map vymazat. Ona totiž fyzicky neexistuje a popírá tak vůbec smysl našeho systému značení, který je mimochodem svým rozsahem a propracovaností světovým unikátem, v tom smyslu, že by měl umožnit běžnému turistovi pohyb a orientaci v terénu.

Jen taková ukázka: Podle mobilní navigace mapy.cz stojíte na turistické značce, velký modrý bod z GPS, který udává vaši polohu, tato značka rozděluje přesně na poloviny a… Nikde nic, značky, stromy, cesta, prostě nic jen těžbou zničená krajina. Jak dlouho bude trvat, než si s tím příroda poradí? Nebo jí pomůžeme?

Celkem

Červená Skala - chata Volovec 52,6 km, 16:25 h, stoupání 2 801 m, klesání 2 619 m

• První část článku