Z Chopku na Skalku a Bosorky, podzimní túra hřebenem Nízkých Tater

Hlavní hřeben Nízkých Tater poskytuje za pěkného počasí stálé výhledy. A pěkné počasí slibovala i předpověď meteorologů. Na hřebeni se sice bělal první sníh, ale měl být krásný a teplý slunečný den.

Chtěli jsme se toulat ve vrcholových partiích co nejdéle, proto jsme se rozhodli, že nějaký čas ušetříme. A tak jsme změnili původní plán, vystoupit ze Srdiečka až na Chopok, a zvolili jsme lanovku a vyjeli na mezistanici u hotelu Kosodrevina. Odsud jsme už pokračovali po svých. Nejdříve na Chopok. Sluníčko přímo pálilo a bylo hodně teplo.

Sluneční paprsky se ostře odrážely od ostrůvků mokrého rozbředlého sněhu a docela to klouzalo. Na Chopku to ale bylo jiné. Hlavní hřeben byl přioděn do bílého sněhového hávu a foukal ledový vítr. Doliny se ukrývaly pod oblačným mořem podzimní inverze, jen v dálce trčely špičky vysokotatranských štítů - Gerlachovky, Rysů, Vysoké a Kriváně, který byl celý bílý zasněžený.

Vydali jsme se směrem na Dereše a na Poľanu, odkud se naskytly hezké pohledy zpět na hlavní hřeben, ale i na rozložitý, krásně modelovaný Chabenec. Naše trasa vedla dále přes Krížske sedlo na Kotliská. Úzký chodníček, traverzující úbočí Skalky, byl celý pod sněhem. A tak jsme šli opatrně přes rozsáhlé sněhové pole, kde byly jen stopy kamzíků. Byli jsme sami - jen my a kamzíci, které jsme měli možnost pozorovat a obdivovat, s jakou jistotou se pohybovali po strmých skalách.

Zdolali jsme krátký strmější výstup a stanuli na vrcholu Skalky. Odsud naše cesta pokračovala rozlehlým oblým hřebenem na Žiarskou hoľu a dále na Bosorky. Zde byly na loukách mezi kosodřevinou rozsety jednotlivé skalní útvary.

Chodník vedl přímo do velkého koláče kosodřeviny. Prodírali jsme se mimořádně hustým větvovím, jež jsme opatrně rozhrnovali, překračovali propletené pokroucené kmínky a vůbec jsme se neviděli, protože kosodřevina byla vyšší než dospělý člověk. Poté nás chodníček přivedl na louku s velmi tvrdou trávou, vysokou až po pás.

Museli jsme hodně dávat pozor na značky, protože v trávě byla spousta klikatých cestiček a nebylo snadné určit tu pravou. Jakmile jsme ale vešli do lesa, bylo po orientačních problémech. Šli jsme po lesní cestě s neustálým klesáním až k rozcestníku Strmý Vŕštek.

Odsud následovala poslední, úplně odlišná etapa, přechod z odlehlých končin, kde jsme nepotkali živou duši, do rekreačních oblastí. Čekalo nás Črmné, pak alfaltka do Krpáčova a odsud dále do Tálů. Meteorologové se nemýlili. Byl to krásný podzimní den plný sluníčka. Túra byla velmi zajímavá a nezapomenutelně krásná.