El Hierro, Kanárské ostrovy a sopečná turistika

El Hierro a El Mocanal, jedna velká kanárská vesnice

Celé to začalo článkem o výstupu na Pico de Teide, který vyšel v časopise Treking v čísle 2/2006. Po jeho přečtení jsme měli s manželem o naší příští dovolené jasno - na podzim vyrazíme na Tenerife zdolat nejvyšší španělský vrchol. Už ani nevím, v čí hlavě se během příprav zrodil nápad, že bychom mohli v rámci této cesty navštívit i nějaký další z Kanárských ostrovů. Důkazem toho, že od myšlenky u nás není daleko k činu, je tento článek.

Naše volba padla na ten nejmenší - El Hierro. A důvod? Lákalo nás hlavně to, že dostupná literatura věnuje jeho popisu zpravidla jen několik stránek a o to větší prostor dává vlastnímu prozkoumávání - to pravé ořechové pro mého muže. Další plusové bodíky dostal tento ostrov také za zatím malý počet návštěvníků a relativní nedotčenost turismem.

Koncem září se tedy z Tenerifského severního letiště po asi 40 minutách letu zpestřeného výhledy na ranním sluncem ozářené Pico de Teide dostáváme na El Hierro. Ještě v letištní hale posbíráme u informačního pultu nějaké materiály o místních zajímavostech a hlavně několik různých map ostrova, což, jak se později ukáže, bylo velmi prozíravé. Hned také řešíme první problém, a to jak se dostat do našeho místa ubytování neb obvyklý autobus jezdící z letiště dnes jaksi nejede. Není moc co vymýšlet, takže si do 15 km vzdálené obce Mocanal bereme taxi.

Že knižní průvodci o malé návštěvnosti ostrova skutečně nelhali se přesvědčujeme už při ubytování. Pokoj ve Villa el Mocanal dostáváme hned v 9.00 ráno a zjišťujeme, že kapacita je naplněna tak asi z 1/3. V rychlosti vybalujeme nejnutnější věci a vyrážíme na průzkum okolí. Ten se ostatně díky mé dočasné indispozici ve smyslu teploty a kvalitní rýmy (výsledek čachtání se v oceánu za deště poslední den před odletem na El Hierro) protáhl oproti původně plánovanému odpoledni na dva dny a jedno překvapení střídalo druhé.

Za důležité zjištění lze považovat např. to, že námi dovezená mapa El Hierro 1:30.000 (Kompass č. 242) - jediná, kterou se nám v ČR podařilo sehnat - sice dobře poslouží pro celkovou orientaci na ostrově a jako automapa (byť v ní není nedávno zprovozněný tunel v lávovém masivu spojující El Mocanal a Las Puntas, který značně zkrátí cestu kolem severního pobřeží), ale pro pěší je naprosto nevyhovující - nejsou v ní vyznačeny místní turistické trasy. Naopak v tomto směru se jako výborně zpracovaná ukázala být mapka získaná u informačního stánku na letišti, bez níž bychom byli nejspíš nahraní. Důvodem je to, že místní zde mají svá políčka a pozemky ohraničeny nízkými kamennými zídkami, kterými je doslova protkána celá obydlená část ostrova.

Mezi nimi roste spleť opuncií, agáve, ostrých trav, trnitých keřů a podobných pro spoře oděné tělo naprosto nevhodných zástupců místní flory. Dokonce i manžel už asi po prvních 100 metrech souhlasil s tím, že budeme chodit jen po značených trasách a že pochod rovnou za nosem či zkratky, jejichž vymýšlením mě občas dráždí, si nechá na jindy a na jinde. Jedničku s hvězdičkou zaslouží místní turistické značení. Řekla bych, že dovedli k dokonalosti náš český systém. Používají podobné značky jako u nás, podle mého odhadu dokonce po kratších vzdálenostech a navíc označují křížkem špatnou cestu, díky čemuž se dobře orientujete.

Hlavní turistická trasa s označením GR 131 vede napříč celým ostrovem od Tamaduste na východním pobřeží až k Faro de Orchilla na západě, jmenuje se Camino de la Virgen de los Reyes a podobně jako např. tatranská magistrála je značena červeně. Ostatní turistické trasy mají žlutou barvu a označení PR EH 1-10.

Po dvou dnech průzkumu severního výběžku ostrova systémem pokus - omyl jsme nabyli dojmu, že už nás nemůže nic překvapit a protože i moje rýma už byla na ústupu, rozhodli jsme se na třetí den naplánovat zhruba 16 km trek. Vybrali jsme si jednu z mála jednodenních tras, které lze projít jako okruh a to El Mocanal - Arbol Santo - Mirador de la Peňa - El Mocanal.

Po počátečním zdržení s doplněním zásob vody (jak jsme později zjistili ten dne měli v sousední vesnici nějakou místní slavnost, takže byly obchody všude zavřené) se vydáváme po trase PR EH 6 (Camino de El Norte) směrem na západ a po 0,5 km scházíme z asfaltové silnice a napojujeme se na PR EH 7 (Camino de Tancajote), která se stáčí na jih. Ještě asi 15 minut chůze mezi posledními domky a jsme z El Mocanalu venku. Vzápětí se nám však pěšina ztrácí v hustém křoví.

Máme na výběr buď pokračovat dále a doufat, že jdeme ještě stále po trase a nechodíme už někomu v zahradě (mnohdy skutečně nejde poznat, zda jde o pozemek ležící ladem či pouze o zanedbanou zahradu, protože klasické ploty se zde nějak nenosí) nebo se osmělit a zeptat se někoho z místních. Máme štěstí, z jednoho z posledních domků na konci vesnice právě vychází paní, na což můj muž bystře zareaguje a ptá se, zda tato cesta vede na San Andres.

Paní je velmi ochotná, bohužel neví, že naše znalosti španělštiny jsou nevalné. Já sice došla do nějaké 15. lekce, ale asi před 10 lety a manžel, který sliboval, jak se před dovolenou bude pilně učit, kvůli časové tísni zvládnul jen dvě. Na svou jednoduchou otázku tak dostává asi pěti minutovou odpověď z níž usuzuje, že jdeme správně a že cesta skutečně dále vede skrze ono houští. Turistické značení kousek za ním mu vzápětí dává za pravdu.

Dále už se vše odvíjí v poklidu a výlet si jaksepatří užíváme. Pokračujeme v poměrně strmém stoupání, cestu začínají lemovat první zelené stromy a keře. Vyprahlá země pokrytá suchou trávou se střídá s velmi jemnou sopečnou struskou. Dáváme krátkou pauzu na focení, a jdeme dál. Stezka stále stoupá, musíme urazit něco málo přes 500 výškových metrů. Po asi dvou kilometrech se okolní krajina náhle mění. Sopečnou strusku a travnaté stezky střídá jasně červená hlína, cestu lemují agáve a borovice. Nemohu odolat a znovu vytahuji foťák. Ostatně nemáme kam spěchat.

Stezka se krásně klikatí a s každou další zatáčkou se otevírají nové výhledy. Zpětně tento úsek hodnotím jako nejhezčí z celé trasy. Foťák už se ani nenamáhám schovávat, nemá to cenu. Že už bych mohla konečně jít mě asi po 30 minutách taktně upozorní manžel. Ačkoliv se mi zde hodně líbí, nedá se nic dělat, musíme zase dál. Podle stop pneumatik zjišťujeme, že až sem se dá dojet autem, patrně ale z opačného směru. Podmínkou je ovšem terénní vůz s pohonem 4×4. Jen tak mimochodem, mají zde pěkně rozlišené hlavní cesty pro auta - s asfaltem a bez asfaltu.

Pomalu se blížíme k prvnímu významnému místu naší trasy. Ještě míjíme po levé straně hlubokou strž (barranco) a vzápětí přicházíme k legendou opředenému tzv. Svatému stromu (Arbol Santo Garoé). Podle informací z průvodce by mělo jít o limetu. Netuším sice jak vypadá limeta jako strom, každopádně ale plody, které nacházíme, svým vzhledem nápadně připomínají naše žaludy. Zde využíváme laviček a příjemného stínu a vybalujeme svačinu.

Další zajímavostí jsou podzemní jezírka, kterých je zde několik. U každého je informační tabulka udávající jeho hloubku, výšku vodní hladiny a přibližný tvar dutiny. I při samotné chůzi slyšíme tlumené zvuky a cítíme, že půda pod našima nohama není nejpevnější. Najdete tady i malé informační centrum (Centro de Interpretación del Garoé).

Posilněni pokračujeme dále po PR EH 7. Po třech kilometrech se napojujeme na červenou GR 131 a měníme směr na jihozápad. V místě zvaném Rayas de las Cuatro Esquinas u odpočívadla křižujeme hlavní silnici ze San Andrés do Guarazocy. Ještě zhruba 500 m a přicházíme k rozcestníku. Odtud pokračujeme dále po žluté PR EH 8 (Camino de Jinama - Camino de La Peňa). Hliněná cesta stáčející se na severozápad teď vede po rovince a rychle nám ubíhá.

Krajina však nyní zcela změnila svou podobu. Sice se stále a znovu opakují všudypřítomné zídky z lávových kamenů, ale absence jakýchkoliv stromů či keřů způsobuje, že barevnou škálu zde zastupuje pouze šedá a světlé odstíny hnědé. Navíc se zatáhla i obloha, takže pocit, že jsme se ocitli v úplné pustině, je dokonalý. Jedinými živými dušemi jsou tu kromě nás ovce, kozy a pár oslíků, které zde místní nechávají volně na pastvě.

Míjíme slunečnicová pole - první důkazy, že zde lze i něco pěstovat. Jak se stezka začíná svažovat dolů k oceánu, s klesající nadmořskou výškou se mění i počasí. Procházíme strží Barranco de la Pasada. Země je zde vyprahlá a rozpraskaná, vypadá skoro jako po menším zemětřesení. Znovu začíná žhnout slunce, takže na kamenné zídce ve stínu prvního trochu většího keře dáváme pauzu a ke slovu přichází opět opalovací krém. Dojídáme zbylou svačinu a vyrážíme na poslední úsek trasy. Sestup strží už netrvá dlouho, ještě míjíme další pasoucí se kozy a přicházíme na vyhlídku zvanou Ermita de la Virgen de la Peňa.

Stojíme na hraně strmého skalnatého srázu a pod námi padá k oceánu asi 800 m vysoká téměř kolmá stěna. Odměnou za dnešní pochod je ale především pohled na 14 km dlouhý záliv El Golfo (ten vznikl odtržením části skalního masívu a jeho potopením do moře při posledním zemětřesení), který se před námi jako mávnutím kouzelného proutku otevřel v celé své kráse. Je sice trochu v oparu, ale výhledy jsou i tak nádherné. Přímo pod námi leží městečko Las Puntas s nejmenším hotelem na světě Punta Grande a dobře zřetelná je i vzdálenější Frontera se svými banánovníkovými plantážemi.

Zde se z turistické trasy PR EH 8 pokračující dál skalním masívem strmě dolů do Las Puntas odpojujeme a zbytek cesty kopírujeme trasu PR EH 6 vedoucí k další vyhlídce Mirador de la Peňa. Asi po kilometru křižujeme hlavní asfaltovou silnici. Chceme se však ještě podívat na nejvyhlášenější restauraci na tomto ostrově, takže na chvíli značku opouštíme, dáváme se vlevo a za 5 minut jsme tam. Je však zavřeno, neboť je pondělí (pondělky zde vůbec mají jako zavírací den např. v muzeích či na jiných pro turisty zajímavých místech).

Na druhou stranu je to pro nás spíše plus, aspoň si tak můžeme restauraci v klidu prohlédnout (celá přední strana je prosklená s výhledem na záliv). A podle toho jak vypadá interiér by nás v našem outdorovém oblečení asi sotva pustili dovnitř. Děláme ještě několik snímků severního výběžku zálivu se známými skalními útvary Roques del Salmor a vracíme se zpět. Po asfaltové silnici jdeme ještě asi pět minut a opět se napojujeme na PR EH 6, která nás přes obce Guarazoca a Erese dovede zpátky do El Mocanalu.

A na závěr několik praktických rad, které, jak doufám, ušetří čas, finance a nemilá překvapení případným dalším zájemcům, kteří si za svůj dovolenkový cíl vyberou právě tento malý ostrov.

Předem si alespoň přibližně naplánujte trasy a místa, která hodláte navštívit a z toho teprve vycházejte při volbě pobytového místa, dopravy na ostrov i po ostrově. Rozhodně nepočítejte s tím, že využijete místní autobusové linky - spoje jezdí jen mezi největšími vesnicemi a správním střediskem Valverde a to v časech pro nástup (návrat) na trek naprosto nevyhovujících. Některé jezdí jen 1× za několik dní. Buďte proto připraveni, že se nejspíš nevyhnete využití služeb taxi (cena asi 1EUR/km) či půjčení auta (přímo na letišti mají stánek čtyři autopůjčovny, cena pronájmu vozu s plným pojištění asi od 30EUR/den - za tuto cenu jsme pořídili Seata Ibizu, půjčovné terénního vozu stojí asi 2× více). Příznivá zpráva - cena Naturalu 95 se v době našeho pobytu pohybovala okolo 0,70 EUR/l.

Vyplatí se po příjezdu na ostrov zajít do informačního centra ve Valverde případně k jejich informačnímu pultu na letišti. Dostanete zde zdarma mapky, letáčky, informace o možnostech ubytování (časté je ubytování v původních kamenných domcích), otevíracích dobách naučných míst, je zde možno koupit suvenýry, knihy apod. Na El Hierru se moc cizinců neobjevuje, většinou z i tak malého množství turistů jsou Španělé. Místní tak zatím nejsou nuceni ovládat cizí jazyky a s výjimkou letiště, informačního centra, autopůjčoven a některých ubytovacích zařízení se skutečně jinak než španělsky nedomluvíte. Počítejte s tím předem, znalost alespoň základních frází a slovních obratů se vám bude hodit.

Další informace

• www.elhierro.es
• www.villaelmocanal.com