Kaiser Franz Joseph a rakouská jeskyně Roslochhöhle

Ferratou Kaiser Franz Joseph do jeskyně Roslochhöhle

Jednoho letního víkendu jsme si řekli, že je hezký čas na ferratu. A protože jsme byli při chuti, zvítězil návrh na Kaiser Franz Joseph s náročností až E z klasifikace A-F.

Z Českých Budějovic jsme vyjeli v pět ráno. Cesty byly téměř prázdné, a tak jsme na místo dorazili za necelé tři hodiny jízdy. Z auta jsme byli pěkně rozlámání, ale natěšení na celý den, který otevíralo příjemné sluníčko.

U jezera Leopoldsteiner nás přivítalo celkem velké parkoviště se sociálním zázemím, včetně nabídky na občerstvení. Bude se hodit při návratu. Cesta vzhůru neodolatelně lákala. Takže žádné vysedávání, oblečení na sebe, přitáhnout boty, obléct sedák, prsák, ferratový set, jištění, krátké lano, helmu; do batohu náhradní oblečení, pití, jídlo, sušenky, nadechnout - a vyrazit. Výbavu není radno podcenit: na ferratě není nikde možnost doplnit vodu ani při cestě dolů.

Čtěte také: Teufelsbadstubensteig, ferráta v pohoří Rax

Jezero nás přivítalo mlhou tak hustou, že jsme ho poznali jen podle šplouchání vody a kvákání kačen. Po čtvrt hodince jsme stanuli u nástupu stěny - zábava může začít. Hned první pasáž začíná zostra pěkným nástupem obtížnosti C, místy až D. Slabší nátury to tady mohou zalomit, u svačiny počkat na sluníčko a jít se rovnou koupat. Naše romantické představy nám rychle rozehnala jedna slečna svým rázným odchodem od stěny a voláním v cizím jazyce na někoho nahoru ne zrovna přívětivým tónem.

Po první pasáži se naštěstí rozehnala také mlha a naskytly se nám první výhledy. Pokud zde někdo shledá, že jeho fyzička přece jen není taková, jak si představoval, má zde možnost se vrátit. To nebyl náš případ, takže krátký odpočinek a směle vzhůru.

Druhá pasáž pokračuje zhruba ve stejném stylu obtížností C/D a za krásného počasí, na které jsme měli štěstí, si člověk na skále může vychutnávat neuvěřitelně prostorové pohledy do dálky. A také do hloubky: jezero je opravdu malebně položené na úpatí hor, kopců, lesů a strání.

Jak jsem si tak lezl a dělal fotky, málem jsem si nevšiml, že zbytek výpravy kus vzadu na mě píská a volá. Na tu dálku nebylo slyšet, musel jsem tedy slézt zdolaný Dčkový úsek. Za ním jsem už viděl, že jeden z lezců z jiné výpravy má potíže překonat těší úsek a zbytek našich se mu snaží nějak pomoct.

Nešťastník byl trochu zmatený a unavený, jeho angličtině bylo rozumět jen stěží. Zjistili jsme, že je to Maďar, že se snaží pokračovat, ale po marných pokusech se přejistit se po dosažených metrech opět vrátil, protože na to neměl síly.

Dali jsme mu napít, najíst, trochu jsme ho uklidnili, ale na delší odpočinek doslova nebyl prostor: za námi se začala tvořit docela dlouhá a čím dál tím nepříjemněji supící fronta lidí, kteří čím dál tím zřetelněji naznačovali, že chtějí pokračovat ve výstupu.

Nedalo se nic dělat, začal jsem připravovat lano na slaňování, abychom ho odtamtud dostali. Jenže to striktně odmítnul, že musí nahoru a že tam má kamarády a že tam musí za každou cenu. Ach jo, OK, jdeme na to.

Tak jsem mu pomáhal při přejištování, na což začal spoléhat natolik, že na mně občas visel skoro celou vahou. Raději jsem mu tedy půjčil odsedku, aby se mohl při přejišťování někde pověsit. Nejsem superman. Když jsme se dostali na méně exponované místo, pustili jsme před sebe ten vlak lidí a vychutnali si přehlídku 100+1 vyčítavých pohledů.

Po doplnění dalšího jídla, pití, a hroznového cukru se Maďar konečně trochu pousmál. Ale v odhodlání nepolevil, za každou cenu musí nahoru. Začal jsem se zajímat, jak se tam vůbec dostal a proč chce až nahoru, když nemá na určité pasáže síly a kde jsou jeho kamarádi, kteří by mu mohli pomoci.

Dozvěděl jsem se, že včera něco špatného snědl a měl žaludeční potíže celou noc, kterou prakticky strávil na záchodě, že se moc nevyspal a ani vlastně nemá v sobě moc energie navíc než na to aby se udržel vzhůru a v činnosti, natož aby někam lezl. Ale že své přítelkyni řekl, že to zvládne a vyleze až nahoru i tak.

V tu chvíli mi trochu svitlo: vzpomněl jsem si na onu odcházející rozladěnou slečnu volající na někoho nahoru. Maďar mě docela naštval: člověk v takovém stavu tu rozhodně nemá co dělat! Ale chlapské ego je asi příliš silné na to, aby to pochopilo. Dehydratace, celková únava a další věci nejsou nic příjemného v normálním prostředí natož v extrémech jako tady.

Tak jsem do něj ještě nadopoval většinu svých zásob a začal jej strkat před sebou a povzbuzovat ve výstupu. Kupodivu mu to začalo jít lépe než před tím. Častější odpočinek, dodané živiny a povzbuzení udělaly své.

Na konci druhé části jsme našli jeho v poklidu si fotící kamarády, kteří o trápení svého spolulezce neměli nejmenší tušení. Doporučil jsem mu, že tady má cestu ukončit a s jeho velkým díky jsem se vydal dohnat svou skupinu. V černé kronice nic nepsali, tak věřím, že vše dopadlo v pořádku. Jen mě někdy nepřestane udivovat lidská hloupost a ego, co může zajít až tak daleko.

Třetí část Obtížnosti opět až C/D je poměrně kratší než druhá část která je zakončena lanovým přechodem nad skalní průrvou. Mostek vede jen tam a zpět, ale fotky z tohoto místa, jsou určité jedny z nejoblíbenější z celé ferraty. pohledy do hloubek pod sebou s výhledem po okolí, na celé jezero i na okolní kopce vydrží v paměti opravdu na dlouho.

Po chvíli kochání a focení se dostáváme na rozcestí, kde se dá jít na vrchol Hochblase nebo pokračovat na nejtěžší část ferraty. Je to samostatně označovaná část, kde se sleze cca 100 výškových metrů do jeskyně Roslochhöhle, přejde se lanový most a komínem se vyleze opět na denní světlo. Obtížnost v komíně je převážně C, D a také místy D/E. Rozhodně nedoporučuji lidem, kteří měli potíže na předchozích místech.

Slézání na ferratě se také u některých ukázal trochu jako problém: je to morálně náročnější: člověk nekouká se jen před sebe, ale do hloubky dolů. Nejdříve se přejistí, a pak teprve sestoupá k jisticímu bodu.

Nás tahle varianta ale nadchla: po překonání menší krize jsme dorazili do jeskyně, kde bylo místo na fotky a odpočinek před naším finišem. Kontrast pobytu v jeskyni spojený s obtížným lezením byl pro mě velkou odměnou za nezanedbanou přípravou na náročné ferraty.

Na planině, ze které jsou opravdu pěkné výhledy, jsme se dohodli, že na vrchol Hochblase už nepůjdeme, ale raději se vydáme na sestup zpět, který je neméně náročný.

Po cestě přes pastviny, lesy s výhledy jsme se dostali na konec naší výpravy. Místy i náročný terén v podobě sesouvajícího se kamení, nebo mokrých kořenů v lese nás docela vyčerpal.

Proto zasloužený Radler a pivo u jezera po zásluze chutnal. Po krátkém odpočinku jsme naskákali do auta a frčeli domů, plni zážitků a příjemně unaveni.

• obtížnost - D (D/E)
• čas - 7 hodin
• převýšení - 950 m
• nejvyšší bod - 1 600 m n.m.

Další související články: