Nemilé překvapení na Kamenné chatě, Nízké Tatry

Je březen a konečně po dlouhé době i vhodné podmínky co se týče počasí vyrazit na hory. Tentokrát přál sníh i počasí a tak po středečním rozhodnutí sedáme ve čtvrtek ráno v 5 hodin na vlak směr Liptovský Mikuláš do Nízkých Tater.

Na Jasnou přijíždíme něco kolem 12.30 hod. Přebalujeme batohy, nasazujeme sněžnice a vyrážíme na Chopok ubytovat se na Kamennou chatu. Krásně nám svítilo sluníčko a výhledy na panorama Roháčů, Vysokých Tater a samotného hřebene Nízkých Tater jsou metr od metru krásnější.

Z Otupného na Chopok je to zhruba 800 výškových metrů převýšení, takže s batohem na zádech docela dřina, ale za 2,5 hodiny stojíme u rotundy na samotném vrcholu hřebene.

Z romantického hřebene Nízkých Tater se stává alespoň na zimu lyžaři a masami lidí profláklé místo. To bylo první zklamání, jelikož náplň tohoto výletu byl odpočinek od lidí a načerpání alespoň psychických sil. Jenže za tohle nemůže nikdo jiný než znovu zprovozněné lanovky přímo na samotný hřeben Nízkých Tater.

Po krátkém odpočinku a vydýchání scházíme na Kamennou chatu, kde se prodíráme mezi neúkojnými lyžaři po alkoholu a jídle za obsluhou Kamienky (Kamenné chaty) zjistit, zda bychom mohli přenocovat. V plánu byly dvě noci, abychom mohli vyjít na lehko na obě strany hřebene na Ďumbier a Poľanu. Přicházíme k baru, kde se nás ptá jedna sympatická slečna (obsluha Kamienky) "čo si dátě". My na to, že bychom rádi přenocovali dvě noci. Její odpověď mě docela dostala, když se nás zeptala zda máme rezervaci. Tak s touto odpovědí jsem se ještě na horách nebo hřebenu Nízkých Tater nesetkal. A to sem jezdím už pět let třikrát ročně. Prý mají obsazeno komplet 28 lůžek a že nás neubytují.

Když jsme se zeptali co máme teď dělat, tak nám slečna řekla ať jdeme zpátky dolů na Jasnou! Asi po půl hodinovém dohadování a vysvětlování že jsme sem jeli 300 km a 7 hodin ve vlaku a autobuse, tak se smilovala a že máme chvíli vydržet, že se znovu podívá jestli je místo. Dali jsme si mezitím pivo a místní kapustnicu, mimochodem byla vynikající. Asi po 15 minutách přišla druhá obsluha, že nám ukáže nocleh. My si oddechujeme bereme batohy na záda a následujeme obsluhu Kamienky.

S údivem a obrovským zklamáním z přístupu chatařek se ptáme jestli by nebylo možné přespat i další noc. Neexistuje, máme plno! Na tento hřeben jezdíme s kamarádem už dlouho a tohle tady nepamatuji. Naposledy v listopadu 2007, kdy jsme natrefili na správce chaty Marcela i s jeho rodinou a doslova si pamatuji když nám říkal, že tady s noclehem není problém, přeci nevyhodíme turistu ven i kdyby se mělo spát v jídelně na zemi. I tuhle situaci jsem zde již zažil.

Těžko komentovat. Asi díky lanovkám a lyžařům se zde něco změnilo. Chápu, je to velká šance k výdělku, ale proč takové chování. V noci přišli ještě čtyři Češi. Po celodenní túře po hřebeni, bohužel tito neměli takové štěstí. Vyhodili je z chaty, že není místo. Spali v –15 °C venku u Rotundy. Naštěstí měli stan. No Comennt!

Ráno, když jsem vstával něco kolem 6. hodiny, tak jsem schválně počítal kolik bylo prázdných lůžek v obytné místnosti. Napočítal jsem čtyři a dvě přistýlky na chodbě bez svých nocležníků. A nemluvě o tom, kolik je tady místa mezi postelemi. V klidu by se zde vyspali i Češi co mrzli venku celou noc. Zde se asi leccos změnilo, takže doporučuji na zimu nosit na Kamienku zimní spacák. Pro jistotu. Výlet do hor se nakonec zdařil i když jsme byli tak zklamání a naštvaní přístupem obsluhy. Druhý den po výšlapu s plnou polní na Ďumbir sešli na Jasnou a odjeli zpět domů.

Takže HORE ZDAR a doufám že se na chatu někdy znovu vrátím a budu vzpomínat na ni tak jako dříve.