Hřeben poloniny Boržava, hřebenovka v ukrajinských Karpatech

Ukrajinské Karpaty a Podkarpatská Rus na podzim, hřeben poloniny Boržava

Polonina Boržava je mohutná a krásná. Vyznačuje se velkou mnohotvárností přírodních scenérií. Setkáváme se zde s klasickou karpatskou poloninou a v nižších polohách s krásnými bukovými lesy. Přechod bych označil jako středně náročný.

Cestu jsme podnikli na začátku září 2017. Vyrazili jsme v neděli z Prahy nočním lůžkovým vlakem do Košic. Z Košic autobusy do Užhorodu, pak vlakem do stanice Volovec. Do městečka jsme dorazili v osm hodin večer. Takže doba cesty z Prahy 22 hodin.Vzhledem k času příjezdu jsme pro přespání využili hotel Viktorii hned pod nádražím. Pomalu se stmívalo a dostat se někam trochu za vesnici by už znamenalo hledání místa na spaní za tmy. Za 2lůžkový pokoj dobrá cena 400 hřiven (kolem 300 Kč).

Z Volovce jsme vyrazili ještě za tmy před šestou hodinou ranní. Výstup z Volovce po červené turistické značce. Cesta je zde poměrně dobře značená a jen na některých místech bylo potřeba se radit s mapou kudy jít dál. V posledním bukovém hájku pod vrcholem s křížem jsme zastavili kolem desáté hodiny a na malém ohni si uvařili vydatné jídlo. V bukovém podrostu jsme si také nařezali několik prutů s sebou pro postavení přístřešku.

Z vrcholu s křížem potěší krásný výhled na Volovec a okolí. Na obzoru je vidět vrchol Pikuj Bukovecké poloniny. Přes několik menších vrcholů jsme se dostali k výstupu na Velký vrch (1 598 m n. m, nejvyšší vrchol naší cesty).

Během výstupu přišla změna počasí a bleskurychle dorazil prudký studený déšť s hustou mlhou a větrem. Po zbytek dne už jsme nic neviděli. Z Velkého vrchu sestup do sedla pod Malou Hymbou (1 416 m n. m.). V tomto sedle je mělká proláklina s tůní. Tam jsme našli vhodné místo pro táboření. Jedna strana tůně byla výše a tvořila závětří. Vhodné místo pro stavbu přístřešku z plachty. Pršelo celou noc.

Další den jsme v 10 hodin vyrazili do mlhy a prudkého větru. Po poledni se začaly mraky trhat a k večeru bylo úplně jasno a vítr jen mírný. Poloninský hřbet zde pokračuje malými vrcholy a nadmořská výška postupně klesá. Vrchol Židovská Magura jde obejít úboční stezkou vpravo. Na stezce se nachází malá studánka s dobrou vodou. V době naší návštěvy však v její bezprostřední blízkosti byl nepořádek včetně řady použitých vložek.

Hřeben poloniny Boržava dál klesá a před sedlem Prislop (936 m n. m.) se dostáváme do bukových hájků. Nalezneme zde i několik pěkných míst s ohništěm. V sedle Prislop je kamenný kříž a turistický rozcestník. Vede odtud cesta do Mižhyrie. U cesty se nachází tekoucí pramen.

Ze sedla Prislop boržavský hřeben začíná cesta znova stoupat. Zdoláváme vrchol Kamianka (1 227 m n. m.). Sedlo za ním je zjizvené terénními úpravami po stavbě dálkového plynovodu. Po hřebínku zarostlým bukovým lesem se dostáváme na poloninu Kuk.

V sedle před samotným vrcholem je roubená studánka, která poskytuje vodu přilehlé salaši. Na spaní tam ovšem pěkné místo není. Salaše zde jsou pouze dřevěné konstrukce k natažení plachty a vše je v prudkém svahu vlhké louky. Nemluvě o všudypřítomném bordelu. Vracíme se po cestě asi 1 km zpět. Zde je u cesty rovný hřeben zarostlý bukovým lesem. Po vydatném dešti dá rozdělání ohně trochu práci.

Další den pokračujeme poloninou Kuk. Tvoří ji vrchol trojúhelníkového tvaru a stejného názvu jako polonina.Vrchol jde obejít úboční cestou. Dál se hlavní hřeben stáčí doleva a pozvolna klesá. Na jeho vrcholech jsou četné louky střídající se s bukovým porostem. Trochu mi to připomíná Krušné hory. Tato část hřebene s bukovými hájky se nám líbila nejvíce. Nocleh jsme si našli na okraji bukového lesa u vrcholku Psiačky.

Na zbytku hřebene postupně přibývá lesa a ubývá luk. Pak prudký sestup do údolí řeky Reky, do vsi Protiven. Velmi hluboce zařízlé údolí a sestup 500 m. Dole u řeky vede hlavní silnice do Mežhorje. U autobusové zastávky přecházíme po visuté lávce na druhý břeh.

Jelikož jsme dopoledne našli spousty hub, potřebovali jsme vajíčka na smaženici. U stavení, kde v zahradě pobíhaly slepice, jsme se optali jestli nám prodají vajíčka. Místo toho poslali kluka a ten nás odvedl mezi domy. V jednom dvoře byl ukryt malý magazín a majitelka odemkla a prodala nám nejen vajíčka, ale koupili jsme si také chleba a domácí slaninu (sal).

Kousek nad vsí jsme se pořádně najedli a začali stoupat prudkým svahem na druhou stranu údolí. Převýšení 500 metrů jsme zdolali za dvě hodiny. Rovné místo na spaní jsme našli až kousek pod vrcholem hřebene - ve, zde nepříliš častém, smrkovém lese.

Poslední část naší cesty byl přechod do Kločavy přes horu Ťapeš. Zdál se dle mapy krátký. Jenže po hřebenu, z velké části zarostlým bukovým lesem, nevedla žádná cesta.Občas bylo nutné prodírat se mlázím. A chůze po zdejších zarostlých, dlouho nepasených loukách nebyla také příliš příjemná.

Až k večeru jsme se dostali na vrchol Ťapeš. Z tohoto kopce je krásný výhled a v záři zapadajícího slunce bylo vše ještě hezčí. Na sestupu do Koločavy nás zastihla tma. Za posledního šera jsme si našli rovné místo na spaní na podružném vrcholku klesajícího hřebene. Do Koločavy, kde končilo naše putování, jsme sešli až následující den.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie