Narozeninové Jeseníky, 3denní trek v Jeseníkách

Pohodový 45kilometrový okruh přes Velkou kotlinu, Dlouhé stráně a Divoký důl (2)

Po kamzičím představení pokračujeme dále na Dlouhé stráně. Čekají nás dlouhé schody vedoucí k horní nádrži. Tuším že jich je 168, Míša je poctivě počítala. Na schodech opět potkáváme ženské, se kterými jsme se viděli včera ve Velké kotlině. Výhledy z koruny horní nádrže jsou, jak jinak, excelentní. Praděd, hřeben Jeseníků, Zlatohorskou vrchovinu i Králický Sněžník máme jako na dlani.

A již je tady "náš" oblíbený kiosek pod horní nádrží. Bezinkovou šťávu mají, i něco na zub se najde. No, nějakou chvíli tady pobudeme a nějakou tu korunu utratíme. Napojeni a najedeni se později vracíme k horní nádrži. Za hezkých výhledů obcházíme obrovské betonové "jezero" ve výšce 1 350 metrů nad mořem o rozloze neuvěřitelných 15,4 hektaru a hloubce 26 metrů. Horní nádrž s obvodem 1 750 metrů je schopna pojmout 2 580 000 kubických metrů vody, tedy asi dvě a půl miliardy litrů!

Mravenečník

Na vrcholu to pořádně fouká, takže se bez dalšího otálení přesouváme přes sedlo Mravenečník (1 305 m) na horu Mravenečník (1 343 m). Je to krásný holý vrchol budovaný biotickými pararulami s širokými výhledy, byť částečně omezenými stromy na západním okraji. Jako na dlani máme vrchy Vozka a Keprník s typickými skalkami na vrcholech, hlavní hřeben Jeseníků s nápadnou Vysokou holí i kamenitou Břidličnou horou. Na východě přes porosty právě kvetoucí vrbky úzkolisté vidíme i Králický Sněžník, na kterém jako vztyčený prst ční k nebi nová rozhledna, kterou tam budují Poláci. Hotová má být ale až v roce 2022 (původní plán počítal s otevřením do konce letošních letních prázdnin).

Míša dělá zápis do vrcholové knihy, která tady čeká ve schránce na náhodné kolemjdoucí. Většina lidí vrchol mine, protože červená turistická značka vede ze sedla po úbočí dolů. My se ale nezlobíme, že jsme tady sami. Na obloze se objevují cirry, které věští brzkou změnu počasí. Zítra už asi tak hezky mít nebudeme. I naši plyšoví kámoši si užívají, možná posledních, slunečních paprsků na tomto výletě.

Na vrcholu se zdržíme docela dlouho. Máme čas. Do bivaku to máme opravdu jen kousek. Ani ne dva kiláky. A protože je sobota, nemíříme na Medvědí boudu, kde bude beztak plno a randál, ale půjdeme spát do boudičky (jsou tam hned dvě) na Rysí skále. Na "naší" Medvědí boudu uvidíme a určitě tam bude větší klid. Navíc jsem na Rysí skále ještě nikdy nespal, takže chci "smáznout" další malý rest…

Bivak s noční bouřkou

Kolem Tetřeví chaty (1 165 m) se jen "mihneme" a stále rovně míříme pod "větrníky" k dnešnímu cíli. Výhledy k Dlouhým stráním jsou ve večerním světle doslova dechberoucí. Nádhera. Aniž bychom byli domluveni, během pár minut přicházejí další dvě dvojice. Pár se psy jsme již předcházeli cestou z Mravenečníku. Ti ale chtějí jít spát na Medvědí boudu.

Nechci je od úmyslu zrazovat, ale říkám, že tam asi bude plno. A že se za hodinu určitě uvidíme. Ano, za hodinku a něco byli zpět. Opravdu je tam plno, bordel a prý takové nějaké divné osazenstvo, které ani neumí odpovědět na pozdrav. No jo, víkendový úděl snadno dosažitelných a "vykřičených" míst… Se západem Slunce přichází ještě jedna dvojice, která obsazuje vedlejší boudu.

Chvíli posedíme u ohně, nakonec jdeme ale spát. Hvězdy svítí, ale oblačnosti přibývá. Zavrtáváme se do teplých spacáků a přejeme si klidnou noc. Přestože chytré aplikace hlásí, že již několik hodin má pršet. No pršet, že má být 95% déšť. Sice nevím co to je 95% déšť (narozdíl od třeba 12stupňového piva), ale budiž. No, spletly se ty aplikace o hezkých pár hodin. Pršet začíná až kolem jedné hodiny ráno. Déšť se přihnal společně se silnou bouřkou. Jako kdyby na obloze někdo svařoval. A první kapky se začínají objevovat i v našem bivaku, střecha se ukazuje, že již není tím čím bývala dříve…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po půlhodině největšího lijáku kapání uvnitř našeho přístřešku ustává. Musíme přeskupit ležení a zakrýt věci. A jde se znovu na kutě. Snad již do rána bude klid. Byl. Ráno je ale pošmourné. Je chladno a hory se schovávají v mlze. Vidíme jen kousek do údolí Borového potoka, ve kterém se ukrývá nádherný Borový vodopád.

Míšu musím ze spacáku opět "vytřepat". Chtěla spát alespoň do osmi a je již půl deváté. Brání se, ale dopadá to přesně jako včera… Balíme, loučíme se s přáním šťastné cesty s našimi spolunocležníky a vyrážíme dále. Přes rozcestí Tetřeví chata (1 165 m) po asfaltce míříme pod Dlouhými stráněmi k Medvědí boudě. Vepředu vidím nějaký pohyb. Kouknu pořádně a - kamzíci! Kamzíci na cestě! Již jsem tyto horské otužilce potkal mnohokráte, ale na asfaltce je vidím prvně v životě. No člověk může i na známých místech stále objevovat nové věci…

Temná a setkání s kolčavou

Dělám pár fotek, kamzíci jsou tady dva. Již o mně vědí, ale zůstávají v klidu. Tuší, že pro ně s Míšou nepředstavujeme žádnou hrozbu. Záhy však kamzíci upírají zraky opačným směrem, asi je něco vyrušilo. Fiks, ze zatáčky se vylouply tři postavy. Hergot, nemohli přijít o pár minut později?! Nu což, alespoň pár nedokonalých záběrů na památku máme.

Tři postavičky nás míjejí a na pozdrav odpovědět neumí. No jo, holčina s pejsky měla asi pravdu, že na "naší" boudě nocovali nějací divní "pavouci". Míjíme Medvědí boudu u rozcestí Pod horní nádrží (1 180 m) a pokračujeme po cestě dolů. Cestou děláme malou zacházku k boudě na Tupém vrchu, kde si dopřáváme konečně snídani. Když k tomu ještě na chvíli vykoukne sluníčko, tak nám již opravdu nic nechybí.

Vracíme se k cestě, když tu proti nám dupky šupky běží lasička. Lasice kolčava. Vůbec nás neregistruje, je na lovu. Zastavujeme a ani se nehneme. Až když sáhnu pro foťák v brašně (že jsem jej nenechal v ruce…) tak zbystří a - zmizí v trávě. No to by byl ale fotografický úlovek. Kolčava pět metrů od nás! Štěstí prý přeje připraveným. No a já připraven nebyl. Ale i tak je to zážitek skvělý. Uchovat si jej ale budeme moci pouze v paměti.

Viditelnost se trochu zlepšila, i tak jsou ale hřebeny stále v mracích. Již je alespoň vidět dolní nádrž PVE Dlouhé stráně. Zakrátko jsme na rozcestí Pod Zámčiskem (895 m), kde byl při výstavbě Dlouhých strání umístěn muniční sklad. Usedáme na vyvýšenou rampu můstku nad Divokou Desnou. Míši se zachtělo mlsat… Navíc chvíli spočineme před výstupem Divokým dolem.

Než stihnu něco vytáhnout z batohu, přiřítí se dva motorkáři. A míří k Františkově myslivně. Za chvíli se ale vracejí a něco kutí na rozcestí. Přijíždí k nám - a že kudy na Praděd. Posílám jej nazpět. Jednak je tu zákaz vjezdu a jednak na Praděd tudy cesta fakt nevede. To je tak, když se někdo slepě řídí navigací… Posílám jej přes Červenohorské sedlo a Vidly do Karlovy Studánky. Snažím se po jejich, polsky. Ale asi to nezabralo, protože se otáčejí a jedou na - Dlouhé stráně. No za chvíli jsou ale nazpět, asi ve špíglu zahlédli Praděd. Ještě že se ta viditelnost zlepšila, jinak by asi spadli do vod horní nádrže PVE Dlouhé stráně…

Divokým dolem pod Praděd a Ovčárna

Cestu Divokým dolem známe již téměř nazpaměť. Nejdeme touto hlubokou a kamenitou dolinou (soutěskou, tedy dolem) prvně. Fotím peřeje a malé vodopády, kterých je v Divokém dole plno. Asi v půli cesty je hezká vyhlídka, byť výhledy jsou, pochopitelně, omezené. Na chvíli se tady zastavujeme a užíváme si ticha v hustém smrkovém lese s příměsí javoru klenu, jeřábu a buku.

Výhled máme přímo na Dlouhé stráně, na kterých již svítí sluníčko. Za chvíli sluneční paprsky pohladí i krajinu, kterou právě procházíme. Nádhera. Hned je veseleji. Druhou část Divokého dolu máme téměř za sebou, když tu potkáváme skupinku "zkušených" cyklistů. Co tady boha jeho chtějí? Pubertální chlapeček je již od pohledu hezky vypruzelý. A to jsou teprve v horní a "lehké" části. Jak se bude asi tvářit na skalách a při přenášení kola přes padlé stromy? To pukne jako bublina. No, zaručený způsob, jak dětem hory otrávit…

Na rozcestí Pod Pradědem (1 410 m) se moc nezdržujeme a zapojujeme se do "průvodu". Průvod se táhne jak z Pradědu, tak na Praděd (1 492 m). Nejvyšší hora Hrubého Jeseníku je opravdu hojně navštěvovaným cílem. Zastavujeme se na další vyhlídce a koukáme na Dlouhé stráně a na Králičák s rozhlednou. Dobrat vodu u pramene a přes rozcestí U Borborky (1 310 m) dojdeme na Ovčárnu, kde se zastavujeme v bufetu, rychlém občerstvení u horské služby na polévku. No a Míša neodolala bramboráčkům.

Temná a Kopřivná

Za vojenskou zotavovnou se seznamujeme s neposednou a zvědavou pěnkavou, o kousek výše s řadou chráněných rostlin. Za elektrickým ohradníkem se pasou koně. Pastva tady byla obnovena již v roce 2014, po dlouhých 70 letech. Bohaté horské louky začínaly zarůstat a borůvčí s dřevinami vytlačovaly ohrožené druhy horských trav a kvítí.

Přes rozcestí Nad Ovčárnou (1 368 m) se za výhledů k Pradědu a Petrovým kamenům přehoupneme přes hřeben na rozcestí Nad Velkým kotlem (1 370 m). Nemíříme ale do Velké kotliny, ze kterého jsme včera vyšli, ale přes rozcestí Temná (1 205 m) pod horou Temná. Mlsáme v borůvčí, modrých bobulek je tady - hafo.

Po příjemném hřebeni pokračujeme ke Kopřivné. Míjíme rozcestí Skály pod Kopřivnou (1 014 m), kde zvažuji prozkoumat jednu z cest do Karlova, nakonec ale (protože máme dobrý čas) to bereme trochu větším "obloukem" přes rozcestí Pod Vápennou (795 m) a rozcestí Karlov (675 m). Přes další skvělou vyhlídku s posezením a rozcestí Karlov pod Pradědem (720 m) pak míříme na parkoviště k autu. A protože mají U Bohouše konečně otevřeno, dostává Míša za odměnu, že jí to tak hezky šlapalo, kuřecí řízek!

• Předchozí (1.) část článku
• Trasa výšlapu (orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie