Túra s cyklovozíkem přes Rýchory a Pomezní boudy

Volba cílové destinace padla na Krakonošovo panství a abychom se vyhnuli nejfrekventovanějším trasám, které nemáme obecně příliš v oblibě, zvolili jsme Rýchory. Při řešení detailů přemýšlíme nad tím, jak sbalit všechny nezbytnosti do krosny na nošení dětí, která moc úložného prostoru nenabízí. Sbalit potřeby dospělého člověka, dvouletého dítěte a psa do takového prostoru se zdá být nemožné.

Část věcí by bylo nutné uložit do kufru na kolečkách, ale ten není nejlepším zavazadlem do hor. Proto navrhuji, že vezmeme jeden dvoumístný cyklovozík, ve kterém děti pohodlně přepravíme a v případě nepřízně počasí budou i lépe chráněné. Zbývá mrknout na internetové mapy a dle fotek orientačně ověřit, zda je nějaká šance s tímto dopravním prostředkem cestu absolvovat. Zdá se, že to s případnými drobnými změnami trasy zvládneme.

Vyrážíme ve složení tři muži, dvě děti a jedna borderka. V pátek ráno před osmou vyjíždíme vlakem z Rosic nad Labem do Hradce, kde přestupujeme na autobus do Trutnova. Zde nás čeká ještě jeden přestup a okolo desáté přijíždíme na zastávku Babí - pevnost, tedy k výchozímu bodu naší trasy. Jedná se o parkoviště pod tvrzí Stachelberg.

Vydáváme se polní cestou vzhůru po červené, zatím všichni po svých. Po několika stech metrech už některé členy výpravy bolí malé nožičky a nezbývá než je naložit do připraveného vozítka. Pokračujeme po cestě bratří Čapků, užíváme si prvních výhledů do svěží jarní krajiny, kterým věnujeme více pozornosti než sledování cesty, což má za následek nechtěné opuštění trasy. To však celkem brzy zaregistrujeme a místy bažinatou loukou směřujeme na správnou cestu.

Aby se situace neopakovala a abychom zabavili posádku ve vozíku, vyhlašujeme hru v podobě hledání turistických značek. Postupně se otevírá výhled do krajiny s dominantou v podobě Královeckého Špičáku (881 m).

Po necelých dvou kilometrech přicházíme k pěchotnímu srubu T-S 82, v blízkosti kterého se nachází odpočívadlo a přístřešek. Vyhlašujeme pauzu na svačinu, zmožená posádka vozíku vyskakuje ven a zázračně ožívá.

Po krátké přestávce stoupáme stále po červené lesem k rozcestníku se žlutou. Cestu lemuje svěží borůvčí. Zde poprvé drobně upravujeme trasu a namísto červené využijeme právě žlutou, vedoucí nad Sněžnými Domky, kde jsou další pěkné výhledy. Cesta vede po vrstevnici a to nám po předchozím trvalém stoupání vrací naději, že ten ne zrovna lehký vozík dotlačíme až do cíle.

Scházíme (někteří sjíždí, případně po čtyřech sbíhají) nad Rýchorský kříž. Přes pastvinu již vidíme, mimo jiné, Sněžku. Dle plánu si zajdeme na Rýchorskou boudu, která poskytuje jednu z mála možností občerstvení na trase (jak se později ukázalo, tak dokonce jedinou). V okolí boudy se pasou koně, většinou za ohradníkem, ale jeden bílý poník se prochází přímo mezi stoly. Alespoň bylo nějaké zpestření pro nejmenší výletníky. Mezi borderkou a poníkem však přátelství nevzniklo. Chata nabízí polévku a nějaké hotovky.

Po obědě, pivku a džusech se vyběhané děti loučí s poníkem a naskakují zpět do vozíku. Navzdory složitým instrukcím jejich matek týkajících se toho, jak a kdy máme děti správně uspat (protože v jednom vozíku jistojistě nemohou společně usnout), jsou již na úrovni Rýchorského kříže všechny čtyři oči v dostavníku zavřené a celá posádka spokojeně podřimuje.

Výprava pokračuje okolo Mravenečníku (1 005 m) až na rozcestí Roh hranic. Pokračujeme dále po česko - polské hranici. Z jarní zeleně na nás vykukují čerstvě natřené hraniční kameny (červená už je zaschlá, ale bílá je ještě trochu měkká). Na hraničním přechodu Horní Albeřice / Niedamirów (mimochodem velmi malebné místo, které by si klidně mohlo střihnout roli přechodu ve Třech veteránech) volíme zelenou trasu. Ta nás po prvotním stoupání provede téměř po vrstevnici a nemusíme slézat dolů do Horních Albeřic.

Blížíme se k Lysečinské boudě, která měla být druhou občerstvovací stanicí na trase. Parta žíznivých turistů před chatou dává tušit, že to nedopadne. Na dveřích je pouze cedule - máme Wi-Fi. To je fajn, ale pivo - limo by byl vhodnější sortiment. Bohužel horní chata byla také zavřená. Později jsem hledal informace o provozu Lysečinské boudy na internetu. Zde bylo uvedeno, že má od minulého roku nové majitele, kteří mají v úmyslu boudě vrátit život. Snad se to brzy podaří.

Porcelán, řečeno vodáckou terminologií, se pomalu probouzí a vydáváme se na rozcestí Cestník, kde máme sraz s dalšími členy výpravy - jeden dospělý se čtyřletou dcerou. Čekání dětem zpříjemňuje hřiště. Když se všichni proskotačí, vyrážíme, každý po svých stále po červené do Malé Úpy.

Vzhledem ke krátkým nohám některých členů výpravy se tempo chůze značně snížilo a poslední kilometry překonáváme o to pomaleji. Za Malou Úpou opět začnou bolet malé nožičky a mrňousové naskakují do vozu, který se počtem tří pasažérů dostává za teoretický limit svého určení.

Stoupání a tlačení po asfaltce k Rennerovým boudám dává zabrat. V kopci obdivujeme vůz místního SDH a procházíme po cyklostezce dále lesem, za kterým se otevírá výhled na Horní Malou Úpu i na cíl naší cesty.

Po necelých dvaceti kilometrech se k bolavým nožičkám malým postupně přidávají i ty velké a tak jsme rádi, když vcházíme do místního pivovaru, kde máme rezervované ubytování. Rozdělíme si pokoje a povlékneme si peřiny. Při rezervaci pokoje si na webu pivovaru můžete povléknutí postelí zaškrtnout, jako doplňkovou službu, píší tam, že horalové si povlékají sami - a to my jsme, proto nic nezaškrtáváme. Po těch kilometrech chůze a tlačení vozíku se však domníváme, že příště bychom si tuto službu za příjemných 40 Kč třeba i dopřáli.

Po zabydlení a umytí vyrážíme na zaslouženou večeři. Okolo deváté odvypráví jeden z otců Budulínka, zapneme chůvičku (ano, i tu jsme táhli na hrbu) a jdeme ještě chvíli posedět do restaurace na dobré pivo.

Ráno po snídani děti ještě otestují hotelovou hernu (s hračkami, ne s automaty) a za slunečného počasí vyrážíme dál. Dnešek již nemá žádný konkrétní cíl. V plánu je přiblížení se ke Sněžce a úprava programu dle aktuální situace. Začínáme na Žluté cestě, která nás zavedla až na Jelenku, kde jsme si dali nějaké občerstvení a chtěli jsme pokračovat dál po zeleném Traversu až k Růžové hoře.

V případě vhodných podmínek byl plán vyjet z prostřední stanice lanovkou na Sněžku, pak zpátky dolů a navečer odjet z Pece domů. To se bohužel hned za Jelenkou ukázalo jako nereálné, neboť zelená trasa byla ještě dost zapadaná sněhem, leželo tam i větší množství stromů, navíc horní část lanovky byla kvůli silnému větru mimo provoz. Od Jelenky jsme se tak vypravili zpět na Pomezní boudy, tentokrát po červené. Caparti si cestou ještě pohráli a odpoledne jsme vyrazili autobusem k domovu.

• trasa 1. dne na turistické mapě
• trasa 2. dne na turistické mapě