Turistika: Za poslední tisícovkou České republiky

Výstup na horu Nad Latschensee (1 163 m n. m.) (1)

Člověk míní a manželky mění a tak se jediným slušným termínem pro konečné vyřešení tajenky s poslední neznámou stává polovina října, kdy počasí na Šumavě je ještě turisticky vlídné. Termín bohužel koliduje s akcemi Luďka se Špagetkou, i borovanského Jirky, a tak na Modravu do Modrého penzionu vyrazíme pouze v naší osvědčené trojici.

I. Nad Latschensee

Páteční ráno je poněkud ospalé, což při přesunu autem za Romanem do Strakonic Venca komentuje větou: "Vůbec jsem nespal, nejradši bych byl doma…" To zřejmě strach, co bude následovat po dosažení svého cíle, ho nutí vyřknout tuhle divnou myšlenku. Snad se mu nad Latschensee nezhroutí celý svět. Ztráta motivace, ubývající síly a jeho časté zvolání: "Pánové, tady jsem naposledy.", svědčí o jeho rezignaci. To ale jen do chvíle, než zasedne večer k pivu a začne znovu plánovat: "Tam bych se ještě rád podíval, tam jsem nebyl…"

Ani v naší malé vlasti jeden nestihne uvidět všechno. Na to je život příliš krátký. Je hezké, že si můžeme vybírat. Máme z čeho. Česká krajina a její úžasná historie se skládá z mozaiky mnoha pestrobarevných střípků. Stačí jimi zatřepat a kaleidoskop odhalí vždy nové obrazy kouzelných zapomenutých zákoutí, kterých jsou kolem nás spousty. Stačí se dobře dívat, stačí je hledat. Je to právě objevování nového, co lidstvo žene vpřed. Bez něho bychom stále mrzli někde v jeskyni.

Po upozornění policie, že jsme ignorovali zákaz vjezdu za Volyní, bez pokuty oklikou dorazíme do Modravy kolem půl desáté. Mám obavy, abychom se vrátili z treku ještě za světla a tak hned svižně vyrážíme k Roklanskému potoku. Výhodou dnešního pochodu bude, že cesty již opustily davy cyklistů, kteří v letních měsících Šumavu okupují.

Chvíli jdu po měkké travičce bývalé železné opony, než mne mokřiny vyženou zpět na asfaltovou cestu. Všichni milovníci Šumavy dobře znají rovinku mezi Modravou a bývalou Javoří pilou. Roklanský a dále za Rybárnou i Javoří potok zde meandrují širokým travnatým údolím obklopeni hlubokými hvozdy. Tady v údolí lesy naštěstí kůrovec ještě zcela nezmrzačil. V družném hovoru cesta příjemně ubíhá, ani se nenadějeme a jsme před bývalou Javoří Pilou. Dnes již stěží zjistíte, kde přesně kdysi domy stály. Zvlněná travnatá pláň je jako moře, které pohltí vše.

Kousek za Javoří Pilou odbočíme vlevo k Rokytecké slati. Uhýbáme nákladnímu autu se štěrkem, který míří kamsi k Poledníku cestou, jež je uzavřena celoročně pro cyklisty. Dost nepochopitelně, protože se tak nedá projet přechodem u Jeleního potoka do Bavorského lesa. Nyní je pouze pro pěší, ale co když kolo jen povedu?

Na webu www.mapy.cz není z české strany turisticky trasa k hranici vůbec označena. Podobně jako od Březníku přes Špičník k Luznému. Prostě někdo chce omezit turistické možnosti a využívá k tomu všechny možnosti. Naštěstí se proti některým nesmyslným zákazům postavil před lety českobudějovický soud a umožnil mimo l. zóny lidem chodit kam se jim zachce. Považte, že dnes dokonce mohou jít do lesa na houby!

Řečičky o plašení tetřevů a pohozených igelitových sáčcích od svačin turistů si mohou rádoby ochránci nechat pro sebe. Na svých cestách po Šumavě v přírodě žádný nepořádek neuvidíte. A pokud ano, pak od dřevařů těžících kůrovcem napadené smrky. Ty smrky, které NP Šumava nechal broučkům napospas. Odnesly to miliony stromů, na mnoha místech nezbyl vzrostlý jediný. Ale Šumava se vzpamatuje, jen znovu budou místo smrčin smrčiny. Je škoda, že se v l. zónách nepomohlo kdysi vytěsněným bukům.

Z výše uvedeného se nedivím, že u odbočky k Rokytecké slati žádný zákaz vstupu není. Ostatně ani nemůže být, l. zóna začíná až o 2,5 km dál u slatí Rokytky.

Vojensky střižená cesta, jako pravítko rovná, se vlní a zvolna stoupá k Smrkovému vrchu (1 112 m n. m.). Ten není mezi vrcholy hlavních tisícovek zařazen proto, že převýšení od okolní plošiny je nevýrazné. Dobrý přístup k hranici, kde leží tisícovka Nad Latschensee (1 163 m n. m.), jež je pro Václava poslední českou nedobytou, umožňuje lesní cesta. Vtěsná se pohodlně mezi L zóny Javoří a Rokytecké slatě. Na sluncem vyhřátém místě svačíme, abychom vrcholu dosáhli v té nejlepší kondici. Čas máme dobrý, je znát, že trasa k vrcholu od Modravy není náročná.

Před hranicí obcházíme zaparkované auto NP Šumava, ale nikoho nespatříme. Možná se strážci národního parku zrovna kochají výhledem na nedaleká jezírka Rokytecké slatě. Mezi klečí by k nim šlo projít, ale tyto pohledy jsou jen pro vyvolené. Bavíme se o tom, že by nebylo marné dostat při zdolání poslední vencovo tisícovky tisíci korunovou pokutu. Kdyby nám strážci parku sečetli naše malé prohřešky proti řádu NP Šumava, mohlo by jít i o podstatně vyšší částku.

K hranici po pěšině prorazíme pár desítek metrů l. zónou. Hraniční patník nese označení 18/7 a my musíme ještě trochu po hranici popojít k mezníku 18/4. Opodál narazíme na vrcholovou tyč a geodetický kámen. Podle Venci by měl být jinde, kousek dál od hranic, ale ani jeden z nich není nejvyšším místem vrcholu Nad Latschensee. Tím je právě hraniční mezník 18/4, k němuž musíme jít kousek po hranici jádrové zóny, přes zákaz vstupu. Jen největší hlupák by nás za to chtěl trestat. Přestože nějaké malé zvířátko opravdu vyplašíme. Asi hlídalo ten správný vrcholový patník. Jistě bude označen jeho pachem či trusem.

I my u něho nějaký svůj pach zanecháváme, vždyť tohle je ta chvíle, na kterou jsme roky čekali. Tohle je to místo, kde se mnohaleté úsilí Václava právě nyní zhmotnilo v …, co vlastně? Jeho pocity znát nemohu, ale on se o ně s námi rád sám podělí.

Vracíme se na loučku se směrovkou k Latschensee. Roman vytahuje z báglu plzeňský Prazdroj a tak připíjíme na velký úspěch Venci. Kolik lidí asi zdolalo všechny české tisícovky? O některých se dozvíme z webových stránek www.tisicovky.cz, které jsou inspirací pro mnohé. Kolik turistů je začne sbírat a kolik jich sbírku dokončí. Jeden z deseti těžko. Jeden ze sta? Ani to ne. Jeden z tisíce? To snad.

Ležím ve vlhké, sluncem vybělené podzimní trávě a dívám se do modrého nebe nade mnou. Pár hltů piva rychle zmizelo v mých útrobách a já se snažím narovnat bolavá záda. Vím, že Venca na tom je ještě hůř. O to víc vyniká jeho úspěch, kterého by bez ohromné vůle a víry nedosáhl. Přemýšlím nad tím, že já takovou vůli nemám.

Když chceme slézt od hranice, vidíme dole na cestě nějakou postavu. Jdeme proto dál abychom se vyhnuli l. zóně, ale mojí chybou do ní naopak ještě víc lezeme. Oklika nás zavede k solárem napájenému zařízení, snad meteorologické stanici. Od ní se vracíme zpět na smrčky zarůstající cestu. Vzduch je čistý a také místo, kde stálo auto národního parku, zeje prázdnotou. Domlouváme se, že bychom mohli jít cestou k vrcholu Nad Roklanským potokem, ale když nás padlými stromy zatarasená cesta nepustí zkratkou, nejistou trasu vzdáme.

K Arnice se došouráme chvíli po Romanovi, kterého Václav inspiroval, a tak šel zpět přes Adamovu horu, jím nezdolanou tisícovku nedaleko Tříjezerní slatě. V hospodě si dáváme večeři a u piva, kafe a frťanů zůstáváme až do půl sedmé. Málem zapomeneme na to, že se máme ještě ubytovat. Naštěstí se dobře domluvíme po telefonu. Pohodlné ubytování v apartmánu Modrého penzionu na dva dny nás bude stát dohromady necelé tři tisícovky korun, což je dnes sympatická cena.

• Dokončení článku, 2. část