Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Archiv | Kalendář akcí | Napsat článek
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 27.2.2017 , svátek má
Bude vás zajímat
Bude vás zajímat
Reklama
Treking > Treky, turistika > Honzíkova cesta (no porn)

Honzíkova cesta (no porn)

100kilometrový trek z Kladrub do Habartova (2)

22.5.2015 | Jan Novák

V Michalových Horách jsem poprvé zastavil na delší dobu. Nohy se probraly a začaly se zase připomínat a to jsem měl za sebou snad ani ne půlku dnešní trasy. Začaly mě napadat kacířské myšlenky, že dojdu do Mariánek, sednu na vlak a vyseru se na všecko…

Zámek ve Svojšíně

Když už se ten poraženecký vnitřní hlas nedal poslouchat vydal jsem se po zelený směr Mariánky. Kvůli nohám si pamatuju jen záblesky. Kousek za M. Horami jsem šel podél potoka. Po cca kilometru se nacházel pramen, který jsem ani neochutnal a o něco dál na právo od cesty jsem si všimnul nějakého krytu či snad bunkru, ve kterém si postavili přístřešek bezdomovci. Tak nějak si představuju místo, kde bych chtěl jako bezdomovec bydlet.

O několik set metrů dál potok protínal cestu a bylo nutné přebrodit se cca 10 cm vysokou vodou. S kotníkovkama to nebyl problém, ale v teniskách bych to jít nechtěl… Šlo se dál cestou necestou. Nohy bolely hlavně v místě kde nárt přechází v holeň (po příchodu do cíle mi došlo, že jsem měl zbytečně utažený tkaničky). A jak mě nohy bolely, pochodoval jsem tupě jako robot.

Čtěte také: První část článku Honzíkova cesta (1)

Záblesky z paměti mi připomínají syna a otce nakládající do své dodávky malé smrčky vytrženéze země i kořeny proto aby měli krásný živý plot na zahradě. Dal si vybavuji cestu přes dřevěný most, kde jsem potkal pár mladých čundráků a mile mě překvapilo, že ještě existujou holky, který upřednostní nocování uprostřed lesa před rumem a kolou na sobotní diskotéce.

Nakonec si vybavuji jak jsem jdouc stále po zelené sešel z krásně upravené cesty, abych se následně drápal křovím a zakopával o kořeny. Cesta končila těsně před Martinovem. Nacházel se zde pomník a kousek od něj několik domů. Měl jsem všeho plný zuby, opřel jsem se o zídku, sundal boty a po chvíli sledování jak z mých ponožek stoupá zelený dým jsem usnul. Bylo to supr. Teplo, smrádek z nohou všude kolem, takže jako doma.

Po necelý hodince jsem se vzbudil. Cítil jsem se hrozně, přirovnal bych to ke kocovině. Zmítal mnou třas a zimnice. Naprosto divnej stav, kterej mě překvapil. Nevím co se stalo, ale věděl jsem že to budu muset překonat a jít dál. A tak se i stalo. Zelená turistická značka mě neomylně vedla směr Mariánské Lázně.

Od Martinova až do Mariánek byla cesta nudná a nezáživná. Kousek za Vlkovicemi, kde trasa uhýbala se nacházela lesní cesta. Na cestě a všude kolem ležely zlámané stromy a já byl rád, že s sebou nemusím tlačit ještě kolo jako cykloturisti, kteří se mnou ale v opačném směru zdolávali polomy.

Když bylo zdoláno zamířil jsem do Úšovic. Zde se nacházel Antoníčkův pramen a já se dlouho odhodlával zkusit se z něj napít. Z minulosti vím, že lázeňské prameny mi moc nešmakují. Měl jsem pravdu ani svatý Antoníček mi nechutnal, ale podle reakcí okolí jsem byl jedinej. Vážně nevím co na těch pramenech lidi vidí a zajímalo by mně jestli opravdu někomu chutnaj.

Sportovní areál Michal v Sokolově

No nic od Antoníčka nohy vzaly směr hlavní turistické rozcestí v M. Lázních. To už jsem ale cítil, že nohy ode mě chtějí opět utéct. Rozhodl jsem se někde zakotvit. Trasa vedla skvělým parkem, kde musí být radost posedět, poležet a vůbec jen tak být. V mezičase mého kochaní mě nohy dovedly a k Ferdinandově prameni a mozek poručil kolenům, aby se podlomily.

Vyčerpáním jsem usedl u pavilónu a stejně jako u Martinova jsem se opřel zády o sloup a usnul. Po probuzení jsem si všimnul nějakých turistek, které se chtěly napít z pramene, ale jak mne spatřily začaly se ubírat jiným směrem a na tajňáka si mě fotily. Pár, který se objevil po nich měl větší koule (hlavně ona) a požádal mě abych je vyfotil u pramene. Trochu jsem z nich cítil strach, zda jim neukradnu foťák, ale nakonec to opadlo.

Když už me nebavilo být za strašidlo vydal jsem se dál. Znatelně se ochladilo a začalo se zatahovat, což nevěstilo nic dobrého. Bylo něco po 14. h. Zatažená obloha a mraky lidí byly důvody proč jsem se prohnal M. Lázněma jak nejrychleji to šlo. U východiště turistických tras jsem se vydal po modré Smetanovou alejí. Ještě předtím než jsem se dostal k Aleji tak se mi ztratila modrá značka (za nějakým viaduktem) a já chvíli přemýšlel. Ale opravdu jen chvíli, protože začalo pršet. To pro mě nebylo dobrý, protože jsem neměl stan ani moc věcí na převlečení. Naštěstí jsem se dostal pod stromy takže se ke mně kapky nedostaly a navíc po půl hodině bylo po dešti.

Cesta vedla pořád do kopce, byl jsem vyčerpanej, nohy už jasně šlapaly přesčas, dobrá nálada mě definitivně přešla a já si nadával co jsem si to zase vymyslel. V tuhle chvíli mi jasně chyběl parťák, se kterým bych moh sdílet mizerný pocity. V nohách bylo něco přes 63 km. Oproti pátku jsem ušel prd. Na Kladskou, kterou jsem vytyčil jako cíl dnešního dne zbývalo cca 4 km.

Poslední 4 km a předemnou se rýsoval kopec jako kráva. Jediný co mě hřálo byla myšlenka, že jsem to celý nevzdal a neutek na vlakáč i přes bolest, která mě deptala. Po cestě na Kladskou jsem potkal několik cyklistů. Jeden mě dokonce chvíli doprovázel a celkem jsme si popovídali. Na závěr mi popřál šťastnou cestu, na Kladský doporučil restauraci a zmizel.

Mezi rozcestími Bašusova cesta a "U jedlí" mi prasknul puchýř. Vlastně neprasknul, přímo vybouchnul až se země otřásla. Vzpomněl jsem si na čundr s kámošem, kterej po prasknutí puchýře nemoh skoro chodit a to mi na náladě moc nepřidalo. Naštěstí to byl rozumnej puchýř, kterej se umoudřil a za chvíli přestal bolet a nechal mě dojít do cíle.

V Kladský jsem si sed do hospody dal si dvě kofoly, grog z Becherovky a to nejhorší jídlo, který jsem si na čundru moh dát-bramborák plněný zvěřinovou směsí. Jídlo bylo chuťově super, ale druhej den se mi vymstilo. V hospodě jsem byl do sedmi, celou dobu jsem dřepěl v bundě, protože mi byla zima.

Z restaurace jsem zamířil ke Kyselému jezírku, kde podle mapy měl být turistický přístřešek. Doufal jsem, že bude stát za něco, protože opět začalo pršet. Naštěstí byl přístřešek poměrně v pohodě. Ustlal jsem si na stole pod střechou, zachumlal se do spacáku a pak už jen poslouchal zpěv ptáků, šumění vody a lesa.Vítr občas zanesl pár dešťových kapek pod střechu přístřešku, ale to mi bylo šumák. Netrvalo dlouho a usnul jsem. Nebylo ani 20 h.

V neděli ráno mě probudilo zlověstné bublaní ve střevech. Chtěl jsem ještě spát, ale nebylo mi přáno. O 10 minut přišlo druhé, naléhavější varování - poslední šance se neposrat.

Ze spacáku jsem vystřelil jako blesk, rychle nahmatal toaleťák a pádil do blízkého lesíka sundávajíc si kalhoty. Myslím si, že oněch 100 m jsem zaběhl líp jak Usain Bolt a kdyby se měřil čas, tak by z toho mohl být nový světový rekord. Ponaučení pro příště. Práce se podařila, v dáli jsem slyšel škodolibý smích plněného bramboráku. A mám naději, že z lesa aspoň něco zůstalo a nezapříčinil jsem ekologickou katastrofu.

Po návratu k nocovišti nemělo smysl dál otálet. Únava ze včerejška mě opustila, spát už se mi nechtělo. Bylo půl šesté ráno a tak jsem všecko sbalil, udělal par fotek a hurá směr cíl po zelené značce.

Cesta příjemně plynula, nepotkal jsem jediného živáčka. Několikrát se mi podařilo zahlédnout srnce nebo spíš jeho bílou riť. Všude kolem cesty jen hluboký, tichý les poskytující bezpečí mnoha zvířatům, rostlinám a mě. Jednoduše krásné místo. Až k rozcestí Bílá hájenka šlo všechno dobře. Nohy pochodovaly, mysl se vrátila na příjemnou vlnu z pátku, mraky ustupovaly a vše bylo takřka ideální.

Od Bílé hájenky se vše špatné vrátilo. Začalo pršet, nebyl to sice tropický déšť, ale i tak to nebylo moc příjemné. Hnáty zjistily, že je zase nutím chodit a záda křičela abych batoh nechal někde u cesty a šel bez něj. Naštěstí okolí mojí trasy poskytovalo, alespoň psychickou útěchu, protože bylo na co koukat. Od rozcestí Bývalý Vranov, kdy se cesta začala ubírat po silnici a nebylo se čím kochat mě přestal podporovat i mozek a začal si víc uvědomovat fyzickou bolest.

Ač jsem se snažil sebevíc neuměl jsem se soustředit jiným směrem. Co se týká Vranova byla to nějaká vesnice, po které toho moc nezbylo. Všude jen kamení a několik stop po domech mezi křovím. V současné době nic zajímavého. A do toho ty nohy. Měl jsem chutě si někoho stopnout ale auta jako kdyby neexistovala. Procházel jsem asi automobilismem zapomenutým krajem.

U dalšího rozcestí Pod stolcem se cesta točila vlevo a pořád po silnici a tam už byl šrumec, ale mě jaksi přešla chuť stopovat, protože ze zkušenosti vím, že by mi nikdo nezastavil. V půli cesty-poblíž nějaké chatové osady jsem skočil do příkopu, abych dal chvíli odpočinout nohám. Nedaleko tekl potok a já měl příjemnou zvukovou kulisu. Za 15 minut jsem se rozhodl jít dál. A opět se potvrdilo co v předchozím dni - nohy nemají co odpočívat, protože po odpočinku je to ještě horší.

Začal jsem zase pajdat na obě nohy - na projíždějící řidiče jsem musel působit jako veterán z války. Nicméně nikdo nezastavil. Konečně jsem došel k rozcestí Lobezské údolí a nyní nastalo vážně rozhodování buď jít 8 km po silnici přímo do Sokolova a minout Krudum nebo jít na Krudum, stoupat do kopce a mít trasu o několik km delší. Vzhledem k mému fyzickému stavu jsem vážně uvažoval nad tím, že se vydám rovnou na Sokolov a Krudum nechám Krudumem.

Trvalo mi 10 minut než jsem se rozhodl vydat směr Krudum. Byl jsem odhodlaný překonat fyzické utrpení, které podle mě nebylo tak velké aby se nedalo překonat i když s maximálním sebezapřením.

Ani cesta do kopce se mi nezdála jako problém paradoxně mě nohy bolely míň když jsem táhnul do kopce než když jsem se trmácel po rovině. Bylo rozhodnuto a tak jsem se začal šourat do kopce. V tu chvíli byl mezi mnou a slimákem rozdíl jen v tom, že já za sebou nenechával slizkou čáru, i když možná kdybych se otočil zjistil bych, že to není pravda.

Dva kilometry do cíle

Z cesty na Krudum si pamatuju oblast nazvanou Milíře. Nacházelo se zde několik domků pravděpodobně pro dřevorubce a dokonce jedna stará roubenka. Okolo všude jen louky nebo les.

Tyhle panorámata ve mně vzbudili pocit, že tady se čas zastavil a bylo by to místo, kde bych chtěl bydlet. Tím nejjednodušším způsobem jaký je v dnešní době možný. Ideální místo na snění pro všechny idealisty. Na loukách se pasou krávy, s vozem taženým koňmi jezdit do nejbližší civilizace. Zapomenout na války, utrpení, stres, počítače, starost o auta a vůbec všechny výdobytky moderní doby, které jsme si vymysleli pro ulehčení života, ale nakonec jsme se těmito vynálezy nechali zotročit.

Během filozofování jsem přestal cítit únavu, místo toho mi začaly docházet věci, o kterých jsem dřív nikdy nepřemýšlel. Cesta i myšlenky plynulý a najednou jsem stál pod Krudumem. Moc jsem tomu nechtěl věřit, protože jsem podle mapy měl nejdřív procházet přes Třídomí a poté dojít ke Krudumu, ale něco se změnilo. Po zelené trase dojdete z Milířů rovnou na Krudum. Mě tahle změna vůbec nepřekážela.

Pod Krudumem jsem si dal pár minut pauzu a po ní jsem se doplahočil až na vrchol rozhledny. Mám trochu obavu z výšek, teda spíš jsem z výšek totálně posranej ale dokázal jsem to. Paradoxně mi nevadilo koukat se pod sebe, ani vědomí, že se rozhledna díky foukaní větru kýve. Co mě vadilo byl pohled na šrouby a matice. Živě jsem viděl partu ukrajinskejch dělníků, který znaj jen oraní na poli a najednou jim dají sešroubovat rozhlednu.

Po odvrácení zraku ze šroubů se můj strach zmírnil téměř na nulu. Pohled do okolí stál za to, i když bylo kolem desátý a ráno nevypadalo, že by mohlo být něco vidět opak byl pravdou. 100km daleko vidět nebylo, ale i tak to stálo celkem za tu cestu a tak jsem nelitoval, že jsem nešel rovnou do Sokolova.

Když jsem se nabažil, slezl z rozhledny vydal jsem se po žluté směr Sokolov. Cesta jak to tak bývá vedla z kopce, navíc byla rozrytá a to pro moje kolena a vůbec nohy nebylo moc dobrý. Slezení dolů proto bylo neuvěřitelně dlouhý a útrpný. Přišlo mi, že jdu dalších 100 km.

Od rozcestí Pod Krudumem jsem už pokračoval rychlejc. Nebylo moc, kde se stavět ani moc co prohlížet a tak cesta plynula rychlejc. Další a poslední zastávka byla v Sokolově u jezera Michal. Doplnil jsem tekutiny, zaplácnul žaludek a po půl hoďce pokračoval dál. Opět začalo trochu krápat, ale naštěstí to byla jen krátká přeháňka.

Co mě překvapilo na Sokolově byl park kousek od areálu Michal. Bylo to super místo na odpočinek, několik altánků, hřiště pro děti a všude spousta zeleně. Myslel jsem si, že znám Sokolov dobře, ale mýlil jsem se. V tomhle mě Sokolov příjemně překvapil. Když na to zpětně myslím pořád mám hubu otevřenou překvapením. Celej život jsem žil v tom, že Sokolov je špinavá díra a divil se jak v něm někdo může bydlet. Jaký omyl.

O několik kroků dále bylo fotbalové hřiště a za ním už se objevilo místo, které znám. Neomylně jsem pokračoval dál až k jednomu z mostů vedoucím přes Ohře s výhledem na starý most. Zde jsem se zastavil, protože nedaleko leží autobusové nádraží a vzhledem k mému stavu to byla poslední možnost, kde celou cestu ukončit.

Krátce jsem zhodnotil svou situaci, dosažený úspěch, stav mysli i těla. Zbývalo mi do cíle 10 km. Rozhodl jsem dorazit do cíle i za cenu, že dorazím sám sebe. Malý Podvraťáček v mé hlavě do mě sice hustil, abych to vzdal, ale mě posledních 10 km přišlo jako zvládnutelných. A tak hurá. Celý zbytek jsem šel po paměti po silnici.

Těch 10 km byla věčnost. Několik řidičů na mě mávalo a troubilo, když viděli jak se plahočím s batohem, padajíc v ušmudlané bundě. Na nic jsem nedbal. V neděli 26.4.2015 kolem půl třetí odpoledne jsem byl v cíli. Unavenej, sedřenej, smradlavej a špinavej ale s pocitem, že jsem dokázal překonat a posunout svoje hranice. S pocitem, že vím co moje tělo a mozek zvládne. Byl to konec stanovené cesty, ale začátek dalšího poznání!

Zvítězil jsem sám nad sebou.

Další související články:

+ Goethova skalka, nejzápadnější lezecká oblast v České republice
+ Rozhledna na Klínovci, jedna z nejvýše položených rozhleden v ČR
+ Rozhledna Háj u Aše, nejzápadnější rozhledna České republiky
+ Krušnohorská mozaika aneb putování po severní hranici s Německem, pokračování
+ Poohří a Slavkovský les turisticky (2)
+ Poohří a Slavkovský les turisticky (1)
+ Rozhledna Bučina, rozhledna u Kyselky
+ Rozhledny v Karlovarském kraji, rozhledny v západních Čechách
+ Slavkovský les na kole – nejen za hornickými památkami
+ Krásenská krasavice oslavila sedmdesátku, rozhledny Slavkovského lesa
Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Nejčtenější
Reklama
Výběr tras a cílů podle pohoří
Beskydy Bukovské vrchy
Bílé Karpaty Cerová vrchovina
Jeseníky Chočské vrchy
Jizerské hory Kysucké Beskydy
Králický Sněžník Malá Fatra
Krkonoše Muránska planina
Lužické hory Nízké Tatry
Orlické hory Roháče, Z. Tatry
Rychlebské hory Velká Fatra
Šumava Vysoké Tatry
Zábřežská vrchov. Další pohoří…
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Po hřebeni Považského Inovce do Piešťan, Považský Karpattrek (7)
Hory Rabštejn, úchvatná skalní vyhlídka v Hanušovické vrchovině
Hory Toulání po kotarech Strážovských vrchů, Považský Karpattrek (2)
Hory Velká Fatra na sněžnicích: Staré Hory, Krížna, Borišov, Čierny kameň, Rakytov, Teplá dolina
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Čertovy skály Krkonoše, ubytování Majláthova chata Starý Jičín Jeskyně Turistická chata Betyna, bouda Sluneční soustava Gýmeš Macocha Beckov Maroko Jeskyně Na Pomezí Polárka Vartovka Wildspitze Pluto Cirrus Hrad Šášov Měsíc Turistické boty Hrad Trosky
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Reklama
Vybíráme z obsahu…
1. Turistika Železné hory křížem krážem. Lichnice, Vildštejn, Kočičí hrádek…
2. Turistická poradna Jídlo a pití na treku. Horský jídelníček a speciality z vaší kuchyně (2)
3. Rumunské Karpaty Apuseni je vhodné pre každého, Rumunsko a turistika
4. Naše vrcholy Komorní hůrka, jedna z nejmladších sopek v České republice
5. Chaty Bezručova chata. Chata KČT na Lysé hoře v Beskydech
6. Vesmír Hnědý trpaslík, záhadný objekt na pomezí planet a hvězd
7. Rozhledny Kurzova věž, rozhledna na Čerchově v Českém lese
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist