Podzimní Nízké Tatry, přechod východní části

Na jedním dnem dovolené prodloužený víkend 28. - 31.10.2010 vyrazilo na Slovensko mraky Pepíků, Čehúňú a Moraváků. Napadlo nás nezápadně rozšířit jejich řady a podívat se do východní části Nízkých Tater, zda jsou již průchodné po řádění Kirila před pár lety.

Ve čtvrtek ráno (po pětihodinovém sezení na batohu v chodbičce v přeplněným Euronightu Slovakia) v 8:30 vystupujeme s Maruškou pod sedlem Besník na zastávce Telgárt - Penzion z motoráčku. Sedlo Besník odděluje Nízké Tatry od Slovenského rudohoří a trať ho překonává možná jediným spirálovým tunelem na Slovensku. V Telgártu už nás čeká valašská část party: Dazul. Irča a Murzílek. Bez květnatých řečí vyrážíme do hory.

Na první krtinec - Kraľovu hoľu jdeme po zelené značce přes Kraľovu skalu. Zdá se nám to jako mnohem hezčí cesta než po červené od trafačky pod vedením k vysílači. Počasí naprosto ukázkové a po dvou hodinách stoupání máme Slovensko na dlani. Vrcholové partie jsou již pocukrovány popraškem čerstvého sněhu, který napadal začátkem týdne.

Po krátkém odpočinku v turistické místnůstce pod vysílačem pokračujeme dál na Orlovou. Vzpomínáme s Maruškou, jak jsme se tento úsek pokoušeli projít v březnu na sněžnicích v počasí, kterému familiárně říkáme h… a s háčkama a z Orlové museli utéct pod ochranu lesa a předčasně ukončit akci.

Teď je to o něčem jiném. Poslední vysoký a holý vrchol v této skupině je Bartková, odkud se již schází do zalesněné části a za Andrejcovou leží dnešní cíl - útulna Andrejcová. Útulna je už trochu plná, dokonce parta Pepíků si nějakou dobu myslela, že uhájí své pozice prvních příchozích (kde to žijou?) a my snad budem spát venku. Naštěstí ostatní přítomní Čehúni a Moraváci se ochotně smrskli, takže se i nás pět ještě vešlo na půdu. Odhaduji, že nás bylo okolo třiceti, avšak s "dolní" partou jsme se nedružili a šli brzy dospat deficit.

Ráno vyrážíme poměrně brzy, páč nevíme jak vypadá poměrně dlouhá cesta na Ramžu. Počasí stále trhá rekordy, cesta na Velkou Vápenici je v pohodě. Čeká nás nejnižší sedlo v hřebeni - Priehyba a také část hor poznamenaná řáděním živlů. Sestup je dost náročný a místy kluzký. Z Priehyby (pouhých 1 190 m) pokračuje cesta prudkým stoupáním, řadícím se do kategorie hnusných, na Kolesárovou a pak už se mírně houpe v rozmezí 1 500 až 1 600 m přes Homolku a Zadnú hoľu. Na hřebeni naštěstí roste převážně kosodřevina, na kterou neměl Kiril šanci, takže úsek je dobře průchodný.

Napravo míjíme poslední vysoký kopec v této části - Veľký Bok (přes 1 700 m), který ale leží v bočním hřebeni (viz jeho název) a bohužel se začínáme nořit do již z velké části odstraněných polomů. Z těchto míst nikdy nebyly žádné rozhledy, je to smutný pohled na obrovské plochy, kde rostl smrkový les. A začínají orientační problémy. Kdo by tady šel úplně poprvé a neznal aspoň přibližný směr, tak by zde měl orientační potíže. I tak jsem nevěřícně kroutil hlavou, jak to tady nepoznávám.

Slováci se snaží turistické značení obnovovat a občas jsou na zbytcích vývratů značky, ale je jich v nepřehledném terénu zoufale málo (není kam je kreslit), takže asi třikrát lehce kufrujeme. Nicméně za světla docházíme k útulni Ramža, která je mnohem hezčí a udržovanější než Andrejcová. Jsou zde jen dva místní chalani a ochotně nás vítají. Již mají zatopeno v kamnech i venku hoří oheň (dřeva je tu na roky).

Jdeme hledat vodu. Pramen není hned u chaty jako na Andrejcové, ale musí se jít kousek po červené směr Čertovica a asi po 150 m je vyšlapaná odbočka doprava a po dalších 100 m dojdete k vydatnému prameni. Za tmy ještě přichází pět Opaváků, ale místa je dost a všichni se vejdeme na palandy.

Třetí den máme relativně nekratší část cesty, cíl je Štefanička, takže i pohodový nocleh. Z Bacúšského sedla je to na Čertovici fakt maso. Opět trochu bloudíme a Valaši dokonce přicházejí po hřebeni a sjezdovce přímo k silnici. Na Čertovici nejde si nedat halušky a pivo… kafe, zmrzlinový pohár.

Posilněni bereme ztečí poslední stoupání z kategorie hnusných po sjezdovce na Lajštroch. Nebe stále vymetené, ale začíná silněji foukat. Na Králičce to už s námi trochu mává. Na Štefaničce jsme okolo 16. hodiny a čeká nás dlouhá (a drahá) noc. Nemyslel jsem ubytování že. Večer proběhl v družné zábavě s Opaváky, dobré jídlo, pivo (ušlo), svařák., boro… obsluha sličná, leč neměla nárok stačit našim neustálým požadavkům na občerstvení.

Poslední den musíme stihnout bus v Jasné ve 12:55, naštěstí je už zimní čas, takže ráno brzy světlo. Po povinné snídani (v ceně ubytování) vyrážíme na poslední úsek cesty. Valaši odcházejí rovnou na Srdiečko, aby se dostali zpět do Telgártu k autu, my pokračujeme na Chopok.

Vítr přes noc zesílil na pozici vichřice a jinak pohodová cesta traverzem pod Ďumbierem se stává bojem. Naštěstí ne se zimou, jen s tím proklatým vichrem. Nejhorší je přejít široké a otevřené Demänovské sedlo, kde nás to téměř odnáší.

Následuje krátký odpočinek v závětří nejvyšší chaty (Kamenná chata) a utíkáme do Demänovské doliny. Sestup není tak jednoduchý, chodník je namrzlý a nebezpečný, takže musíme chtě-nechtě jít mimo něj ve sněhu a trávě. Tohle trvá nejen k mezistanici lanovky, ale vlastně až dolů do lesa, kde již není sníh a ani uklouzané kameny v serpentinách chodníku. Dole v Jasné je tzv. mimosezóna, takže téměř všechny občerstvovny jsou pozavírané a tak celou vydařenou akci zakončujeme až v nádražním bufetu Liptovského Mikuláše.