Krasová oblast Kras na pomezí Itálie a Slovinska

Se synem do Krasu; na průzkumu jeskyní v krasové oblasti na pomezí Itálie a Slovinska (1)

Po delší době se člověk těší o to víc a tak se i letos nemohu dočkat pár dnů svobody někde v lese. Tentokrát má cesta punc obzvláštní výjimečnosti a to z toho důvodu, že poprvé beru svého syna na "Euročundr". Je mu osm let a tak uvidíme, jak to dopadne. Volba destinace je jasná, chce to něco nenáročného, ale zároveň atraktivního. Volím krasovou oblast na pomezí Itálie a Slovinska - zvanou jednoduše Kras.

Italské předzvěsti

Na místo určení se dopravujeme nejmenovaným dopravcem využívajíc akční jízdenku na lince Brno - Benátky. Po noční cestě jsme ráno na místě a prvním logickým cílem je světoznámé město na laguně a zároveň na tisíci ostrovech. Štěpa je z autobusu rozlámaný, není zvyklý tahat batoh a tak ho to moc nebaví. Na druhou stranu máme štěstí, že je ještě brzo ráno a turisté se do města teprve začínají hrnout.

Probouzejícím se městem přicházíme nejprve ke známému mostu Rialto a poté na náměstí Svatého Marka. Štěpa toho víc vidět nechce a navíc se hrnou lodní autobusy s davy především asijských turistů. Nastupujeme tedy do prázdného loďobusu a zavčasu mizíme z předražené atrakce.

Čtěte také: Škocjanske jame, unikátní jeskynní systém ve Slovinsku

Krátce po desáté hodině ranní nám jede přímý vlak do Terstu, což je další cíl naší cesty. Poněkud kuriózní je fakt, že návštěvu tohoto města vymyslel synek na základě hry "Kamionem po Evropě". Za necelé dvě hodiny jsme na místě určení a vzhledem k tomu, že máme asi půl dne náskok, rozhodujeme se pro prohlídku města rovnou.

Nejprve kráčíme do přístavu, kde zrovna odplouvá oceánská loď Costa Luminosa. Je to ohromný hotel na vodě, takže se nedivím tomu, kolik to přilákalo zvědavců do přístavu. Moje očekávání, že proběhne nějaká groteska ve stylu Costa Concordia se bohudík nenaplnilo, takže míříme do pizzerie naproti přístavu na skvělou a nadýchanou pizzu.

Po obědě se vydáváme do místního akvária, které je kousek od přístavu. Za velmi rozumné vstupné si člověk prohlédne desítky akvárií s jaderskou faunou, ve druhém patře je terárium se sbírkou plazů a obojživelníků Krasu. Pokud jde o hady, myslím, že nechyběl ani jeden druh z této oblasti.

Po akváriu se vydáváme na vydatnější jídlo někam do Starého města a postupně stoupáme směrem k hradu San Giusto. Přímo u něj stojí terstská katedrála ze 14. století s vysokou věží, kam lze za příznivý peníz vystoupat. Z hodinové věže je krásný výhled na Terst a celý záliv. V těsné blízkosti hradu a katedrály se nachází staré římské fórum, v jehož troskách se lze volně procházet.

Prostranství uzavírá památník věnovaný obětem I. světové války. Z volně přístupných hradeb a od památníku je rovněž krásný výhled na město. My se vydáváme po schodech pod hradby až narazíme ke staré bráně Tor Cucherna a vzápětí jsme u římského divadla z I. století.

Tato unikátní a zachovalá památka pochází z I. století našeho letopočtu, přičemž až do roku 1938 byla ukryta pod zástavbou. Teprve v tomto roce došlo k odhalení divadla, které pojme až 6 000 diváků. Zajímavostí rovněž je, že divadlo dříve stávalo na pobřeží, takže diváci mohli při představení sledovat západy slunce.

Od náměstí se vydáváme přes náměstí Unita d´Italia ke kanálu Grande, který trochu připomíná Benátky. Už značně unaveni dosahujeme náměstí Oberdan, odkud má jezdit autobus směrem Opicina a k našemu kempu. Ve skutečnosti vyjíždí z jedné z bočních ulic. Problémem je taky shánění lístků. Řidič v autobuse vám nic neprodá, trafika na náměstí o víkendu nefunguje a automaty s jízdenkami nefungují nikdy. Zkuste se ptát v okolních barech, my jsme uspěli v baru Tivoli.

Linka číslo 2 je sama o sobě kuriozitou, kterou Terst disponuje. Byl to jeden z hlavních cílů naší cesty, ale bohužel to nevyšlo. Důvodem je unikátní tramvajová trať, která je v některých místech natolik prudká, že vozy tramvaje musí být tlačeny přídavnou lanovkou. Trať byla vystavěna za Rakouska-Uherska v roce 1902, prošla několika modernizacemi, přičemž dodnes jsou v provozu 4 vozy ze 30. let. Bohužel v roce 2016 došlo na trase k havárii, jejíž následky se opravují dodnes.

Předpokládané zprovoznění je dáno termínem září/říjen 2017, v půlce srpna tohoto roku bylo možné tramvaje fotit na horní stanici ve vesnici Opicina. Celkově má trasa 5,2 km, přičemž stoupá z výšky 3 metrů nad mořem do neuvěřitelných 329 metrů. Na tak krátkou vzdálenost je to skutečně brutální převýšení, jde zcela jistě o nejstrmější tramvajovou linku v Evropě a jednu z nejstrmějších na světě. Nejprudší pasáž dosahuje převýšení 26 %!

Myslím, že návštěvu Terstu je dobré podniknout už jen kvůli jízdě touto tramvají, já se tam zcela jistě někdy vrátím. Město mě překvapilo příjemnou neturistickou atmosférou, příjemnými cenami, ohromným množstvím památek a přírodních kuriozit. Netušil jsem, jak je Terst zajímavý! A to jsme spoustu míst prostě nestihli.

Italský kras

Autobusem přijíždíme na zastávku Obelisco, kde se nachází sedlo v horském hřebenu nad Terstem a zároveň i nejvyšší místo tramvajové tratě. V blízkosti zchátralého hotelu najdeme vyhlášený a čistý kemp Obelisco, kde spíme. Je dobré si rezervovat místa, kemp je velmi oblíbený. I přes plnou obsazenost kempu je zde klid, což nakonec ruším jen já s dvojicí Čechů, se kterou jsem se sčuchnul v hospodě. Ke skromné párty se přidává nakonec i dvojice Belgičanů. Moje slivovicová zásoba byla velmi povážlivě snížena už první večer. Domácí je prostě domácí…

Večer jsem kluky z Vysočiny i borce z Belgie přesvědčoval, zda se nechtějí připojit k návštěvě místního divu - jeskyně Grotta Gigante. Zatímco včera se všichni zdáli nadšení, ráno zvítězil bolehlav a mixomatóza. Mám pocit, že dnešní mládež nic nevydrží. Balím se se Štěpánkem sám, necháváme sténající odpadlíky v kempu a svižně si to vykračujeme do městečka Opicina. Po 200 metrech jsme u prvních domů a podél smutných tramvajových kolejí se dostáváme až ke konečné stanici tratě. Opuštěně tu stojí dvojice krásných historických vozů, u kterých se fotíme.

Zároveň zde nacházíme turistickou trasu číslo 26, po které se vydáváme vlevo směrem k jeskyni. Už v samotném městečku jsou k vidění závrty a další krasové jevy, brzy přecházíme železniční most a ocitáme se v nádherné krasové planině poseté závrty, škrapovými poli a propastmi. Cestička se z Opiciny vine mezi kamennými zídkami a drobnými pastvinami.

Je tu nádherně. Jediným přerušením idyly je podcházení dálnice, nicméně příroda a dálnice jsou v tomto případě striktně odděleny. Po pár krocích není po silnici ani památky. Před polednem jsme ve vesničce Briščiki neboli Grotta Gigante (většina míst má v této části Itálie italské i slovinské názvy).

Přicházíme k jednomu z největších přírodních divů Evropy. Je až s podivem, že jeskyně, která byla do roku 2010 největším přístupným jeskynním prostorem na světě, je tak málo známá. Větší je jen jeskyně La Verna přístupná ve Francii, která je však bez krápníkové výzdoby.

Grotta Gigante je v současnosti největší krápníkově vyzdobenou jeskynní prostorou přístupnou pro turisty. Výška hlavního prostoru jeskyně dosahuje 107 metrů, šířka 67 metrů a délka 167 metrů. Vyprázdněnost prostoru je neskutečných 365 000 m³. Pro srovnání francouzská jeskyně La Verna dosahuje rozměrů 250 metrů na délku, 220 na šířku a výšky 194 metrů.

Vyprázdněnost tohoto prostoru je 3 600 000 m³. Je tedy 10× mohutnější, než Grotta Gigante. A pro další srovnání naše největší jeskynní prostora se nachází v Kateřinské jeskyni v Moravském krasu a dosahuje pouhých 97 metrů na délku, 44 na šířku a 20 na výšku…

Už po vstupu do Grotta Gigante mi padá brada. V životě jsem už pár jeskyní navštívil, ale něco takového jsem nečekal. Prostor je natolik ohromný, že těžko chápu, jak je možné, že jeskyně drží pohromadě. Nejprve klesáme po mnoha schodech v zákrutách dolů, abychom se dostali do hlavního sálu. Téměř od počátku můžeme obdivovat neobyčejnou krásu krápníkové výzdoby, která pokrývá celé stěny a dno jeskyně. Místní krápníky jsou velmi unikátní, neboť kapky vody mnohdy padají z až 80 metrů, takže se po dopadu široce rozprsknou. Z tohoto důvodu vznikají široké - jakoby květinové stalagmity. Nejvyšší mají až 12 metrů. Je to okouzlující.

Jedinou vadou na kráse v jeskyni je instalace dvou plastových trubic, která jsou svisle uloženy podél sebe přesně uprostřed kaverny. Byly sem instalovány v 60. letech, přičemž obsahují systém 94 metrů vysokých kyvadel, jejichž hlavním úkolem je měřit slapové jevy zemské kůry. Bylo zde zjištěno, že přitažlivost Měsíce (kromě známého přílivu a odlivu) mění tloušťku 35 kilometrů silné zemské kůry o 10 až 12 centimetrů! A tohle se děje každých 12 hodin…

Kromě toho byly v jeskyni změřeny odchylky způsobené gravitací Slunce a i dalších planet Sluneční soustavy. Kuriozitou jsou naměřené změny vlivem velkých přívalů sněhu v Alpách. Kyvadla v jeskyni jsou jediným přístrojem na světě, který zaznamenal čtyři z pěti nejsilnějších zemětřesení od romu 1960. Práce vědců se v jeskyni nesoustřeďuje jen na unikátní kyvadla, nachází se zde i důležitá seismologická stanice, meteorologická stanice, monitorování radonu a studium rozpouštění vápence.

Se sympatickou průvodkyní se dostáváme na dno propasti, aby začalo zdlouhavé a namáhavé stoupání v protější stěně propasti. Výhledy z této části jsou téměř závraťové, brzy procházíme umělým tunelem a ocitáme se u horní části plastových trubic v jeskyni. Tady už prohlídka téměř končí, strmým výšvihem se najednou ocitáme venku a v úmorném horku.

Muzeum u jeskyně jsme zvládli ještě před prohlídkou Grotta Gigante, takže se rovnou sbíráme a jdeme na autobus. Opět je problém s jizdenkami, ale řidič nás naštěstí zadarmo bere do Opiciny. V restauraci Vatta si dáváme jídlo (dosti neochotný personál - nejprve nás nechávají 20 minut čekat, aby nám pět minut po třetí hodině oznámili, že od třetí už nevaří a musíme se spokojit se studenou kuchyní). Na druhou stranu toho nelituji. Štěpa si dal skvělé toasty, no a já výborný kroupový salát s obilnými klíčky, cibulí a chřestem.

Škocjanské jeskyně

Po neúspěšném odeslání pohledů (sehnali jsme jen známky) se vydáváme k nádraží v Opičině. Do Slovinska jezdí jen čtyři vlaky denně a my máme asi hodinu a půl času. Čekárnu sdílíme s mladou Italkou, se kterou se dáváme do řeči a odměnou je nám pak sympatický doprovod na části naší cesty a zajištění jízdenek ve vlaku. Cílem nám je vesnička Divača ve Slovinsku, v jejímž nejbližším okolí se nachází mnoho jeskyní a především světoznámé Škocjanské jeskyně.

Ubytování volíme v hostelu Risnik, který se nachází kousek od nádraží. Jde o skromnou variantu se skvělou kuchyní, čehož využíváme večer. Tak vynikající kalamáry plněné slaninou a sýrem, potřené česnekovým dipem se smaženými chobotničkami a opékanou rýží s hráškem jsem nikde jinde nejedl. Vlastně jsem možná nikdy nejedl nic lepšího. Štěpa se spokojil s vývarem, k mořským potvorám chová neurčitý odpor (ochutná, ale netváří se nadšeně).

• Pokračování článku