Hřebenovka Hrubého Jeseníku, trek hřebenem až na Králický Sněžník

Projekt č. 13/4 - Olomoucký kraj

Olomoucký kraj je v našem povědomí prezentován spíše jako rovinatá a úrodná Haná. Ono to tak vypadalo, když se za oknem vlaku, který mě veze do Šumperka, míhala pokosená i nepokosená pole, zbarvené do okru. S dcerou Markétou se potkávám ve vestibulu šumperského nádraží. Autobusem se přesouváme do Vernířovic.

Po jedenácté již šlapeme po Hrázové cestě, kterou doprovází žlutá značka. Kolem památné lípy, kterou ale nenacházíme. Žlutá značka opouští cestu v místě Kosáře a v mírném stoupání pokračuje do lesa. Postupně utichá i hukot potoka Merta, který cestu doprovází. Jsme jako v chrámu. Naprosté ticho, kde nevadí ani naše kroky a odfukování pod těžkými batohy. Mám tyto chvíle moc rád.

Překračujeme cestu, která nás dohonila a vystoupala v serpentinách vlevo od nás. Vcházíme do přírodní rezervace Břidličná a tím se taky mění charakter stezky. Přiostřilo se. Jde to víc do kopce. První zastávku si dáme na Čertově stěně, kde je malá odbočka na vyhlídku, kam se jdeme pokochat pohledy do hloubky.

Nahoru na hřeben (Jelení studánka) spadla z čela pěkná porce potu, ale otevřely se pohledy na kopce. Kolem je borůvčí vysoké po kolena a místy modro od té borůvkové dobroty. Markéta mě zásobuje, přeci jenom ty ženské prstíky jsou hbitější. O půl druhé jsme u vytékajícího pramínku studené vody Jelení studánky. A tím jsme i na hlavním hřebeni Hrubého Jeseníku. Za námi, směrem k jihu, je ještě jedna "třináctistovka". Hora Pecný (1 334 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Batohy jdou do kosovky a jenom s foťákem jdeme po hřebenu asi dva km na skalnatý vrchol Pecného. Parádní vyhlídková hora. I na Praděd dohlédneme. K Jelení studánce podcházíme Břidličnou horu (1 358 m), je škoda, že tam není žádná odbočka. U studánky krátkou pauzu, je tu malá budova (útulek?), kde by se dalo i přespat a čisto. Uvnitř jsou na stěnách čmáranice červenou barvou v azbuce i česky. FUJ ruce, která to počmárala.

Holý hřeben vede přes Jelení hřbet (1 367 m), mírně podchází Velký Máj (1 384 m) a přes Kamzičník (1 420 m) nás přivedl na Vysokou holi (1 464 m). Tento úsek horské stezky je v Jeseníkách považován za nejkrásnější. Což potvrzuji. Vysoká hole je druhou nejvyšší horou Hrubého Jeseníku a tím i Moravy. Nebylo tomu tak vždy, když v minulosti byla považována za nejvyšší právě Vysoká hole. Z plochého vrcholu je i parádní kruhový rozhled i na Praděd, který je odsud vzdušnou čarou pouze dva a půl km.

Z hory vybíhá i několik rozsoch. Jedna z nich se jmenuje SUŤ a na sobě nese kamenné moře, dlouhý skalní útvar s délkou 1 600 m. Na JV svahu je Velká kotlina, kde pramení řeka Moravice, kotel je tu skoro bez lesní vegetace a ze zimního sněhu jsou tu jeho zásoby až do letních měsíců. A Velký kotel co se rostlinných druhů týká patří k nejbohatším lokalitám v ČR i Střední Evropy.

Hora má i svou historii. Po jejím vrcholu probíhala historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem a prý i historická stezka spojující Šumpersko s Bruntálskem. Dominantní je trojboký, již časem oprýskaný pískovcový kámen z roku 1681, který připomíná hranici tří historických panství - bruntálského, janovického a losinského.

Na severním ostrohu vykukují ze svahu Petrovy kameny, za dob čarodějnických procesů byly považovány za místo, kde se údajné čarodějnice scházely s nečistými silami. Stojí zde dřevěná bouda, jako svědek na působení armád. Za Prusko - rakouské války (1866) tu rakouští dělostřelci marně čekali na Prušáky. V letech 1919 - 1922 tady československá armáda prováděla dělostřelecká cvičení. Na jižním svahu je několik set kráterů po vojenských hrátkách.

I druhá světová válka se tu podepsala, kdy nacistická Luftwafe budovala polní letiště. I další příběh je spojen s letadlem. 27.února 1950 zde havarovalo letadlo ČSA letící na trase Ostrava - Praha. Při havárii bylo letadlo totálně zničeno, přesto z jednatřiceti lidí na palubě nehodu nepřežilo "jen" pět pasažérů. I přes nepříznivé povětrnostní podmínky se členům tehdejší HS a za pomoci výsadkářů, kteří měli výcvik na Ovčárně, podařilo trosky letadla vyhledat a všem cestujícím co přežili, poskytnout první pomoc a přesunout je na Ovčárnu. No uznejte, že na jeden plochý kopec toho bylo opravdu dost.

Ještě jeden pohled z vrcholu stojí za zmínku, ale i za podívání. Na SV se přes hrozivé bouřkové mraky osvítila stříbrná tenká stružka vody , která je přímo na kopci. Vodní nádrž Dlouhé stráně. Ještě jsme chtěli na Petrovy kameny, ale je tu uzávěra, tak míříme po páté hodině na Ovčárnu a po asfaltové cestě směrem k Pradědu, kde už na jeho úpatí po devatenácté hodině za hustým nízkým smrkem stavíme stan.

Ráno v sedm už je sbaleno a s Markétou polehku jdeme na Praděd (1 491 m). To uvádí mapa, na vrcholové cedulce je 1492 m. Nahoře je kosa a pofukuje. Vrcholu vysílače, který má 162 m, moc do mraků nechybí. Za dobrých podmínek je vidět: Králický Sněžník, Orlické hory, Krkonoše i Beskydy. A co stavby na jeho vrcholu? V roce 1903 vzniká mohutná stavba z kamenných kvádrů vysoká 32 m. Připomíná středověkou strážní věž. Jméno dostala podle vládnoucího panovnického rodu Habsburk, Habsburgwarte. Ale ani slovíčko BURG nepomohlo. Drsné horské podmínky, vítr a mráz postupně nahlodávaly krásnou kamennou stavbu. Stavební dělníci promeškali možnost ji opravit doslova o jeden den. Když přijeli v roce 1959 na vrchol Pradědu, našli už jen hromadu kamení.

Při sestupu pozorujeme, že je obnoven chov skotu a koní na západním svahu Pradědu. A nejsou to jediní čtyřnozí tvorové co pozorujeme. Vlevo ve svahu nás pozorují tři laně (holky od jelena). To pro ty co neví co jsou laně. A povedly se i dvě fotky, než laně vzaly do "zaječích".

Bereme schované batohy a po Jesenické lyžařské magistrále jdeme na Švýcárnu. I v ranní hodinu je tu celkem provoz. Kolaři i pěšáci. My o půl deváté stojíme před Švýcárnou. Pozdní snídaně a z tabulí se dozvídám, že jak dostalo místo jméno? V roce 1802 Lichtenštejnové kupují velkolosinské panství Pánů z Žerotína a s novým pánem přichází do hor nové zkušenosti. Přináší je v roce 1829 z dalekých alpských luk švýcarský pastýř Johann Aegerter.

Nová pastevecká salaš nad Česnekovým dolem byla po Johanově domovině pojmenována Švýcárnou. Velmi brzy ji začali vyhledávat i turisté. Dominantu tvoří zvonice s kamennou podezdívkou, ve které jsou osazené pamětní desky na lidi co měli k horám vztah a ty si je vzaly. Jedním z nich byl i rodák ze Slovácka Martin Minařík. I jemu patří moje tichá vzpomínka. Ale horský klid na Švýcárně nehledejte. Je to velmi frekventované místo.

Vychutnali jsme si úseky kolem Velkého Jezerníku (1 307 m) a až po Malý Jezerník je to krásná krajinná pasáž, místy i s výhledy. Vlastně až nad Červenohorské sedlo vede horský chodník lesnatou částí, kde je les "zdravý". Čím blíže sedlu, tím více lidí a postupně sílí i hluk projíždějících aut. Obejít to nejde, tak na chvilku do civilizační reality. Půl hodina na polévku a znovu do ticha.

Moc kroků jsme neušli a batohy znovu dolů u kostelíka, který je postavený u skály ve stráni. Na vchodových dveřích je nápis "Těm co se domů nevrátili" a pán, který seče okolí kostelíku přerostlou trávu nám oznámil, že o víkendu tu bude svatba. Pozvaní nejsme, proto vzhůru do kopce k Bílému sloupu (1 227 m). A proč Bílý sloup? Jedno z prvních značení horských tras tvořily obdélníkové tabulky rozdělené úhlopříčkou na dva trojúhelníky, jejichž vrcholy ukazovaly směr. Později byly nahrazeny novými značkami ve tvaru kosočtverců. Jednotné značení turistických cest, které máme dnes, vzniklo až po roce 1945. Původní turistické značení v Jeseníkách bylo na rozdíl od toho dnešního umístěno na bílých sloupech. Na rozcestí, kde stojíme, přetrval bíle natřený sloup nejdéle a proto se pro místo vžil název "bílý sloup".

K Vřesové studánce je to kilometr a i ten je nádherně "vyhlídkový". Vlevo je pod námi hlubina a na samém okraji srázu dominují torza starých smrků, pod nimi hluboké údolí a dálky s křivkami kopců. V dáli na horizontu jsou vidět vrcholové skály na Keprníku. I tady šlape v obou směrech dost lidí. Že by to bylo kvůli zázračné vodě ve Vřesové studánce?

Ta se dočkala velké slávy, kdy od června do října, nejvíc ale v den Svaté Máří Magdalény (připadal na 22. července), stoupaly pod Červenou horu zástupy poutníků. Údajně jich tu bývalo až přes 1 500. Ve víře v uzdravení přišli uctít posvátné místo a zázračnou vodou poléčit své neduhy. Zázračnou studánku začátkem 18. století objevil lesník Franz Niewall. I já si dávám pár doušků ve víře v uzdravení bolavých kolen.

Rozmočená stezka nás přivedla do Sedla pod Vřesovkou (1 205 m). Vítá nás informační tabule, že máme tu čest, nacházet se na nejstarším chráněném území na Moravě. Jak se takové území najde? Bylo to v září 1903, když se pan vrchní lesní rada Julius Wiehl vydal spolu s dalšími lesními mistry, inženýry a přírodovědci "pátrat po pralese". Jejich úkolem bylo zjistit, kdeže se nachází nejvzácnější příroda na knížecím panství.

Nacházeli "horské bažiny s rašelinnou flórou, jako člověk vysoké kapradí, navštívili horské hole na Keprníku i horu Šeráku," kde na chatě přenocovali. "…a po snídani při sklence vína byl jednoduše, ale povznešeně prales pokřtěn a má se na počest jeho šlechetného majitele povždy jmenovat Prales knížete Johanna Liechtensteina."

Ale!!! Jaká shoda. V Bílých Karpatech pod vrcholem Velké Javoriny (970 m) je na ceduli napsané: Javorinský prales je nejstarším chráněným územím na Moravě. Ochranné pásmo vyhlásili Liechtenstejnové na začátku dvacátého století. Tak si vyberte.

Okolní krajina je tu fakt kouzelná i kolem Trojmezí (1 316 m) jsou vrchovištní rašeliniště, kde svítí bílými chomáčky suchopýr pochvatý. Z Trojmezí to jde na čtvrtý nejvyšší kopec Hrubého Jeseníku trochu do kopce. Je to Keprník (1 423 m). Z vrcholové skály parádní výhledy až na Praděd. A po červené dolu na odbočku k Šeráku. Červená nás povede až do Ramzové. Úmorný sestup po "štětované cestě" kudy vozíval s koňským povozem vozka proviant na Jiřího chatu. Na koňské vyhlídce je poznamenáno, že se tu vozka pravidelně zastavil a kochal se výhledem na okolní hory.

Je to k pousmání. To už měl za sebou kus krkolomné cesty a byl rád, že si trochu poseděl, aby si odpočinul. Na výhledy neměl ani pomyšlení a už se viděl na chtě, aby si dal zasloužené pivko. Od vyhlídky je cesta štětovaná ještě jeden km, kdy se zlepšila pro normální skoro pohodlnou chůzi a pokračuje až do Ostružné. Červená se stáčí doprava v místě Nad Dobrou vodou a pramen, nad kterým stojí kamenná kaple, je po tři sta metrech.

Nabíráme "Dobrou vodu" a v rámci unavených nohou šlapeme do Ramzové. Čeká nás tam příjemné překvapení v podobě malého srubového domku, který postavily Lesy České republiky s nápisem Turistický přístřešek (je vpravo při cestě u penzionu Neubauer). Tři lavice široké na karimatku, stůl a ručně vysekané kamenné umyvadlo a dva kohoutky, ze kterých opravdu teče voda. Nad kohoutky kovová cedulka s vysvětlením, že na Ramzovském sedle (760 m) je rozvodí do Černého a Baltského moře. A můžete si vybrat ze kterého kohoutku pustíte do kterého moře vodu. Samo, že je to šprým. Ale jenom s těmi kohoutky Jinak je to pravda.

Šestá hodina ráno nás zastihla při balení a o půl sedmé překračujeme koleje tratě, která vede z Hanušovic do Jeseníku a je považována za trať horskou a přirovnána k rakouskému Semmeringu. A stanice Ramzová je nejvýše položenou, kde zastavují rychlíky (760 m). Vlaky překonávaly Ramzovské sedlo už v roce 1888. Železnice vystoupá na dvaceti km o 360 m a na dalších jedenácti km v klesání o 250 m.

Ale zpět na úzkou asfaltovou cestu, která nás vede ve stoupání úzkým údolím kolem penzionů, které po pár stech metrech končí, ale asfalt stále stoupá do kopce a i ten končí před Císařskou loveckou boudou (1 013 m). Je zde také turistická útulna, kterou vybudovaly LČR, ale už není domyšlen její úklid, bouda by si to zasloužila.

Před Paprskem se zdravíme s partou trampů. Už v letech a jdou na těžko. I to mě potěšilo, že "staří chlapi" si jdou protáhnout otylá těla do kopců. Na Paprsku kolaři, pěšáci, ale jenom tak jednodenní. Na chvilku odlehčíme ramenům a dolů na Medvědí boudu (885 m), kde se dozvídám, že stále patří Vysokohorským sportům Brno. Sloužívala pro soustředění horolezců, když jsme bývali mladí. Ale za druhé světové války tu byl německý zajatecký tábor.

Po kilometru dobíráme vodu z Alojsového pramene a šlapeme do kopce na hřeben na zelenou značku, kterou doprovází červeno bílé hraniční patníky až do Kladského sedla. Nemáme sebou "vaření", proto uvítáme bufet, kde se nabízí houbová polévka a borůvkové knedlíky.

Po čtrnácté hodině jdeme po zelené vstříc Králickému Sněžníku. Stezka vede lesními úseky, bez výhledů, zato po borůvkových plantážích. S Markétou jsme se rozhodli, že půjdeme tak daleko, až kde se dá postavit stan a to bylo místo, kde zelenou křižuje žlutá značka do Polska a jmenuje se Glebok Jama. Batohy schováme za vývrat, bereme doklady, pití a já foťák a hurá nahoru a hodně do kopce.

Stromy se postupně zmenšují. Až na pár jedinců co odolávají zimním nečasům. A začínají výhledy do dálek i kvůli tomu nás ty hory baví. Potkáváme se s červenou značkou, ale držíme se nahoru té zelené i když vede přes mokřady, kde je vyšlapaných stezek několik, aby se vyhnuly tomu blátu.

O půl páté dělám první vrcholovou fotku. Na vrcholu Králického Sněžníku (1 424 m) kromě výhledů není co obdivovat. Poláci tu staví železné monstrum (budoucí rozhledna). Proti stavbě bojují čeští nadšenci pro zachování čistého vrcholu. Sestupujeme po červené k prameni řeky Moravy, který je ve výšce 1380 m. Abych byl upřímný, tak na Králičák jsem vystoupil právě za pramenem Moravy.

Ten pramen je pravděpodobně schovaný za kamennou zdí, ze které vytéká z trubky malý čúrek vody. Ta přetéká přes cestu co vede z vrcholu a mizí ve vysoké trávě hned za hranou prudkého svahu, někde v hlubině. Pochybuji, že ten nepatrný potůček doteče až dolů do doliny. Ta voda se musí vsáknout do svahu po padesáti metrech.

Posedíme s Markétou na studených kamenech, trochu pofilozofujeme o jejím toku i o Moravě jako zemi, dáme pár doušků chladivé a dobré vody. Napouštím půl litru do láhve, abych rozšířil sbírku vody a doma ji přidal k láhvi co mám z Aljašky z Yukonu. Polehku se to šlape z kopce. Kolena o tom ani neví. Kousek pod Adéliným pramenem odbočíme vlevo na žlutou a to už staví stany parta mladých. Batohy jsou za vývratem a stavíme stan za hraničníkem v Polsku.

Po půl osmé ráno už šlapeme kolem Kapličky (897 m) /lesní kaple Panny Marie z roku 1887/ a to už končí hvozdy Králického Sněžníku a modrá značka nás vede do Starého Města pod Sněžníkem. Je slunečno a ty výhledy na okolní kopce, později i na ten, pod kterým pramení Morava. Staré Město pod Sněžníkem nás přivítalo s opravenou nádražní budovou. Jeseníky splnily očekávání. I když byla místa, kde se pohybovalo dost lidí, tak byly i úseky naprostého "bezlidí" a horského klidu.

Trasa má něco málo přes 70 km - nahoru to bylo 2 941 m a dolů 2 950 m.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie