3denní trek z Boubína na Kleť, horský přechod v Jihočeském kraji

Projekt 13/5 - Jihočeský kraj

Atraktivní kraj, kde je toho tolik k poznání. Celý rok by na to nestačil. Lipenská přehrada, Orlická přehrada, rybník Rožmberk, hraniční kámen Čechy - Morava, zámek Červená Lhota, Schwarzenberský plavební kanál, Kamenný most v Písku, kopec Trojstoličník, zámek Hluboká, Samsonova kašna v Budějovicích, klášter Zlatá Koruna, Holašovické Stonehece, přírodní rezervace Písečný přesyp u Vlkova, přírodní park Vyšebrodsko, Duhový most Bechyně, Chýnovská jeskyně, hrad Zvíkov, Blanský les, žulový balvan Ďáblova prdel, pramen Vltavy, rezervace Boubínský prales, hrad Landštejn, Pěčnovské kamenné spirály, nedá se všechno vyjmenovat, jenom ještě připomenu kouzelnou Českou Kanadu a úzkorozchodné železnice, které vedou z Jindřichového Hradce na sever i na jih právě do té České Kanady.

Při prohlídce mapy Jihočeského kraje mě upoutal Boubín i Kleť. A co je tak spojit, když prostor, který je mezi nimi projdu. Je začátek měsíce srpna a já měl před pár dny narozeniny, tak si tento přechod nadělím k sedmdesátým čtvrtým narozeninám. Ještě před pár lety jsem vždy 28.7. jezdil do Tater a vyšel na některý z tatranských kopců. Taky jako narozeninový dárek. Ale Kovid mi vnuknul myšlenku projít všechny kraje v ČR.

Cesta vlakem z jihovýchodní Moravy do Kubovy Hutě na Šumavě trvala deset hodin. Ze Strakonic jede soukromý dopravce a "fíra" mě vzal dopředu na stanoviště, tak jsem si nafotil pár fotek. Popovídali jsme si o trati, jak to klouže, když napadne listí, jak je to složité v zimním provozu, kde ujela trať i o nejvyšším bodu tratě, který je několik desítek metrů před stanicí a je asi o dva metry výš, než staniční budova (dopravna) Kubova Huť a ta je ve výšce 995 m. A tím je nejvýše položeným nádražím v ČR.

Vlaky mezi Vimperkem a Volary tu jezdily už v roce 1889. Tady vystupuji a"fíra" počkal až si udělám fotku s vlakem i nádražím. Na rozloučenou pískl na klakson a odfrčel do lesa. Než si dám batoh na záda, tak si ještě prohlížím "šopu", která je ze všech stran ozdobená vším co k dráze patří. Od cedulek, přes výhybku, návěstidlo, zarážky, zlomenou závoru a cedulku ze soupravy vlaku Kraľovany - Oravský Podzámok.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Je po patnácté hodině, když začínám stoupat po asfaltové cestě k vrcholu Boubína. Proti sestupují početné skupiny výletníků, což zrovna nemusím. Doma jsem si vypsal z internetu celou trasu (nemám mapu) tak si i pamatuji, že po jednom km odbočím vpravo na lesní cestu, která mě dovede na Srní vrch (1 285 m) a na Johnův kámen. Ten je dva km pod Boubínem.

Je to trojhranný kámen už bez vrchní části. Určoval hranici tří bývalých revírů, kde je na každé straně vysekané jméno revíru. A pojmenování kámen dostal podle lesmistra Josef John, který přispěl k založení Boubínské pralesní rezervace. Byla vyhlášena v roce 1858 a kámen je ve výšce 1 296 m.

Za půl hodinky stojím pod dřevěnou rozhlednou na vrchu Boubín (1 362 m). Ten je pátou nejvyšší horou na české straně Šumavy a třetí nejvyšší v Jihočeském kraji. A rozhledna? Ta byla postavena v roce 2004 a je nejvýše postavenou dřevěnou rozhlednou v ČR. Má výšku 21 metrů, nahoře je otevřená vyhlídková plošina a když je dobrá viditelnost, tak se dohlédne až do Alp. Vstup nahoru je přes turniket za padesát Kč. A výhledy parádní i cíl mého putování s pomocí dalekohledu jednoho chlapíka, co je nahoře, jsme určili.

Dlouho se nezdržím a v sestupu si to peláším na místo pod Bobíkem (1 207 m). Nahoru vede krátká půlkilometrová odbočka. Místy neznatelná stezka, rozbitá od lení techniky. Procházím kolem skalek a už jsem rozhodnutý, že se vrátím, když znovu hledám směr a nacházím značku na stromě. Pokračuji a přede mnou je najednou zarostlý vrchol Bobíku (1 266 m). Je skoro osm večer, tak kam bych se hnal dál. Rozhoduji se tu přespat. Kdysi tu stávala dřevěná čtyřpatrová triangulační věž. Musel být odsud dobrý výhled.

Na vrcholu je opracovaný kmen ve tvaru býčích rohů s vrcholovou knihou i teploměrem, který ukazuje 13 °C. Na tu výšku teplo. Někdo tu vyrobil i malý dřevěný stolek. Kolem borůvčí i s modrými plody, tak zajídám zdravě nezdravou studenou večeři. A fotím západ.

Do spacáku zalézám ještě za šera. Fantastická noc plná hvězd. Mnohokrát za noc otevírám oči a pozoruji tu krásu. I Velký vůz, jak se točí kolem Polárky. O půl šesté už fotím vycházející slunko a o půl sedmé opouštím vrchol, kde jsem strávil hvězdnatou noc. Po půl hodině potkávám velký přístřešek, kde by se vyspalo na zemi (dřevěná podlaha) několik lidí.

Na Meindlově pile opouštím les a mířím do Volar. Na obzoru je pás šumavských hraničních hor, táhnoucích se po celém horizontu. Je dokonalé azuro a dlouhé stíny ranního slunce mě provází až do Volar, kam přicházím o půl deváté. V obchodě dokupuji pití a pídím se po mapě. Protože mě čeká přechod vojenského újezdu Boletice, tak bych to chtěl projít s mapou.

To se mi daří v informačním centru. Ještě trochu zmatků kolem značek, abych chytil ten správný směr a Volary opouštím po zelené značce východním směrem. A těším se do lesa do stínu. Srpnové slunce má sílu a prohřívá mě. Část polní cesty kopíruje trať, po které jsem jel a končí rovinky.

Stoupám na první kopec na zelené značce Větrný (1 051 m). Z vrcholu jenom částečné rozhledy na jihozápad a západ. Zelená se spojuje se žlutou a po dvou stech metrech ji opouští a prochází místem podobajícímu se slovenským horám. Horské louky, smrky pokosená tráva a znovu do lesa. Místo se jmenuje Čtyři domy. Když se pozorně dívám, tak je vidět posbírané kamení, nahromaděné v řadách. V minulosti už podle názvu tu stávaly usedlosti a hospodařilo se tu.

V tomto nepřehledném terénu nenacházím značku. Přichází čas prostudovat koupenou mapu. Musím se vracet a v úzkém hustém průseku nacházím správný směr a s ním i několik opravdu nepřehlédnutelných tabulí se zákazem vstupu Vojenský újezd Boletice. Vstoupit se smí pouze o sobotách a nedělích. Dnes je ale úterý. Odvážným patří svět a volovi otépka sena. Jdu dál. Určitě mě nezastřelí a když bude nejhůř, tak mě jenom vyvezou někam mimo toto území.

Na dalším úseku putování, toho k vidění moc není. Asfaltová cesta v lese končí v místě Arnoštov (828 m). Je to malá osada na řece Blanici, kde se do ní vlévá Puchéřský potok. Tady zelená končí a začínám na modré. Na jejím začátku je budova vojenských lesů. Nějaký mladík v monterkách opravuje stroj, tak jsem poprosil o doplnění vody.

Dává mi celou dvojku perlivé s upozorněním, že dál nesmím. Je to civil a tak mi radí, když mě chytnou, že jsem se ztratil. Je mi to k zasmání abych použil takovou výmluvu. A dodává, že právě mají cvičení a můžu potkat "pomalovaných v obličeji". Překračuji přes lávku již zmíněnou Blanici a pohlcuje mě les. Na několik hodin.

Ničím svoje nohy v kopcích nahoru i dolů na asfaltu, kde není na co se podívat. Kolem jenom stromy a všechno bez výhledu. Utrpení ještě pokračuje na silnici č. 165, po které po jednom kilometru přicházím do Markova, malinkaté vsi, kde v roce 2011 žili pouze čtyři obyvatelé.

Tuto vesnici opouštím po značce žluté. A znovu zákaz vstupu a nekonečné hodiny pochodu v Boletickém újezdě. Opouštím žlutou a jdu jenom podle mapy, která i nesouhlasí se skutečným místem (kvůli utajení?) O půl sedmé poprvé vidím vrchol vysilače na Kleti. Konečně jsem na zelené značce.

Po chvíli opouštím vojáky a jdu na místo, které se jmenuje Březovík a Nová Hospoda, přestože tu žádná není. Za poslední chalupou si na poli, za balíkem sena, chystám spaní. Je tři čtvrtě na osm, v nohách třináct hodin pochodu. Nezajímá mě ani západ Slunce, ani hvězdy, lezu do spacáku a spím, abych dal odpočinout tělu unaveného poutníka. Ráno odstranit španěláky slimáky co se na mě v noci usadili, pár fotek krásného rána a po šesté vyrážím znovu do kopce po neznačené cestě lesem, abych potkal značenou modrou. Ta vede po pevných cestách znovu bezvýhledovým lesem na místo se shodným jménem.

Nová Hospoda (742 m). Je tu jenom několik domů k rekreaci, žádná hospoda, zato parádní výhledy. Táhnu nohy po asfaltu a těším se na vrchol. Po dvou hodinách se objevují první skály, více cedulí, lidí. A vysílací věž 175 m vysoká. Po chvíli stojím na samém vrcholu Kleti (1 084 m). Je nejvyšší horou Blanského lesa, který je součástí Šumavského podhůří.

Na vrcholu stojí nejstarší kamenná rozhledna v ČR. Také se jí říká Josefova věž. A je tu roubená horská chata s restaurací (Terezina chata) a davy lidí. Nahoru vede lanovka. O půl dvanácté fotím vrcholovou fotku, něco na zub a pryč z toho mumraje dolů po červené. Něco přes pět set metrů v sestupu, kde potkávám na celé trase druhou vodu co se dá pít.

Před Zlatou Korunou mě znovu opustila značka, pomáhá až trocha hledání. Do železniční stanice jdu kus po kolejích. Na nádraží Zlatá Koruna dokončím 75 km pochodu. Trvalo mě to 48 hodin včetně dvou přespání venku. Dnes bych zvolil jinou i delší trasu a vynechal ten vojenský újezd Boletice. Ve vlaku jsem si dal půl kila Poličanu, který jsem přetáhl přes celé ty kopce.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie