Víkendový trek aneb Zámecký vrch, Rolandův kámen a Karlova Studánka

Pohodová víkendovka na pomezí Zlatohorské vrchoviny a Hrubého Jeseníku

Túru na pomezí Zlatohorské vrchoviny a Hrubého Jeseníku jsme naplánovali úplnou náhodou. To když díky jedné prázdninové dopravní zácpě jsme tak nějak mimochodem zabrousili do oblasti Suché Rudné nedaleko Andělské Hory. Ta krajina nám natolik učarovala, že jsme zde museli vyrazit alespoň na dvoudenní putování.

Původně jsme měli jít ve čtyřech, resp. sedmi. Má maličkost s dcerou Míšou, známí z Opavy a staří známí plyšáci - služebně nejstarší Zajda s Žirafkou a Vydrýsek. Vyrazit jsme sice v sedmi vyrazili, avšak opavská skupina se již prvního dne odpojuje a vrací domů. Škoda. Netuší, o jaké krásy tímto rozhodnutím přicházejí.

Parkujeme v Andělské Hoře u autobusové zastávky. Protože vyrážíme docela pozdě, děcka cosi povídají o hladu a žízní. No tak startovní polévka, kofola a pivo nás v blízké restauraci "U Supa" neminou. Pak, zatím nalehko, zamíříme ke zdejšímu rybníčku. A k balíkům sena, které se ukazují býti nejlepší šplhací atrakcí. Rybník u Anenské Hory je asi oblíbeným piknikovým místem. Po obvodu malebného rybníka, ke kterému vede naučný chodník, je několik ohnišť.

Anenský vrch a Anenská myslivna

Vracíme se k autu pro batohy a konečně vyrážíme na dvoudenní okruh z (a do) Anenské Hory. Po cestě pod vrchem Halda (754 m) a kolem ohrady s pasoucími se koňmi míjíme, za výhledů k Pradědu a Vysoké holi s Velkým kotlem, studánku Pod Lipami. Krajina se již začíná pomalu převlékat do podzimních barev, ostré světlo s poměrně dlouhým stíny tento podzimní dojem jen umocňuje. Počasí je fantastické, obloha téměř bez mráčku.

Z rozcestí Alej k Anenskému vrchu (775 m) procházíme krásnou lipovou alejí s vtroušeně rostoucími jasany a javory, která byla v roce 2008 vyhlášena za památnou. Nejstarší ze stromů mají hodně přes 200 let a obvod kmene přes čtyři metry. Pravděpodobně byly vysazeny v době, kdy byl dokončen zděný poutní kostel sv. Anny (r. 1770). Ten nahradil starší dřevěnou kapli, která byla vysvěcena v roce 1696.

Bílá fasáda a červená střecha poutního kostela pod Anenským vrchem (Annaberg, 861 m) v odpoledním slunci doslova září. Opravenou stavbu bohužel obklopují stromy, takže se mi nedaří udělat celkový snímek. No nic, nemůžeme mít vyfoceno úplně vše. Z rozcestí Anenský vrch (830 m) pokračujeme širokou lesní cestou k Anenské myslivně, před kterou jsou opět louky s balíky sena. Další zdržení… To ale nevadí, dnes máme času dost. Čeká nás jen nějakých 13 km.

Vrbno pod Pradědem a Zámecká hora

Od rozcestí Anenská myslivna (825 m) pod vrchem Kopřivník (838 m) již ale pokračujeme sami. Opavská skupina se vrací domů… Krátce se zastavujeme u Půlmílového kříže, cestou se kocháme dalšími výhledy k Pradědu (1 492 m), nejvyšší hoře Hrubého Jeseníku, a již je tady pomníček na Poštovní cestě, která v minulosti sloužila k přesunu vojenských oddílů a ještě v 19. století jako cesta poštovní.

Zpevněná cesta nás svižným sešupem přivádí na rozcestí Pod Šindelnou (754 m) a dále na louky nad Vrbnem pod Pradědem, ze kterých se otevírají hezké výhledy na město a okolní kopce. Míjíme Mirkův pramen s mírně kyselou vodou a protože máme stále dobrý čas, zastavujeme se, opět, v hospodě. Jmenuje se Andělka a mají tady skvělou domácí bezinkovou limonádu, která velice chutná i našim plyšákům…

Pozorujeme cvrkot v Skiareálu Vrbno pod Pradědem. Ne že by tady již nasněžilo, ale protože jsou tady biketrailové trasy a hlavně bobová dráha, je tu docela živo. Až jsme rádi, že můžeme pokračovat do města (530 m) a přes město po Jesenické ulici (u kruháče si zazvoníme na na zvon pro štěstí) k našemu dnešnímu cíli - Zámecké hoře (854 m). Překračujeme hranici CHKO Jeseníky a po místním značení přes rozcestí Pod Zámeckou horou (584 m) se vydáváme tím nejstrmějším prďákem na kopec.

Cestou vzhůru se otevírají výhledy na Vrbno, chodník vede ale trochu jinudy, než při mé minulé návštěvě. Skalky s řetězy tak míjíme a již stojíme na vršku, kde v minulosti stával hrad Fürstenwalde. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1348. Svého majestátu si však dlouho neužil, neboť pobořen byl již ve druhé polovině 15. století. Dnes z něj zbylo jen nepatrné torzo. Zbytky zdí a příkopy s cisternou. Místo něj je tady ale vyhlídková věž, kterou dnes využijeme k bivaku.

Je docela chladno. Jsme tady sami, západ Slunce je fantastický. Míša se ale zavrtává do spacáku, je opravdu docela čerstvo. A že prý jsem divný, protože mi není zima. No je mně tak akorát. Asi jsem si na chlad pravidelným pobytem v horách zvykl…

Již za tmy přichází dvojice turistů, kteří měli s noclehem tohoto dne stejný nápad jako my. Míša již chrní a přicházet je neslyší, takže je ráno překvapena, kdopak že nám to tady v boudě přibyl… Noc byla chladná a jasná. Měsíc v úplňku, který byl nejmenším úplňkem tohoto roku, svítil jako divý. Div není světla jako při opravdu krásném západu Slunce.

Sedlová bouda a Rolandův kámen

Ráno je obloha opět jako vymetená. Pofukuje ale hodně čerstvý větřík, takže se mi dosti dlouho nedaří Michalku dostat z vyhřátého spacáku. Nakonec se to ale povede, takže po půl osmé můžeme vyrazit na další cestu. Dnes máme před sebou přes dvacet kilometrů, tedy o poznání více, než včera.

Sestupujeme do sedla Zámecká hora (788 m) a pak po zpevněné cestě za občasných výhledů východním směrem podcházíme vrchy Plošina (1 015 m) a Žárový vrch (1 094 m). Mohli jsme jít sice po hřebeni přes zmíněné vršky, ale protože jsme tady byli ani ne před dvěma měsíci a dnes nás ještě čeká hodně kilometrů, spokojíme se s traverzem.

U Sedlové boudy (950 m) jsme si chtěli dát snídani. Je tady ale plno aut, bordel na stolech a z chaty se již trousí nějaké postavičky. A navíc posezení je ještě ve stínu. Posunujeme se tedy o kousek dále a snídáme až na hezké prosluněné mýtině s kládami. Pak se po lyžařské trase pouštíme jižním směrem. V lese se objevuje hodně skalek, některé z nich dosahují docela impozantních rozměrů a výšek. V jednom místě to odhaduji na 20 metrů. Nemáme ale času nazbyt, obhlídka zdejších skalek s krásnými solitérními břízami by zabrala určitě další hodinu.

Kolem velkého posedu sestoupíme ke zpevněné cestě, po které se vydáváme vlevo. Našim dalším cílem je totiž blízký Rolandův kámen. Nádherné skalisko a impozantní vyhlídka, kam vedou dřevěné a do skal vytesané schůdky opatřené dřevěným zábradlím. První schody tady byly vybudovány již někdy v roce 1833.

Na samotném vršku Rolandova kamene (Him und Wieder Stein), ze kterého se otevírají fantastické výhledy, je velký kříž se schránkou pro vrcholovou knihu. Michalka samozřejmě dělá zápis do knihy, že jsme tady také byli. I s plyšáky, kteří si hezky hoví v závětří a na sluníčku. Na skalisku je také řada lezeckých cest, dobře jsou vidět zacementované nýty.

Karlova Studánka

Když jsme si do sytosti užili výhledů na Jeseníky, kterým opět kraluje Praděd, a na Zlatohorskou vrchovinu i Nízký Jeseník, dáváme se na další cestu. Našim dalším cílem je Karlova Studánka (německy Bad Karlsbrunn), známé a oblíbené klimatické lázně. Prvně je písemně tato malá horská osada zmiňována roku 1554 a zdejší minerální pramen s léčebnými účinky roku 1778.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po místním značení a pak následně po lyžařské sjezdovce se dostáváme na okraj lázní s nádhernými a opravenými lázeňskými domy a dalšímu budovami. K těm nejhezčím bezesporu patří Lázeňský dům Libuše, Slezský dům, Hubert, komplex Letní lázně, Vila Vlasta a řada dalších. Všude čisto, Karlova Studánka na návštěvníky opravdu působí příjemným dojmem.

Jako první zavítáme do dřevěného pavilonu minerálního pramene Petr, jehož voda je cítit po sirovodíku. Chtěli jsme po čase opět trochu koštnout, ale bohužel jsme trefili na srocení hamounů. Ti si minerálku hamounili do "petek" po desítkách litrů do kabelí připomínající lodní kufr, takže by nemělo cenu čekat. Za nimi byli ještě další hamounci, takže lidé, kteří si chtěli nabrat jen trochu k pití a stáli frontu až ven, museli dlouho čekat. Povětšinou ale odcházeli jako my.

Třeba by obec mohla tyto hromadné odběry omezit na noční hodiny. Tak jako je to u řady jiných pramenů v řadě jiných lázní. A ke spokojeností lázeňských hostů… Ano, je to omezení. Ale jen pro malou skupinu neohleduplných lidí, jejichž hodnotový žebříček je trochu více než je zdrávo, posunut do směru "nejdřív jsem já, pak zase já, a pak teprve ti ostatní".

Suchá Rudná a louky s úžasnými výhledy

V příjemné cukrárně kupuji Michalce zmrzku. Zaslouží si ji, šlape jí to dobře. Měla sice malou krizovku cestou k Sedlové boudě, ale po snídani se to zlepšilo a na Rolandově kameni to již bylo O.K. Navíc nás ještě dnes čeká hodně kilometrů. Pak si ještě jednou projdeme malebné uličky, omrkneme další stavení a přes houpačky (další zastávka) se vydáváme na rozcestí Hvězda (860 m). Parkoviště je plné, na Ovčárně a na Pradědu musí být hotové procesí návštěvníků.

Naše kroky však míří opačným směrem. Nejprve po červené značce podél cesty na rozcestí U Školky (880 m) a dále po cestě a následně po lyžařské trase směr Suchá Rudná. Na rozcestí Peryho okruhy (745 m), kde je dokonce instalován teploměr (ukazuje +18 °C), nás však zaujmou krásné louky s balíky sena. Tam odsud se určitě musí otevírat parádní výhledy! Opět mírně upravujeme trasu a mažeme na ony šťavnaté louky.

Posezení na balících a na sluníčku je příjemné, ale musíme dále. Ani nyní nescházíme do Suché Rudné, ve které jsem chtěl navštívit dřevěnou kapličku Nejsvětější trojice z roku 1796, která původně stála v Karlově Studánce. Tu si necháváme na příště, louky s výhledy lákají více. Opět do vršku, na krásnou terénní vlnu posetou balíky sena. Ty v odpoledním sluníčku vrhají poměrně dlouhé stíny a celá ta úžasné scenérie působí neobyčejně malebným dojmem. Je to takové třešnička na dortu v závěru našeho dvoudenního putování.

Docházíme až na kótu Za Šestkou (758 m), ze které přehlédneme nejen část Hrubého Jeseníku s Pradědem a Vysokou holí, ale i velkou část Zlatohorské vrchoviny i Nízkého Jeseníku, kterému vévodí tzv. bruntálské sopky - Velký Roudný, Malý Roudný, Venušina sopka i Uhlířský vrch. Opravdu fantastické místo a úžasné výhledy. A nápad na další dvoudenní túru. Sem se rozhodně vrátit musíme…

Stará Voda a Andělská Hora

Potkáváme dva srnečky, kteří se nás téměř nebojí. Čekají je nyní ale těžké časy. Brzy začnou hony a masové vybíjení lesní zvěře… Někteří dnešní "také"myslivci, kteří střílejí po všem, co se hýbe, a nějaká pravidla nerespektují ani omylem, jsou pro mne jen obyčejní, byť státem registrovaní, pytláci.

Nic ale nemám proti opravdovým myslivcům, kteří se o zvěř starají nejen skrze optikou zaměřovače na své flintě a kteří si nemyslí, že vše, co se v lese hýbe, musí sežrat oni. A že konkurenti, hlavně ti s drápy a zahnutým zobákem, musí z oblohy či ti s kožichem a ostrými zuby že musí do věčných lovišť… Lov přece jen patří k lidstvu odedávna.

Sestup se nám trochu protáhl. Chtěli jsme sestoupit přímo do osady Stará Voda, místní části obce Světlá Hora, avšak všude byly ploty a nebo neprostupné roští. Musíme tak trochu naokolo a hezky si projít téměř celou obec. Pak již kolem farmy U Stromovouse docházíme na okraj Suché Rudné (655 m) a táhlým stoupáním do obce Andělská Hora.

Michalka má další morální krizi. A bolí jí nohy. No však máme dnes za sebou již přes 20 km. Na těch loukách s parádními výhledy jsme pár kilometrů, oproti plánu, přidali. A prý, zda-li ji neodnesu… Ne, neodnesu. Již není žádný "mimuš". Je rozdíl nosit navíc 10 kg a nebo 35…

Ale nakonec to zvládá bravurně a dochází, kousek po čtvrt na pět, až do samotného cíle. Na 10 let má kondičku opravdu dobrou. Nemohu ji za odměnu neobjednat "U Supa" kuřecí řízek se "zdravými" hranolkami. Za ten výkon si je zaslouží. A řízek to byl opravdu pořádný. A hlavně vynikající. Prý se tak dobře již dlouho nenajedla… Možná že to byl i hlavní tahák k tomu, že se mnou chce vyrazit i na příští vandr…

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• Trasa túry na turistické mapě