Přes Jestřebí hory, trek pohořím Broumovská vrchovina

Pohoří Jestřebí hory: Králicko-krkonošský sudetský trek (9)

Hřeben Jestřebích hor je opravdu členitý. Dnes ale konečně dorazíme Broumovskou vrchovinu, která sice byla malebná, ale taková uondaná a konečně po pár dnech alespoň naťukneme opět pořádnější hory - Krkonoše v oblasti Rýchorského hřebene.

Bludišťák řeže již asi pátý kubík dřeva, takže nemám problém jak s nočním vstáváním na noční foto, tak na východ Slunce z rozhledny. Už se fakt těším na nějakou méně hlučnou samotku, na které se konečně v klidu vyspím. Na druhou stranu to noční foto ale také není k zahození…

Hřebenem Jestřebích hor

Ráno je pěkně větrné, koruny stromů se vlní pod náhlými poryvy větru. Přestože se vzduch trochu pročistil, výhledy do dálky jsou stále zastřeny. Bližší hřebeny jsou ale vidět krásně ostře. Sněžka stále vypadá jako nepatrný krtinec. Přesto již zítra spočineme na jejím úbočí. David má sice již asi desátou krizi a že končí, říkám mu ale - to dáš.

Čtěte také: Předchozí část článku, Králicko-krkonošský sudetský trek (8)

Po sbalení bivaku vyrážíme na dnešní etapu. Pro mne devátou, pro kolegy čtvrtou. Opouštíme Markoušovický hřeben a přes rozcestí Slavětín (bunkr, 630 m) a kolem ŘOPíku s maskovacím nátěrem a pěchotního srubu T-S 44 Na pahorku se spouštíme přes tzv. Dolní les do obce Petříkovice. Sestup je to docela výživný, jsem rád, že jej nemusím absolvovat opačným směrem.

V Petříkově, kde mimo jiné stojí pomník Františku Opočenskému, dozorci finanční stráže zabitému zde 19. září 1938 v napjaté době před Mnichovem, přecházíme silnici č. 301 a po žluté turistické značce stoupáme přes ohrazené pastviny (přístup brankou) pod Jánský vrch (697 m). Přímo na hraniční hřeben s Polskem, dříve s Německem. Co člověk na výšce ztratí, to obvykle na protějším svahu zase získá. To jsou prostě hory.

Po docela strmém stoupání k hranici jsme konečně pod hřebenem. U altánu vhodného k bivaku a kapličky s pramenem vody, ze kterého doplňujeme zásoby. Opět asi bude parný den a voda určitě přijde vhod. Moc záchytných bodů totiž dnes na trase mít nebudeme. A ještě jeden z mála, jenž jsme měli v "rukávu" se ukáže jako naprosto rigidní…

Přes Krasusovu vyhlídku (600 m), což je pěkná vyhlídková skála opatřena zábradlím a altánkem, konečně dorážíme po skalnatém a zalesněném hřebínku na vrchol Jánského vrchu (697 m). I z něj se otevírají docela slušné výhledy.

Směr Bernartice a Žacléř

Na nejbližším rozcestí opouštíme pohraniční hřeben a po žluté turistické značce sestupujeme k vesnici Bernartice (510 m). Okraj vsi byl docela malebný, osada Rybníček byla klidná a tichá, cesta vedla pěkným údolíčkem. Značka dokonce procházela přes dvorek nějakého stavení. Však si nás také přiběhl prohlédnout jeden čtyřnohý strážce onoho dvorku se zubisky jako vlkodav. Byl ale krotký jako beránek, ani nehafl.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Centrum obce však bylo neutěšené, neupravené a celkově nesympatické. Nebyla tady ani otevřená hospoda či nějaký bufet, takže jsme museli vystačit s vietnamskou večerkou a notně zteplalým pivem a limonádou. Nač je dávat do lednice, vždyť ve Vietnamu jsou mnohem větší vedra. Bernartice v nás zanechaly skutečně nepříjemnou pachuť zteplalého piva a obec hodnotím jako nejméně sympatickou, kterou jsem na svém treku navštívil. Bernartice nikdy více…

S úlevou opouštíme tuto nehostinnou obec a po silničce směrem na Lampertice míříme pod železniční viadukt a dále do polí. To však již ne po žluté, ale po zelené turistické značce. Bernartice necháváme za zády a míříme k městečku Žacléř ležícímu v kotlině na pomezí Broumovské vrchoviny a Krkonoš.

Před sebou však máme zalesněný hřeben vrchu Na Popravišti (635 m), na nějž to chvílemi docela stoupá. Na lesních mýtinách slunce tolik hřeje, že se člověku hned orosí čelo. A nejen čelo. Nesnáším ten pocit z batohu zpocených zad. V takovémto počasí žádný a ani sebelepší "air" systém stejně nepomůže.

Z jedné z pasek se nazpět otevírá pěkný pohled k vrchu Královecký Špičák (881 m), který jsme u Bernartic míjeli. Cíl pro některou z příštích návštěv, ne vše se dá při jednou přechodu stihnout. To by člověk buď musel mít křídla a nebo v zadku vrtuli…

Konečně stezka vychází z lesa. Na pěkné louky s prvními výhledy na Žacléř. Pohraniční městečko ležící v kopcích. Však tabulka na jednou z rozcestníků uvádí, že jsme v nadmořské výšce 620 m. Na město v ČR tedy poměrně vysoko.

Přes rozcestí Žacléř, porcelánka míříme do centra. Zda-li se tady dá někde najíst jsme však museli zjistit u domorodce. Místní informační tabule nás informovaly o tom, že je tady banka, pojišťovna. Fakt věci, po kterých nyní toužíme mimořádně… O hospodě ani zmínka.

Naštěstí Žacléř v tomto směru nezklamal. Dorážíme k restauraci Kahan, kde nejenže dobře vaří, mají velké porce, ale i neskutečně levné pivo. Dvanáctistupňové pivo za sedmnáct korun jsem pil po mnoha a mnoha letech. Na dnešní "Babišovo" fakt neuvěřitelné ceny…

Směr Rýchorská bouda, Krkonoše

Příjemně osvěženi se loučíme s Kahanem, Žacléří i Broumovskou vrchovinou. Ta posledně jmenovaná nám dala pěkně zabrat. Sice nevysoká, ale mimořádně členitá a tak trochu spletitá. Ale jedinečná a malebná. A také nezapomenutelná. Bodejť, vždyť jsem v ní pořídil asi nejvíce fotek. Z celkových asi 1 400…

Nyní nás čekají nejvyšší hory treku. Ono to jsou nakonec nejvyšší hory i celé České republiky - Krkonoše. Již se na ně těším, byť naposledy jsem v nich byl před měsíce. Dnes a zítra máme na programu Rýchorský hřeben. Pro mne terra inkognita, Rýchorský hřeben se mi dosud vždy "podařilo" minout a tuto část Krkonoš vůbec neznám.

Přes další rozcestí nesoucí stejné jméno Žacléř (nad porcelánkou) stoupáme po zelené turistické značce k rozcestí Bílý kříž (766 m). Z dřevěné tabulky se dozvídáme, že bouda Hubertus je jen 28 minut chůze a že má otevřeno denně. Bereme další výškové metry doslova útokem. Avšak zbytečně, Hubertus má zavřeno. Tabulka dole pěkně kecala. Možná i ohledně času, neměřil jsem jej ale.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

No nic, Hubertus necháváme Hubertusem. Loučíme se s rezavým kocourem, který jediný nás tady vítal, a pokračujeme po opravdu malebných loukách ještě o kus dále. Směrem k Rýchorské boudě. Kolem posezení u pěkných Božích muk s výhledy do polského Podkrkonoší stoupáme na rozcestí Rýchorský kříž (956 m). Opravdu nádherný úsek, nejkrásnější část dnešní etapy. Rýchorský hřeben na mne zatím udělal ten nejlepší dojem.

Kolem ohrady s pasoucím se dlouhorohým a pěkně chlupatým skotem stoupáme na rozcestí Kutná - Rýchory (996 m), ze kterého je to k Rýchorské boudě posledního půl kilometru. Poslední část již vede pěkně po rovince lemované pěknými loukami se super výhledy a konečně je tady Rýchorská bouda. Na boudě je uvedeno 1 001 m n. m., na turistickém rozcestníku jen 990 m n. m.

No co, 11 metrů sem, 11 metrů tam. Hlavně že nás ubytují, bylo by dobré se dnes trochu opláchnout. Jenže. Jenže v Rýchorské boudě je ubytován nějaký školní zájezd. Nakonec to ale klapne, spíme v garsonkách a v hospodě máme také separé u výčepu. Den dopadl dobře. Ušli jsme co bylo v plánu, vypili a snědli rovněž. A dokonce se i umyjeme. V tom horku se člověk zapotí a ušmudlá raz dva… Byť to byla dnes spíše taková krátká jednadvacetikilometrová pohodička. To někdy bouchnu za dopoledne a odpoledne nášupem ještě jednou tolik…

A přišel čert!

Večer ještě debatíme na jednom z pokojů. Plánujeme zítřejší trasu, cíl, hodnotíme dnešek. Za oknem je již černo černá tma, byť tyto dny mají jedny z nejkratších nocí v roce. Ticho najednou přeruší rána a za oknem se objeví pár očí a rohy. Čert! V některých z nás to možná pořádně cuklo, že se nachýlil vyměřený čas .

Nakonec se ale z čerta vyklubala zdejší koza, kterou rozsvícené okno láká stejně jako můru pouliční lampa. Navíc má ráda společnost, nechala se hladit a chtěla dovnitř. Už jsem si v duchu představoval, jak přicházíme s kozou nazpět k výčepu, zda-li by ji nešlo vypustit ven…

Kilometráž deváté etapy Králicko-krkonošského sudetského treku

• Pokračování článku

Další související články: