Túra na Králický Sněžník, nejvyšší horu v 3. nejvyšším pohoří Česka

3. nejvyšší pohoří ČR křížem krážem z české i polské strany

Třetí nejvyšší pohoří v České republice se nazývá Králický Sněžník, přičemž nejvyšší vrchol nese stejné jméno. Masiv leží v Jesenické oblasti na pomezí Čech, Moravy a Kladska, část území spadá do Polska. Při našem treku proto zavítáme i do sousedního státu.

Slunečné chladné říjnové ráno nás zastihuje na louce kousek od rozcestníku Pasínky, kde jsme ve stanu přečkali noc; vydáváme se do terénu. Hned od začátku stoupáme; zprvu se ubíráme po asfaltové vojenské silnici, již zbudovala československá armáda při stavbě pohraničních opevnění v roce 1938. Kvůli Mnichovské dohodě však celý úsek nedokončila.

Zpevněnou vozovku opouštíme na rozcestí Pod Srubem. O slovo se hlásí přírodní terén. Pokračujeme po hlinité pěšině, jež stoupá sevřeným údolím podél Prudkého potoka, postupně míjíme kaskády. Voda prudce hučí a valí se po kamenech, pěkné. Jen nám trochu vrtá hlavou, proč cedule upozorňovala na náročný úsek, když není nijak zle; vysvětlení se dopátráme záhy. Část cesty rozjezdili cyklisté, kteří v těchto končinách nemají co pohledávat, a tak se brodíme bahnem. Nemáme pro ně v tu chvíli příliš slušných slov.

Po jisté době opouštíme Prudký potok a stoupáme na kopec Sušina (1 321 m), od nějž se nabízí první výhledy na nejvyšší vrchol pohoří Králický Sněžník; též zde začíná Národní přírodní rezervace Králický Sněžník. Současně se setkáváme s prvními turisty tohoto dne; jak zjistíme zakrátko, bude jich podstatně víc, než jsme předpokládali. Příčina je jasná. Navázali jsme na modrou turistickou značku, jež vede od monstrózní stavby "Stezka v oblacích". Vypadá to, jako by se tady místo včel rojili lidé.

Ještě víc turistů přibude za rozcestím u Stříbrnického sedla, kde narazíme na hraniční patníky. Pokračujeme ve špalíru a krátkou zastávku činíme u sošky slona, již do hor neumístil žádný šílený zoolog. Jedná se o vzpomínku na chatu strženou v roce 1971, svého času se v ní scházeli členové spolku Jescher. Ti měli ve svém znaku chobotnatce, a tak je napadlo umístit svůj symbol právě tady. Učinili tak léta Páně 1932.

Příliš se nezdržíme ani u pramene Moravy, přicházíme na Kralický Sněžník (1 423 m). Nejvyšší bod hory tvoří kupa kamení, jež představuje pozůstatek rozhledny zbořené v roce 1973. Z protáhlé vrcholové plošiny se nabízí výhled do všech stran. Pozorovat můžeme dříve spatřené Jeseníky či Rychlebské hory, o slovo se hlásí i Orlické hory a vzdálenější Krkonoše. Počkat, není tamhle náhodou i Hejšovina alias Szczeliniec Wielki čili Góry Stołowe?

Protože člověka nenasytí pouhé estetično, scházíme na polské území (chráněná oblast Śnieżnicki Park Krajobrazowy), kde hodláme pojíst v chatě Hala pod Śnieżnikiem. Od roku 1809 zde stávala salaš, v níž chovali dobytek, změnu využití má na svědomí majitelka panství princezna Marianna Oranžská. Nechala původní objekt přebudovat na horskou chatu, jež začala sloužit veřejnosti v roce 1871; jedná se o nejstarší zařízení tohoto typu v Kladsku.

Bohužel se ukáže, že plán je jedna věc a skutečnost druhá, nepochodíme. U podniku se nachází tolik lidí, že by nejedna manifestace zbledla nad počtem shromážděných účastníků závistí. Proniknout dovnitř představuje čirý zázrak. Poláci i Češi berou občerstvení útokem, proto měníme plán.

Rozděláváme vlastní zásoby a posilňujeme se, zvažujeme, kterým směrem vyrazíme. Cesta se dělí a my chceme v Polsku učinit menší kolečko. Nakonec volíme sestup do obce Międzygórdze, neboť věříme, že v sídle objevíme nějakou hospodu.

Scházíme z vrcholových partií a ocitáme se v obci, o níž pochází první zmínka z roku 1560. Obývali ji tehdy dřevaři, k nimž se později přidali i hutníci, kteří těžili železnou rudu. Zdánlivě ospalou díru změnila v rušné středisko v roce 1840 princezna Marianna Oranžská, jež panství koupila. Nechala pro turisty postavit penziony v alpském či skandinávském duchu, k nimž brzy přibyly lázeňské domy, které měl pod palcem doktor Jänisch; sanatorium (dnes Dom Wycieczkowy Gigant) patří k největším stavbám tohoto druhu v Polsku. Za pozornost stojí i dřevěný kostel svatého Josefa z roku 1740 a zděný evangelický kostel z roku 1911.

Asi nejnavštěvovanější místo v obci představuje vodopád Wilczki, k němuž vedou udržované chodníčky. Přírodní útvar dosahuje výše dvaceti metrů, kdysi se ho rozhodli uměle navýšit. V 19. století ho zvedli o šest metrů, nástavbu smetla v roce 1997 nelítostná povodeň.

K naší spokojenosti dojde i na restauraci. K večeři si dáváme tradiční polskou polévku żurek a pirohy, neschází pivo. Středisko opouštíme k večeru, stoupáme zpět do výšin. Z luk nad obcí se naposledy pokocháme okolím, načež se nadobro setmí. Naštěstí existují čelovky, a tak můžeme pokračovat v chůzi.

Jelikož nám připadá, že není nijak pozdě (není divu, neboť na konci října se stmívá setsakramentsky brzo), dojdeme až ke kopci Czarna Góra. Nejradši bychom rozhodili nocleh někde na vrcholu, leč silně fouká a tak zůstáváme nakonec skryti v lese.

Na horu vyrážíme ráno. Tam se dostaví jisté zklamání. Dřevěná rozhledna je ohrazena a uzavřena; cedule varuje, že stavba hrozí zřícením. Natažené pletivo je v jednom místě sice zmáčknuté a dalo by se hravě přelézt, nemíníme však zbytečně riskovat. O výhledy ani tak nepřijdeme, pár slušných míst nacházíme. Krajina vypadá po ránu kouzelně, opětovně se ukazuje i vzdálená Sněžka.

Stáčíme zpět k hranicím a z vyhlídky Zmijowiec hledíme k Rychlebským horám. Zase přicházíme k chatě Hala pod Śnieżnikiem. Tentokrát, jelikož je poměrně brzy (mazaně se stále řídíme výhodnějším letním časem, přestože se v noci změnil na zimní), dostáváme se pohodlně dovnitř. To by bylo, abychom si nedopřáli bigos. K tomu, byť nad tím srdce mnoha našinců asi ustrne hrůzou, poroučíme si pivo grżane se zázvorem, jejž podávají horké. Kvůli studenému větru nám přišlo něco na zahřátí velmi vhod. Navíc je nápoje celý půllitr.

Po příjemné zastávce na chatě stoupáme na Mały Śnieżnik (Malý Sněžník - 1 338 m), postupujeme po hranicích. U vrcholu Puchacz (po našem Hleďsebe - 1 190 m) se otevírají nádherné výhledy převážně k jihu. Další významnou kótu představuje Klepáč, jemuž více sluší polský název Trójmorski Wierch (1 144 metry). Nachází se zde totiž rozvodí tří různých moří. Z východních svahů stéká voda do řeky Moravy, jež se vlévá do Dunaje, který pokračuje do Černého moře. Na jižním temeni pramení Lipkovský potok, jenž se přes Tichou Orlici noří do Labe, které pádí do Severního moře. Na závěr se hlásí o slovo západní svahy. Ty svádí vodu do Kladské Nisy, jejíž tok napájí Odru a ta spěchá do Baltického moře.

Pro nás je důležité, že na kopci stojí pár let dřevěná rozhledna, z níž se nabízí skvělý výhled; otázkou je, jak dlouho stavba vydrží. Při výstupu nahoru nelze přehlédnout, že některé schody provrtali červotoči, asi zde mají eldorádo. Kdo ví, zda o věž někdo pečuje. Snad objekt časem neuzavřou.

Scházíme do sedla a opouštíme hraniční patníky, nadobro se vracíme na naše území. Dočasně se odchylujeme od turistické značky a přes Jelení vrch se dostáváme na nádherné louky, z nichž nás vyděsí pohled k areálu "Stezka v oblacích". Po silnici se valí do Dolní Moravy neskutečně aut, vypadají, jako by se vzájemně pronásledovaly. Jelikož mají na parkovišti asi přeplněno, odklání vozidla na obrovitou louku. V oněch končinách bychom nyní nechtěli pobývat ani za zlaté prase.

Náš další úsek je mnohem klidnější. Po vyhlídkových lukách, kde nepotkáme živou duši, scházíme nejprve do Prostřední Lipky. Z ní pokračujeme na Králíky. Míjíme bunkr U Cihelny a vojenské muzeum, vzápětí nás pohlcuje město, na jehož místě se v roce 1357 nacházely doly. Samotné sídlo je doloženo k roku 1568. Zaskakujeme na večeři a se setměním stoupáme po strmé křížové cestě ke klášternímu areálu s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, jejž postavili v letech 1696-1710. K bráně přicházíme téměř za tmy.

Protože areál už zavřeli a nemíníme se účastnit halloweenových radovánek pro děti - co kdybychom se báli strašidel víc než caparti? - dáváme místu rychle sbohem a stoupáme na návrší Val (789 m), kde vylézáme na telekomunikační věž, jež slouží i jako rozhledna. Kvůli tmě se velkými výhledy bohužel nepokocháme. Za zmínku stojí jen osvícený klášter a silnice, jež se táhne z Dolní Moravy. Jak se lidé houfně vrací z hor, svítí na vozovce nesčetně jedoucích aut, vozidla seřazená v řadě za sebou připomínají obrovitou pableskující stonožku. Naštěstí "zvíře" neleze naším směrem a nehodlá nás sežrat.

Den pozvolna končí, a tak míříme k blízkému lesu, přechod pohoří Králický Sněžník je nadobro za námi. Proto, ačkoliv čundr dokončíme následující den, uzavírám své povídání o nádherných končinách, které navzdory "šílené" Stezce v oblacích stojí za návštěvu.