Na protějším břehu řeka obnažila porůznu poskládané čedičové sloupy. Ty se nacházejí i nad řekou vlevo. Čas nás vyhání z tohoto impozantního místa. Další nocleh je až na východním pobřeží. Po jedničce tak jedeme přes 200 km. V Egisstadir odbočujeme na silnici č. 92 a po této přes další tunely (jeden má délku 7 km).

Je se stále na co dívat. Vlevo zasněžené hory a napravo od nás zátoka Reydarfjórdur. Do Neskaupstadur, kde končí i tato silnice, přijíždíme v pozdní třiadvacáté hodině. Personál hotelu nám ochotně udělal večeři.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ráno jdu fotit hory na druhé straně fjordu, který omývá Norské moře. Je bezvětří, modrá obloha a bílé mráčky snad ani tomuto Islandu nesluší. Když jsem po příjezdu ukázal kamarádům, kteří na Islandu byli, fotky, tak se mě zeptali, jestli jsem fotil jenom když bylo hezky. To ne, na Islandu jsme měli takový parádní čas.

Vracíme se na jedničku, která poctivě kopíruje východní a jihovýchodní pobřeží a nabízí další vodopády a fjordy. Ty nejsou tak dramatické, jako ty západní, ale i tady je kouzelná krajina, která je daleko víc obydlená. Malé barevné domky kontrastují s okolními tmavými horami vytvořenými erupcí. Je tu i obrovské pláž utvořená z černých drobných kamínků a štěrku. I tady si našly svoje místo drobné kvítky v několika druzích.

Ještě jedna zajímavost se váže k tomuto místu. Když si natáhneme pomyslnou přímku, tak až po Antarktidu nenarazíme na žádnou pevninu ani ostrov. Jenom vody Atlantiku. Na severozápadě se nad pustinou ukazuje rozlehlý ledovec Vatnajokull, který je ve stejnojmenném národním parku. Pod tímto ledovcem se ukrývá sedm podzemních (přesný výraz by byl "podledovcových") sopek. A je také svoji rozlohou největším ledovcem na světě (mimo oblasti pólů). Od západu na východ je skoro 150 km dlouhý a je dominantou jihovýchodu Islandu.

V roce 2008 byl na jeho ochranu vyhlášen národní park Vatnajokull s rozlohou 13 000 km čtverečních. Zabírá tak 13 % celkové plochy Islandu. Vatnajokull je i největším národním parkem v Evropě. Nejvyšší kopec Islandu nalezneme na nejjižnější části ledovce Hvannadalshnúkur. Má výšku 2 120 m.

Přijíždíme k první "atrakci", kterou nemůžeme vynechat. Ledovcové jezero Jokulsárlón. Tady je opravdu "přelidněno". Po jezeru plují odlomené kusy ledovce a obojživelné čluny vozí "japončíky" po jezeru, aby se dostali co nejblíž k ledovým obrům plujícím po hladině.

Druhé jezero je vzdálené tak do tří km směrem na západ. Stále jme na cestě č. 1. Je tu mnohem méně lidí, jezero je přímo pod nejvyšší horou a není tu taková komerce. A je o mnoho působivější. Je také zaplněné plovoucími odlomenými kusy z ledovce. Nad tímto ledovcovým jezerem jsem objevil další malé jezero, které posloužilo k dalším parádním fotkám.

Po pravé straně ve směru jízdy se několikrát ukážou zaledněné hory, tak děláme několik zastávek pro focení a pro "kochání se tou krásou". Pod horským masivem se rozprostírají "kam oko dohlédne" květy vlčího bobu. Podle mapy je to ledovec Mýrdalsjokull.

V této jižní části ostrova je i více zeleně a nádherná pestrá krajina, kde jsou skály a vodopády. A pasoucí se koně. Co se koní týká, tak ty jsme potkávali po celém Islandu a troufám si tvrdit, že za svůj skoro dvouletý pobyt v USA a procestovaných desítky tisíc km jsem tolik koní neviděl. A to Amíci koně milují.

Další atrakce, kterou projíždíme, je lávové pole v Laki. Nedá se nezastavit. Staré lávové pole porostlé mechem je jako barevný koberec, kde k šedoolivové se přidává i barva okrová. I tu rostou sem tam rostliny, které bych tu nečekal. Dokonce na jednom místě je na obrovské ploše postavených na stovky kamenných mužíků. Materiálu ke stavbě je tu dost. Vždyť v roce 1783 z kráteru sopky Lakagígar během erupce vyteklo 30 miliard tun lávy.

V devatenáct hodin přijíždíme do města Vík a venku to konečně po islandsku fouká. Sestupujeme k moři. Fotím tři velké skály známé jako Reynisdrangar. Podle pověsti to jsou tři zkamenělí trolové. Jediní které jsme na Islandu potkali. Škoda.

Kolem skal se ve větru prohání dlouhoocasí rybáci, kteří na skalách hnízdí. Na poslední vyhlášený vodopád je to jenom skok. Plné parkoviště napovídá zájmu lidí. Vodopád Gullfoss (Zlatý vodopád) vznikl na řece Hvítá. Vodní tříšť hnaná neviditelnou silou se zvedá do výšky, kde je krásně ozářená sluncem. Dole fotím ještě jednou vodopád za špatného světla, ale i s nevěstou a ženichem.

O půl desáté večer fotím pravé islandské počasí. Je větrno, mlhavo a deštivo. To trvá pouze dvě hodiny a v deset večer jsme na místě našeho dnešního putování. Po 800 km. Stihli jsme toho dnes hodně.

Slyšeli jste někdy o Modré Laguně? Tak to je světově vyhlášené místo a nejznámější atrakce Islandu. Bláa Loníd je to po islandsky. I když název je tak trochu romantický, tak laguna není přírodním jevem. Je to vedlejší produkt, který využívá termální energii na Islandu.

S lagunou sousedí elektrárna Svartsengi, která čerpá horkou, slanou vodu z hloubky dvou kilometrů. Ta se používá k výrobě el. energie a poté je přiváděna do laguny. Je bohatá na různé minerály, které jsou prospěšné lidské pokožce. A přímo v tom to rezortu máme nocleh.

Od následujícího rána jsme naložení v teplé vodě. Kolem je lávové pole a kopce v dosahu. Hotel pořádá na odpoledne výšlap na jeden kopec s průvodcem. Byli jsme jediní, kdo šel. Já a mladý kluk - průvodce. Krásná "procházka" na vrchol hory utvořené vyvřelinou a shora pohled na Modrou lagunu i tu elektrárnu. Ta voda byla při pohledu shora fakt modrá.

Namáčíme se až do pozdních večerních hodin. Na rozlučku s Islandem Petr objednává "sedmichodovou večeři". To vše dvě hodiny před odletem. Dojídáme poslední sousto. Letadlo nám letí za tři čtvrtě hodiny a na letiště je to dvacet km. V té závodnické jízdě nám svítí poslední paprsky nočního slunce.

V letadle si přehrávám celý Island. Byl nádherný. Iceland znamená "Ledová země", ale byl barevný, rozmanitý a shodli jsme se, že tak krásnou přírodu jsme nečekali. Najezdili jsme 2 500 km, nafotil jsem 1 500 fotek a rád bych se vrátil ještě jednou. To s batohem a na deset dnů se toulat vnitrozemím.

Poděkování patří i mým společníkům Petrovi a Romanovi. Pro dokonalý cestovatelský soulad a řidičské umění, kdy jsme večer nestihali a jezdilo se po úzkých cestách rychlostí přesahující hodně tu povolenou.

A na úplný závěr. Volal jsem do Prahy na letiště ohledně toho "ukradnutého" šroubu. Neochota a nezájem. Ani se neomluvili. Tož tak.

• První část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie