Pohoří Rila, přechod hřebene (hřebenovka)

Přechod rilského hřebene v Bulharsku

Rila je nejvyšší balkánské pohoří. Kromě toho je to také docela složitý horský systém, který se skládá ze čtyř podcelků - Východní, Střední, Jihozápadní a Severozápadní Rily. Každá z rilských částí se vyznačuje nějakou svou odlišností, která ji charakterizuje. Díky spletitému průběhu hřebenů je také nemožné najít jedinou logickou linii, která by vytyčovala přechod hlavního hřebene.

Nabízejí se dva logické směry, které se kříží ve Střední Rile - směr Východ - Západ vede od vrcholů ve skupině Belmeken ve východní Rile k Ribným jezerům (Střední Rila) a dále přes Kobilino braniště do Severozápdaní Rily. Severojižní směr vede z horského střediska Borovec přes Musalu (východní Rila) k Ribným jezerům a odtud dále na jih po hřebeni Jihozápadní Rily. Je samozřejmě možné tyto dva směry kombinovat.

Pro samostatné túrování po Rile je lepší jít trasu Borovec – Ribné jezera – Maljovica, pro pokračování v hřebenovce Pirinu je nejlepší projít celou severojižní trasu. My jsme si zvolili druhou variantu, tedy celkový severojižní přechod.

Borovec je nejživější středisko pod Rilou. Jeho popularita je dána hlavně skutečností, že leží pod nejvyšším vrcholem Bulharska a celého Balkánu - Musalou, a navíc do poloviny výstupu na ni vede z městečka lanovka. V zimě je tu hustě lyžařů. Kromě vyloženě masňáckých hotelů není problém najít ubytování v pensionech už od 5 až 6 euro. Bezproblémové je i stanování v lese hned za hotelovou výstavbou. V četných stáncích si můžete koupit pohlednice, mapy, zahraniční tisk, potraviny a funguje tu i pošta.

Z Borovce jsme vyrazili brzy ráno po červené značce vedoucí kolem potoka směrem na chatu (chižu) Musala. Asi po hodině chůze lesem je u mostku uděláno odpočinkové místo s lavičkami, kde můžete posnídat, pokud jste hned po ránu neměli chuť. Mírný výstup lesem je vcelku nudný a zcela bez výhledů. S rostoucí nadmořskou výškou se borový les mění ve smrkový, ten později (asi ve 2 000 metrech) přechází v kleč.

V závěru, kousek před chatou Musala, se údolí otevře, les ustoupí a vám se poprvé naskytne pohled na mohutnou špičku Musaly zcela v závěru údolí. Výstup k chatě trvá po červené značce asi 3,5 hodiny.

Podle zpráv jiných českých turistů nedoporučujeme odbočení ze značky na modrou k horní stanici lanovky Jastrabec. Nikdo tam nechodí, a proto se při výstupu prodírali dlouho vysokou a hustou klečí. Chata Musala je jen provizorní dřevěná bouda slepená z několika buněk. Původní krásná kamenná chata vyhořela a její torzo stojí na břehu sedmého musalenského jezera dodnes.

Poslední stavbou u chaty je betonové monstrum nedostavěného hotelu, kde se můžete ovšem skrýt před nepohodou, pakliže se vám nechce platit za nocleh v chatě 5 euro. Z laviček u chaty je pěkný výhled do severních kotlů Musaly a jejích sousedů – Malé Musaly (pův. Gorge Dimitrov), Aleka a Irečku. Na jedné úrovni jsou tu také tři ze sedmi musalenských jezer, u nichž se často pasou koně.

Další výstup vede po pravém, západním břehu posledního jezera, i když hodně lidí chodí také dále dolinou po levém břehu a pod Musalu vystupují až v závěru. Připraví se tak však o pochod kolem zbývajících jezer. Značka vystoupá na práh výše položené doliny s dalšími plesy a kroutí se mezi nimi. Okolní scenerie jsou velmi skalnaté, což je jev na celé Rile spíše výjimečný. U posledního jezera (Ledeno ezero) je malý bivak, ovšem je obhospodařovaný a za nocleh chtějí asi 3 euro.

Výtečné je, že zde po telefonické domluvě fungují i v zimě. Každopádně je lepší spát zde, než v nepříjemně působící chatě Musala. Výstup sem trvá asi hodinu, na vrcholek Musaly je to dalších 40 minut. Můžete si zvolit ze dvou výstupových cest - buď serpentinami ve svahu, nebo po skalnatém žebru, kudy vedou také dráty vedení a jistící lano. Zimní výstup vede výhradně po tomto žebru - kvůli lavinám.

Na skalnatém vrcholku Musaly jste ve výšce 2 925 m - nejvýše na celém Balkáně a můžete si plně vychutnat rozhled na celou Rilu, na jihu též na Pirin a na severu na Vitošu. Je tu meteorologická stanice, kde mají také místnost pro turisty a dále stanice přírodovědecké univerzity ze Sofie. Pokud vás neláká přechod pohoří, doporučuji hřebenovku na Malou Musalu a Ireček se sestupem k chatě - není tak obtížná jak se o ní říká.

Jak byly severní srázy dramatické a strmé, tak jsou ty jižní mírné a travnaté. Sestup do širokého sedla vede po pěkném chodníku a zpestřuje jej pouze výhled do závěru údolí Mariški cirkus, kde je krásný ledovcový kotel s jezírky uzavřen polokruhovou hradbou hor a na druhou stranu do údolí řeky Beli Iskar se stejnojmennou přehradou. Následující vrcholky Malak a Goljam Bliznak, Mariški Vrach a Ovčarec se překonávají po pěkné pěšině těsně pod kamenitým hřebenem. Hřbet je travnatý, jen západní svahy Ovčarce jsou strmé a skalnaté.

Za Ovčarcem vás čeká dlouhý sestup do sedla Džanka, které, ačkoliv má přes 2 200 m, je porostlé kosodřevinou. Sedlem prochází horská silnička, samozřejmě nemá asfalt, ale na kole se dá projet bezproblémově. Je to nekratší spojka mezi severními a jižními okraji Rily. Kousek pod Džankou stoují na břehu jezera Grnčar chata Boris Chadžisotirov.

Protože byl pan Chadžisotirov nějaký zasloužilý budovatel komunismu v Bulharsku, samozřejmě prostého původu, není jisté, zda se tak chata bude jmenovat i nadále. Na nových mapách se už chata jmenuje Grnčar. Na všech chatách je venku záchod a pramen vody, uvnitř je možné dát si k pití čaj nebo limo, k jídlu mají většinou jen několik málo druhů polévek a omelet.

Čaj bývá proměnlivé kvality, vždy je však vařen z místních bylin nebo sena. Když dávají do konvice čerstvé bylinky jen jednou denně - ráno, je večer čaj jenom obarvená voda nevalné chuti. Ačkoliv je Rila národním parkem nechali nás u jezera chataři zadarmo přenocovat ve stanu. Večer kolem našeho stanu prohnali pastevci stádo krav dolů do doliny.

Ráno nás čekal opětovný nástup na hřeben do sedla Džanka, ze kterého je pěkný pohled na celou Střední Rilu. Posledním výrazným vrcholem hřebene Východní Rily je Kovač, který tak trochu připomíná zub nebo slovenský Kriváň. Po jeho překonání následuje jen sled tří nevýrazných oblin, které tvoří spojovací hřbet mezi Východní a Střední Rilou.

Před skalnatým vrcholem Kanarata jsme se museli rozhodnout, jestli chceme sestupovat dolů k Ribným jezerům a chatě, nebo jestli využijeme modrou spojku, která nás udrží na hřebeni a ušetří sestup a následný výstup zpět na hřeben. Zvolili jsme druhou možnost.

Značka horu Kanarata podchází z jihu, ale my jsme po suti vystoupali na její vrchol. Naskytly se nám pěkné pohledy do kotle Ribných jezer, stejně jako na celou Rilu. Kanaratu bych zhodnotil jako jeden z nejlepších výhledových bodů v celém pohoří. Bylo dobře, že jsme nesestupovali k chatě, protože nevypadala vůbec hezky.

Opět bez značky jsme sešli na západní, nižší vrcholek Kanaraty, kde se modrá napojila na červenou, která opět převzala roli hřebenovky. Tady se hlavní hřeben lomí v pravém úhlu k jihu a následuje skupina strmých a skalnatých vrchů. Pokud byste chtěli od Ribných jezer přejít do Maljovické Rily, museli byste opustit hřeben a po svazích Střední Rily dojít do sedla Kobilino braniště.

Prvním vrcholem v jižním směru je Pavlev vrch. Ačkoliv na mapě, ani pohledu z hřebene nevypadá nijak impozantně, je jeho překonání asi tím nejakčnějším, co vás může potkat na jakékoliv turistické značce v Rile potkat. Asi dvousetmetrový úsek úzkého a strmého skalnatého hřebínku je zajištěn ocelovým lanem. Samozřejmě, že to není nic obtížného, ale v jinak velmi travnaté Rile je Pavlev vrch příjemným zpestřením túry.

Ze suťovitého sedla následuje strmý a namáhavý výstup na nejvyšší vrchol v této části hřebene - Černou poljanu, přes 2 700 metrů vysokou. Vede v sutinovo-travnatém svahu, odměnou je, jak jinak, krásný výhled 360° okolo. Další kopec, Pestri slap, není o nic méně prudký, jeho západní svah je navíc hodně skalnatý.

V celkově mírné a travnaté Střední Rile bych takovouto skupinu strmých a kamenitých vrcholů již nečekal. Z Pestrého slapu se sestupuje do hodně hlubokého sedla. Útěchou je, že už za následujícím kopcem je sedlo s chatou Makedonia. Táhlý hřbet Angelov vrchu na horizontu zdaleka nekončil.

Následoval pochod po několika nižších vrcholcích, než se začalo konečně klesat. Z Angelova vrchu byla naposledy vidět celá, ničím nezastíněná Rila. Na dalším pochodu nám už vždy notně zacláněl ve výhledu jeho široký svah. Zato byl čím dál lépe vidět na jihu hřeben Pirinu. Na travnatém svahu si asi každý trekař musí přát, aby byla zima a měl lyže. Tak by byl dlouhatánský sestup v moři trávy rychle překonán.

Na chatu Makedonia jsme dorazili až večer. Tady nebyli tak hodní, jako na Grnčaru. Za postavení stanu chtěli ani ne 2 euro za osobu. Uniknout placení nás však ani nenapadlo. Těmi 6 leva jsme alespoň podpořili turismus na Rile. Pokud by byli všichni turisti "vyčuraní", chaty by zakrátko zkrachovaly a až by byl někdo v nouzi, třeba kvůli počasí, neměl by se kde ukrýt. Jinak je chata Makedonia asi nejhezčí v celé Rile. Nocleh stojí asi 5 euro a čaj mají lepší než na Grnčaru (s medem).

Ráno jsme si pospali, protože jsme si mysleli, že závěrečná část hřebenovky, tentokráte po Jihozápadní Rile, bude již jen taková brnkačka na dojití. Chata Makedonia leží ve výšce 2 168 m a nejvyšší vrchol Jihozápadní Rily Ezernik má jen 2 485 m. Stoupání na hřeben bylo tedy ráno zanedbatelné. Až do odpoledne jsme překonávali jednu terénní vlnu na hřebeni za druhou. Jen ty nejvyšší vrcholky hned za chatou Makedonia měly na svých východních svazích náznaky ledovcové činnosti a malá plesa na dně dolin.

Voda na hřebeni není nikde k sehnání, prameny tu nejsou. Kolem třetí hodiny jsme dorazili na poslední holý vrchol Rily - Karatnik 2 176 m, odkud bylo již dobře vidět na Pirin a sedlo Predel, které odděluje dvě nejvyšší Bulharská pohoří. Tam jsme mířili také my a z vrchu se opravdu zdálo, že je to kousíček. Hned začátek sestupu byl nepříjemný - nepřehledný terén mezi suchými stromy, trávou a kamením. Po lesním požáru osídlily stráň náletové rostliny, které svými metrovými stonky spolehlivě skryly kameny, popadané kmeny a díry v zemi. Značka přirozeně zmizela. Po hodině sestupu jsme došli na paseky s cestou.

Značka zmizela opět v travní džungli, proto jsme pro další postup zvolili raději cestu, která se dle mapy (1 : 50 000, Bulharská kartografie, rok vydání 1999) měla stejně po jedné zatáčce zase na značku napojit. Ovšem chyba lávky. Po několika kilometrech jsme došli na úplně jinou značku (modrou) na chatu Čakalica. Byli jsme rádi aspoň za to, a vydali se po ní dolů.

Postup byl stále nejistý, na rozcestích však nemělo vůbec žádnou cenu zkoušet jednotlivé odbočky. Značky se totiž objevovaly se železnou pravděpodobností každých 40 minut. Při našem tempu to znamenalo asi každé 3 až 4 kilometry. Nějakou náhodou jsme však na značku vždy natrefili. Nebo snad byly označkované všechny lesní cesty?

Spleť lesní cest nás vyvedla zpět na červenou značku a zbývalo dojít asi 2 km po asfaltce na hlavní silnici kolem četných rekreačních chatových osad a u benziny pak zahnout k chatě Predel. Sestup nám i s blouděním trval asi čtyři hodiny. Byli jsme utahaní, a tak jsme využili chaty Predel. Stála 10 DM za osobu a člověk za to dostal oproti horským chatám (které byly za 8 DM) elektřinu, koupelnu, teplou vodu a teplo v pokoji.

K doplnění zásob jídla výborně poslouží autobusová zastávka mezi chatou a sedlem Predel, kde je množství obchodů a rychlých občerstvení. Druhý den jsme se odebrali na 2 km vzdálené sedlo Predel, kde je upravený pramen pitné vody, abychom tam nasbírali síly před dalším pochodem přes Pirin.

Rila je nádherné pohoří, ovšem mnohé záleží na počasí. Pokud vám přeje, zažijete nezapomenutelné chvíle na pochodu, ale při nepřízni živlů může být velmi nebezpečné. Ani ne tak obtížemi terénu, jako spíše svou odlehlostí, rozlohou a samotou. Za náš třídenní přechod jsme od Musaly nepotkali, kromě chatařů na chatách, již nikoho!