Slovinské Škocjanské jeskyně aneb jame v Krasu

Se synem do Krasu; na průzkumu jeskyní v krasové oblasti na pomezí Itálie a Slovinska (2) - Škocjanské jeskyně

Ráno v deset se objevujeme u nádraží, odkud vyjíždí bezplatný autobus ke Škocjanským jeskyním. Tento jeskynní systém je jedním z největších přírodních divů Evropy, což trochu dokazuje fakt, že jeskyně jsou zapsány na prestižním seznamu UNESCO. Samotná slova "Kras" nebo "Dolina" pochází právě z této oblasti a prokazují hlubokou provázanost a neobyčejnou výjimečnost místa. Kde jinde můžete vidět soustavu ohromných propastí a největší podzemní kaňon na světě?

Celé tohle dílo má "na svědomí" řeka Reka, která se právě v okolí Škocjanu propadá trvale do podzemí, aby po neskutečných 34 kilometrech vyústila na dně Jaderského moře. Škocjanské jeskyně tedy končí vyvěračkami pod hladinou na dně. Samotné propadání Reky je ozdobeno trojicí propastí, které dříve tvořily strop jeskyně. Prohlídka vede proti směru toku řeky Reka, pro orientaci budu držet právě tento směr.

Čtěte také: Předchozí část článku Se synem do Krasu

Po zaplacení vstupného si dáváme krátkou pauzu. Vybrali jsme si tu nejdelší variantu prohlídky, jako první nás čeká část zvaná "Skrz podzemní kaňon", jako druhá samoobslužná část "Podél podzemní řeky". V jedenáct se dává ohromná masa lidí do pohybu a vydáváme se asi 500 metrů daleko do závrtu Globočak, kde se nachází samotný vstup do jeskyně.

Šestice průvodkyň si dav dělí do skupin. První je na řadě slovinská prohlídka, následuje nejmenší německá, třetí italská a ostatní jsou anglické. Bylo mi doporučováno, abych šel se Slovinci, ale rozhoduji se pro poslední anglickou. Má to výhodu v tom, že budu rozumět, ale hlavně se šílení vřeštící Asiati se nacpali do první skupiny, takže jdeme s několika Španěly, Rusy a Brity. Je to v pohodě. Jedinou nevýhodou je striktní zákaz focení. Škocjanské jeskyně byly jediné, kde se to skutečně netolerovalo.

Prohlídka začíná klesnutím do Tiché jeskyně, která se vyznačuje rozsáhlou krápníkovou výzdobou. Nicméně ani zde nepovažuji Škocjanské jámy za něco unikátního. Názor měním asi v půlce komentované prohlídky, kdy spatříme podzemní kaňon Reky. Ocitáme se v Šumící jeskyni, jejíž výška je 106 metrů, délka 3,5 kilometru a šířka kaňonu v rozsahu mezi 10 až 60 metry. Skrz celou jeskyni teče řeka Reka, zatím závratně hluboko v podzemním kaňonu.

Prostory Šumící jeskyně se mi zdají ohromné, nicméně v nepřístupných prostorách za Hankeho kanálem (mimochodem pojmenovaném po speleologovi českého původu Antonovi Thomasovi Hankem, který je ve Škocjanu na vlastní přání i pohřben) se nachází ohromný sál Martelova dvorana, kde podzemní kaňon dosahuje výšky 146 metrů, 123 metrů široký a 380 metrů dlouhý. Vyprázdněnost tohoto podzemního prostoru je 2,2 milionu m³. Jedná se o největší podzemní dóm ve Slovinsku a jeden z největších na světě.

Naše prohlídková trasa však postupně klesá k Cerkvenikově mostu, který se klene 50 metrů nad Rekou. Od tohoto místa můžete počítat podzemní vodopády, dohromady jich uvidíte 26. Přes závraťový most přecházíme na druhou stranu kaňonu a vydáváme se po levé straně řeky proti proudu. Kromě ohromných podzemních prostor toho k vidění až tolik není, takže se po prohlídce hezké sintrové kaskády už těšíme, až vylezeme na světlo.

Ocitáme se na dně Velké Doliny, což je největší propast Škocjanského systému. Její nejvyšší stěna dosahuje 163 metrů. Trochu to zde připomíná Macochu, jen je to otevřenější a podstatně větší. Ve Velké Dolině se rovněž dělí prohlídkové trasy. Lidé, kteří procházeli jen první část zvanou "Skrz podzemní kaňon" se zde mohou oddělit a jít vpravo k lanovce, nebo se vypravit vlevo a vystoupat z propasti po svých.

Druhá část prohlídky rovněž směřuje doleva a tak procházíme pod převislou stěnou k Tominčevově jeskyni, která je bohužel nepřístupná (významné archeologické naleziště), a obcházíme propast až k přírodnímu mostu. Tento přírodní most odděluje Velkou a Malou dolinu a v podstatě jde o zbytek stropu původní jeskyně.

U přírodního mostu se nachází definitivní oddělení tras, námi zvolená druhá část prohlídky prochází jeskyní do 120 metrů hluboké Malé doliny, přechází řeku a pomalu klesá po pravé straně k Mahorčičově jeskyni. Malá dolina je výrazně strmější a především sestup k Mahorčičově jeskyni po vysekaném chodníku ve skále a přes visutý most zanechají velký dojem.

Mahorčičevova jeskyně je výrazně delší, než jeskyně pod přírodním mostem, a také se prochází velmi blízko u řeky. Při záplavách bývá pod vodou i turistický chodník, občas se tedy stává, že druhá část prohlídky je nepřístupná. Jeskyně se nachází přímo pod vesnicí Škocjan, což je docela kuriózní. Opět jde o poměrně mohutný podzemní kaňon, který je ozvláštněn hlubokou a úzkou propastí Brezno Okroglica, na jejíž dno se lze dostat.

Brzy se ocitáme u Ponoru Reky, což je poslední místo, kde procházíme jeskyní. Skalní stěna zde má 100 metrů a monumentální ponor je největším slepým údolím ve Slovinsku. Následně procházíme branku, která ukončuje prohlídku a táhlým stoupáním se vydáváme do pravého svahu až do vesnice Matavun.

V dědině opouštíme značenou stezku k turistickému centru a jdeme doprava až k půlkruhovému parkovišti, kde se dáme opět doprava a kolem vodní nádrže se napojujeme na nadzemní prohlídkovou trasu kolem Škocjanských jam. Je zde pěkně vedená a hezky značená naučná stezka, mezi jejíž zastávky patří prohlídka vesničky Škocjan s propastí Brezno Okroglica, zdejší muzeum, vesnička Betanja, ale především okružní túra kolem Malé a Velké Doliny s mnoha úchvatnými vyhlídkovými místy. Zajímavé místo je přibližně každých 100 metrů, takže průchod naučnou stezkou zabere pomalu dvě a půl hodiny.

Cestu si zpříjemňujeme zastávkou v hospodě v Betanji, kde ochutnáváme tradiční slovinské knedlíky "štruklji" se špenátem. Je to jediné jídlo, které konzervativní synek Štěpa opravdu ocenil.

Po jídle se vydáváme na turističtější půlku naučné stezky, která už skutečně vede jen v přírodě. Nicméně varování, že stezka může být i nebezpečná, je umístěno především kvůli potrhlým Asiatům, kteří v životě v lese nebyli. Ve skutečnosti jde o lehce kamenitou pěšinu v lese s trojicí vyhlídek do hlubin některé z propastí. Ty ovšem stojí za to! Od jedné vyhlídky lze dokonce sestoupit na přírodní most oddělující obě propasti a přejít ho bezplatně až k informačnímu středisku.

My však pokračujeme dál kolem Velké Doliny až k nejznámějšímu vyhlídkovému místu, které se nachází 160 metrů nad dnem Velké Doliny. Z tohoto vyzděného balkónu lze vidět známý pohled na vesnici Škocjan, která se hrbí na úzkém hřebeni mezi propastmi. Je to symbol Škocjanských jeskyní a jeden ze symbolů Krasu.

Od balkónu se vydáváme asi 500 metrů zpět, kde opouštíme naučnou stezku a po Slovinské transverzále číslo 1 jdeme do vesnice Divača. Cesta je velmi příjemná, vede většinou krasovým lesem kolem několika ohromných závrtů. Pouze v poslední části se napojuje na cestu, po které dosahujeme Divači a brzy i našeho penzionu.

Škocjan na turistické mapě

Pivská a Černá jeskyně

Batohy máme sbalené, takže u malé porce pršutu počkáme na vlak a jedeme do městečka Postojná. Ve vlaku se nějakým způsobem dávám do řeči se skupinkou cestovatelů z Francie ve věku asi 18 let. O Škocjanských nebo Postojenských jeskyních nikdy neslyšeli, jedou snad z Benátek do Bělehradu a v Divači přestupovali. Připadá mi to docela divné jezdit takové velké vzdálenosti po celé Evropě a nepoznat danou zemi nebo místo opravdu dobře.

Jedna slečna naprosto naplňuje moje představy o multikulturní rodině. Pochází z Lucemburska, její mamka je Češka a tatínek Slovák z Vojvodiny. Ve svém mladém věku plynně hovoří německy (tak mluvili i její kamarádi), francouzsky, lucembursky, anglicky, španělsky, česky, slovensky a srbsky. Osm jazyků…

V Postojné se loučíme a vystupujeme z vlaku. Na nádraží oslovuji dvojici Slovinců, zda nemají potuchy o nějakém hotelu nebo kempu. Nejprve mi dávají dosti neurčitou radu, ale za pár okamžiků u nás zastavuje auto, že nás zavezou do kempu Pivka jama. S nadšením přijímáme.

Kemp Pivka jama je skvělý a hodně oblíbený kemp asi tři kilometry od Postojenských jeskyní. Nachází se na krasovém hřebeni přímo v divokém a skalnatém lese, takže je hodně členitý. Přesto se najde spousta místa pro karavany, auta i čundráky ve stanu.

V kempu je výborné sociální zázemí, je zde obchod i hospoda (bohužel dosti drahá a mizerné kvality - nakonec tam nejíme ani jednou). Kuriozitou je jeskyně přímo uprostřed kempu, kam se lze vypravit s průvodcem! Takové lákadlo nemůžeme vynechat, takže prvním cílem zítřejšího dne je právě návštěva Pivské jeskyně.

Vstup do Pivské a Černé jeskyně se koná jen dvakrát denně a to v 9:00 a 14:00. Vstup se platí přímo na vrátnici. Na rozdíl od známých Postojenských jeskyní se nás setkává jen několik, což je výhoda. Musím přiznat, že tak dobrého a vtipného průvodce jsem doposud nezažil. Prohlídka probíhá v angličtině, jediný chudák Štěpa se vtipům moc nezasměje. Průvodce překvapil i tím, že mluví nizozemsky (což ocenila skupina asi osmi krajanů).

Přímo z kempu nejprve klesáme po 317 schodech do 65 metrů hluboké propasti. Dole protéká říčka Pivka, bohužel je extrémní sucho, takže si moc neužijeme hukotu podzemní řeky. Prohlídková trasa je téměř dva kilometry dlouhá (z celkových pěti kilometrů jeskyně), přičemž vede převážně proti proudu řeky. Stejná řeka vytvořila i Postojenské jeskyně a oba systémy jsou spojené.

Řeka Pivka nadále pokračuje do Planinské jeskyně, kde se stéká s řekou Rak a společně zde tvoří největší podzemní soutok řek v Evropě. Bohužel jsme to neviděli, ale od Planinské jeskyně se lze i k tomuto místu dostat (prý 500 metrů od vchodu).

Velikou kuriozitou je podzemní cesta v Pivské jeskyni, kterou vybudovali italští vojáci po I. světové válce. Přímo nad jeskyní totiž probíhala svého času hranice, no a Italové v podzemí vybudovali spojnici ze své strany hranice (Postojenské jeskyně), přes Černou jeskyni až do Pivské jeskyně na jugoslávské straně.

Samotné schodiště bylo vybudováno v roce 1927 a celý systém měl sloužit ke špionáži. Jistou kuriozitou je, že velká část původní italské elektroinstalace funguje do dnešních dní. Pivská jeskyně není příliš vyzdobena známou krápníkovou výzdobou, přesto ji rád doporučím - už jen kvůli sympatickému průvodci.

Po průchodu Pivskou jeskyní nás čeká cesta přes 100 metrů uměle vykopaný tunel přímo do Černé jeskyně. Musím přiznat, že tato je z mnoha důvodů ještě zajímavější. Jednak je považována za nejchladnější jeskyni ve Slovinsku. Tuto skutečnost musím potvrdit, zima v ní byla citelně větší, než v Pivské jeskyni.

Další kuriozitkou je role jeskyně za II. světové války. 23. dubna 1944 do jeskyně vnikli polští a slovinští partyzáni, kteří po staré italské cestě došli až do Postojenské jeskyně. Němci zde skladovali benzín a další palivo, kterým zásobovali celé okolí Terstu. Partyzáni Postojenskou jeskyni zapálili, čímž jednak způsobili Hitlerovcům citelnou ztrátu, ale také zdevastovali vstupní dómy Postojenské jeskyně. Oheň prý hořel sedm dní.

Dalším unikem této 3 300 metrů dlouhé jeskyně je výrazné černé zbarvení krápníkové výzdoby, které dalo jeskyni jméno. Vzniklo někdy v pravěku v důsledku mohutného lesního požáru, který zuřil na povrchu. Popel se dostal až do jeskyně a zabarvil obvykle bílý vápenec do černých odstínů. V kombinaci s velkou zimou a pohnutou historií na mě Černá jeskyně působí až nezvykle ponuře.

• Dokončení článku