Spikule neboli sluneční trávník a výtrysky

Spikule, krátkodobé úzké výtrysky ve sluneční atmosféře

Spikule jsou krátkodobé úzké výtrysky ve sluneční atmosféře, které jsou nejlépe pozorovatelné při okrajích slunečního disku ve sluneční chromosféře. Spikule, které objevil v roce 1877 italský fyzik A. Secchi, mají na Slunci podobu šlehajících plamínků, červených výtrysků, vysokého trávníku či klásků. Což byl zřejmě i hlavní důvod pojmenování těchto útvarů sluneční atmosféry, vždyť klásky se latinsky řeknou spicule…

Spikule jsou úzké výtrysky s životností od 5 do 15 minut, které nejsou po slunečním disku rozmístěny rovnoměrně. V chromosféře jich bývá v průměru okolo 300 000 a pokrývají asi 1 % slunečního povrchu. Dlouhé "klásky" či "plamínky" spikulí, které jsou (snad) jakýmsi pokračováním slunečních granulí, mají svou základnu ve fotosféře. Vrcholky spikulí širokých jen 400 až 1 500 km a vysokých až 20 000 km pak zasahují přes chromosféru až do spodních vrstev koróny.

Spikule stoupají vzhůru rychlostmi do 20 až 30 km / s do koróny, kde se ve výškách nižších než 10 000 km (nad chromosférou) rozplývají. Část hmoty padá nazpět ke slunečnímu povrchu, část hmoty je ale rozptýlena v koróně, takže spikule značně napomáhají přenosu hmoty z fotosféry do koróny.

Čtěte také: Koróna, nejsvrchnější a stále neznámá vrstva sluneční atmosféry

Podle současných poznatků sluneční fyziky by spikule také mohly stát za ohřevem sluneční koróny. Spikule, které nesou zhustky magnetického pole totiž v koróně rychle disipují. A právě ony by mohly být ohřívány Alfvénovými vlnami. Nakonec příčné oscilace ve spikulích s periodami 20 - 55 s a 75 - 100 s byly pozorovány. A tyto periody jsou v dobré shodě s magnetohydronamickými simulacemi pro Alfvénovy vlny…

Další související články: