Peaks of the Balkans, trek v Černé Hoře

Peaks of the Balkans (5), z Babino Polje do doliny Buni i Jezercës

Po vydatné snídani máme dnes (24. července 2016) v plánu návštěvu Hridskeho jezera (1 970 m n. m.). Celá oblast byla pro svoji nedotčenou přírodu, zahrnující mimo jiné původní lesy s několikasetletými borovicemi černými, chráněna již za dob Jugoslávie a dnes představuje něco na způsob I. zóny Národního parku Prokletije (IUCN kategorie I).

Vyrážíme nejprve po prašné cestě a mírně stoupáme rozlehlými, zatím především smrkovými lesy směrem na katun (shluk salaší) Bajrović. Počasí je dusné a my jsme rádi, že stoupání není příliš prudké. Zde vstupujeme do již zmíněné speciálně chráněné oblasti Rezervat prirode Hridsko jezero a ráz lesa se jako mávnutím kouzelného proutku mění. Najednou kolem sebe máme krajinu jako z pohádky. Prastaré borovice černé mají obrovské rozměry a my si pod nimi připadáme jako trpaslíci. Výšku některých stromů odhaduji na 50 m, jejich stáří pak bude kolem 500 let.

Čtěte také: Minulá část článku Peaks of the Balkans, okružní trek v Prokletije

Jdeme téměř po rovině, občas mírně klesáme, občas mírně stoupáme a protože nikde kolem není žádá výrazná horská dominanta (pouze jakoby nekonečné lesy), přemýšlíme, kde původem ledovcové jezero bude. Všude se povalují obrovské balvany a my, trpaslíci mezi obry, nedokážeme přehlédnout reliéf kolem, když najednou - po přelezení další z morén - stojíme na břehu jezera tak krásného, až se nám tají dech. Jsme zde sami.

Osobně nejsem velkým přítelem teorií o energii proudící někde ze země, ale pokud taková místa existují, Hridsko jezero k nim určitě patří. A nejedná se pouze o jezero samotné, ale o celé místo nekonečných, velkými balvany posetých pralesů s kouzelným jezerem uprostřed. Ne nadarmo se jezeru v albánštině říká Liqeni i Zanave, tedy "jezero víl". Podle pověsti ho vytvořili bohové pro víly, aby se měly kde koupat bez zvědavých pohledů lidí. A skutečně: Absence horských dominant v okolí dává člověku pocit naprostého odříznutí od běžného světa, který odsud není vidět (a z kterého také není vidět Hridsko jezero).

Po obědě z balíčků, které jsme dostali na cestu, stoupáme na nevýrazný hřeben nad jezerem a před námi je dlouhý sestup až do Plavu (necelých 1 100 výškových metrů). Počasí bohužel nevěstí nic dobrého, a proto se moc nezdržujeme a svižně pokračujeme. Neuplyne ani 30 minut a začíná poprchávat. Nasazujeme tedy pláštěnky a jdeme dál. Pohled zpět nám dává tušit, že jsme odešli právě včas - u jezera se za silné bouřky žení čerti, u nás naštěstí pouze chvilkami poprchává.

Jak scházíme níž, les stále častěji ustupuje loukám s kupkami sena tak typickými pro Balkán. Začíná být opět dusné vedro, a proto máme radost, když pod sebou vidíme Plav. Jestliže jsme se u Hridskeho jezera nacházeli v pohádce o vílách, pak se nyní najednou přenášíme do některého z příběhů Tisíce a jedné noci.

Pod námi se leskne hladina Plavského jezera, u kterého se nachází stejnojmenné městečko, za ním jsou hory částečně zahalené do bouřkových mraků a do toho všeho slyšíme hlas muezzina svolávajícího k večerní modlitbě, ke kterému se za chvilku přidává další hlubší. Všichni na chvilku zastavujeme a posloucháme pro střední Evropu tak nezvyklý kánon dvou muezzinů - oba svolávají věřící nezávisle na sobě, a přesto jakoby vytvářeli jeden celek, který navíc dokonale zapadá do až neskutečného obrazu před námi.

Plav je sice malé provinční městečko, po pustině předchozích dnů nám ale připadá jako pravá metropole. Ihned obsazujeme jednu ćevabdžinici a dáváme si pořádnou večeři. Také ještě bereme útokem místní obchod s potravinami a nakupujeme čerstvý proviant a nějaké pamlsky na večer. Ubytování nacházíme v místním kempu, který dokonce nabízí snídani, kterou si objednáváme.

Bouřka do Plavu nakonec nepřišla, noc byla suchá (nespadla ani rosa) a ráno je ve vzduchu cítit stejné napětí před bouřkou jako předchozí den večer. Snídáme tedy dlouze a přemýšlíme, zda má smysl vůbec vyrazit. Protože však nejsme ani po snídani moudřejší, jdeme do města, objednáváme si kávu a čekáme, jak se počasí vyvine.

Neuplyne ani 15 minut a spouští se přívalový déšť, jaký jsem ještě nezažil: Ulice se během chvilky proměňují v řeky a kanalizace nestíhá pojmout množství spadlé vody. Příval vody je natolik silný, že ve spěchu musíme opustit i zastřešený prostor před kavárnou a schovat se uvnitř. Zde také vzniká další plán: Zařadíme odpočinkový den, necháme se taxíkem dovézt k našemu autu ve Vusanje, přespíme v místním penzionu a zítra dokončíme poslední etapu našeho treku "na lehko" v opačném směru, tedy z Vusanje do Plavu, odkud se taxíkem opět vrátíme.

Sedíme ještě chvilku u dopolední kávy a poté se domlouváme s jedním místním, že nás za € 10 odveze. Než však stačíme dojet do Gusinje (asi ve 2/3 cesty), začne zářit slunce a my opět měníme plán: Necháme se vysadit a k penzionu ve Vusanje dojdeme pěšky. Cestou tak můžeme navštívit známé Alipašini izvori, které bychom jinak neviděli.

V Gusinje se nachází zajímavá stará mešita, jinak se ale jedná spíš o nevábné balkánské m ěsto s mnoha kýčovými stavbami nedávných let. Kýčové balustrády z betonu (a nebo snad z nějakého plastu?), věžičky a různé betonové (popř. umělohmotné) okrasné doplňky jsou očividně znakem lepšího společenského statutu. A když ne stavby, alespoň krajina kolem je skutečně tyrolská (a nebo švýcarská?).

Procházíme kolem centra národního parku a zvědavost nám nedá, abychom nenakoukli dovnitř. V nově postavené budově však nelze koupit ani pohledy, ani pořádné mapy a ani knihy o místní přírodě, popř. kultuře. Navíc se nám pracovník za pultem pokouší vysvětlit, že bychom každý měli zaplatit vstup do národního parku.

Ne, že bychom měli problém s několika eury, vadí nám ale princip, že by měl platit ten, který náhodou zavítá do návštěvnického centra, které navíc nemá co nabídnout. Tvrdíme tedy, že jdeme pouze do Vusanje (což je - jak si zatím skutečně myslíme - pravda), které leží ještě mimo národní park.

Alipašini izvori je 300 m² velká oblast, kde v několika vodních vanách vyvěrá množství malých, ale silných pramenů. Hladina se tak různě čeří a bublá a v některých místech to vypadá, jako by se voda v jezírku vařila. Já neodolávám a v křišťálově čisté vodě si zchlazuji nohy. V některých místech voda ze štěrku vyvěrá natolik silně, že cítím její proud na chodidlech a mezi prsty; masáž po mnoha dnech v pohorkách slastně vychutnávám a pouze těžce se zvedám k dalšímu pochodu.

Je horko a dusno, jinak je ale počasí nádherné a mně pomalu začíná v hlavě zrát nový plán. Ostatní chtějí zítra dojít poslední etapu Peaks of the Balkans, já bych ale den mohl využít k návštěvě údolí Buni i Jezercës, kterou jsem na začátku (viz první část článku) bohužel musel oželet. Jak to ale provést konkrétně? Chtěl bych mít v údolí dostatek času k jeho důkladnému prozkoumání a jednodenní výlet by tak nemusel stačit.

Teď ale září slunce, je teprve kolem čtvrté odpoledne a já bych mohl večer využít k nástupu. Chvíli diskutuji s ostatními a snažím se přemluvit Kalleho, aby se připojil. Pro zbytek výpravy je ale pocitově důležité, okružní trek skutečně dokončit a já jejich důvody chápu. Pro mě je však patrové, ledovcem vymodelované (a pro Dinárské pohoří zcela jedinečné) údolí zajímavější. Navíc by se v závěru údolí měl nacházet 400 m dlouhý aktivní ledovec, který patří k nejjižnějším v Evropě, a který bych chtěl vidět. Vím, že se do Prokletije hned tak znovu nepodívám (pokud vůbec kdy), a proto se - přestože by člověk v horách nikdy neměl chodit sám - rozhoduji pro individuální podnik.

Heinz mě veze ještě kousek za Vusanje autem, aby mně zkrátil nástup (přeci jenom je již podvečer a času není moc) a já pokračuji sám pustým údolím Rapojany. V Alpách jsem zvyklý chodit individuálně, zde se ale přeci jenom jedná o něco jiného. Nemám předpověď počasí, nemám kvalitní mapu a také se nemohu spolehnout na horskou službu. Navíc se budu vyskytovat v pusté a neobydlené centrální části pohoří, kde nejsou ani žádné salaše.

Svižně procházím krásným údolím a před Čemerikinovo jezerem odbočuji doleva a odděluji se od trasy, kterou jsme šli před víc než týdnem. Vozová cesta pokračuje až k Zastan kolibě, bývalé stanici pohraniční stráže (za dob Jugoslávie bývávalo na území bezprostředně při hranici s Albánií hraniční pásmo). Následuje poměrně výživné stoupání překrásným listnatým a později smíšeným pralesem.

Z mnoha popisů, které jsem na internetu před naší cestou četl vím, že v centrální části Prokletije může být problém s vodou, a proto nesu 6 l vody v ruksaku, který je tak po 10ti dnech pochodu ještě těžší než na začátku. V hustém lese již mám pocit, že se stmívá a já se těším, až se z něj dostanu ven.

Zadní část Rapojany a její boční údolí jsou známá pro hojný výskyt medvědů, a proto postupuji rychle, abych mohl postavit stan co nejvýš nad lesem a pokud možno dál od nejnižších jezer, která jsou pro zvířata přirozeným zdrojem vody. Také doufám, že mě nechytí pohraničníci, protože moje povolení pro přechod zelené hranice do Albánie je již propadlé.

Les se postupně stává řidším, buky ustupují borovicím černým a já konečně stojím na černohorsko-albánské hranici u vstupu do dalšího patra údolí. Již se šeří, na hranici lesa ale stanovat nehodlám, a tak pokračuji kolem tří nejnižších z Liqenet e Jezercës (souhrnný název pro všech 6 jezer v dolině). Kolem nevidím žádné zaoblené hole, a nebo náhorní mírně zvlněné planiny typické pro Balkán, nýbrž zcela impozantní velehorskou scenerii nápadně připomínající Julské Alpy.

Po levé straně míjím čtvrté jezero a stoupám na další terasu doliny (jedná se v pořadí o třetí patro; první bylo u Zastan koliby a druhé u spodních jezer). Fotím ještě pohled zpět a začínám se rozhlížet po vhodném místu pro stan. Nakonec se rozhoduji pro travnatý hřbet vysoko po levé straně nad pátým jezerem. Jedná se o krásné místo, z kterého lze přehlédnout kromě nejvyššího všechna Liqenet e Jezercës, přesto ale nemám dobrý pocit. Proč? Hrozí nějaké nebezpečí? Obloha je víceméně modrá, před medvědy bych zde měl být relativně v bezpečí (ruksak s jídlem samozřejmě uložím stranou) a navíc mám všechno potřebné vybavení s sebou. Pramení nedobrý pocit snad z odloučenosti?

Údolí je zcela pusté a s největší pravděpodobností jsem v něm sám. A nebo je to pouze divoká velehorská scenerie, která mě děsí? V Alpách ale večer žádné divné pocity nezažívám a již několikrát jsem se za tmy sám vracel z túry. A nebo je to něco jiného, co mně intuitivně nesedí? Měl bych se snad ještě s čelovkou vrátit? Při představě průchodu hustého pralesa v noci mě ale jímá hrůza, a proto nakonec velmi rychle vařím polévku (je již skoro noc), odnáším batoh asi 200 m daleko a zalézám do stanu.

Venku je jasná a zcela tmavá noc (Měsíc vyjde až později) a ani v dáli nikde není vidět světlo nějakého obydlí. Dívám se na mobil a ten neukazuje žádný signál. Všude je naprosté ticho a noc hrůzy (jak se ukáže již za chvilku) začíná…

• Dokončení článku