Hřebenovka z Čertovice na Chopok, Lajštroch

Ráno jsme vstávali po čtvrté hodině. Na obloze byl krásný kulatý Měsíc, ale hory nebylo vůbec vidět. Rozhodli jsme se pro hřebenovku z Čertovice na Chopok.

Od chaty Čertovica vedlo příjemné stoupání na Lajštroch. Chodník lemovaly husté vlasy ostré trávy a na horských lukách bylo bohatě naseto krásných chomáčků fialových zvonečků. Bylo dost chladno a okolní hory se střídavě halily do mraků. Jasně bylo vidět Beňušku i část hřebene východní části Nízkých Tater. Sporadicky se ukazoval i Kriváň, ale ostatní vrcholy Vysokých či Západních Tater jen sem tam vykukovaly z mraků.

Protože foukal ostrý vítr, na Lajštrochu jsme moc dlouho nepobyli. Vydali jsme se kamenitým chodníčkem mezi kosodřevinou ke Kumštovému sedlu. Jakmile jsme stoupali na Besnou a otočili se zpět, s úžasem jsme obdivovali hru barev na svazích Laštrochu - růžové krajky chodníčků na rezavě zelených stráních s temně zelenou kosodřevinou. Vypadalo to nezvykle.

Když jsme traverzovali úbočí Besné, pochopili jsme, proč se jmenuje Besná. Strhla se prudká vichřice. Zkoušela jsem bezvládně stát a opírat se o vítr - šlo to a bylo to příjemné. Jinak to moc příjemné nebylo, protože vichr "poriadne vyčíňal".

Přestože ledový vítr pořádně foukal i na hřebeni Králičky, jeho přechod už byl pohodový a pohled do rozlehlé Jánské doliny úchvatný. U chaty M. R. Štefánika jsme se zdrželi jen chvilku a dále jsme pokračovali po chodníku pod Ďumbierem, na jehož úbočí bylo vidět znatelně patrné zbytky starých zdevastovaných turistických chodníků z dob, kdy ještě na jeho vrchol bylo možné vystoupit přímo od chaty.

Když jsme přišli na Krúpovo sedlo, na vrchol Ďumbieru jsme nepokračovali, protože byl stále v mracích. A tak jsme sestoupili ještě na Kráľov stol, chtěli jsme se totiž podívat na severní srázy nízkotatranského hřebene.

Vystoupili jsme zpět na hlavní hřeben a pokračovali dále na Chopok. Rozhlédli jsme se po krásných obzorech, které se ukazovaly - Bystrá dolina byla jako na dlani, Skalka, Chabenec, celý hřeben až po Sinou, Poludnica, Krakova hoľa i vzdálenější hřebeny, jimž vévodil především Veľký Choč, Veľká Fatra s Rakytovem a v dálce i Malá Fatra se Stohem a Veľkým Rozsutcem a celé hřebeny Západních Tater a Vysokých Tater. Liptovská Mara ukázala svou rozlehlost a Liptovský Mikuláš i blízká Jasná působily v okruží všech hor zajímavě.

Z Chopku jsme sestupovali vybudovaným kamenným chodníkem na Lukovou, ale lanovku jsme nepoužili a sešli nejdříve příjemnými horskými chodníčky pod severními srázy vrcholu Dereše a pak propletencem lesních cestiček až do Jasné. Tato trasa je při příznivém počasí velmi bohatá na výhledy, ale i když letí mraky a člověk prochází mlhou a fouká vítr, má své nepopsatelné kouzlo.