Jordánovou cestou na Lomnický štít a zajištěná Orlí stezka

Krásná vysokohorská cesta a nejhezčí zajištěná stezka ve Vysokých Tatrách

Kvůli nově napadanému sněhu v Alpách, který mohl zakrýt trhliny v ledovci nakonec kluci změnili plán na podzimní výlet. Opět padla volba, jako vloni, na Vysoké Tatry, kde bylo stabilnější počasí. Chtěli jsme vystoupit na Lomnický štít (2 634 m n. m.) tzv. Jordánovou cestou.

Jednoho zářijového odpoledne jsme zaparkovali auta na parkovišti ve Starém Smokovci, sbalili pár nezbytných věcí mj. i pivo a burčák a vydali se jen tak "na lehko" na Téryho chatu (2 015 m n. m.), kde jsme měli v plánu přespat. Kousek za Hrebienokem (1 285 m n. m.) nás zastihla tma. Cedule ukazovala 2 hodiny a 50 minut do dnešního cíle, ale my jsme si dobu chůze zkrátili rychlejším tempem.

Za měsíčního svitu jsme došli Malou Studenou dolinou k chatě, kde jsme po předešlé domluvě přespali na matracích na zemi. Dlouho jsem se nevyspal tak dobře, možná proto, že chatař zavelel večerku na můj vkus dost brzo. Ráno jsme vyskočili a venku se nasnídali. Přitom jsme se kochali nádherou okolních štítů.

Malý Pyšný štít, Pyšný štít a Posledná veža, tam vedly naše následují kroky. Od Spišských ples vystoupáme kuloárem do sedla Malá Laštovičia štrbina až na hřeben, který nás dovede do našeho cíle na Lomnický štít. Počasí nám přeje a my si užíváme nádherných výhledů. Po levé straně Belianské Tatry a po pravé Nízké Tatry.

Pokračujeme na Malý Pyšný štít, občas se dá jít jen po nohách, ale jsou i úseky, které překonáváme opatrně po čtyřech. Skála je zvětralá a chyty jsou volné, to je asi jediné nebezpečí, které vás kromě změny počasí může na Jordánce potkat.

Překonáme Pyšný štít s nadmořskou výškou 2 621 m a zase opatrně klesáme do Jordánovy štrbiny, kde oblézáme Poslednou vežu. Tady už to je trochu příkřejší a míst, kde by se dalo spadnout až dolů přibývá. Nejtěžší úseky jsou zajištěny řetězy a kramlemi, kterých já na rozdíl od kluků s povděkem používám.

Vylezeme poslední stěnu a objevíme se na hřebínku vedoucímu až k vrcholu. Tam přelezeme zábradlí a ze železné plošiny přímo na vrcholu u stanice lanovky si dáme zasloužené pivko. Odpočíváme, jíme a kocháme se.

Potom slézáme k Lomnickému sedlu a dále až ke Skalnatému plesu, tam se vydáváme po červené k Razcestie při Zamkovskeho chatě, kde se napojujeme na naší včerejší cestu. Procházíme kolem Obrovského vodopádu, který konečně vidíme za světla, pokračujeme přes Hrebienok až na parkoviště do Starého Smokovce.

Našlapáno máme asi 30 km. A bylo to super! Ještě navečer se přesouváme poblíž nástupového místa na další den. Vaříme, popíjíme a bilancujeme. Únava o sobě dává znát a tak postupně zhasínáme jako svíčky.

Orlí stezka

Ráno zjišťuji, že se skoro nemůžu hýbat, nejhůře jsou na tom kolena, která nemohu ani ohnout. Raději se ani neptám kluků, jak jsou na tom oni, ale řekl bych, že lépe. Tedy aspoň se tak tvářili. Přejíždíme od bratrů Slováků do Polska na parkoviště hluboko pod Orlí stezkou. Tam naše první kroky směřují k Mořskému oku, kde mnoho turistů končí svůj denní trek.

My ho teprve začínáme, jsme tam o hodinu dříve, než píšou na rozcestníku dole. Tomu říkám rozcvička, ranní bolesti jsou pryč. Od Mořského oka vedou dvě stezky. Modrá kratší a žlutá delší. Hod korunou rozhodl o delší žluté stezce. Stoupáme úzkou pěšinou, po cestě vidíme různá malá i velká plesa a potkáváme i pár svišťů.

Když dojdeme k rozcestí na Szpiglasovém sedle, naskytne se nám nádherný výhled do údolí na krásná majestátní plesa (Polsky stawy) Černé a Velké. A samozřejmě také vidíme co nás ještě čeká, celou Orlí stezku máme jako na dlani jen překonat tu dálku k nástupu.

Po krátkém odpočinku slézáme do údolí a ztrácíme těžce vybojované výškové metry. Jdeme stále po žluté, dole mezi plesy se napojíme na modrou značku. V údolí jsou turisté, kteří si ráno vyšli na výlet ze Zakopaného a nebo přespali na místní chatě u Prostředního plesa. My nabíráme vodu z potoka a opět začínáme stoupat. Kolem Zadního plesa míříme k nástupovému místu a tím je Zawrat. Už teď máme v nohách asi 18 km horským terénem a to nejtěžší nás teprve čeká.

Nasazujeme helmy a vydáváme se po červené značce. Na nástup už je docela pozdě, předbíháme několik turistů a vydáváme se na Malý Kozí vrch (2 228 m n. m.), stezkou jdeme pořád nahoru a dolů, kilometry se tu nabírají velmi pomalu. Exponované úseky jsou odjištěny lany nebo žebříky z kramlí. Občas se zasekneme ve frontě, ale není to tak hrozné.

Pokračujeme dál Zmrzlé sedlo a Kozí přelez až na Kozí vrch (2 291 m n. m.), nejvyšší bod celé Orlí stezky. Dáme pivko a foto a pokračujeme dál, honí nás mraky, které by byly na hřebeni nebezpečné.

Ze stezky vede několik únikových cest a turisté jich zřejmě využívají, protože s postupem času turistů ubývá. Následuje Bučinová strážnica (2 242 m n. m.), Zadní, Prostřední a Krajní Granát. Vše s výškou nad 2 200 m n. m. Jde se poměrně dobře, ale tlačí nás čas, rádi bychom sestoupili za světla.

Cesta před námi je ještě dlouhá, za každým vrcholkem si říkáme, že by mohl být sestup, ale to se ještě dlouho mýlíme. Stezka už je úplně bez turistů, stoupáme a klesáme, až se nakonec dostaneme na konec k rozcestí , které nás posílá po žluté značce dolů. Sedí tady polský turista, čeká na kolegu, který se nejspíš zdržel. Bohužel jsme minimálně hodinu nikoho nepotkali, tak snad zvolil nějakou ze sestupových tras dříve.

Teď už jenom rychle klesáme dolů k Velkému plesu. Když dorazíme, je tma. Oblékáme se a dáváme něco k snědku, dokonce se na nás přišlo podívat i liščí mládě. Hlavně nepotkat medvěda, říkáme si. Čeká nás nekonečný sestup do civilizace až k autu. Za svitu čelovek jsme došli k autu kolem desáté večer. Naše cesta trvala skoro 14 hodin, aplikace ukazovala 36 km. Den po Lomničáku slušný výkon. Skvělá parta kamarádů a hory, to je záruka nevšedních zážitků.