Kanárské ostrovy: Ruta de los Volcanes na La Palmě

Cesta po vulkánech La Palmy, trek na Kanárských ostrovech

Ostrov La Palma je domovem takřka nedotčené přírody, vavřínových lesů a obřího kráteru, který skrývá národní park o rozloze přibližně velké jako Praha. To vše je "profláknutou" turistickou atraktivitou, která na ostrov láká především zdatnější turisty. Co však stále ještě uniká pozornosti mnohých nadšenců je vulkanická stezka, která vede jednou z nejextrémnějších krajin Kanárského souostroví.

O ostrově La Palma se můžete dočíst v řadě průvodců a většina vám bude líčit její krásy, až vám z toho půjde hlava kolem. Právě La Palma totiž bývá rájem aktivních turistů, kteří rádi skombinují vysokohorskou turistiku s nějakým tím dnem na pláži a večeří v dobré restauraci.

Čtěte také: El Hierro, jedna velká kanárská vesnice

Mezi přírodními perlami bývá z pravidla vyzdvihován kráter Caldera de Taburienta spolu s národním parkem, anebo Los Tilos, místo, kde se uprostřed vavřínového lesa nachází vzácné prameny. O čem se naopak málokdo dozví je Ruta de los Volcanes, turistická stezka, která má přes 23 kilometrů a vede kolem více než deseti vulkánů.

Ruta de los Volcanes - cesta po vulkánech

Brzo ráno se přede mnou z mraků vynořilo vulkanické pásmo a ještě teď, když zavřu oči, mám ten pohled před sebou. Krátery se tyčily nad mlhou a na údolí padal stín. Čekal mě celodenní pochod po Stezce vulkánů, který začínal u horské chaty El Pilar. Odtamtud vedla červeně značená stezka, jejíž konec byl buď v městečku Los Canarios, anebo na nejjižnějším místě ostrova zvaném Faro de Fuencaliente (Maják z Fuencaliente). Zkušený turista by řekl, že tento trek po jedné z "nejvulkaničtějších" krajin světa by neměl být náročný, ale sestup je sestup a mé nohy ho cítily ještě pár dní potom.

První čtyři kilometry vedly lesem a po sopkách nebylo ani stopy. Letmá zahlédnutí nedalekého Národního parku Caldera de Taburiente střídal hustý porost a já nepotkala živou duši.

Stezka se stáčela všemi možnými směry a tak jsem pomalu propadávala skepsi kvůli její jednotvárnosti. V mysli jsem se tak začala loučit s pohledy do jícnů kráterů a pomalu se smiřovala s tím, že jsem naletěla pořádné turistické kachně. Nepozorovaně jsem se však dostávala až na samotný vrchol hřebenu, který znamenal opravdový začátek tras vulkanického pochodu.

Stromy se náhle rozestoupily a nahradila je pustá krajina, kterou vedla stezka přímo na vrchol hřebenu. Po krátkém výstupu jsem konečně uviděla to, s čím si pohrávala má nejbujnější představivost. Z moře mraků se hrdě tyčilo torzo protějšího ostrova Tenerife spolu s jeho nejvyšší horou Pico del Teide. Pocit úžasu mi vehnal slzy do očí.

Stála jsem tam jako solný sloup a vychutnávala náhlý nával euforie. Byl to jeden z jěch okamžiků, na který člověk dlouho nezapomene. Bylo však třeba jít dál, ostatně s takovými výhledy se pokračovalo v cestě samo. Prvním z řady kráterů měl být Hoyo Negro, jehož poslední erupce proběhla v roce 1949. Od Hoya trasa začala stoupat a má očekávání se plnila se vším všudy. Vypadalo to na pořádný vulkán.

Oním nejvyšším bodem trasy, který jsem měla stále před sebou, byla sopka La Deseada se svými 1 944 metry nad mořem. Po obvodu jejího kráteru jsem se těšila z výhledů na celou provincii Santa Cruz de Tenerife, která je tvořená otrovy La Gomera, Tenerife, El Hierro a La Palma.

Sestup, který byl dlouhý 16 kilometrů, vedl snad přes všechny druhy krajiny, které jsem si jen dokázala přestavit. Borovicové lesy, holé a vyprahlé láně či relativně travnaté plochy dělaly z Cesty vulkánů jednu z nejzajímavějších stezek Kanárských ostrovů. Jeden vulkán střídal druhý, až mi všechny začly splývat. V jejich dlouhé řade se však objevil jeden, který se v oné monotonosti opravdu vymikal.

Velkým přírodním zázrakem pro mě byla sopka Volcán de Martin, která je charakteristická a známá pro svou barevnost. Po jeho obvodu se střídaly barvy co pár metrů s takovou razancí, že jsem ten neskutečný pohled považovala za fatamorgánu.

Jak z počátku lesy náhle zmizely, tak stejně nečekaně jsem se do nich znova ponořila. Kanárské borovice dokonale kombinovaly vizuální požitky nádhernou vůní a nezapomenutelné výhledy se rychle vytrácely. Nedaleká civilizace se pomalu přibližovala a jen zpětná ohlédnutí mi dokazovala, že mě nohy nebolí pro nic za nic.

Po příchodu do vesničky Los Canarios jsem svou pozornost barbarsky zaměřila na plechovku piva a nejbližší lavičku. S pocitem vyčerpanosti kombinované s euforií jsem tak svou Cestu po vulkánech ukončila a slíbila si, že se vrátím, abych si poslední úsek k Faro de Fuencaliente vychutnala v plné síle. Právě toto místo je totiž tím, kam má cenu se vracet, protože La Palma, je opravdu "la isla bonita" (krásný ostrov).

Další související články: